Christopher McDougall: Jsme zrozeni k běhu?

Christopher McDougall odhaluje záhady lidské touhy běhat. Jak běh pomohl našim předkům přežít -- a jak nás dědictví našich předků pohání dnes? Na TEDxPennQuarter nám McDougall povídá srdcervoucí příběh o maratonce se srdcem ze zlata, běžcích na extradlouhé tratě, do kterých byste to neřekli, a o kmeni v Mexiku, který běhá, aby přežil.

Běhání: je to v podstatě střídání levé, pravé, levé, pravé -- nebo snad ne?

Vždyť už to děláme 2 milióny let,

takže je celkem naivní si myslet,

že k tomu můžu říct ještě něco,

co nebylo řečeno dávno přede mnou.

Ale ta skvělá věc o běhání, kterou jsem objevil

je, že něco opravdu zvláštního se děje

po celou dobu této aktivity.

Názorný příklad: Kdybyste před pár měsíci viděli New York City Marathon,

tak vám garantuji, že byste viděli něco,

co nikdo před vámi ještě neviděl.

Na startovním poli se objevila

Etiopanka jménem Derartu Tulu.

Bylo jí 37 let

a za posledních 8 let nevyhrála ani jeden maraton.

Před pár měsíci

málem zemřela při porodu.

Derartu Tulu už byla připravena pověsit tretry na hřebík a dopřát si sportovního důchodu.

Rozhodla se ale, že zariskuje

a pokusí se o ještě jeden úspěch

ve velmi prestižním závodě zvaném

New York City Marathon.

Naneštěstí pro Derartu Tulu měli i ostatní podobný nápad,

včetně olympijské vítězky

Pauly Radcliffe, která je zvíře,

nejrychlejší běžkyně maratonu, kterou kdy svět zažil.

Pouze o 10 minut zaostává za mužským světovým rekordem,

čímž je Paula Radcliffe v podstatě neporazitelná.

A tohle jsou její soupeřky.

Po výstřelu startovací pistole není ani na chvostu;

ona je na konci konce chvostu.

Ale outsideři se jen tak nedají.

A když zbývá 22 mil do konce maratonu,

objeví se Derartu Tulu

ve vedoucí skupině.

A teď je ten moment, kdy se něco opravdu zvláštního stane.

Paula Radcliffe, která si je jistá tím, že sebere hlavní cenu

rovnou z outsiderských rukou Derarty Tulu,

se najednou chytá za nohu a začíná pokulhávat.

Všichni víme, co udělat v této situaci, mám pravdu?

Svým loktem ji trefíte do zubů

a pelášíte do finiše.

Derarta Tulu ale naruší scénář.

Místo toho, aby pokračovala v závodu,

sama zpomalí, chytne Paulu Radcliffe

a začne ji povzbuzovat: "No tak, pojď, pojď, zvládneš to."

No a Paula Radcliffe tak bohužel udělá

a znovu se chytne vedoucí skupinky,

aby doběhla do cíle.

Ale potom opět odpadne.

Po druhém pokusu Derartu Tulu v přesvědčování

Paula Radcliffe řekne:

"Mám dost. Běž."

A toto je ten úžasný příběh, u kterého všichni víme, jak skončí.

Sice ztratí hlavní výhru,

ale domu si odnáší něco mnohem důležitějšího.

Až na to, že Derartu Tulu opět pozmění scénář.

Místo toho, aby prohrála, běží jak o život, předběhne vedoucí skupinku, vyhraje

New York City Marathon

a domů si odnáší hezky tučný šek.

Je to dojemný příběh.

Ale když se nad tím pořádně zamyslíte,

najednou vám začne vrtat hlavou, co se tam přesně mohlo stát.

Když máte v sobě dvě vybočující hodnoty v jednom organismu,

tak to není jen náhoda.

Když máte někoho, kdo je víc soutěživý a víc soucitný

než kdokoliv jiný na trati, tak to opět není náhoda.

