Kvůli změně klimatu budou vysídleny miliony lidí. Jak se na to připravit?

Vědci předpokládají, že kvůli klimatické změně bude do konce 21. století vysídleno více než 180 milionů lidí ‒ na krizi „klimatické migrace“ není svět připraven, říká právnička, která se zaměřuje na zotavování se z katastrof, a rodačka z Louisiany, Colette Pichon Battle. V této patetické a lyrické přednášce nás vybízí, abychom radikálně restrukturalizovali ekonomický a sociální systém, který především způsobuje a pohání klimatickou migraci. A nabízí způsob, jak si můžeme vybudovat společnou odolnost, lépe se připravit na příchod katastrof a jak prosazovat lidská práva pro všechny.

Bylo to asi dva roky po hurikánu Katrina,

kdy jsem poprvé viděla
povodňové mapy Luisiany.

Tyto mapy se používají ke znázornění
ztrát půdy v minulosti

a ztrát, které teprve nastanou.

Na setkání občanů byly onoho dne

tyto mapy použity k vysvětlení,

jak mohla devítimetrová přílivová vlna,
která doprovázela hurikán Katrina,

zaplavit obce,
jako je ta moje v jižní Louisianě

nebo obce na pobřeží
států Mississippi a Alabama.

Ukazuje se, že území, které jsme ztratili,
bylo naší ochranou před mořem.

Dobrovolně jsem se ujala
předvedení nástěnné grafiky

a můj život se najednou
už podruhé během dvou let změnil.

Na grafice byla vidět ohromná
ztráta půdy v jižní Louisianě

a rozšiřování moře,

ale především ukazovala,

jak před koncem 21. století

zmizí moje komunita a také mnoho dalších.

V přední části místnosti jsem nebyla sama.

Stála jsem tam s mnoha
obyvateli jižní Louisiany ‒

černochy, původními obyvateli, s chudými.

Mysleli jsme si, že nás spojuje jen
nynější zotavování se z katastrofy,

ale zjistili jsme, že nás
teď spojuje nemožný úkol,

abychom zajistili, že naše komunity
nebudou vyhlazeny vzestupem hladiny moře,

jež způsobuje klimatická změna.

Přátelé, sousedé, rodina, moje komunita ‒

předpokládala jsem, že tu vždy budou.

Země, stromy, bažiny, zátoky ‒

myslela jsem, že tu vždy budou,
tak jako tisíce let předtím.

Mýlila jsem se.

Abych pochopila,
co se s mojí komunitou děje,

musela jsem si promluvit
i s jinými komunitami ve světě.

Začala jsem v jižní Louisianě
s United Houma Nation.

Mluvila jsem se zástupci mládeže
v Shishmaref na Aljašce.

Hovořila jsem s rybářkami
na pobřeží Vietnamu,

s bojovníky za spravedlnost na Fidži,

s novou generací vůdčích osobností
prastarých kultur v Torresově průlivu.

Komunity, jež tu žily po tisíce let,

nyní trpěly stejným osudem

a všichni jsme přemýšleli,
jak přežít následujících padesát let.

Předpokládá se,

že koncem dalšího století

přijde kvůli klimatické změně
dalších 180 milionů lidí o bydlení,

a v jižní Louisianě už se stěhují ti,

kteří si to mohou dovolit.

Stěhují se, protože jižní Louisiana
patří mezi ty země světa,

jež své území ztrácejí nejrychleji.

Mizení země je to,
co spojuje moji komunitu v zátoce

s dalšími komunitami na pobřeží.

Vymazání z mapy je to,
proti čemu bojují lidé po celém světě,

když si uvědomíme reálné dopady
klimatických změn.

Posledních 14 let jsem hájila komunity,

které byly klimatickou krizí
přímo ovlivněny.

Během zotavování se
z klimatické katastrofy

bojují tito lidé s diskriminací

a také se snaží vyrovnávat
masivní vysídlování lidí

příchodem jiných,

kteří vidí příležitost začít znovu.

Od roku 2005 jsou lidé
označováni za uprchlíky,

pokud odejdou či jsou vysídleni
kvůli klimatické katastrofě,

a to dokonce i když nepřekročí
mezinárodní hranice.

