3 klíče k pochopení našeho mozku

Vilayanur Ramachandran vysvětluje, co nám poškození mozku napovídá o spojení mezi mozkovou tkání a myslí -- za použití tří zarážejících klamů jako příkladů.

Jak už se zmínil Chris,
zabývám se studiem lidského mozku -

funkcemi a strukturou lidského mozku.

Rád bych, abyste se na chvíli zamysleli
nad tím, co to obnáší.

Tady je rosolovitá hmota --
jeden a půl kilogramu rosolu,

vejde se vám do dlaně,

a může filozofovat nad rozsáhlostí
mezihvězdného prostoru.

Umí přemýšlet o významu nekonečna

a rozjímat nad sebou samým
při přemýšlení o významu nekonečna.

A tuto zvláštní vlastnost,
které říkáme sebeuvědomění,

kterou považuji za svatý grál
neurovědy, neurologie,

někdy, doufám, pochopíme.

Takže jak se studuje tento záhadný orgán?

Máte 100 miliard nervových buněk,

malé chuchvalce protoplasmy,
které se vzájemně ovlivňují,

a z této aktivity vyplývá
celá škála schopností,

kterým říkáme lidská přirozenost
a lidské vědomí.

Jak se to může stát?

Je mnoho způsobů,
jak zkoumat funkce lidského mozku.

Jedním z nich, který používáme nejčastěji,

je pozorovat pacienty s trvalým
poškozením malé oblasti mozku,

kde došlo ke genetické změně.

Co se stane poté, není všeobecné snížení

vaší duševní kapacity,

jakési otupění vašich poznávacích schopností.

To, co se stane, je vysoce výběrová
ztráta jedné funkce,

kdy zároveň ty ostatní zůstanou nedotčeny

a to vás může ujistit o tom,

že tato část mozku je nějakým způsobem
zapojena do zprostředkování té funkce.

Takže vy potom můžete
přiřadit funkci ke struktuře

a následně zjistit, co tato soustava dělá,

aby vytvořila tu danou funkci.

Takže toto se snažíme dělat.

Dejte mi teď možnost předvést vám
několik neobyčejných příkladů.

Vlastně vám během prezentace
ukážu tři příklady, šest minut každý.

Prvním z nich je výjimečný syndrom
zvaný Capgrasův syndrom.

Když se podíváte tady na ten první snímek,

toto jsou spánkové laloky,
čelní laloky, temenní laloky,

ty laloky, ze kterých se skládá mozek.

A když se podíváte, tady je schovaná
ve vnitřní straně spánkového laloku --

nemůžete ji vidět --

malá struktura jménem fusiformní závit.

Říká se jí obličejová oblast mozku,

protože když je poškozena,
nemůžete rozeznávat obličeje lidí.

Pořád je poznáte podle jejich hlasu

a řeknete si, no ano, to je Joe,

ale nemůžete se jim podívat do tváře
a poznat, kdo to je, rozumíte?

Dokonce nepoznáte ani sami sebe v zrcadle.

Samozřejmě, že vy víte, že jste to vy,
protože když mrknete, obraz také mrkne

a vy víte, že je to zrcadlo,

ale vlastně nepoznáte sebe jako sebe.

Dnes už je tento syndrom velmi známý
jako příznak poškození fusiformního závitu.

Ale existuje další vzácný syndrom,
dokonce tak vzácný,

že o něm slyšelo jen velmi málo lékařů,
dokonce i neurologů.

Jmenuje se to Capgrasův fenomén

a jde o to, že pacient,
který je jinak naprosto normální,

utrpěl zranění hlavy,
probere se z kómatu,

je jinak naprosto v pořádku,
podívá se na svou matku

a řekne: „Tato žena vypadá
přesně jako moje matka,

ale je to podvodnice --

je to nějaká jiná žena,
která předstírá, že je má matka."

Proč se toto děje?

Proč by někdo -- a tato osoba je velmi bystrá
a inteligentní ve všech jiných ohledech,

ale když vidí svou matku,

objeví se jeho falešná představa
a on říká, že to není jeho matka.

Nejběžnější vysvětlení tohoto jevu,

které najdete ve všech učebnicích psychiatrie,

je Freudovo vysvětlení,
které říká, že tenhle mladík --

a to samé odůvodnění platí
mimochodem i pro ženy,

ale já budu mluvit jen o mužích --

když jste dítě, malé dítě,

jste silně sexuálně přitahováni
ke své matce.