Ukažte mi zvíře, které má nohy s plovacími blánami a žábry;

tak musí mít něco společného s vodou.

U někoho s takovým srdcem tu musí existovat nějaké spojení.

A odpověď na to, myslím,

můžeme najít v Měděných kaňonech v Mexiku,

u samotářského kmene

nazývaného Tarahumaranští Indiáni.

Tarahumarané jsou pozoruhodní třemi věcmi.

Jednou z nich je to,

že žili v podstatě beze změny

posledních 400 let.

Když přišli dobyvatelé do Severní Ameriky, tak jste měli dvě možnosti:

postavit se jim a zaútočit na ně, nebo zmizet.

Mayové a Aztékové zaútočili,

a právě proto je dnes velmi málo Mayů a Aztéků.

Tarahumarané měli jinou strategii.

Zmizeli a ukryli se

v tomto systému kaňonů

připomínající pavučinovou síť,

nazývané Měděné kaňony,

a to někdy okolo roku 1600 a od té doby

tam zůstali žít v podstatě nedotknutí civilizací.

Druhá pozoruhodná věc na Tarahumaranech je ta,

že na stará kolena -- ve věku 70 až 80 let --

tito lidé neběhají maratony,

ale mega-maratony.

Neběží 26 mil,

ale 100, 150 mil naráz,

a očividně bez zranění, bez problémů.

Poslední pozoruhodná věc na Tarahumaranech je ta,

že o všech věcech, o kterých budeme dnes hovořit,

věcech, které se snažíme

s použitím všech technologií a sil myslí vyřešit --

věci jako srdeční choroby, cholesterol a rakovina

a kriminalita a války a násilí a klinická deprese --

o všech těchto věcech Tarahumarané nemají ani ponětí.

Jsou oproštěni

od všech těchto moderních nemocí.

Jak to?

Mluvíme tu přeci o domorodcích.

Musí v tom být nějaká příčina a důsledek.

Nuže, jsou týmy vědců

na Harvardu a na Univerzitě v Utahu,

které dávají hlavy dohromady, aby zkusili zjistit

to, co Tarahumarané vždy věděli.

Snaží se vyřešit ty stejné záhady.

A znovu, záhada zamotaná v záhadě --

možná je klíč k Derartu Tulu a Tarahumaranům

zamotaný ve třech dalších záhadách, které znějí takto:

Tři věci -- pokud máte odpověď, pojďte a vemte si mikrofon,

protože nikdo jiný odpověď nezná.

Pokud ji víte, potom jste chytřejší než kdokoliv jiný na planetě Zemi.

Záhada číslo jedna je tato:

Před dvěma milióny lety lidský mozek velikostně exlodoval.

Australopitekus měl jen malinký mozek velikosti hrášku.

Ihned se objevili lidé -- Homo erectus --

velké, staré, melounové hlavy.

Mít tak velkou hlavu,

musíte mít i zdroj zhuštěné kalorické energie.

Jinými slovy, první lidé jedli mrtvá zvířata --

bez pochyby, to je fakt.

Jediný problém je,

že první zaostřené zbraně se objevily asi před 200 000 lety.

Takže dva miliony let jsme nějak

zabíjeli zvířata beze zbraní.

Nepoužívali jsme sílu,

protože jsme největší padavky v džungli.

Každé jiné zvíře je silnější než my.

Zvířata mají tesáky, drápy, jsou obratná a rychlá.

Myslíme si, že Usain Bolt je rychlý. Usain Bolt si může dát ale nakopat zadek od veverky.

Nejsme rychlí.

To by bylo olympijské zaujetí: vypustíte veverku

a kdokoliv tuto veverku chytí, získá zlatou medaili.

Takže žádné zbraně, žádná síla, žádné tesáky, žádné drápy.

Jak jsme vůbec zabíjeli zvířata? To je záhada číslo jedna.

Záhada číslo dvě:

Ženy jsou na Olympiádách už nějaký čas,

a na ženských běžkyních je jedna zajímavá věc --

všechny jsou na nic, jsou strašné.