Taková nevhodně užitá pojmenování,

která mají identifikovat druhé,

oběti,

osoby, které jsou zde nežádoucí,

taková pojmenování
brání ekonomické obnově,

sociální integraci

i uzdravení, jež potřebujeme
kvůli klimatické krizí a traumatu.

Na slovech záleží.

A záleží i na tom,

jak se chováme k lidem,
kteří překračují hranice.

Mělo by nás zajímat,
jak se zachází s lidmi,

kteří dnes překračují hranice
a hledají azyl a bezpečí,

a to minimálně proto, že jednou
to můžete být vy či vaši milovaní,

kdo bude v blízké budoucnosti

potřebovat uplatnit své právo
přestěhovat se.

Už dnes se musíme začít připravovat
na globální migraci.

Dnes je to realita.

Naše města a naše komunity
na to nejsou připravené.

Nás ekonomický a sociální systém

je vlastně připraven jen na to,
aby na migrujících lidech vydělal.

Způsobí to postupnou
klimatickou gentrifikaci

a bude to také bránit pohybu lidí,

a to formou zneužívání pracovní síly

a obvykle i kriminalizací.

Klimatickou gentrifikaci, k níž dochází
v očekávání zvýšení hladiny moře,

můžeme pozorovat na místech,
jako je Miami,

kde komunity, které žily dále od pobřeží,

jsou nyní vypláceny ze své půdy,

kterou původně obývaly

a na niž se nyní stěhují lidé z pobřeží.

Tito lidé se přesouvají,

jsou nuceni se vystěhovat
ze sociálních a ekonomických systémů,

jež potřebují k přežití.

Ke klimatická gentrifikaci dochází také
v důsledku klimatické katastrofy.

Když obrovské počty lidí

na neurčitou dobu opustí nějaké místo,

jiní se tam nastěhují.

Klimatickou gentrifikaci také pozorujeme,

když jsou poničené domovy
nově vybudované,

ale tentokrát za vyšší cenu,

na kterou nedosáhnou černoši,
hnědí nebo chudí lidé,

kteří se chtějí vrátit domů.

Rozdíl v cenách nájmů
nebo v cenách domů

je rozdílem mezi tím,
když můžete uplatnit své právo,

své lidské právo vrátit se domů
ke své komunitě,

a tím, když jste nuceni
přestěhovat se někam jinam,

kde budete více vystaveni živlům,
v levnějším domě a sami.

Klimatická krize
je mnohem širším tématem,

než je omezování emisí CO2,

a hodně se liší od debat
týkajících se jen extrémního počasí.

Čelíme změně ve všech ohledech
naší globální reality.

Klimatická migrace je jen malým dílkem,

ale bude to mít dominový efekt

jak v pobřežních městech,
tak i v těch ve vnitrozemí.

Co tedy uděláme?

Mám pár nápadů.

(smích)

Zaprvé musíme pozměnit
naše chápání tohoto problému.

Problémem není klimatická změna.

Klimatická změna

je tím nejhorším projevem
ekonomického systému,

který je stavěný jen pro některé,

aby z naší planety a z našich lidí
vytěžil vše, co je cenné,

počínaje přírodními zdroji

až po plody lidské práce.

Právě tento systém vytvořil tuto krizi.

(potlesk)

Musíme mít odvahu si přiznat,
že už jsme si toho vzali příliš.

Nesmíme zavírat oči před skutečností,

že celý svět teď platí cenu

za privilegia a pohodlí
jen několika lidí na planetě.

Je na čase, abychom provedli
celospolečenské změny systému,

který vybízí ke spotřebě,

až do bodu globální nerovnováhy.

Naše sociální, politické a ekonomické
systémy zaměřené na těžení

musí být přebudovány v systémy,
které regenerují svět

a globálně prosazují naši svobodu.

Je arogantní myslet si,
že nás zachrání technologie.

Je sobecké myslet si, že můžeme pokračovat

v tomto nespravedlivém a vysávajícím
přístupu k životu na naší planetě,

a přitom přežít.

