Jak mohou věznice pomoci vězňům žít smysluplný život

Úřady ve Spojených státech, které řídí věznice, jsou často nazývány "nápravné zařízení". Přesto se zaměřují především na zadržování a ovládání vězňů. Dan Pacholke, náměstek sekretariátu pro Státní nápravné zařízení Washington, sdílí jinou vizi: o vězeních, které poskytují humánní životní podmínky spolu s příležitostmi pro smysluplnou práci a učení.

Jsme vnímáni jako organizace, která je
odpadkovým košem neúspěšné sociální politiky.

Nedokážu popsat, kdo k nám přichází,
nebo jak dlouho zůstává.

Dostáváme lidi,
na které nic jiného nezabralo.

Lidi, kteří propadli všemi jinými

sociálními záchrannými sítěmi.

Nedokáží je zkrotit, tak musíme my.

To je naše práce:

krotit je, řídit je.

Za ta léta jsme se v tom
jako vězeňský systém,

národ a jako společnost

stali velice dobrými.

Ale neměli byste z toho mít radost.

Vězníme více lidí na tisíc obyvatel

než jakákoliv jiná země světa.

Ve věznicích máme dnes více černochů,

než kolik jich bylo v roce 1850 v otroctví.

Zadržujeme rodiče téměř třem miliónům

dětí z našich komunit

a stali jsme se novým blázincem,

největším psychiatrickým
ústavem této země.

Když někoho zavřeme,

není to žádná maličkost.

Ale i nadále jsme nazýváni
"nápravné zařízení".

Dnes bych chtěl mluvit

o změně způsobu,
jakým přemýšlíme o nápravě.

Věřím, a má zkušenost mě utvrzuje,

že když změníme způsob uvažování,

vytvoříme nové možnosti nebo budoucnost,

což věznice zrovna potřebují.

Strávil jsem v nápravných zařízeních
celou svou kariéru, přes 30 let.

Následoval jsem v oboru svého otce.

Byl vietnamský veterán.
Vězení mu vyhovovala.

Byl silný, vyrovnaný a disciplinovaný.

Já jsem toho tolik nepochytil

a jsem si jistý, že to ho trápilo.

Nakonec jsem se rozhodl,
že pokud skončím ve věznici,

ať je to radši
na správné straně mříží,

a řekl jsem si, že to zkusím,

a vydám se na místo, kde táta pracoval --

do Nápravného centra McNeil Island.

To bylo na začátku 80. let,

kdy věznice nevypadaly jako

v televizi nebo ve filmech.

V mnohých ohledech byly horší.

Vešel jsem do pětiposhoďové věznice.

Na jednu celu připadalo osm mužů.

A v této celé jednotce žilo 550 mužů.

A pokud by vás to zajímalo,

na tom malém prostoru
sdíleli jeden záchod.

Strážník strčil klíč do zámku

a stovky mužů se vyhrnuly ze svých cel.

Stovky.

Odešel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.

Nakonec jsem se vrátil a
začal tam dělat jako dozorce.

Mojí prací bylo řídit jeden
z těchto vězeňských bloků

a hlídat ty stovky mužů.

Když jsem šel do práce,

už z parkoviště jsem slyšel
vězně, jak řádí,

lomcují mřížemi, řvou,

ničí své cely.

Vemte stovky labilních lidí, zavřete je

a výsledkem je chaos.

Zkrotit a řídit – to byla naše práce.

Způsob,
jakým se to dalo zefektivnit,

byl nový typ ubytovací jednotky

nazvaný IMU, Intensive Management Unit,

moderní verze "díry."

Zavírali jsme vězně do cel
za masivní ocelové dveře

s otvorem na želízka,
abychom je mohli přidržet

a krmit je.

A jak to fungovalo?

Bylo víc klidu.

Nepokoje ustaly u většiny vězňů.

Prostory byly bezpečnější,

protože nejnásilnější
nebo nejrušnější vězni

mohli být izolováni.

Ale izolace není dobrá.

Připravte lidi o sociální kontakt
a sejdou.

Dostat je z IMU bylo těžké --

pro ně i pro nás.

Dokonce ani ve vězení není jednoduché

někoho zavřít.

Mým dalším úkolem byla jedna
z nejtemnějších státních věznic,

kde jsou drženi někteří z těch
násilnějších a buřičských vězňů.

Tou dobou má branže velmi pokročila

a měli jsme odlišné nástroje a techniky

jak zvládnout rušivé chování.