A tohle Freud nazval
oidipovským komplexem.

Neříkám, že tomu věřím,

ale tohle je standardní freudovský pohled.

A potom, jak rostete,
vaše mozková kůra se vyvíjí

a potlačí tyto skryté sexuální potřeby
týkající se vaší matky.

Díky Bohu, protože jinak byste všichni byli
sexuálně vzrušení, když byste viděli svou matku.

A to, co se poté stane,

je úder do hlavy, který poškodí mozkovou kůru

a dovolí projevit se těmto
skrytým sexuálním potřebám,

vybublat na povrch a najednou,
nepochopitelně, zjistíte,

že vás sexuálně vzrušuje vaše matka.

A vy si řeknete: „Proboha,
jestli je toto moje máma,

jak je možné, že mě sexuálně přitahuje?

Je to nějaká jiná žena. Podvodnice."

To je jediné vysvětlení, které dává
smysl vašemu poškozenému mozku.

Ale tento argument nikdy moc
nedával smysl mně.

Je velmi vynalézavý,
tak jako všechny Freudovy teorie --

(Smích)

-- ale nedával moc smysl,
protože jsem viděl tu samou falešnou představu,

pacienta s tou samou
falešnou představou o svém pudlíkovi.

(Smích)

Říkal: „Doktore, tohle není Fifi,
vypadá přesně jako Fifi,

ale je to nějaký cizí pes." Rozumíte?

A teď tu zkuste aplikovat Freudovu teorii.

(Smích)

Začnete mluvit o skryté sodomii u všech lidí

nebo něčem podobném,
což je samozřejmě docela směšné.

Takže o co vlastně jde?

Abychom mohli vysvětlit tuto zvláštní poruchu,

podíváme se na strukturu a funkce
normálních zrakových drah v mozku.

Obvykle dorazí zrakové signály do očních bulv,

pokračují do zrakových oblastí mozku.

Existuje asi 30 oblastí v zadní části vašeho mozku,
které se zabývají jen zrakem,

a když všechno zpracují,
signál se dostane do malé struktury,

které říkáme fusiformní závit,
kde vnímáte obličeje.

Jsou tam neurony citlivé na tváře.

Můžete to nazývat obličejovou oblastí mozku.

Už jsem o tom mluvil.

A když je tato oblast poškozena,
ztratíte schopnost vidět obličeje.

Ale z této oblasti signál sestoupí

do struktury jménem amygdala,
v limbickém systému,

emocionálním jádru mozku,

a tato struktura, která se jmenuje amygdala,

posoudí emocionální důležitost toho,
na co se díváte.

Je to kořist? Je to predátor? Je to přítel?

Nebo je to něco naprosto banálního,
jako kus látky

nebo kus křídy nebo --
nechci na to ukazovat, ale --

nebo bota nebo něco takového? Chápete?

Něco, co můžete naprosto ignorovat.

Když je podrážděna amygdala, a to je důležité,

signál sestoupí do vegetativního
nervového systému.

Srdce vám začne rychleji bít,

začnete se potit, abyste se
nějak zbavili tepla, které vytváříte --

které je tvořeno svalovou námahou.

A to je výhodné, protože my vám můžeme
na dlaň připevnit dvě elektrody

a změřit změny v elektrickém odporu kůže,
které vzniknou při pocení.

Takže když se na něco díváte, já můžu určit,

jestli vás to vzrušuje
nebo dráždí nebo ne, rozumíte?

K tomu se dostanu za chvíli.

Takže můj nápad byl, když se ten chlápek podívá
na nějaký předmět, když se podívá na svou --

řekněme jakýkoliv předmět,
jde to do zrakové kůry a --

a je to zpracováno ve fusiformním závitu

a vy to rozpoznáte jako rostlinu nebo stůl

nebo, a to se hodí nám, vaši matku, chápete?

A potom se tato zpráva dostane do amygdaly

a odtud dál dolů do autonomního
nervového systému.

Ale možná u tohoto mladíka, ten drát,
který jde z amygdaly do limbického systému --

emocionálního jádra mozku --
je následkem zranění přerušený.

