Aaron Huey: Domorodí váleční zajatci Ameriky

Záměr zachytit chudobu v Americe na fotografiích zavedl Aarona Hueye do indiánské rezervace Pine Ridge, kde ho otřesné a většinou ignorované útrapy domorodých Lakotů přiměly změnit plán. Po pěti letech práce se jeho děsivé fotografie proplétají se šokující lekcí historie v této smělé a odvážné a přednášce na TEDxDU.

Jsem tu dnes, abych vám ukázal své fotografie Lakotů.

Mnoho z vás možná už někdy o Lakotech slyšelo,

nebo aspoň o větší skupině kmenů,

které se říká Siouxové.

Lakotové jsou jedním z mnoha kmenů, které musely opustit svou zemi

a odejít do zajateckých táborů,

kterým se dnes říká rezervace.

Rezervace Pine Ridge,

o které je má dnešní prezentace,

leží asi 120 km na jihovýchod

od Černých hor v Jižní Dakotě.

Někdy se jí říká

Zajatecký tábor č. 334,

a právě tam dnes Lakotové žijí.

Pokud jste někdy slyšeli o AIM

tedy o Hnutí amerických Indiánů

nebo o Russellu Meansovi

nebo o Leonardu Peltierovi,

anebo o patové situaci v Oglale,

pak víte, že Pine Ridge je epicentrem

problémů původních obyvatel v USA.

Byl jsem pozván, abych zde dnes promluvil

o svém vztahu s Lakoty

a to je pro mě velmi těžké.

Pokud jste si totiž nevšimli,

jsem běloch

a to je v indiánské rezervaci obrovská překážka.

Na mých fotkách dnes uvidíte mnoho lidí,

s kterými jsem se sblížil tak, že mě brali jako člena rodiny.

Nazývali mě bratrem a strýcem

a po pět let mě znovu a znovu zvali k sobě.

Jenže v Pine Ridge

budu vždycky tím, čemu se říká "wašíču".

Wašíču je lakotské slovo,

které znamená "neindián",

jiná verze tohoto výrazu však zní

"ten, který si bere nejlepší maso pro sebe".

A o tom zde chci dnes promluvit -

o tom, kdo si bere nejlepší maso.

Znamená to chamtivec.

Rozhlédněte se tady kolem sebe.

Jsme na soukromé škole na západě USA,

sedíme v sametových křeslech,

s penězi po kapsách.

Když se podíváme na svůj život,

opravdu jsme si vzali

tu nejlepší část masa.

Pojďme se teď podívat na sérii fotek

lidí, kteří ztratili,

abychom my mohli získat.

Až uvidíte tváře těchto lidí, uvědomte si,

že to nejsou pouze obrazy Lakotů,

ale že zastupují všechno původní obyvatelstvo.

Na tomto papíře

je zaznamenaná historie, kterou jsem se dověděl

od svých lakotských přátel a rodiny.

Teď bude následovat časová přímka

uzavřených a porušených smluv

a masakrů vydávaných za bitvy.

Začnu rokem 1824.

Instituce známá jako Úřad pro indiánské záležitosti

vznikla při ministerstvu války,

což už tehdy udalo agresivní tón

našeho zacházení s původními obyvateli Ameriky.

1851:

Vznikla první smlouva z Fort Laramie,

která jednoznačně vytyčovala hranice lakotského národa.

Podle této smlouvy

patří tato území suverénnímu národu.

Kdyby hranice stanovené ve smlouvě byly dodržovány -

a dle právního podkladu by to tak mělo být -

Spojené státy by dnes vypadaly takto.

O 10 let později

podepsal prezident Lincoln tzv. Zákon o usedlostech (Homestead Act),

který rozpoutal příliv bílých osadníků na území původních obyvatel.

1863:

Povstání kmene Santí Siouxů v Minnesotě

končí oběšením 38 siouxských mužů,

tedy největší hromadou popravou v dějinách Spojených států.

Popravu nařídil prezident Lincoln

jen dva dny poté,

co podepsal Vyhlášení rovnoprávnosti.

1866, počátek budování transkontinentální železnice -

začátek nové éry.

Přivlastnili jsme si pozemky pro koleje a vlaky,

abychom si zkrátili cestu srdcem národa Lakotů.

Smlouvy letěly z okna ven.

Tři kmeny vedené náčelníkem Lakotů Rudým oblakem reagovaly tím,

že mnohokrát napadly a porazily americkou armádu.

Tuto část bych chtěl zopakovat.

Lakotové porazili americkou armádu.

1868: Druhá smlouva z Fort Laramie

jasně garantuje suverenitu velkého národa Siouxů

a lakotské vlastnictví posvátných Černých hor.

Vláda také přislíbila pozemky a právo lovit

v okolních státech.

Slíbili jsme, že území Powder River

bude od té doby všem bělochům uzavřené.

Zdálo se, že smlouva je naprostým vítězstvím

Rudého oblaka a Siouxů.

Ve skutečnosti to byla jediná válka v americké historii,

kdy vláda vyjednala mír tím,

že přistoupila na všechny protivníkovy požadavky.

1869:

Transkontinentální železnice byla dokončena.