Měli jsme slepé náboje a pepřové spreje

a štíty z plexiskla,

zábleskový granát, krizový taktický tým.

Čelili jsme násilí silou

a chaosu chaosem.

Byli jsme dost dobří
v potlačení konfliktů.

Když jsem tam byl, potkal jsem dva
zkušené vězeňské pracovníky,

kteří byli také výzkumníky,

antropologa a sociologa.

Jednoho dne mě jeden oslovil a řekl:

"Víte, jste vážně dobrý
v potlačování konfliktů.

Přemýšlel jste někdy o tom,
jak jim předcházet?"

Měl jsem s nimi strpení,
když jsem jim vysvětloval

náš hrubý násilný přístup

k vytvoření bezpečnějších věznic.

Oni se mnou byli trpěliví.

Z našich konverzací vzešly nové nápady

a začali jsme s malými experimenty.

Nejdřív jsme začali trénovat
naše dozorce v týmech.

Předtím jsme je posílali po jednom až dvou
na státní výcvikovou akademii.

Čtyři týdny tréninku
jsme prodloužili na deset.

Poté jsme zkusili učňovský model,

kde jsme spárovali
nový personál s veterány.

Obě skupiny zlepšily svou práci.

Zadruhé jsme do tréninkového programu

přidali dovednost slovního zklidnění

a učinili z ní součást silového programu.

Bylo to nenásilné použití síly.

A pak jsme udělali něco ještě radikálnějšího.

Cvičili jsme vězně ve stejných dovednostech.

Změnili jsme jejich soubor dovedností

zmenšováním násilí, namísto reakcí na něj.

Za třetí jsme rozšířili naše zařízení,
zkusili jsme nový typ designu.

Ale tou největší a nejkontroverznější
částí tohoto modelu

byl, samozřejmě, záchod.

Nebyly tu žádné záchody.

Dnes vám to tu možná
nezní podstatně,

ale v tu dobu to bylo něco.

Nikdo nikdy neslyšel o cele bez záchodu.

Všichni jsme si mysleli,
že je to nebezpečné a šílené.

Dokonce i osm mužů na celu mělo záchod.

Tento malý detail změnil způsob, jakým jsme pracovali.

Vězni a personál spolu začali komunikovat

častěji a otevřeněji a rozvíjeli
vzájemné porozumnění.

Bylo snazší zaznamenat konflikt a zasáhnout předtím,

než se vyostřil.

Blok byl čistší, tišší, bezpečnější
a lidštější.

Takto byl mír uchováván efektivněji

než pomocí jakýchkoliv jiných technik,
které jsem do té doby viděl.

Komunikace změní způsob,
jakým se chováte --

jak u věznů, tak u dozorců.

Změnili jsme prostředí
a změnili tak chování.

Jen pro případ, že jsem se nepoučil,

mě dál převeleli na velitelství,

kde jsem narazil
na odpor proti změně systému.

Mnoho sil působí proti změnám systému --

politika a politikové, zákony a vyhlášky,

soudy a jejich řízení, vnitřní politika.

Změna systému je složitá a pomalá

a častokrát vás nezavede tam,

kam se chcete dostat.

Není hračka změnit vězeňský systém.

Takže jsem se zamyslel nad
svými předchozími zkušenostmi

a vzpomněl jsem si, že když jsme komunikovali
s delikventy, napětí kleslo.

Když jsme změnili prostředí,
změnilo se chování.

A nebyly to žádné velké systémové změny.

Byly to malé změny a tyto změny

vytvořily nové možnosti.

Následně jsem byl jmenován
ředitelem malé věznice.

Tehdy jsem pracoval na diplomové práci

na Evergreen State College.

Spolupracoval jsem se spoustou odlišných lidí,

a to jak v názorech,

tak původem.

Jednou z nich byla pralesní ekoložka.

Pro ni moje věznice symbolizovala

laboratoř.

Diskutovali jsme a objevili jsme,
jak věznice a vězni

vlastně mohou pomoci vědě pokročit

tím, že pomohou dokončit projekty,

které nebyla schopna sama dodělat,

jako např. rozmnožování ohrožených druhů --

žab, motýlů, ohrožených stepních rostlin.

Současně jsme našli možnosti,

jak zefektivnit náš provoz

použitím solárních panelů,

zachytáváním dešťové vody,
ekozahradnictvím, recyklací.

Tato iniciativa vedla k mnohým projektům,

které měly dopad na celý systém

nejen na náš,
ale i na jiné státní systémy,

malé pokusy dosahující velkých výsledků

ve vědě, ve společnosti.