A protože fusiformní závit není poškozen,

ten muž stále rozpoznává svoji matku

a říká: „No ano, vypadá jako má matka."

Ale protože ten drát nevede dál
do emocionálních center,

říká: „Ale jak je možné, že jestli
je to má matka, nemám z toho radost?"

Nebo hrůzu, jak se také někdy může stát?
Je to tak?

(Smích)

A proto říká: „Jak vysvětlím ty chybějící emoce?

Tohle nemůže být má matka.

Je to nějaká cizí žena,
která jen předstírá, že je má matka."

Jak to ověříte?

Uděláte to tak, že vezmete kohokoliv z vás tady,
posadíte ho před obrazovku,

měříte jeho galvanickou odpověď kůže

a promítáte obrázky.

Můžu změřit, jak moc se potíte,
když vidíte nějaký předmět,

jako třeba stůl nebo deštník --
samozřejmě, že se nepotíte.

Když vám ale ukážu obrázek lva nebo tygra
nebo nahé dívky, začnete se potit.

A, věřte tomu nebo ne,
když vám ukážu obrázek vaší matky --

mluvím teď o normálních lidech -- začnete se potit.

Dokonce ani nemusíte být Židi.

(Smích)

A teď, co se stane -- co se stane,
když to ukážete tomuto pacientovi?

Vezmete pacienta a ukážete mu
obrázky na obrazovce

a změříte jeho galvanickou odpověď kůže.

Stoly a židle a kus látky, nic se nestane,
stejně jako u normálních lidí,

ale když mu ukážete obrázek jeho matky,

galvanická odpověď kůže se nezmění.

Na svou matku nijak emocionálně nereaguje,

protože ten drát, který jde ze zrakových oblastí
do centra emocí, je přerušený.

Takže jeho zrak je v pořádku,
protože zrakové oblasti jsou v pořádku,

jeho emoce jsou normální --
bude se smát, bude plakat, a tak dále --

ale ten drát vedoucí od zraku
k emocím je přerušený,

a proto má tu falešnou představu o tom,
že jeho matka je podvodnice.

Je to moc pěkný příklad toho,
jaký druh práce děláme,

vezmeme neobvyklý, zdánlivě nepochopitelný
nervově-psychiatrický syndrom

a řekneme, že standardní, freudovský
pohled na věc je špatný,

že vlastně můžete přijít
s přesným vysvětlením

ve smyslu známé
nervové anatomie mozku.

Mimochodem, když tomuto pacientovi poté

jeho matka zavolá ze sousední
místnosti -- telefonem --

a on zvedne ten telefon a řekne:
„Jé, mami, jak se máš? Kde jsi?"

Po telefonu ta falešná představa neexistuje.

A za hodinu za ním přijde osobně
a on řekne: „Kdo jste?

Vypadáte přesně jako moje matka." Vidíte?

Důvodem je, že existují oddělené dráhy

jdoucí ze sluchových center mozku
do emocionálních center,

a ty nebyly přerušeny úrazem.

Takže to vysvětluje, proč bez problémů
poznává svou matku po telefonu.

Když ji vidí osobně, říká,
že je to podvodnice.

Jak je tento komplikovaný okruh
v mozku vytvořen?

Přirozeně, geny, nebo výchovou?

Tento problém se snažíme vyřešit tak,

že se věnujeme jinému zvláštnímu syndromu,
který se jmenuje fantomová končetina.

Všichni víte, co to je fantomová končetina.

Když je amputována ruka
nebo noha kvůli gangréně,

nebo ji ztratíte ve válce,
třeba v irácké válce --

tam je to teď vážný problém --

dál živě cítíte přítomnost té chybějící ruky,

a tomu se říká fantomová ruka
nebo fantomová noha.

Fantoma můžete vlastně mít
s jakoukoliv částí vašeho těla.

Věřte tomu nebo ne,
dokonce s vnitřními orgány.

Měl jsem pacientky po hysterektomii,
kterým byla odebrána děloha,

které měly fantomovou dělohu
včetně fantomových menstruačních křečí

v příslušnou dobu v měsíci.

Jeden můj student se mě jednou zeptal,

jestli mají i fantomový premenstruační syndrom?

(Smích)

To je předmět hodný vědeckého zkoumání,
ale ještě jsme se tomu nezačali věnovat.

Takže teď je otázkou,

co se pomocí experimentů můžete dozvědět
o fantomových končetinách?

