Ananda Shankar Jayant bojuje s rakovinou pomocí tance

Uznávaná tanečnice tradičního indického tance Ananda Shankar Jayant byla roku 2008 diagnostikována s rakovinou. Vypráví svůj osobní příběh o tom, jak čelila této nemoci, ale i jak se protančila skrze ni a předvádí zde vystoupení, které je metaforou síly, jež jí pomohla.

(Hudba)

(Sanskrt)

Toto je óda na bohyni matku,

kterou se většina z nás v Indii naučila v dětství.

Já jsem se ji naučila na klíně své matky

když mi byly čtyři roky.

Toho roku mě uvedla do tance.

A tak začalo

mé setkání s klasickým tancem.

Od té doby - už to budou čtyři desetiletí -

jsem trénovala s těmi nejlepšími,

vystupovala po celém světě,

učila mladé i staré,

vytvářela, spolupracovala,

dělala choreografie

a tkala bohaté gobelíny

umění, úspěchů a ocenění.

Vrcholná sláva nastala v roce 2007,

kdy jsem obdržela čtvrté nejvyšší

indické občanské vyznamenání, Padmashri,

za přínos umění.

(Potlesk)

Ale nic, vůbec nic mě nepřipravilo

na to, co jsem měla uslyšet

prvního července roku 2008.

To slovo "nádor".

Ano, rakovina prsu.

Jak jsem tak zaražená seděla v ordinaci,

slyšela jsem další slova:

"rakovina", "stádium", "stupeň".

Do té doby, cancer (rakovina / rak) bylo znamení zvěrokruhu

mojí kamarádky,

stage (stádium / pódium) bylo místo, kde jsem vystupovala

a grades (stupeň / známka) bylo to, co jsem dostávala ve škole.

Toho dne jsem si uvědomila,

že mám nevítaného a nepozvaného

nového životního partnera.

Jakožto tanečnice

znám devět ras nebo také navaras:

hněv, chrabrost,

znechucení, směšnost

a strach.

Myslela jsem si, že vím co je strach.

Toho dne jsem se naučila co to strach je.

Zmožená velikostí toho všeho

a s pocitem naprosté ztráty sebeovládání,

jsem uronila hodně slz

a ptala jsem se svého drahého manžela, Jayanta:

"To je vše? Je to konec cesty?

Je to konec mého tancování?"

A on, optimistická to duše,

řekl: "Ne, je to jen přestávka,

přestávka během léčby

a pak se vrátíš k tomu, co ti jde nejlíp."

Uvědomila jsem si,

že já, která si myslela, že plně ovládá svůj život,

ovládám jenom tři věci:

Svou mysl, myšlenky -

obrazy, které tyto myšlenky vytvořily -

a jednání, které z něj bylo vyvozeno.

Tak jsem se topila

v té smršti pocitů

a depresi a co tak člověk mívá,

s nezměrným rozsahem situace,

a chtěla jsem jít do míst léčení, zdraví a štěstí.

Chtěla jsem jít z místa, kde jsem byla

do místa, kde jsem chtěla být,

k čemuž jsem něco potřebovala.

Potřebovala jsem něco, co by mě dostalo z toho všeho ven.

Tak jsem si utřela slzy

a prohlásila před celým světem....

řekla jsem "Rakovina je jen jedna stránka v mém životě

a já nedopustím, aby tato stránka měla vliv na zbytek mého života."

Rovněž jsem před celým světem prohlásila

že ji vyženu,

a nedopustím, aby si mě rakovina osedlala.

Ale abych mohla jít z místa, kde jsem byla

tam, kde bych chtěla být,

jsem něco potřebovala.

Záchranu, představu,

hák,

za který bych celý ten proces zavěsila,

abych se odtud mohla vydat.

A našla jsem jej ve svém tanci.

Můj tanec, má síla, má energie, má vášeň,

můj vlastní dech života.

Ale nebylo to jednoduché.

Věřte mi, rozhodně to nebylo jednoduché.

Jak si udržet dobrou náladu,

když se z krásné

stanete holohlavá během tří dnů?

Jak si nezoufat,

když vám s tělem zničeným chemoterapií

připadá pár schodů jako naprosté muka,

někomu jako já, kdo dřív mohl tančit v kuse tři hodiny?

Jak se nesesypat

zoufalstvím a mizérií toho všeho?

Chtěla jsem se jen stulit do klubíčka a naříkat.

Ale neustále jsem si říkala, že strach a slzy

nejsou pro mě alternativou.

Tak jsem se doplahočila do tanečního studia,

tělo, mysl i duše, každý den do tanečního studia

a učila se všechno, co jsem se naučila,

když mi byly čtyři, všechno od začátku,

znovu pracovala, znovu se učila, znovu seskupovala.

Bylo to nesnesitelně bolestivé, ale zvládla jsem to.

Těžké.

Soustředila jsem se na své mudry,

na představy ze svého tance,

na poezii a na metaforu

a na samotnou filosofii tance.

A pomalu jsem se dostávala

z toho zbědovaného stavu duše.

Potřebovala jsem ale něco jiného.

Potřebovala jsem něco, abych ušla tu míli navíc.

A našla jsem to v té metafoře,

kterou jsem se naučila od matky, když mi byly čtyři roky.

Metafora Mahishasura Mardhini,

o Durze.

Durga, bohyně matka, nebojácná,

vytvořená pantheonem hinduistických bohů.

Durga, zářivá, vyzdobená, krásná,

s 18 pažemi

připravenými k boji,

když jede rozkročmo na svém lvovi

do válečného pole, aby zničila Mahishasuru.

Durga, ztělesnění

tvořivé ženské energie

či shakti.

Durga nebojácná.

Vytvořila jsem si představu Durgy

a všech jejích vlastností, všech nuancí,

svou vlastní.

Poháněná symbolikou báje

a vášní svého tréninku

jsem do svého tance přinesla naprostou koncentraci.

A to do takové míry,

že jsem tančila už pár týdnů po operaci.

Tančila jsem v průběhu chemoterapie a ozařování,

vesměs ke zděšení mého onkologa.

Tančila jsem i mezi intervaly chemoterapie a ozařování

a otravovala jsem ho, aby je přizpůsobil

plánům mých tanečních vystoupení.

Dosáhla jsem toho,

že jsem se z rakoviny vyladila

a naladila jsem se do svého tance.

Ano, rakovina byla jen jednou stránkou mého života.

Můj příběh

je příběhem překonávání nezdarů,

překážek a výzev,

které na vás život háže.

Můj příběh je síla mysli.

Můj příběh je síla volby.

Je to síla soustředění.

Je to síla, kdy

zaměříte svou pozornost na něco co vás vzpružuje,

co s Vámi pohne,

že i něco jako je rakovina se stane nepodstatným.

Můj příběh je síla metafory.

Je to síla představy.

Mou představou byla Durga.

Durga, nebojácná.

Říkalo se jí také Simhanandini,

"ta, která jezdí na lvovi".

Jak jsem ujížděla,

jak jsem řídila svou vlastní vnitřní sílu,

svou vlastní vnitřní nezlomnost,

vyzbrojená tak jak jsem, s tím, co může poskytnou léčba

a pokračování s léčbou,

jak jsem ujížděla do té bitvy s rakovinou,

žádala jsem své ničemné buňky, aby se chovaly slušně.

Chci být známá nikoliv jako člověk, který rakovinu přežil,

ale který ji porazil.

Představuji vám výňatek z této práce

"Simhanandini."

(Potlesk)

(Hudba)

(Potlesk)