Vznik Země

Proč je Země vedlejší produkt výbuchu supernovy.

V příštích dvou videích se
pokusím přehledně vysvětlit,

co vše se dělo se Zemí
od počátků její existence.

Začneme u vzniku Země nebo vzniku naší
sluneční soustavy či vzniku Slunce.

Nejuznávanější teorie o vzniku předpokládá
v blízkosti naší galaxie výskyt supernovy.

Zbytky jedné takové supernovy
jsou na tomto obrázku,

vlastně zbytku Keplerovy supernovy.

Je to supernova, která vybuchla
před 400 lety, v roce 1604,

v jejím centru v podstatě
explodovala hvězda.

Po týdny byla nejjasnějším
objektem na noční obloze.

V roce 1604 ji pozoroval
Kepler i další lidé.

A takto vypadá dnes.

Vidíme jakousi nárazovou vlnu,
která se šíří po dobu posledních 400 let,

takže teď musí být
rozsáhlá několik světelných let.

Ta hmota se zřejmě
nepohybovala rychlostí světla,

ale musela cestovat
opravdu pěkně rychle,

nejméně relativistickou rychlostí,
rychlostí blízkou rychlosti světla.

Hmota už urazila kus cesty.

Když si představíte nárazovou vlnu
šířící se směrem od supernovy,

tak dejme tomu, že máme
mrak molekul, mrak prachu,

který před nárazem vlny nebyl
dostatečně zahuštěný pro vznik gravitace

a pro zformování se do sluneční soustavy.

Průchod vlny způsobí kompresi veškerých
těchto plynů, veškeré hmoty a molekul,

takže zde nyní je dostatečná hustota pro
zformování hvězdy a sluneční soustavy.

To předpokládáme.

Faktem, který potvrzuje teorii, že Země
vznikla následkem výbuchu supernovy,

je to, že kovy mohou vznikat pouze,
tedy alespoň kam naše znalost sahá,

za teplot dosahovaných
při výbuchu supernovy.

A uran vyskytující se na Zemi nejspíše
vznikl asi v té době, kdy vznikla Země,

asi před 4,5 miliardami let.

V některém dalším videu se podrobněji
zmíním o tom, jak se na to přišlo.

Protože to vypadá, že uran je stejně
starý jako naše sluneční soustava,

tak musel vzniknout ve stejné době,
díky výbuchu supernovy

a jeho hmota musí pocházet se supernovy.

Nárazová vlna nějaké supernovy tedy
musela projít naší částí vesmíru,

což, jak se zdá, způsobilo
stlačování a propojování částic plynů.

Teď se rychle přesuňme
o pár milion let dopředu.

Plyn se spojil v něco, jako je toto.

Dosáhl dostatečné
teploty, hustoty a tlaku ve středu,

aby uvnitř mohlo dojít
ke vznícení a k fúzi,

vodík se začal přeměňovat na hélium.

Tak tady vzniklo naše Slunce.

Okolo Slunce byly všechny
ty plyny, částice a molekuly,

které měly dostatečnou úhlovou
rychlost, aby nespadly do Slunce

a začaly kolem Slunce obíhat.

Byly také podporovány trochou tlaku,
představte si to jako velký mrak plynu,

kde částice do sebe neustále narážely, ale
nejvíce působila jejich úhlová rychlost.

Po další desítky milionů let do sebe
pomalu narážely a shlukovaly se dohromady.

I malé částice mají gravitaci a zvolna
se z nich stanou kameny a asteroidy.

Nakonec je můžeme
nazvat ‚malými planetkami‘,

což jsou něco jako zárodky
planet nebo rané planety.

Poté, co dosáhly dostatečné gravitace,

tak přitahovaly další objekty a
materiál a na sebe je nabalovaly.

Neprobíhalo to tak hladce. Představte si,
že vznikne jedna planetka, potom druhá

a místo, aby se obě hezky
spojily a srostly dohromady,

tak mají obrovskou relativní rychlost

a narazí jedna do druhé,
takže se prostě roztříští.

Nebyl to tedy hezký jemný
proces neustálého srůstání.

Nejspíš to byl velmi
divoký a hrubý proces,

Má se za to, že takto v raném
stadiu Země došlo ke vzniku Měsíce.

Bylo to o něco později,
když se zformovala Země.

Vlastně se spíš zformovala hmota,
ze které se nakonec stala Země.

Nakreslím to tady.
Takže řekněme, že tady je Země.

Nejspíš došlo k tomu, že nějaká
protoplaneta nebo jiný objekt,

asi to byla planeta, protože
byla asi velká jako Mars,

tak ta narazila do toho,
z čeho se později stala Země.

Takto nějak to vypadalo.
Toto je umělecké ztvárnění toho nárazu.

Tahle planeta, velká jako Mars, narazila
do toho, z čeho se nakonec stane Země.

Říkáme jí Thea. Toto je Thea.
Takto nějak se to asi stalo.

Na internetu jsou různé simulace tohoto
nárazu, podle nich to asi byl letmý náraz.

