Proč jsou školní kuchařky superhrdinky

Autor knih pro děti, Jarrett Krosoczka, vypráví o vzniku své komiksové série Školní kuchařka, ve které se hrdinové v přestrojení točí ve školní kuchyni... a umí zatočit i se zloduchy! Jeho nový projekt, Den školní superkuchařky, odhaluje, že personál školní kuchyně dělá více než jen obědy, a ukazuje, jakou moc v sobě má i pouhé poděkování.

Když roku 2001 vyšla
moje první kniha pro děti,

zavítal jsem opět na svou základní školu,

abych žákům pověděl o tom,

jaké je být autorem a ilustrátorem.

A když jsem ve školní jídelně
chystal svůj diaprojektor,

podíval jsem se na druhou stranu místnosti

a tam stála ona:

moje stará školní kuchařka.

Stále v té škole pracovala

a zrovna měla plno práce
s přípravou oběda.

Tak jsem k ní přišel, abych ji pozdravil

a řekl jsem, "Zdravím, Jeannie! Jak se máte?"

A ona se na mě podívala a mně bylo jasné,

že mě poznala,
ale nedovedla mě úplně zařadit,

a pak řekla:
"Stephen Krosoczka?"

A já byl ohromen, že věděla,
že jsem Krosoczka,

ale Stephen je můj strýc,
který je o 20 let starší než já,

a ona byla i jeho kuchařka,
když byl ještě dítě.

A tak mi začala vykládat
o svých vnoučatech,

a to mě naprosto dostalo.

Moje kuchařka měla vnoučata,

a tím pádem taky děti,

což tedy znamená,
že každý den šla ze školy domů?

Vždycky jsem si myslel,
že žije v jídelně

spolu s nádobím.

Nikdy mě nic jiného nenapadlo.

No, to náhodné setkání mě inspirovalo

a vytvořil jsem komiksový román
"Školní kuchařka",

sérii komiksů o kuchařce,

která používá svoje nunčaky
z rybích prstů k tomu,

aby bojovala proti zákeřným kyborgům,

obludnému školnímu autobusu
a zmutovaným matematikům.

A na konci každé knihy

chytí záporáka do své síťky na vlasy

a prohlásí: "Takhle chutná spravedlnost!"

(Smích) (Potlesk)

A je to naprosto úžasné, protože ta série
byla skvěle přijata dětskými čtenáři

a ti mi poslali úžasné dopisy,

pohledy a umělecké výtvory.

A když jsem navštěvoval různé školy,
začal jsem si všímat,

že pracovníci jídelen

byli významně zapojeni
do přípravy programu.

A od pobřeží k pobřeží

mi paní kuchařky říkaly tu stejnou věc:

"Díky, že jste vytvořil
superhrdinu podle nás."

Školní kuchařky se totiž
v populární kultuře

zrovna velké oblibě
nikdy netěšily.

Nejvíc to ale znamenalo pro Jeannie.

Když byly vydány první knihy,

pozval jsem ji na křest

a přede všemi, kdo tam stáli,

před těmi, které celé ty roky krmila,

jsem jí věnoval
umělecké dílko a pár knih.

A dva roky na to, co vznikla tato fotka,

Jeannie zemřela.

A já jsem šel na její rozloučení

a nic mě nemohlo připravit na to,
co jsem tam spatřil,

protože přímo vedle její rakve
stál ten obrázek,

a její manžel mi řekl, že to,
že jsem vzal na vědomí její těžkou práci,

a že jsem ocenil to, co dělala,

pro ni znamenalo strašně moc.

A to mě přimělo k tomu,
aby se vytvořil jakýsi svátek,

kdy bychom si toto mohli připomínat
ve školních jídelnách napříč naší zemí:

Den školní superkuchařky,

kdy děti mohou tvořit různé
projekty pro pracovníky kuchyní.

A já jsem se na tom podílel
s Asociací pro školní stravování,

a představte si,
že něco přes 30 milionů dětí

se každý den stravuje
ve školních jídelnách.

To se rovná více než pěti miliardám
obědů za školní rok.

A v těchto příbězích je více hrdinství
než jen to, že dítě dostane přidáno.

Například paní Brenda v Kalifornii
dává pozor na každého žáka,

který stojí ve frontě, a když něco
není v pořádku, dá vědět školnímu poradci.

Několik kuchařek z Kentucky zjistilo,

že 67 % jejich žáků je na školních obědech
závislých každý den,

a že přes léto zůstávají bez jídla,

takže vybavily školní autobus,
vytvořily z něj pojízdnou kuchyni

a jezdily po okolí a během léta
nakrmily 500 dětí denně.

A děti vytvořily neuvěřitelné projekty.

Věděl jsem, že to tak bude.

Udělaly přáníčka ve tvaru hamburgeru
z barevného papíru.

Vyfotily hlavu své paní kuchařky,
přilepily ji na obrázek z mojí knížky,

a to připevnily na krabice od mléka,
ve kterých pak daly kuchařkám květiny.

A taky vytvořily svůj komiks,

ve kterém vystupovala vedle mé kreslené
kuchařky i jejich vlastní kuchařka.

A taky vytvořily děkovné pizzy,

a každé dítě se podepsalo na jednu
z ingrediencí vyrobenou z tvrdého papíru.

Já osobně jsem byl nejvíce dojat
reakcí samotných kuchařek,

protože jedna paní mi řekla:

"Až do dneška jsem měla pocit, že nikdo
tady ve škole ani neví, že existuju.

Myslela jsem, že si nás
tady nikdo ani nevšimne."

Jiná žena mi řekla:

"Víte, díky tomu všemu si uvědomuju,
že to, co dělám, je důležité."

A samozřejmě, že to, co dělá, je důležité.

To, co všechny dělají, je důležité.

Každičký den krmí naše děti.

A dříve, než se dítě může začít učit,

musí mít plné bříško,

a tyhle ženy a muži pracují v první linii
a pomáhají vytvořit vzdělanou společnost.

Takže doufám, že nečekáte
na Den školní superkuchařky,

abyste poděkovali personálu vaší jídelny.

A doufám, že víte, jakou moc
takové poděkování má.

Poděkování může změnit život.

Mění život tomu, kdo ho přijímá,
i tomu, kdo ho chce vyjádřit.

Děkuji.

(Potlesk)