O mém dětství v době čínské politiky jednoho dítěte

„Politika jednoho dítěte byla v Číně zrušena v roce 2015, ale teprve teď začínáme chápat, jak se lidem pod diktátem této politiky vlastně žilo,“ říká dokumentaristka a TED Fellow Nanfu Wang. V ukázce ze svého filmu „One Child Nation“ („Národ jednoho dítěte“) divákům předkládá dosud nevyprávěné příběhy, které odkrývají rozsáhlé důsledky čínské demografické politiky, a zároveň upozorňuje na rafinovanou sílu propagandy.

Jmenuji se Nanfu.

„Nan“ v čínštině znamená „muž“.

A „fu“ znamená „pilíř“.

Moji rodiče si přáli chlapce,

který by se, až vyroste,
stal pilířem rodiny.

A když jsem se pak narodila já,

tak mě stejně pojmenovali Nanfu.

(smích)

Narodila jsem se v roce 1985,

šest let předtím, než Čína zavedla
takzvanou politiku jednoho dítěte.

Hned po mém narození
přišli za matkou místní úředníci

a nařídili, že musí
podstoupit sterilizaci.

Dědeček se ale jejich rozhodnutí vzepřel,

protože si přál vnuka,
který by dál nesl jméno rodiny.

Moji rodiče nakonec dostali
povolení pořídit si druhé dítě,

ale museli pět let počkat

a také zaplatit vysokou pokutu.

Když jsme s bratrem vyrůstali,

byli jsme široko daleko jediní,
kdo měl sourozence.

Pamatuji si, jak jsem se styděla,

že mám mladšího bratra.

Bylo to, jako by se rodiče provinili tím,
že se rozhodli mít dvě děti.

Tehdy jsem nepřemýšlela o tom,
odkud se ty pocity studu a viny berou.

Před rokem a půl
se mi narodilo první dítě.

Je to ta nejlepší věc,
která se mi v životě stala.

Mateřství mi umožnilo podívat se
na mé vlastní dětství úplně jinak

a oživilo mé nejranější vzpomínky
na život v Číně.

Během posledních třiceti let

museli všichni z mé rodiny
žádat vládu o povolení,

když chtěli mít dítě.

Začalo mě zajímat,

jak se lidem v době prosazování
politiky jednoho dítěte skutečně žilo.

Tak jsem se o tom
rozhodla natočit dokument.

Mluvila jsem například

s porodní bábou, která přivedla
na svět všechny děti z naší vesnice,

včetně mě.

Když jsem s ní dělala rozhovor,
bylo jí 84 let.

Ptala jsem se jí:

„Pamatujete si, kolika dětem jste
za svůj život pomohla na svět?“

Odpověděla, že neví, kolik jich bylo.

Ale řekla mi, že provedla

60 000 nucených potratů a sterilizací.

Někdy prý už byl

plod tak vyvinutý, že potrat přežil,

a ona pak dítě musela po narození zabít.

Vyprávěla mi, jak se jí třásly ruce,

když to dělala.

Její příběh mě šokoval.

Než jsem ten dokument začala točit,

myslela jsem si, že to bude prostý příběh
o pachatelích a obětech.

O lidech, kteří tu politiku vykonávali,

a o lidech, kteří žijí s jejími následky.

Ale tak černobílé to nebylo.

Když jsem dokončovala
rozhovor s tou porodní bábou,

všimla jsem si, že má jednu část domu

vyzdobenou krásnými,
ručně vyšívanými vlajkami.

A na každé vlajce byl obrázek miminka.

Byly to vlajky, které jí poslaly rodiny,

jimž pomohla s léčením neplodnosti.

Vysvětlila mi, že už měla dost

všech těch potratů a sterilizací

a že se teď naopak snaží lidem pomáhat,
aby děti mohli mít.

Říkala, že cítí obrovskou vinu za to,

že politiku jednoho dítěte vykonávala,

a doufá, že tím, že lidem pomáhá
řešit problémy s početím,

trochu odčiní to, co dělala v minulosti.

Došlo mi, že i ona je vlastně
obětí politiky jednoho dítěte.

Ze všech stran slyšela,

že to, co dělá, je správné
a pro budoucnost Číny nezbytné.

Dělala prostě to, o čem si myslela,
že její zemi prospěje.

Vím, jak silná ta myšlenka tehdy byla.

Když jsem vyrůstala,
bylo to všude kolem mě.

Bylo to na krabičkách od sirek,

hracích kartách,

v učebnicích, na plakátech.

Propaganda oslavující politiku
jednoho dítěte byla všudypřítomná.

[Odmítnutí sterilizace je trestný čin.]

A všudypřítomné bylo i vyhrožování tresty.

Ta myšlenka se nám
natolik vryla pod kůži,

že jsem se pak v dětství cítila trapně,

protože jsem měla mladšího bratra.

Příběhy lidí, se kterými jsem natáčela,

mi ukázaly, jak moc může lidskou mysl
a srdce ovlivnit propaganda

a že ochota přinášet oběti
ve jménu všeobecného blaha

může mít děsivé a tragické následky.

Čína není jediná země,
kde se něco takového děje.

Na světě není žádná země,
kde by propaganda neexistovala.

A ve společnostech, které se považují
za otevřenější a svobodnější než Čína,

může být dokonce mnohem těžší
propagandu rozpoznat.

Může být šikovně skryta ve zpravodajství,

v reklamách, v politických kampaních

i na sociálních sítích.

A aniž bychom to tušili,
ovlivňuje naše myšlení.

V každé společnosti hrozí, že propaganda
začne být považována za pravdu,

a žádná společnost, v níž se propaganda
vydává za pravdu,

nemůže být skutečně svobodná.

Děkuji.

(potlesk)