Mustafa Akyol: Islám, víra versus tradice

Novinář Mustafa Akyol na konferenci TEDxWarwick vypráví o tom, jak se změnilo vnímání některých místních tradic (např. nošení šátků) a jejich spojitost s Islámem. Je možné, že se celý svět příliš soustředí na praktiky, které nemají s vlastní muslimskou vírou mnoho společného?

Před pár týdny

jsem byl v Saúdské Arábii.

Jako muslim jsem nejdříve chtěl

jet do Mekky a vidět Kábu,

nejvzácnější svatyni islámu.

Oblékl jsem si obřadní roucho,

vydal jsem se k Velké mešitě,

pomodlil jsem se tam,

vykonal všechny rituály.

Ale,

krom oné duchovní stránky,

jsem si v Kábě všiml jedné drobnosti,

která mě velmi zaujala -

neoddělování pohlaví.

Tedy, že se tam muži i ženy

modlí společně na jednom místě.

Společně vykonávají tawaf,

obcházení Káby.

Společně se modlí.

A pokud se ptáte, proč o tom vůbec mluvím,

musíte se podívat na zbytek Saúdské Arábie.

Je to země,

která striktně odděluje obě pohlaví.

Jinak řečeno,

muži nemají co dělat

v prostoru, kde se nacházejí ženy.

Všiml jsem si nečeho legračního.

Opustil jsem Kábu,

abych si dal něco k jídlu v centru Mekky.

Zamířil jsem do nejbližšího Burger Kingu.

A tam

byla samostatná část pro muže,

pečlivě oddělená od prostoru pro ženy.

A já si musel objednat, zaplatit a najíst se v mužské části.

"To je zvláštní," řekl jsem si,

"můžete se mísit s příslušníky opačného pohlaví u posvátné Káby,

ale ne v Burger Kingu."

Jak ironické.

Ironické, a myslím že také velmi názorné.

Protože Kába a rituály s ní spojené

jsou pozůstatky z nejrannějšího období Islámu,

z časů proroka Mohameda.

A pokud by tehdy byl kladen důraz

na oddělení mužů a žen,

byly by tomu rituály kolem Káby uzpůsobeny.

Očividně to ale tehdy nikoho nezajímalo.

Takže máme právě takovéto rituály.

To podle mě potvrzuje i to,

že izolace žen

a rozdělení společnosti

není něco, co byste našli v Koránu,

samotném jádru islámu --

posvátném jádru islámu,

ve které všichni muslimové, včetně mě, věří.

Myslím, že není náhoda,

že tuto myšlenku nenajdete

v samotných počátcích islámu.

Protože mnoho učenců,

kteří studují dějiny islámského myšlení --

muslimští učenci, i ti ze Západu --

věří, že tato zvyklost,

fyzické oddělení mužů a žen,

se v islámu vyvinula až později,

jak muslimové přijímali

některé existující blízkovýchodní kultury a tradice.

Izolace žen byla ve skutečnosti

byzantská a perská zvyklost,

kterou muslimové přejali

a učinili z ní část svého náboženství.

A to je jen jeden příklad

mnohem většího fenoménu.

To, čemu říkáme islámské právo, nebo islámská kultura --

a islámských kultur je ve skutečnosti mnoho --

ta v Saudské Arábii je velmi odlišná

od té turecké, nebo istanbulské, odkud pocházím.

Ale stejně,

pokud mluvíme o muslimské kultuře,

ta má své jádro, božské poselství,

které bylo u zrodu tohoto náboženství,

ale mnoho tradic, pojmů,

mnoho zvyků přibylo až časem.

Byly to především blízkovýchodní tradice -- středověké tradice.

A já vidím dvě důležitá poselství, dvě lekce,

které bychom si měli uvědomit.

Zaprvé, muslimové --

zbožní, konzervativní, věřicí muslimové, kteří chtějí být oddaní své víře --

by neměli lpět na všem ze své kultury,

a myslet si, že to je boží přikázání.

Možná, že některé tradice jsou špatné

a je potřeba je změnit.

Na druhé straně, Západ,

který v islámu vidí předně

některé znepokojivé aspekty,

by měl pochopit, že to není něco, co islám nařizuje.

Možná je to blízkovýchodní kultura,

která se pomíchala s islámem.

Třeba taková ženská obřízka.

Je to něco strašného, hrozného.

Jde v podstatě o operaci,

která zabraňuje ženám mít požitek ze sexu.