Jedna z věcí, na kterou jsme přišli, byla,

že asi jedna polovina pacientů
s fantomovou končetinou

tvrdí, že fantomem může hýbat.

Poklepe jím bratrovi po rameni,

zvedne telefon, když zazvoní,
zamává na rozloučenou.

Jsou to velmi působivé živé vjemy.

Pacient se tím nenechá oklamat.

Ví, že ta ruka tam není,

každopádně pro pacienta
je to přesvědčivý smyslový zážitek.

Nicméně asi u poloviny pacientů
se toto nestane.

Fantomová končetina -- říkají: „Ale doktore,
má fantomová končetina je ochrnutá.

Je pevně sevřená v křeči
a nesnesitelně to bolí.

Kdybych jí mohl hýbat,
možná by se mi od té bolesti ulevilo."

A teď, proč by byla fantomová
končetina ochrnutá?

Zní to jako oxymóron.

Ale když jsme se podívali
do záznamů o případu, našli jsme,

že tito lidé s ochrnutou
fantomovou končetinou

měli svou původní paži ochrnutou
kvůli poškození periferních nervů.

Skutečný nerv ovládající paži byl oddělen,

byl přeříznut, řekněme při nehodě na motorce.

Takže pacient měl skutečnou paži

v závěsu po několik měsíců nebo let,
což je bolestivé, a potom

v mylném pokusu zbavit
pacienta bolesti v paži,

chirurg ji amputuje

a vy máte najednou fantomovou ruku
s tou samou bolestí.

A to je vážný klinický problém.

Pacienti dostanou deprese.

Některé z nich to dožene k sebevraždě.

Takže jak se tento syndrom léčí?

Kde se vlastně vezme
ta ochrnutá fantomová končetina?

Když jsem se podíval do karet pacientů,
zjistil jsem, že měli skutečnou paži

a nervy ovládající tuto paži byly přerušeny

a tato skutečná končetina ochrnula

a ležela v závěsu po několik měsíců,
dokud nebyla amputována

a tato bolest se pak přenesla i na fantoma.

Proč se toto děje?

Před amputací byla ruka ochrnutá,

mozek posílal příkazy k ruce,
přední část mozku říkala: „Pohni se,"

ale dostával vizuální zpětnou vazbu: „Ne."

Pohni se. Ne. Pohni se. Ne. Pohni se. Ne.

A toto se v mozku pospojuje do okruhu

a my tomu říkáme naučené ochrnutí.

Mozek se učí, kvůli tomuto hebbiánskému spojení,

že pouhý příkaz pohnout rukou

vytvoří vjem ochrnuté ruky.

A pak po amputaci paže

je toto naučené ochrnutí přeneseno
do vnímaní vašeho těla

a do vašeho fantoma, rozumíte?

Jak tedy pomoci těmto pacientům?

Jak je odnaučit naučené ochrnutí,

abychom jim ulevili
od nesnesitelné bolesti a křečí

fantomové končetiny?

Řekli jsme si, že zkusíme vydat
příkaz fantomové končetině,

ale dáme vizuální zpětnou vazbu,
že nás poslouchá.

Možná se nám podaří
ulevit fantomové bolesti a křečím.

Jak to ale provést? Pomocí virtuální reality,

což ale stojí miliony dolarů.

Takže jsem přišel na to,
jak to zvládnout za 3 dolary,

ale neříkejte to mé grantové agentuře.

(Smích)

Takže sestrojíme jakousi zrcadlovou krabici.

Je to papírová krabice a uprostřed je zrcadlo.

Vložíme do ní fantomovou končetinu,
přišel můj první pacient Derek.

Jeho paže byla amputována před 10 lety.

Utrpěl brachiální avulzi,
takže jeho nervy byly přerušeny

a paže ochrnula, měl ji v závěsu asi rok

a pak byla amputována.

Cítil fantomovou paži
a nesnesitelné bolesti

a nemohl s ní hýbat.

Fantomová ruka byla ochrnutá.

Takže přišel, dal jsem mu
tohle zrcadlo v krabici,

tedy zrcadlovou krabici.

Pacient položí svou fantomovou levou ruku,

zkroucenou v křeči, na levou stranu zrcadla,

a zdravou pravou ruku napravo od něj,

a zkroutí ji do stejné polohy

a podívá se do zrcadla. A co zažívá?