Neexistuje rychlá žena na této planetě

a nikdy tady ani nebyla.

Nejrychlejší žena, která kdy zaběhla míli, to zvládla za 4:15.

Mohl bych hodit kamenem a určitě bych trefil středoškoláka,

který dokáže běžet rychleji než za 4:15.

Z nějakého důvodu jste vy ženy jednoduše velmi pomalé.

(Smích)

Ale máte možnost účastnit se maratonu, o kterém jsme právě mluvili.

Běžet maraton vám je umožněno jen posledních 20 let,

neboť, před rokem 1980,

lékařská věda říkala, že ženy, které zkoušely běžet 26 mil --

ví někdo z vás, co by se stalo, kdybyste zkusily běžet 26 mil,

proč vám bylo zakázané běžet maraton před rokem 1980?

(Z publika: Utrhla by se děloha.) Utrhla by se vám děloha.

Ano. Utrhly by se vám rozmnožovací orgány.

Děloha by vám vypadla, doslova by vám vypadla z těla.

No, já jsem byl na mnohých maratonech

a ještě jsem žádnou neviděl.

(Smích)

Takže jen 20 let mají ženy povolené běhat maraton.

A během této krátké doby

jste se vy dívky dostaly od "utržených orgánů"

až k faktu, že jste jen 10 minut pozadu

za mužským světovým rekordem.

A dostáváme se i za 26 mil,

do vzdálenosti, kterou lékařská věda považovala pro lidi za smrtelnou --

pamatujete na Pheidippida, který zemřel, když běžel 26 mil --

dostáváme se k 50 a 100 mílím

a ihned je to jiná hra.

Můžete si vzít běžkyně jako Ann Tarson, Nikki Kimball nebo Jenn Shelton,

postavíte je na závod na 50 či 100 mil proti komukoliv na světě

a potom je to jen hod mincí, kdo vyhraje.

Dám vám příklad.

Před pár lety se Emily Baer přihlásila na běh

Hardrock 100,

kde název řekne vše, co potřebujete o těchto závodech vědět.

Dají vám 48 hodin, abyste je dokončili.

Nuže, Emily Baer -- z 500 běžců --

skončila na osmém místě, v první desítce,

i když se zastavila na každé stanici první pomoci

dát napít z prsa svému dítěti během závodu --

a i tak porazila 492 lidí.

Poslední záhada: Takže proč ženy jsou silnější tím,

čím dále běží?

Třetí záhada je v tomto:

Na Univerzitě v Utahu začali sledovat konečné časy

lidí běžících maraton.

Co objevili je,

že jakmile začnete běhat maraton v 19 letech,

postupně budete rychlejší každým rokem,

dokud nedosáhnete svůj vrchol ve 27 letech.

A potom podlehnete

zubu času.

A začnete být pomalejší a pomalejší,

až se dostanete k té stejné rychlosti, jakou jste měli v 19.

Takže máte tak sedm, osm roků na vrchol

a potom postupně padáte,

až se dostanete na začátek.

Mysleli byste si, že to potrvá okolo osmi roků, než se tam vrátíte,

možná 10 let -- ne, trvá to 45 let.

60letí muži i ženy

běhají stejně rychle jako kdyby měli 19.

A nyní vás vyzvu, abyste přišli s jakoukoliv jinou fyzickou aktivitou --

a prosím neříkejte golf, ale něco, co je naopak namáhavé --

u které si staří vedou

stejně dobře, jako když byli mladí.

Takže tu máme tyto tři záhady.

Našel by se kousek skládačky,

který nám to všechno objasní?

Musíte se mít na pozoru vždy,

kdy se někdo podívá do prehistorie a pokusí se vám dát nějakou tu komplexní odpověď,

protože tím, že je to prehistorické,

můžete říct jakoukoliv hloupost a projde vám to.

Ale povím vám to takto:

Když vložíte jeden kousek do středu těchto skládaček,

tak vám ihned všechno bude dávat smysl.