Způsob, jakým přemýšlíme
o své práci, ji mění.

Tento projekt udělal mou práci
zajímavější a vzrušující.

Byl jsem nadšený. Personál byl nadšen.

Dozorci i vězňové byli nadšení.

Byli inspirováni.

Všichni se na tom chtěli podílet.

Všichni přispívali, podíleli se na změně,

o které si mysleli,
že je užitečná a důležitá.

Povím vám ale na rovinu, o co jde.

Vězňové jsou velmi přizpůsobiví.

Musí být.

Častokrát vědí o našem systému víc

než lidé, kteří ho řídí.

Ale jsou tu z nějakého důvodu.

Mým úkolem není trestat ani odpouštět,

ale myslím, že mohou vést

slušný a smysluplný život i ve věznici.

Otázka tedy zněla:

mohou vězňové žít
kvalitní a smysluplné životy,

a pokud ano, co se tím změní?

Tak jsem přinesl tuto otázku
do temných koutů,

kde jsou ubytovaní někteří naši
nejnásilnější delikventi.

Jak už jsem říkal, IMU slouží k trestání.

Nenajdete tu výhody
jako je nabídka různých aktivit.

To jsme si alespoň mysleli.

Ale pak nám začalo docházet,
že pokud nějaký vězeň

potřebuje nabídku aktivit,
jsou to právě tito vězni.

Potřebovali velmi intenzivní program.

A tak jsme své myšlení postavili na hlavu

a začali hledat nové možnosti.

Přivedlo nás to k novému typu židle.

Místo používaní křesel pro trestání

jsme je dali do tříd.

Ok, nezapomněli jsme
na svou zodpovědost hlídat,

ale teď se mohli vězni
bezpečně stýkat tváří v tvář

se spoluvězni a personálem,

a protože hlídání už nebylo cílem,

všichni se mohli soustředit jiné věci,

jako je učení.
Chování se změnilo.

Změnili jsme své myšlení a změnili,
co šlo, a to mi dává naději.

Nedokážu říct, jestli nějaká
z těch věcí bude funkční.

Mohu vám však říct,
že to funguje.

Naše věznice se stávají bezpečnějšími
jak pro personál, tak i pro vězně

a když jsou věznice bezpečné,

můžeme vynaložit svou energii
na mnohem víc než jen na hlídání.

Snižování recidivity by mělo být
naším hlavním cílem,

ale není naším jediným cílem.

Abych byl upřímný, předcházení zločinu

vyžaduje mnohem víc, od spousty dalších lidí

a institucí.

Pokud se při snížování kriminality
spoléháme jen na věznice,

obávám se, že nikdy nedosáhneme cíle.

Ale věznice mohou dělat věci,

které nás předtím ani nenapadly.

Věznice mohou být zdrojem inovací,

udržitelnosti,

podpory ohrožených druhů
a ekologické obnovy.

Vězni mohou být vědci a včelaři,

zachránci psů.

Věznice mohou být
zdrojem smysluplné práce

a příležitostí pro personál

a vězně, kteří zde žijí.

Můžeme zadržovat a kontrolovat

a poskytnout humanní prostředí.

Nejsou to neslučitelné věci.

Nemůžeme čekat 10 až 20 let na zjištění,

jestli se to vyplatí dělat.

Naší strategií není zásadně změnit systém.

Naší strategií jsou
stovky malých změn

které se vejdou do dní
nebo měsíců, ne let.

Potřebujeme více malých pokusů,
kdy se učíme za pochodu,

pokusů, které mění rozsah možností.

Potřebujeme nové a lepší způsoby,
jak měřit dopad

na zapojení, spolupráci,

a na bezpečné prostředí.

Potřebujeme více příležitostí
k zapojení se

a přispívání našim komunitám,

vašim komunitám.

Věznice musí být bezpečné, ano, bezpečné.

To zvládneme.

Věznice musí poskytnout humánní prostředí,

kde lidé mohou spolupracovat, přispívat

a učit se smysluplnému životu.

Učíme se, jak na to.

To je důvod mé naděje.

Nemusíme se držet
starých představ o věznicích.

Můžeme je změnit. Můžeme je vytvořit.

A pokud to uděláme svědomitě a s lidskostí,

věznice mohou být víc než ten odpadkáč

neúspěšné sociální politiky.

Možná si konečně zasloužíme titul:

"nápravné zařízení."

Děkuji vám.

(Potlesk)