A lidé na západě,

kteří se s tím nikdy dřív nesetkali,

narazili na tyto praktiky

u některých muslimských komunit,

které se přistěhovaly ze severní Afriky.

A řeknou si, "Bože, jak hrozné je náboženství,

které nařizuje něco takového."

Ale když se podíváte na ženskou obřízku,

zjistítě, že nemá s islámem nic společného,

je to prostě severoafrický zvyk,

starší než islám.

Existuje po tisícelití.

A pochopitelně jej praktikují i někteří muslimové.

Muslimové v severní Africe, nikde jinde.

Ale praktikují jej i nemuslimské komunity v severní Africe --

Animisté, někteří křesťané

a dokonce je znám i jeden židovský kmen,

který provádí ženskou obřízku.

Takže to, co se může zdát jako problém

islámu

může ve skutečnosti být tradicí

kterou muslimové pouze převzali.

Totéž platí o vraždách ze cti,

což je často se objevující téma v západních mediích --

a které jsou, samozřejmě, příšernou tradicí.

Tento zvyk vskutku najdete v některých muslimských komunitách.

Ale v nemuslimských komunitách na Blízkém východě,

jako jsou některé křesťanské nebo Východní komunity,

najdete ty samé zvyky.

Měli jsme jeden tragický případ vraždy ze cti

v komunitě tureckých Arménů

před několika měsíci.

Toto jsou příklady z kultury obecně,

ale zajímavé je podívat se i na politickou kulturu

jestli je podporována demokracie a svoboda,

nebo jeslti převládá autoritářství,

které svým občanům nařizuje, co mají dělat.

A není žádným tajemstvím,

že mnohá islámska hnutí na Blízkém východě

mají tendenci být autoritářská

a některá z těchto tzv. "islamistických režimů",

jako je Saudská Arábie, Írán,

a nejhorší ze všech - Talibán v Afghánistánu,

jsou bezpochyby velmi autoritářské.

Například v Saúdské Arábii

mají takzvanou náboženskou policii.

A tahle náboženská policie vynucuje

předpokládaný muslimský způsob života

od každého občana silou --

ženy jsou nuceny se zakrývat --

nosit hidžáb, muslimský šátek.

To je zatraceně autoritářské,

a to ostře kritizuji.

Ale když jsem si uvědomil,

že nejen Muslimové,

nebo islamisticky naladěné režimy v této oblasti,

se často chovali podobně,

uvědomil jsem si, že problém možná

vězí v politické kultuře celého regionu, nejen v islámu.

Pro ilustraci: v Turecku, odkud pocházím,

které je extrémně sekulární republikou,

jsme ještě nedávno

měli něco, čemu říkám sekularistická policie,

která chránila univerzity

před zahalenými studentkami.

Jinak řečeno, nutili studentky,

aby nenosily šátky.

A myslím, že nutit lidi sundat šátek

je stejně tak tyranské, jako nutit je, aby se zahalili.

Měla by to být svobodná volba.

Když jsem si to uvědomil, povídám,

"Možná že problémem

je akorát autoritářská kultura tohoto regionu

a někteří muslimové jí byli ovlivněni."

Ale i sekulárně smýšlející lidé jí mohou být ovlivněni.

Možná je to problém politické kultury,

a musíme vymyslet,

jak tuto politickou kulturu změnit.

Tyto otázky

jsem si položil před pár lety,

když jsem začal psát svoji knihu.

Řekl jsem si:"Budu zkoumat,

jak se islám stal, tím, čím je dnes,

a po jakých cestách se ubíral

a po jakých se mohl ubírat."

Má kniha se jmenuje "Islám bez extrémů: Muslimský pohled na svobodu."

A jak napovídá podtitul,

zabýval jsem se tradicí islámu a vývojem islámského myšlení

z pohledu osobní svobody

a snažil jsem se najít silné stránky oslámu,

které se zabývají osobní svobodou.

A tyto silné stránky existují.

Islám, jakožto monoteistické náboženství,

definuje člověka jako odpovědnou samostatnou bytost.

Na Blízkém východě proto vytvořil koncept jednotlivce

a zachránil jej od komunitarismu

a kmenového kolektivismu.

Z toho můžete odvodit spoustu idejí.

Krom toho jsem si všiml problémů v rámci islámské tradice.

Jedna věc je však pozoruhodná.

Většina těchto problémů se ve skutečnosti objevila až později,

nepochází z Koránu, posvátného jádra islámu,

ale, jak jsem říkal, z tradic, mentalit,

nebo interpretací Koránu,

které vznikly ve středověku.