Sleduje vzkříšení své fantomové ruky,

protože sleduje odraz
své zdravé ruky v zrcadle

a zdá se mu, že jeho fantom ožívá.

„A teď," říkám, „zahýbej svým fantomem --

pohni svými opravdovými prsty
a dívej se přitom do zrcadla."

Má vizuální dojem,
že se fantom hýbe, rozumíte?

To je jasné, ale ta úžasná věc je v tom,

že pacient pak říká:
„Pane bože, můj fantom se zase hýbe

a ta hrozná křečovitá bolest je pryč."

A vzpomeňte si, můj první pacient, který přišel --

(Potlesk)

-- děkuji vám. (Potlesk)

Můj první pacient přišel,
podíval se do zrcadla

a já jsem mu řekl:
„Podívej se na obraz svého fantoma."

A on se začal smát a řekl:
„Vidím svého fantoma."

Ale on není hloupý.
Ví, že to není skutečné.

Ví, že to je odraz v zrcadle,

ale je to živý smyslový zážitek.

Říkám mu: „Pohni teď
svou zdravou rukou i fantomem."

A on na to: „Nemůžu hýbat fantomem.
Vy to víte. To mě bolí."

Říkám mu: „Pohni svou zdravou rukou."

A on řekne: „Pane bože,
můj fantom se zase hýbá. To nechápu!

A bolest polevuje." Chápete to?

A pak jsem mu řekl: „Zavři oči."

On zavře oči.

„A pohni svou zdravou rukou."

„Á, tak nic. Zase je v křeči."

„Dobrá, tak zase oči otevři."

„Pane bože, pane bože,
už se zase hýbe!"

Byl jako malé díte v cukrárně.

Takže jsem si řekl, že toto potvrzuje
mou teorii o naučeném ochrnutí

a kritické roli vizuálního vjemu,

ale nedostanu Nobelovu cenu za to,

že jsem někoho naučil hýbat fantomovou paží.

(Smích)

(Potlesk)

Je to naprosto zbytečná schopnost,
když o tom tak přemýšlíte.

(Smích)

Ale pak jsem si uvědomil,
že možná u jiných druhů ochrnutí,

které v neurologii vidíme,
jako mrtvice nebo fokální dystonie,

může být obsažena naučená součást,

kterou by šlo překonat pomocí
tohoto jednoduchého zařízení se zrcadlem.

Takže jsem řekl: „Hele, Dereku" --

v prvé řadě ten chlapík nemůže chodit
a nosit zrcadlo, aby necítil bolest --

Řekl jsem: „Hele, Dereku, vezmi si to domů
a trénuj s tím tak týden nebo dva.

Je možné, že po nějaké době cvičení

se bez zrcadla obejdeš,
odnaučíš se své ochrnutí,

začneš pohybovat paralyzovanou paží

a potom už nebudeš bolest cítit."

On souhlasil a odnesl si to domů.

Řekl jsem mu: „Podívej, má to cenu
jen dvou dolarů, prostě si to vem."

Tak si to vzal a za dva týdny mi volá:

„Doktore, tomu nebudete věřit."

„Čemu?" ptám se.

A on řekl: „Je to pryč."

A já: „Co je pryč?"

Myslel jsem,
že ztratil tu zrcadlovou krabici.

(Smích)

A on: „Ne, ne, ne, víte, ten fantom,
kterého jsem měl minulých 10 let?

Zmizel."

A já jsem řekl -- vystrašilo mě to,
řekl jsem si, panebože,

změnil jsem jeho vnímání těla,

co takhle aspekt lidskosti,
etika a tyhle věci?"

Tak jsem se zeptal:
„Dereku, vadí ti to?"

A on řekl: „Ne. Poslední 3 dny
nemám fantomovou paži,

takže nemám ani fantomovou
bolest lokte, ani křeče,

ani bolest předloktí,
všechna tahle bolest je pryč.

Problém je, že fantomové prsty
mi plandají z ramene

a až tam ta vaše krabice nedosáhne."

(Smích)

Takže kdybyste to mohl
nějak přestavět a dát mi to na čelo,

abych se mohl těch prstů zbavit?"

Myslel si asi, že jsem nějaký kouzelník.

Takže, proč se toto děje?