Začala mimo jiné převážet spoustu lovců,

kteří začali ve velkém zabíjet bizony

a tím Siouxům likvidovali zdroj potravy, oblečení i přístřeší.

1871:

Zákon o přisvojení Indiánů

udělal ze všech Indiánů svěřence federální vlády.

Armáda navíc vydala rozkazy

zakazující západním Indiánům opustit rezervace.

Všichni západní Indiáni se tím okamžikem stali

válečnými zajatci.

V roce 1871

jsme ukončili éru uzavírání smluv.

Smlouvy totiž umožňují kmenům existovat jako suverénní národy

a to nemůžeme dopustit.

Měli jsme jiné plány.

1874:

Generál George Custer oznámil objev zlata na území Lakotů,

konkrétně v Černých horách.

Zprávy o zlatě odstartovaly hromadný příliv bílých osadníků

do země Lakotů.

Custer doporučil Kongresu najít způsob,

jak co nejdříve ukončit

smlouvy s Lakoty.

Roku 1875 vypukla Lakotská válka

kvůli porušení smlouvy z Fort Laramie.

1876:

26. července

na cestě k útoku na lakotskou vesnici

byla Custerova Sedmá kavalérie rozdrcena

v bitvě u Little Big Hornu.

1877:

Velký lakotský válečník a náčelník Splašený kůň

kapituloval u Fort Robinsonu.

Později byl ve vazbě zabit.

1877 je také rokem, kdy jsme nalezli způsob,

jak smlouvy z Fort Laramie obejít.

Siouxským náčelníkům a jejich předním mužům byla představena nová dohoda

v rámci kampaně známé jako "prodej nebo hladověj".

Podepiš dohodu, jinak tvůj kmen nedostane žádné jídlo.

Podepsalo pouze 10 procent dospělých mužů.

Smlouva z Fort Laramie

však stanovovala, že se pozemků musí vzdát

minimálně tři čtvrtiny kmene.

Tato klauzule byla zjevně ignorována.

1887: Dawesův zákon

ukončuje společné vlastnictví pozemků rezervace.

Rezervace jsou rozporcovány na části po 160 akrech,

ty jsou přiděleny jednotlivým Indiánům

a zbývající pozemky odebrány.

Kmeny přišly o milióny akrů půdy.

Americký sen soukromého vlastnictví pozemků

se ukázal jako mazaný způsob,

jak dělit rezervaci tak dlouho, až z ní nic nezbude.

Tento krok zničil rezervace tím,

že usnadnil jejich další přerozdělování a odprodej

s každou odcházející generací.

Většina zbylého území

a mnoho pozemků uvnitř rezervace

je nyní v rukou bílých farmářů.

Nejtučnější část země si opět zabírá wašíču.

1890 - rok, který je podle mě

v této prezentaci nejvýznamnější.

Je to rok masakru u Wounded Knee.

29. prosince

obklíčili američtí vojáci tábor Siouxů v zátoce Wounded Knee,

kde zmasakrovali náčelníka Velkou nohu

a 300 válečných zajatců

s použitím nové rychlopalné zbraně,

která vystřelovala explodující náboje,

známé jako Hotchkissovo dělo.

Za tuto takzvanou bitvu

bylo 7. kavalérii uděleno 20 čestných medailí

Kongresu za statečnost.

Do dneška

je to největší počet čestných medailí,

které byly kdy uděleny za jedinou bitvu.

Bylo uděleno více čestných medailí

za tento masakr žen a dětí bez rozdílu

než za jakoukoli bitvu v První světové válce,

Druhé světové válce,

v Koreji, Vietnamu,

Iráku nebo Afghánistánu.

Masakr u Wounded Knee

je považován za konec indiánských válek.

Kdykoli navštívím místo

hromadného hrobu u Wounded Knee,

nevidím v něm pouze hrob

Lakotů nebo Siouxů,

ale hrob všech původních obyvatel.

Svatý muž Černý los jednou řekl:

"Tehdy jsem nevěděl,

co všechno tím končí.

Když se nyní ohlížím zpátky

z výšin svého stáří,

stále vidím pobité ženy a děti,

jak leží na hromadách a roztroušené

podél té křivé rokle

tak jasně, jako jsem je viděl tehdy

očima ještě mladýma.

A vidím, že tehdy v tom krvavém bahně zemřelo

a ve sněhové bouři bylo pohřbeno ještě něco jiného.

Zemřel tam sen jednoho národa

a byl to nádherný sen."

Touto událostí začala nová éra

dějin původních amerických obyvatel.

Všechno se dá měřit

před Wounded Knee a po něm.

Protože to byl právě tento okamžik,

kdy americká vláda s prsty na spouštích Hotchkissových děl

otevřeně deklarovala svůj postoj k právům původních obyvatel.

Už je omrzely smlouvy.

Omrzely je posvátné hory.

Omrzely je tance duchů.

A měli už dost všech těch potíží okolo Siouxů.

A tak vytáhli děla.

Řekli: "Pořád chceš být Indián?"

s prstem na spoušti.

1900:

Populace amerických Indiánů dosáhla nejnižšího bodu -

méně než 250.000

oproti odhadovaným osmi miliónům

v roce 1492.

