O právu studentů vzít si dny duševního volna

Škola se může stát místem stresu, obav, návalů paniky a dokonce totálního vyhoření ‒ ale ve většině případů nemají školy oficiální politiku pro studenty, kteří se potřebují zaměřit na svou duševní pohodu. Hailey Hardcaste vám vysvětlí, proč by školy měly nabízet možnost vzít si dny duševního volna a umožnit studentům praktikovat duševní hygienu bez stigmat. Poslechněte si, jak ona a tým jejích kamarádů toto prosadili do zákona.

Když jsem byla dítětem,

uzavřela jsem s mámou dohodu.

Měla jsem povoleno si vzít za semestr
tři dni duševního volna,

za podmínky, že jsem
si vedla dobře ve škole.

Svoji cestu duševního zdraví jsem začala,

když mi bylo teprve šest let.

Moji učitelé mě vždycky
přezdívali „starostlivka“,

později jsme však zjistili,
že trpím úzkostí v důsledku traumatu

a klinickou depresí.

Kvůli tomu bylo dospívání těžké.

Obávala jsem se hodně o věci,
o které se jiné děti nebály,

a někdy toho na mě bylo ve škole dost.

Výsledkem byla častá zhroucení,

projevy náhlé úzkosti ‒

někdy jsem byla super produktivní,

a jindy jsem nezvládla udělat vůbec nic.

Tohle všechno se dělo v době,

kdy se o duševním zdraví
nemluvilo tolik jako teď,

zvlášť ne v případě mládeže.

Byly semestry, kdy jsem
všechny odpočinkové dny vyčerpala.

A jindy jsem nepotřebovala žádné.

Ale to, že jsem měla vždycky tu možnost,

znamenalo, že jsem byla šťastnou,
zdravou a úspěšnou studentkou.

Teď užívám tyhle schopnosti,
které jsem se naučila jako dítě,

abych pomohla ostatním studentům
s problémy duševního zdraví.

Dnes jsem tu, abych vám nabídla pohled
do světa duševního zdraví dospívajících,

co se děje, jak jsme se sem dostali
a co můžeme udělat?

Ale nejprve musíte pochopit,

že zatímco ne každý má
duševní onemocnění jako já,

absolutně každý ‒
všichni máme duševní zdraví.

Všichni máme mozek
a musíme se o něj starat,

podobně jako se staráme
o naše fyzické zdraví.

Konec konců naše hlava a tělo
jsou spojeny více, než jen naším krkem.

Duševní onemocnění se projevuje
různými fyzickými způsoby,

jako jsou nevolnost, bolesti hlavy,
únava a dušnost.

Takže, jelikož duševní zdraví
se týká nás všech,

neměli bychom přijít s řešeními,
která jsou přístupná nám všem?

A to mě přivádí
k druhé části mého příběhu.

Když jsem byla na střední,

naučila jsem o své duševní zdraví
docela dobře starat.

Byla jsem zdárnou studentkou

a prezidentkou Oregonské asociace
studentských rad.

Tehdy jsem si začala uvědomovat,

že duševní zdraví je mnohem
větší problém než jen pro mě osobně.

Bohužel, když jsem byla v prvním ročníku,

bylo moje město poznamenáno
několika sebevraždami.

Viděla jsem, jak tyto tragické události
otřásly celou komunitou

a jako prezidentka celostátní organizace
jsem slýchávala více a více příběhů

od studentů, kteří podobné věci
zažili ve svých městech.

Takže v roce 2018,
na našem každoročním letním táboře,

jsme uspořádali fórum
s asi 100 středoškoláky

a diskutovali duševní zdraví mladistvých.

Co můžeme udělat?

Přikročili jsme k této konverzaci
s ohromnou empatií

a upřímností a výsledky byly ohromující.

Nejvíce mě udivilo, že všichni
mí vrstevníci znali ze své školy

nějaký příběh o krizi duševního zdraví,

bez ohledu na to, zda byli
z městečka ve východním Oregonu,

nebo ze samého srdce Portlandu.

Dělo se to všude.

Udělali jsme průzkum

a zjistili, že sebevražda je v Oregonu
druhou nejčastější příčinou smrti

mezi mladistvými ve věku od 10 do 24 let.

Na druhém místě!

Něco jsme museli udělat.

Během následujících pár měsíců

jsme vytvořili komisi nazvanou
Studenti za zdravý Oregon

a vydali jsme se ukončit
stigmata spojená s duševním zdravím.

Především jsme se chtěli zaměřit
na duševní zdraví ve školách.