Je to proto, že mozek čelí
obrovskému konfliktu vjemů.

Přicházejí k němu vizuální podněty,
že fantom je zpátky.

Na druhé straně není ale odpovídající vjem,

svalové signály, které by řekly,
že tam žádná paže není.

A vaše vnímání hybnosti říká,
že tam paže je,

a kvůli tomuto konfliktu
si mozek řekne, k čertu s tím,

není tam ani fantom, ani paže.

Vlastně je to jakési popření --
negace signálů.

A když zmizí tato paže,
zmizí nádavkem i ta bolest,

protože nejde, aby se tam,
někde v prostoru, vznášela bolest bez těla.

Takže to je takový bonus.

Tahle technika byla testována
na tuctech pacientů

jinými skupinami v Helsinkách,

takže se možná osvědčí
pro léčbu fantomových bolestí,

a lidé ji opravdu vyzkoušeli
jako rehabilitaci mrtvice.

Mrtvici obvykle chápeme
jako poškození vláken,

s čímž se prý nedá nic dělat.

Ale ukazuje se, že některé části
ochrnutí při mrtvici

jsou také naučená ochrnutí

a je možné, že by se použitím zrcadla
dala překonat.

Tohle také prošlo klinickými testy

a pomohlo spoustě pacientů.

Přejděme nyní ke třetí části mé přednášky,

která se bude týkat dalšího zvláštního
fenoménu zvaného synestezie.

Toto objevil v 19. století Francis Galton,

bratranec Charlese Darwina.

Upozornil na to, že určitá část lidí,

kteří jsou jinak naprosto normální,
mají následující zvláštnost:

pokaždé, když vidí nějaké číslo,
tak je barevné.

Pětka je modrá, sedmička žlutá,
osmička světle zelená,

devítka indigová. Chápete?

Mějte na paměti, že tihle lidé jsou
v ostatních ohledech naprosto normální.

Nebo nota cis, občas i tóny evokují barvy.

Cis je modré, fis je zelené,

jiný tón by mohl být žlutý,
je vám to jasné?

Proč se to děje?

Nazývá se to synestezie,
tak to nazval Galton,

synestezie jako smíchání vjemů.

My ostatní naše smysly rozlišujeme.

Tito lidé je míchají.

Proč k tomu dochází?

Jeden ze dvou aspektů je velmi záhadný.

Synestezie prochází skrz rodiny,

takže Galton se domníval,
že je dědičná, na genetické bázi.

Za druhé, synestezie souvisí
s hlavním tématem mé přednášky,

a tím je kreativita.

Synestezie je 8krát častější
mezi umělci, básníky, spisovateli

a ostatními kreativními lidmi
než u běžné populace.

Proč je tomu tak?

Odpovím na tuto otázku.

Ještě ji přede mnou
nikdo nezodpověděl.

Co je tedy synestezie?
Co ji způsobuje?

No, teorií je hodně.

Jedna teorie říká,
že to jsou prostě blázni.

Příliš vědecká tato teorie není,
takže ji můžeme vyloučit.

Další teorie je, že to jsou
uživatelé drog a kuřáci trávy.

Na tom může něco být,

protože zde okolo San Franciska
je mnohem běžnější než v San Diegu.

(Smích)

No a třetí teorie říká, že --

ptejme se, co se opravdu
při synestezii děje.

Takže víme, že oblasti
pro barvu a pro čísla

jsou v mozku hned vedle sebe,
ve fusiformním závitu.

Takže si myslíme, že v mozku
je nějaké náhodné spojení

mezi oblastí pro barvy a oblastí pro čísla.

Takže pokaždé, když vidíte číslo,
vidíte i odpovídající barvu,

a proto máte synestezii.

A teď si vzpomeňte - proč se to děje?

Proč by v mozku některých lidí
měla být nějaká náhodná spojení?

Vzpomeňte si, že jsem řekl,
že to prochází rodinami.

To nám něco napovídá.

Totiž to, že je tam abnormální gen,

genová mutace, která způsobuje
toto abnormální spojení.

Ukazuje se, že my všichni
se rodíme s mozkem,

kde vše je spojeno se vším.

Takže každá oblast mozku je spojena
se všemi ostatními oblastmi

a tato spojení jsou později upravena
a tak se vytvoří

charakteristická modulární
architektura dospělého mozku.