Teď přeskočíme rychle dál.

1980:

V nejdéle probíhajícím soudním případě v dějinách USA

"Národ Siouxů versus Spojené státy americké"

rozhodoval Nejvyšší soud USA.

Soud stanovil, že když byli Siouxové vysídleni do rezervací

a 7 milionů akrů jejich půdy

bylo bylo nabídnuto zlatokopům a statkářům,

došlo tím k porušení

druhé dohody z Fort Laramie.

Soud prohlásil,

že Černé hory byly zabrány protiprávně

a že má být siouxskému národu vyplacena

původní nabízená cena spolu s úroky.

Jako náhradu za Černé hory

soud siouxskému národu stanovil

pouhých 106 milionů dolarů.

Siouxové peníze odmítli s plamenným prohlášením:

"Černé hory nejsou na prodej."

2010

Současná statistika o indiánské populaci

více než století po masakru u Wounded Knee

odhaluje dědictví kolonizace,

nucené migrace

a porušování smluv.

Míra nezaměstnanosti v rezervaci Pine Ridge

se pohybuje mezi 85 a 90 procenty.

Úřad pro stavbu není schopen postavit nové domy

a ty stávající se rozpadají.

Je zde mnoho bezdomovců

a ti, kdo domov mají, se mačkají ve shnilých budovách,

kde spolu žije až pět rodin.

39 procent domácností v Pine Ridge

nemá elektřinu.

Minimálně 60 procent domů v rezervaci

je zamořeno černou plísní.

Více než 90 procent populace

žije pod federální hranicí chudoby.

Výskyt tuberkulózy je v Pine Ridge

přibližně osmkrát vyšší než americký národní průměr.

Kojenecká úmrtnost

je vůbec nejvyšší na tomto kontinentě

a je asi třikrát vyšší než americký průměr.

Rakovina děložního čípku se vyskytuje pětkrát častěji

než je národní průměr USA.

Počet studentů, kteří nedokončili studium, se blíží 70 procentům.

Fluktuace učitelů

je osmkrát vyšší než americký průměr.

Prarodiče tu často vychovávají svá vnoučata,

protože rodiče je kvůli alkoholismu,

domácímu násilí a všeobecné apatii

vychovávat nemohou.

50 procent populace starší čtyřiceti let

trpí cukrovkou.

Průměrná délka života mužů

je mezi 46

a 48 lety -

zhruba stejná

jako v Afghánistánu a Somálsku.

Poslední kapitola jakékoli úspěšné genocidy

je ta, kdy utiskovatel

může dát ruce pryč a říct:

"Proboha, co si to ti lidé dělají?

Zabíjejí se navzájem.

Zabíjejí sami sebe,

můžeme se jen dívat, jak umírají."

A takto jsme přišli k vlastnictví těchto Spojených států amerických.

Tohle je dědictví

doktríny zjevného osudu.

Do vězeňských táborů

se stále rodí zajatci,

dlouho poté, co stráže už odešly.

Tohle jsou kosti, které tu zbyly,

když bylo sebráno nejlepší maso.

Je to už dávno,

co byl uveden do pohybu sled událostí

lidmi, kteří vypadali jako já, lidmi wašíču,

kteří dychtili po půdě a vodě

a zlatu v horách.

Tyto události vedly k řetězovému efektu,

který dosud neskončil.

My z dominantní společnosti se dnes možná cítíme

velmi vzdáleni masakru z roku 1890

nebo sérii porušování smluv před 150 lety,

přece se však musím zeptat,

jak bychom se měli cítit při pohledu na dnešní statistiky?

Jaká je spojitost

mezi těmito obrazy utrpení

a historií, o které jsem právě hovořil?

A kolik z této historie

vůbec máme přijmout za vlastní?

Je to snad i naše zodpovědnost?

Slýchám, že přece musíme být schopni něco udělat.

Musí zaznít nějaká výzva jednat.

Protože dlouho jsem postával stranou

spokojený s rolí svědka

a jenom fotil.

Protože se zdá, že řešení leží tak dávno v minulosti,

že bych potřeboval přinejmenším stroj času,

abych se k němu dostal.

Na utrpení původních obyvatel

neexistuje jednoduché řešení.

Není to něco, co může kdokoli podpořit

tak, jako podporujeme pomoc pro Haiti,

vymýcení AIDS nebo boj s hladomorem.

Řešení, jak se tomu říká,

může být pro dominantní společnost mnohem složitější

než padesátidolarový šek

nebo když lidé z církve zajedou

přetřít graffiti na domech

anebo když bohatá rodinka

věnuje krabici oblečení, které nikdo už stejně nechce.

Takže co teď s tím?

Budeme jen v přítmí krčit rameny?

Spojené státy

každým dnem pokračují

v porušování podmínek smluv

z let 1851 a 1868,

které byly s Lakoty uzavřeny ve Fort Laramie.

Moje dnešní výzva jednat,

moje přání pro TED, zní takto:

Ctěte smlouvy.

Vraťte Černé hory.

Jak s nimi naloží, to už není vaše starost.

(Potlesk)