S pomocí několika lobbistů
a odborníků na duševní zdraví

jsme předložili Sněmovní zákon č. 2191.

Tento zákon umožňuje studentům
vzít si den duševního volna,

stejně jako je tomu kvůli fyzické nemoci.

Často ten den volna
dělá velký rozdíl v tom,

že se cítíte o hodně lépe,
anebo mnohem hůře ‒

podobně jako dny, které mi dala
moje máma, když jsem byla mladší.

Během dalších měsíců

jsme prosazovali a zkoumali
a vedli kampaň za náš návrh zákona,

až byl v červnu 2019 konečně schválen.

(potlesk a povzbuzení)

To byl pro Oregonské studenty
převratný okamžik.

Dám vám příklad, jak se to teď odehrává.

Řekněme, že student prožívá
velmi těžký měsíc.

Je zahlcený a přepracovaný,

zaostává ve škole a ví,
že potřebuje pomoc.

Možná o svém duševním zdraví
nikdy předtím nemluvil s rodiči,

ale teď je tu zákon na jeho straně,
který mu může konverzaci ulehčit.

Stále to bude na rodičích,
aby kontaktovali školu a omluvili ho,

takže to pro děti není
automatická propustka,

ale co je důležité,

absence je teď ve škole zaznamenána
jako den duševního volna,

takže škola může sledovat,

kolik studentů si vzalo kolik dnů volna.

Pokud student překročí počet volných dní,

odkážou ho k výchovnému
poradci na kontrolu.

To je důležité, protože můžeme
studenty, kteří mají potíže,

vysledovat dříve, než bude pozdě.

Z diskuze v roce 2018 jsme se dozvěděli,

že vystoupit a požádat o pomoc
je často ten nejtěžší krok.

Doufáme, že tento zákon nám s tím pomůže.

Nejenže se děti už od mala naučí,
jak se o sebe postarat

a trénovat zvládání stresu
a péči o sebe sama,

ale mohlo by to i zachránit životy.

Studenti z několika dalších států
také usilují o schválení těchto zákonů.

Momentálně spolupracuji se studenty
z Kalifornie a Colorada,

aby docílili to samé, protože věříme,

že si všichni studenti zaslouží
šanci cítit se lépe.

Kromě veškerých praktických
a technických důvodů

je zákon č. 2191 vskutku mimořádný,
a to kvůli základní myšlence,

že tělesné a duševní zdraví jsou si rovny
a mělo by se k nim tak přistupovat.

Ve skutečnosti jsou propojeny.

Jako příklad si vezměte zdravotnictví.

Třeba při zástavě srdce.

Kdybyste byli v situaci,
kdy musíte někoho oživit,

věděli byste aspoň trošku, jak to provést?

V duchu se zamyslete ‒

asi ano, protože kurzy první pomoci
se dělají ve školách,

na pracovištích a dokonce i on-line.

Dokonce na to máme i písničky.

Ale co takhle duševní zdraví?

Já sama jsem si prošla školením
na resuscitaci v sedmé třídě.

Ale co kdyby mě tehdy vyškolili,
jak se postarat o duševní zdraví

anebo jak reagovat v případě
duševní krize?

Chtěla bych vidět svět,
kde má každý sadu dovedností

jak pomoci příteli, kolegovi, příbuznému,

anebo někomu úplně cizímu,
který prochází krizí.

A tyto zdroje by měly být
k dispozici hlavně ve školách,

protože tam studenti
mají problémy nejčastěji.

Další myšlenkou, kterou si
doufám odnesete s sebou,

je to, že je v pořádku nebýt v pořádku

a že vždy je v pořádku si odpočinout.

Nemusí to být celý den,

někdy to prostě není možné.

Klidně jenom chvilku tu a tam,
abyste si ověřili, jak na tom jste.

Přemýšlejte o životě jako o závodě...

jako o závodě na dlouhou trať.

Když budete sprintovat
už od začátku, dojdou vám síly.

Můžete se i zranit z toho, jak se dřete.

Ale pokud se budete šetřit,

pokud někdy záměrně zvolníte

a jindy zase zaberete,

jistě budete daleko úspěšnější.

Tak vás prosím,
starejte se jeden o druhého,

dohlížejte na svoje děti a na mladistvé

a hlavně na ty, kteří vypadají,
že jsou v pohodě.

Problémy s duševním zdravím nezmizí,
ale my jako společnost

se můžeme naučit je zvládat
péčí jeden o druhého.

A starejte se také sami o sebe.

Jak by řekla moje máma:

„Jednou za čas si dejte pauzu.“

Děkuji Vám.

(potlesk)