Takže jestli je nějaký gen
zodpovědný za tyto úpravy

a tento gen zmutuje,

pak dojde k nedostatečnému oddělení
přilehlých mozkových oblastí.

Pokud je to mezi čísly a barvami,
vzniká synestezie čísel a barev.

Pokud je to mezi tóny a barvami,
vzniká synestezie tónů a barev.

Takže tomuhle ještě rozumíme.

Ale co když se tento gen
projevuje v celém mozku,

takže vše je propojeno se vším?

Pomyslete na to, co mají umělci,
spisovatelé a básníci společného,

schopnost metaforického myšlení,

spojování zdánlivě nesouvisejících myšlenek,

jako například:
„V tom okně východ je a Julie slunce."

Nemyslí se tím, že Julie je slunce,

že je zářící ohnivou koulí?

Chci říci, takhle to vidí schizofrenici,
ale to je něco jiného, ne?

Normální člověk by řekl,
je milá jako slunce,

je rozzářená jako slunce,
těší mě jako slunce,

okamžitě ta spojení naleznete.

Takže pokud předpokládáme,
že se tato rozsáhlejší spojení

a koncepty nacházejí také
v dalších částech mozku,

vznikají tak větší sklony

k metaforickému myšlení a tvořivosti

u lidí se synestezií.

A proto ten 8krát vyšší
výskyt synestezie

u básníků, umělců a spisovatelů.

No, je to možná velmi
frenologický názor na synestezii.

A poslední ukázka -
mám ještě jednu minutu?

(Potlesk)

Dobrá. Předvedu vám, že vy všichni
jste synestetikové, ale popíráte to.

Tomuhle říkám marťanská abeceda,
stejně jako naše abeceda.

A je A, B je B, C je C.

Různé tvary pro různé hlásky,
není to tak?

Zde je abeceda marťanská.

Jedno z nich je Kiki, jiné je Bouba.

Které je Kiki a které je Bouba?

Kdo z vás si myslí, že toto je Kiki a toto je Bouba?
Zvedněte ruku.

Takže tu máme jednoho
nebo dva mutanty.

(Smích)

Kolik z vás si myslí, že toto je Bouba
a toto Kiki? Zvedněte ruku.

99 % z vás.

A teď, nikdo z vás není marťan.
Jak jste to dokázali?

Je to proto, že všichni provádíte
zkřížený model synestetické abstrakce,

což znamená, že říkáte,
že to ostré zakřivení -- ki-ki

vláskové buňky ve vašem sluchovém kortexu
jsou podrážděny -- ki-ki,

napodobuje obrazové zakřivení,
náhlý lom zubatého tvaru.

Což je velmi významné, protože vidíme,

že náš mozek se zabývá primitivním --

vypadá to jako hloupá iluze,

ale tyto fotony ve vašem oku
vytvářejí tento obraz

a vláskové buňky ve vašem uchu
provokují zvukový tvar,

ale mozek je schopen určit
společného jmenovatele.

Je to primitivní forma abstrakce

a my nyní víme, že probíhá
ve fusiformním závitu mozku,

protože když je poškozen,

tito lidé ztrácejí schopnost
rozlišovat Bouba od Kiki,

ale ztrácejí také schopnost
používat metafory.

Když se takového člověka zeptáte,
třeba -- „není všechno zlato, co se třpytí,

co to znamená?"

A pacient řekne: „Takže, pokud je to
kovové a lesklé, neznamená, že je to zlato.

Musíme napřed určit měrnou hmotnost."

Takže absolutně nechápou význam metafory.

Tato oblast je 8krát větší
u vyšších primátů -- zejména u lidí --

než u nižších primátů.

V mozkovém lomeném závitu
probíhá něco velmi zajímavého,

protože je to křižovatka
sluchu, zraku a hmatu

a u lidí došlo k jejímu velkému zvětšení.
A dějí se zde zajímavé věci.

Myslím, že je to základ
všech unikátních lidských schopností

jako je abstrakce, metafora a kreativita.

Všechny ty otázky,
které filozofové studují po celá tisíciletí,

my vědci můžeme začít zkoumat
pomocí snímků mozku,

studiem pacientů a kladením správných otázek.

Děkuji vám.

(Potlesk)

Za tohle se omlouvám.

(Smích) (Potlesk)