Korán, například,

neschvaluje kamenování.

Nezná trest pro odpadlíky.

Nezná trest za věci jako je pití alkoholu.

Tyto věci, ze kterých se skládá islámské právo,

kontroverzní části islámského práva,

byly později zapracovány pozdějšími interpretacemi islámu.

Což znamená, že se muslimové dnes

mohou podívat a říct si,

"Budiž, jádro našeho náboženství

nám zůstane.

Je to naše víra a my jí budeme věrni."

Ale můžeme změnit to, jak ji vykládáme,

protože byla doposud vykládána tak jako ve středověku.

My ale žijeme v jiném světě

s jinými hodnotami a jinými politickými systémy.

Takováto interpretace je možná a reálná.

Kdybych byl jediný, kdo si to myslí,

tak to bychom měli problém.

Ale naštestí tomu tak není.

Ve skutečnosti od počátku 19. století

existuje celá revizionistická, reformistická --

jakási --

tradice,

trend v muslimském myšlení.

Tito intelektuálové a státníci

19. a 20. století,

kteří se v podstatě zabývali Evropou,

protože viděli, že v Evropě je spousta věcí k obdivu -

věda, technologie.

Ale nejen to. Taky demokracie, parlament,

myšlenka zastupitelství,

myšlenka rovného občanství.

Tito muslimští myslitelé, intelektuálové a státníci

19. století to všechno viděli.

Řekli si:"Proč tyhle vymoženosti taky nemáme?"

Podívali se na muslimskou tradici,

a viděli, že má své problematické části,

ale nejsou jádrem islámu, takže snad mohou být viděny v novém světle,

a Korán může být čten ve světle

dnešního světa

Tento trend

je obecně nazýván islámský modernismus

a byl podporován intelektuály a státníky,

nejen jako idea,

ale také jako politický program.

A to je důvod, proč v 19. století

Ottomanská říše, která tehdy vládla celému Blízkému východu,

provedla některé klíčové reformy --

například dala Křesťanům a Židům

rovnocenná občanská práva,

přijala ústavu,

přijala volený parlament,

podporovala myšlenku svobody vyznání.

A to je důvod, proč se Ottomanská říše ke konci své existence

stala zárodkem demokracie,

konstituční monarchií.

Svoboda byla tehdy velmi důležitou politickou hodnotou.

Podobně i v arabském světě

nastalo to, co slavný arabský historik Albert Hourani

označuje za dobu svobody.

Napsal knihu "Arabská myšlenka v době svobody."

A tuto dobu svobody definuje

jako období 19. a kraje 20. století.

Především si všimněme, že to byl dominantní proud

počátku 20. století

mezi muslimskými mysliteli, státníky i teology.

Ale další vývoj ve 20.století

se ubíral zvláštním směrem,

vidíme totiž prudký sestup

této modernistické linie.

A místo ní

nastupuje růst islamismu,

ideologie, které je autoritářská,

dosti přísná,

značně protizápadní,

a která chce formovat společnost

podle utopistické vize.

Takže je to islamismus,

který způsobil spoustu problému

v muslimském světě ve 20. století.

Extrémní formy islamismu

vedly k terorismu ve jménu islámu --

což je, podle mě, v rozporu s islámem,

ale někteří extremisté si to očividně nemyslí.

Následující otázka však přetrvává:

Pokud islámský modernismus byl tak

rozšířen v 19. a v počátku 20. století,

proč se islamismus stal tak populárním

ve zbytku 20. století?

Tato otázka by podle mě

měla být pečlivě probrána.

Ve své knize se jí také zabývám.

A ani nemusíte být odborníkem, abyste to pochopili.

Podívejte se na politické dějiny 20. století

a uvidíte, že se toho hodně změnilo.

Změnily se souvislosti.

V 19. století,

když muslimové hleděli na Evropu jako na vzor,

byli nezávislí, sebevědomější.

Počátkem 20. století, s pádem Ottomanské říše,

byl celý Blízký východ kolonizován.

A když máte kolonizaci, tak máte taky co?

Anti-kolonizaci.

Tudíž Evropa již není jen vzorem,

stala se nepřítelem, kterému se musíte bránit.

Dochází tedy k prudkému poklesu

liberálních myšlenek v muslimském světě

a to, co vidíme, je spíš obranný,

strnulý, reakcionářký tlak,

který vedl k arabskému socialismu a nacionalismu

a nakonec k ideologii islamismu.