Když se divíte, proč Tarahumarané nebojují

a proč neumírají na infarkt,

proč chudá etiopská žena jménem Derartu Tulu

může být nejsoucitnější a zároveň i nejbojovnější

a proč jsme byli nějak schopní

si obstarat jídlo i bez zbraní,

tak možná proto, že lidé,

i když si často myslíme, že jsme páni vesmíru,

se vlastně vyvinuli

ve smečku loveckých psů.

Možná jsme se vyvinuli

jako smečka loveckých zvířat.

Protože výhoda, kterou máme v divočině --

opět, nejsou to naše tesáky, drápy či naše rychlost --

ale jediná věc, kterou umíme velmi, velmi dobře, je potit se.

Jsme velmi dobří v tom být spocení a smradlaví.

Lepší než jakýkoliv savec na Zemi, umíme se potit hodně dobře.

Ale výhoda

této trochy sociálního nepohodlí

je fakt, že když přijde řeč na běh

za velkého tepla a na dlouhé tratě,

jsme ohromní, jsme nejlepší na planetě.

Vemte si koně, když je teplý den;

po pěti, šesti mílích má kůň na výběr.

Buď bude dýchat, anebo se bude ochlazovat,

nedokáže obojí naráz -- my ano.

Takže, co když jsme se vyvinuli jako tlupa loveckých zvířat?

Co když jediná výhoda, kterou jsme měli,

bylo v tom, že jsme se uměli spojit jako skupina,

přijít na Africkou Savanu, vybrat si antilopu

a společně ji uběhat k smrti?

To je všechno, co jsme mohli;

během horkého dne běhat daleko.

No, pokud je toto pravda, dalších pár věcí musela být taky pravda.

Klíčem k tomu stát se součástí smečky je to slovo "smečka".

Když se sami vydáte ulovit antilopu,

garantuji vám, že tam v Savaně budou dvě zdechliny.

Potřebujete vytvořit smečku.

Potřebujete mít ty 64, 65leté,

kteří již loví dlouho,

abyste věděli, kterou antilopu vlastně máte zkusit chytit.

Stádo se rozprchne a znovu se spojí.

Ti skvělí stopaři musí být součástí skupiny.

Nemůžou být 10 mil pozadu.

Musíte tam mít i ženy a adolescenty,

protože jsou dvě období života, kdy vaše tělo nejvíc potřebuje zvířecí bílkoviny,

a to fáze vývinu a poté když jste kojící matka.

Nedává tedy smysl mít mrtvou antilopu tady

a lidi, kteří potřebují tyto živiny, 50 mil odtud.

Musí být součástí smečky.

Musíme mít ty mladé 27leté na vrcholu svých sil a

připravené na zabíjení,

a potřebujete tam mít i dospívající,

aby se naučili celý postup.

Smečka tak drží dohromady.

Další věc, která je pravdivá na této smečce: tato smečka nemůže být čistě materialistická.

Nemůže tahat všechny svoje věci, když se snažíte ulovit antilopu.

Nemůžete být naštvaná smečka. Nemůžete budit odpor

typu "Já nebudu lovit jeho antilopu.

On mě naštval. Ať si uloví svojí antilopu."

Smečka musí být schopná překonat své ego,

musí spolupracovat a držet pohromadě.

S čím skončíte, jinak řečeno,

je kultura obdivuhodně podobná

Tarahumaranům --

kmenu, který zůstal nezměněný

od doby kamenné.

Je to dost přesvědčivý argument,

že možná to, co Tarahumarané dělají,

jsme my všichni dělali před dvěma milióny lety.

Vlastně jsme to my, kteří v moderní době sešli z této cesty.

Víte, díváme se na běh jako na mimozemskou věc,

jako na trest, který si musíme odpykat za to, že jsme noc předtím snědli pizzu.

Ale možná je to něco jiného.

Možná, že jsme sebrali tuto přírodní výhodu, kterou jsme měli,

a zničili jsme ji.

Jak jsme ji zničili? Jak ničíme všechno?