(potlesk)

Abychom přežili další fázi
naší lidské existence,

budeme muset přebudovat
naše sociální a ekonomické systémy

a rozvíjet naši společnou odolnost.

Sociální restrukturalizace musí
směřovat k obnově a nápravě světa

a komunit, které byly po generace

pouze využívané,
kriminalizované a napadané.

To je prvořadé.

Právě s tím musíme začít.

Musíme zavést nový společenský přístup,
abychom migraci vnímali jako výhodu,

jako nutnost pro naše globální přežití,

ne jako ohrožení
našich individuálních privilegií.

Společná odolnost znamená rozvoj měst,
která mohu lidi přijmout,

zajistit jim bydlení,

jídlo, vodu, zdravotní péči

a osvobození od přehnaného
policejního dohledu,

a to pro každého,
bez ohledu na to, kým jste,

bez ohledu na to, odkud jste.

Co by znamenalo, kdybychom teď
klimatickou migraci začali plánovat?

Živelně rostoucí nebo upadající města
by v tom mohla spatřit příležitost

k znovuvybudování sociální infrastruktury
založené na spravedlnosti a rovnosti.

Mohli bychom investovat
do veřejných nemocnic

a pomoci jim připravit se na to,
co nastane při klimatické migraci,

a to včetně traumat,
která přicházejí se ztrátou a přemístěním.

Můžeme věnovat více času spravedlnosti,

ale nikoli jen kvůli dočasnému zisku,

kvůli pomoci narovnat rozpočtový deficit.

Musí to být ve prospěch

dlouhodobých změn a podpoře spravedlnosti.

A už je to možné.

Po hurikánu Katrina

přijaly univerzity a střední školy
po celých Státech studenty,

aby jim pomohly bez přerušení
dokončit semestry či ročníky.

Tito studenti jsou nyní
produktivními členy naší komunity

a právě na to se musí naše komunity,

naše podniky a naše instituce připravit.

Už nastal čas.

Pokud tedy problém přeformulujeme
do pravdivější podoby

a pokud zrestrukturalizujeme náš
sociální systém, aby byl spravedlivější,

zbude jen, abychom v sobě
zase objevili svůj původ

a apelovali na svou pradávnou sílu.

To nutně znamená,
že se musíme naučit následovat ‒

nikoli rozmělňovat, idealizovat, odbývat ‒

ale následovat vedení a tradiční znalosti
konkrétního místa.

To znamená, že se musíme podřídit
normám ekologické spravedlnosti,

klimatické rovnosti a lidských práv,

jakožto k základnímu kameni

a výchozímu bodu,

k němuž musí naše nová společnost mířit.

To vše vyžaduje, abychom
uznali vyšší moc než sami sebe

a život delší než ten, který prožijeme my.

Vyžaduje to, abychom věřili ve věci,

u nichž máme to privilegium,
že je nemusíme spatřit.

Musíme ctít právo života
v přirozeném prostředí.

Musíme prosazovat
lidská práva pro všechny.

Musíme se transformovat
z jednorázové a individuální společnosti

na společnost, která chápe
společnou dlouhodobou humanitu,

jinak to nezvládneme.

Musíme vnímat, že i ti nejlepší z nás
jsou lapeni v nespravedlivém systému,

a musíme uznat,

že jiní přežijí jedině tehdy,

pokud my přijdeme na to,

jak společně dosáhnout osvobození.

Dobrou zprávou je,

že jsme potomky mocného národa.

Jsme potomky těch,

kteří se zde tak či onak
dožili až dnešních dnů.

To je dostatečný důvod, abychom bojovali.

A věřte své přítelkyni z jižní Louisiany,

že ty nejtěžší bitvy jsou právě těmi,
které oslavujeme.

Rozhodněme se, že tato další fáze
naší planetární existence bude krásnou,

a když už jsme u toho,
ať je to pro všechny spravedlivé a fér.

Společně to zvládneme.

Zvládneme to,

protože musíme.

Musíme, jinak ztratíme naši planetu

a ztratíme sami sebe.

Práce začíná právě zde.

Práce začíná nám všem společně.

To je má nabídka.

Děkuji, že jste ji vyslechli. Merci.

(potlesk)