-
Dobrý večer!
-
Za lesem je domeček...
-
Počkejte, není!
-
Pozor, on je tam rybník.
-
No tohle!
-
To se podívejme.
-
A! Jedna nula pro zajíce.
-
No pozor ale, kde je ten domeček?
-
Sláva! Tady je.
-
A v domečku je holčička
a jmenuje se Alenka.
-
Ale říká se jí Ája.
-
Když uměla trošku mluvit, řekla tatínkovi:
-
Tati, já bycem chtěla pca.
-
Ona totiž ještě neuměla říct S.
-
Takhle ne! Když se něco chce,
musí se říct prosím, povídá tatínek.
-
Pcocím, řekla Ája.
Ona totiž neuměla říct ani R.
-
Ale tatínek jí toho psa stejně koupil.
-
No, vlastně, psa... Ono to bylo takové
-
malinkaté, roztomilé štěňátko.
-
Bylo ještě mnohem mrňavější než Ája.
-
A neumělo vůbec nic.
-
No, snad ani pořádně štěkat.
-
Jmenuje se Rek.
-
Fek? opakovala Ája, protože neuměla říct R.
-
Rek, ne Fek. To už můžeš rovnou říkat Fík.
-
No, a tak začala Ája pejskovi říkat Fík.
-
Jméno tedy měl a
-
teď šlo o to, kam ho uložit.
-
To je nápad! A kdo na to přišel?
Samozřejmě maminka!
-
Tak začal Fík bydlet v krabici od bot.
-
Propánakrále! Vždyť on do rána vyrostl!
-
Tatínka to trošku zarazilo, ale neříkal nic.
-
Tati, on má asi ještě hlad, řekla Ája.
-
Dostal najíst? Dostal.
-
Ten pes sežral botu! A moji!
-
Když přišel tatínek k sobě, udělal Fíkovi boudu.
-
Vemem ho dovnitř, když nemá boudu!
prosila Ája.
-
Nikam ho nevememe, sežral by poslední boty.
-
A vtom začalo pršet a bylo rozhodnuto.
-
Fík ještě spal a rodina seděla u snídaně.
-
Ten pes zase vyrostl! bědoval tatínek
-
a křičel, že ten pes musí z domu.
-
Sedl a krasopisně napsal:
-
prodá se pes.
-
Ájo, vyvěs to na návsi a neloudej se.
-
Mezi jídlem si Fík postěžoval psí řečí,
že musí z domu
-
a že už visí cedule asi na návsi
-
a vrabec, že to poletí omrknout.
-
Pomoc! Pomoc! Pomoc!
-
Kde jste kdo?
-
A za ten hrdinský doma zůstal Fík u Áji.
-
Stavíte, stavíte?
-
A takhle co povolení? Máte?
-
Počkejte, ono je třeba na psí boudu povolení?
-
divil se tatínek.
-
I vy jeden! Toho psa bych chtěl vidět.
-
Ale no tak se na něj pojďte podívat.
-
Pane, nebojte se! Vždyť je to ještě štěně!
-
volala Ája.