A když období kolonialismu skončilo,

nahradili jej

vesměs sekulární diktátoři,

kteří tvrdili, že zastupují svoji zemi,

ale této zemi nepřinesli demokracii,

založili své vlastní diktátorské režimy.

A myslím že západ, alespoň některé západní mocnosti,

především Spojené státy,

udělaly tu chybu, že podporovaly tyto sekulární diktátory

v domnění, že pomohou svým vlastním zájmům.

Ale tím, že tito diktátoři

potlačovali demokracii ve svých zemích

a potlačovali islámská hnutí,

ve skutečnosti přidali hlasu islamistů na síle.

Takže během 20. století

byl arabský svět uvězněn v začarovaném kruhu

kde diktátor utlačuje svůj vlastní národ,

včetně pravověrných muslimů,

a ti pak reakcionářsky odpovídají.

Jedna země však

byla schopna uniknout, nebo zůstat stranou

tohoto začarovaného kruhu.

A to je země, ze které pocházím, Turecko.

Turecko nikdy nebylo kolonizováno,

takže zůstalo nezávislým národem i po pádu Ottomanské říše.

To musíme mít na paměti.

Nesdílí onu protikolonialistickou náladu,

kterou najdete v jiných zemích tohto regionu.

Dále, a to je nejpodstatnější,

Turecko se stalo demokracií

dříve než kterákoliv z těchto zemí.

V roce 1950 proběhly v Turecku první svobodné volby,

které ukončily předchozí sekulární autokratický režim,

který stál u zrodu Turecka.

A pravověrní muslimové v Turecku

viděli, že mohou změnit politický systém skrz volby.

A uvědomují si, že demokracie je kompatibilní s islámem,

kompatibilní s jejich hodnotami,

podporují demokracii.

To je zkušenost,

kterou ostatní muslimské národy nezažily

až do této doby.

Za druhé, v posledních dvaceti letech

díky globalizaci, díky tržní ekonomice,

díky vzestupu střední třídy,

v Turecku vidíme,

to, čemu říkám vzkříšení islámského modernismu.

Máme městské středostavovské pravověrné muslimy,

kteří se dívají na své tradice

a vidí, že tyto tradice mají své problémy.

A chápou, že je potřeba je zpochybnit, změnit a reformovat.

Koukají se na Evropu

a vidí příklad hodný následování.

Přinejmenším vidí příklad, ze kterého mohou brát inspiraci.

To je důvod, proč proces připojení,

turecká snaha o připojení k EU,

má v Turecku podporu

mezi pravověrnými muslimy,

zatímco jiné sekulární národy byly proti.

Tento proces byl poněkud zastřen tím,

že ne všichni Evropané nás vítají s otevřenou náručí --

ale to je na jinou debatu.

Prounijní postoj v Turecku v poslední dekádě

se stal téměř muslimskou záležitostí,

podporovanou muslimskýmy liberály

a pochopitelně i sekulárními liberály.

A díky tomu bylo

Turecko schopno dosáhnout úspěšných výsledků,

ve kterých se islám a pravověrný výklad islámu

stal součástí demokratického kolbiště,

a dokonce přispívá k demokratickému a ekonomickému

rozvoji země.

A právě dnes je to velmi povzbudivý příklad

pro některá muslimská hnutí

nebo některé země v arabském světě.

Určitě jste si všimli Arabského jara,

které začalo v Tunisku a v Egyptě.

Davy Arabů se

prostě vzbouřily proti svým diktátorům.

Požadovaly demokracii, požadovaly svobodu.

Nevyklubal se z nich islamistická obluda

kterou diktátoři straší,

aby ospravedlnili svůj režim.

Prohlásili: "Chceme svobodu, chceme demokracii.

Jsme věřící muslimové,

ale chceme žit jako svobodní lidé ve svobodné společnosti."

Cesta je samozřejmě dlouhá a trnitá.

Demokracie není něco, co vybudujete za den.

Je to proces.

Ale je to slibné období

v muslimském světě.

A já věřím, že islámský modernismus,

který začal v 19. století,

ale byl potlačen ve 20. století

z důvodu politické nestability muslimského světa,

zažívá znovuzrození.

A myslím, že to, co byste si měli odnést

je, že Islám,

navzdory některým západním skeptikům,

má v sobě potenciál

vytvořil vlastní cestu k demokracii, vlastní cestu k liberalismu,

vlastní cestu ke svobodě.

Musíme jim jen nechat možnost na tom pracovat.

Díky moc.

(Potlesk)