Nebyl to přímý náraz, po něm
by se oba objekty roztříštily

a vznikla by jedna velká roztavená koule.

K nárazu tedy nejspíš
došlo letmo, asi nějak takhle.

Toto je v podstatě Země. Samozřejmě se
dramaticky změnila po nárazu They.

Thea je tady a podle teorie
narazila do Země letmo.

Pohybovala se a narazila
do Země pod určitým úhlem.

Po nárazu se obě planety roztavily
díky energii srážky,

i když musíme říci,
že i tak už byly natavené,

protože v té době stále docházelo ke
spojení, nárazům malých objektů na povrch,

nejspíš obou planet.

Tedy díky nárazu pod určitým úhlem došlo
k oddělení části nataveného materiálu,

který zůstal na oběžné dráze.

Thea prostě přilétla a
narazila do Země pod úhlem

a oddělila určité množství
roztaveného materiálu.

Část z něho se pak opět zachytila na Zemi.

Takže toto bylo předtím a toto potom.

Představte si, že Země
je velmi horká koule,

jejíž část se po nárazu
rozstříkne na oběžnou dráhu.

Pokusím se tady nakreslit Theu.

Thea narazila a nyní je také roztavená
vlivem té ohromné energie

a část z taveniny se
oddělí na oběžnou dráhu.

Po nějaké době se z
tohoto odděleného materiálu

– materiál se na oběžnou dráhu oddělil
tímto směrem – stává náš Měsíc

a zbytek této hmoty se nakonec jaksi
usadí zpět a zformuje kulovitý objekt,

který je dnes naše Země.

Toto je tedy současná
teorie o tom, jak vznikl Měsíc.

I když Země přestála toto, tak ji stále
ještě čekalo mnoho divokých zkušeností.

Abychom si uvědomili, kde se
v historii Země nacházíme,

tak se budeme orientovat podle těchto
geologických hodin, i v dalších videích.

Tyto hodiny začínají tady, u vzniku naší
sluneční soustavy před 4,6 miliardami let,

nejspíš k tomu došlo
současně s výbuchem supernovy.

Když se pohybujeme po směru hodinových
ručiček, tak putujeme dopředu v čase.

Takto si projdeme celou
historii až do současného období.

Ještě vám vysvětlím tyto zkratky.

‚Ga‘ znamená ‚před miliardami let‘,
G je symbol pro giga.

‚Ma‘ znamená ‚před miliony let‘,
M je symbol pro mega.

Nacházíme se tedy zde,
právě došlo ke vzniku Měsíce.

Toto období se nazývá hadaikum.

Vlastně bych neměl říkat ‚období‘,
Správně je to eon.

I když česky se eonu říká také období.

Jsme tedy v hadaiku,
je to eon hadaikum.

Eon je nejdelší časová jednotka, používá
se hlavně k popisování stáří Země,

a trvá zhruba 500 milionů
až 1 miliardu let.

Pro eon hadaikum je z pohledu
geologie nejvíce typické,

že se nám z tohoto období
nedochovaly žádné horniny.

Nemáme žádné kompaktní,
zřetelné horniny z období hadaikum,

protože tehdy byla Země pouze
roztavená koule lávy a magmatu.

Byla roztavená hlavně
díky všem těm kolizím a nárazům

a kinetické energii,
co se změnila v teplo.

Kdybyste tehdy mohli vidět povrch Země…

Kdybyste se v tomto období dostali
na povrch Země,

což byste určitě nechtěli zažít, protože
by vás mohl trefit nějaký meteorit

nebo byste uhořeli v magmatu,
ale kdybyste tam přesto byli,

tak by to vypadalo nějak takto.
Nemohli byste tam dýchat.

Takto nějak vypadal
povrch Země v té době.

Něco jako ohromný bazén lávy. Přesně proto
se nám z té doby nedochovaly horniny,

protože se neustále recyklovaly, tavily a
stravovaly uvnitř té obří roztavené koule.

Země je vlastně stále
obří roztavená koule,

my jen žijeme na velmi tenké vychladlé
kůře na povrchu té roztavené koule.

Kdybyste se dostali pod zemskou kůru,

budeme o tom více
mluvit v dalších videích,

viděli byste magma, a kdybyste se dostali
hlouběji, tak byste viděli tekuté železo.

Takže je to stále roztavená koule.
Celé období hadaikum bylo prostě zuřivé.

Nejenže Země byla
vulkanická, roztavená koule,

stejně postupně koncem
hadaika začala tuhnout,

ale navíc na její povrch neustále
dopadala spousta hmoty,

což vlastně jen přidávalo
té roztavené kouli teplo.

Tady vás opustím.

Dokážete si představit, že v tomto
období nejspíš neexistoval na Zemi život.

I když jsou teorie, že nějaký život mohl
vzniknout v pozdním hadaiku,

ale po většinu tohoto období byla Země
absolutně nevhodná pro vznik života.

To je tedy vše. V příštím videu si
řekneme něco o období zvaném archaikum.