Zkoušíme na tom vydělat prachy.

Zkoušíme to dát do plechovek, zabalit a vylepšit to

a prodat to lidem.

A co se stalo je, že jsme začali vytvářet

tyto pěkné polstrované věcičky,

které "zlepšují" běh, jménem běžecké boty.

Důvod, proč jsem se osobně naštval na běžecké boty

je ten, že jsem si jich koupil už miliony a stále jsem zraněný.

A myslím si, že jestli kdokoliv tady běhá --

před chvílí jsem měl rozhovor s Carol;

povídali jsme si asi dvě minuty za pódiem a ona si stěžovala na zánět šlachy na noze (plantar fasciitis).

Když si budete povídat s běžcem, garantuji vám, že během 30 vteřin

se rozhovor obrátí ke zraněním.

Takže, pokud se lidé vyvinuli jako běžci a pokud je to naše jedna vrozená výhoda,

tak proč jsme v tom tak špatní? Proč jsme stále zranění?

Zajímavá věc na běhání a zranění z běhu

je ta, že běžecká zranění jsou novinkou naší doby.

Pokud čtete folklór a mytologii,

jakýkoliv mýtus, jakýkoliv příběh,

běh je vždy spojený

se svobodou a zralostí a mládím a nekonečnou energií.

Jen za čas našeho života

se běh spojuje se strachem a bolestí.

Geronimo říkával,

že: "Můj jediný přítel jsou moje nohy. Důvěřuji jen svým nohám."

To proto, že na apačský triatlon

jste museli uběhnout 50 mil přes poušť,

bojovat tváří v tvář, ukradnout hodně koní

a jet domů.

Geronimo nikdy neříkal, "Ach, víš co,

moje achilovky -- slábnu. Musím si dát týden volno,"

ani "Musím se rozcvičit.

Necvičil jsem jógu. Nejsem připravený."

Lidé běhávali a běhávali celou dobu.

A hle, dnes jsme tu. Máme naši digitální technologii.

Celá naše věda vychází z faktu, že

naši předkové věděli,

jak udělat něco obdivuhodného každý den,

a spoléhali se při tom jen na holé paty a nohy

při běhu na dlouhé tratě.

Tak jak bychom se tam mohli vrátit?

Nuže, první věc, kterou bych vám podstrčil je,

osvoboďte se od všech těch obalů, výprodejů a marketingu s tím spojeného.

Zbavte se všech těch zapáchajících běžeckých bot.

Přestaňte se zaměřovat jen na městské maratony,

které jakmile uběhnete za čtyři hodiny, tak nestojíte za nic.

A když je uběhnete za 3:59:59, tak jste úžasní,

protože jste se kvalifikovali do dalšího kola.

Musíme se vrátit zpět k tomu smyslu hravosti a radosti

a, řekl bych, k nahotě,

které udělaly z Tarahumaranů

jednu z nejzdravějších a nejklidnějších kultur naší doby.

Jaký budeme mít z toho prospěch?

Spálíme zmrzlinu z předešlé noci? To je všechno?

Ale možná je tu jiná výhoda.

Bez toho, abychom to mysleli příliš extrémně,

představte si svět,

kde by všichni mohli vyjít ze svých dveří

a zapojit se do takového cvičení,

které je udělá odpočinutějšími, pokornějšími,

zdravějšími

zbavené stresu --

kdy nevejdete znovu do kanceláře jako burácející maniak,

kdy se nevrátíte domů opět s hromadou stresu v sobě.

Možná je řešení někde mezi tím, čím jsme se stali,

a tím, co Tarahumarané vždy byli.

Neříkám, pojďme zpátky od Měděných kaňonů

a živme se obilím a kukuřicí, co Tarahumarané rádi jedí,

říkám, že někde mezi těmito extrémy je něco.

A až najdeme tu věc,

tak nás možná čeká tučná Nobelova cena.

Protože jakmile někdo najde způsob,

jak obnovit tuto přirozenou schopnost,

kterou jsme si vychutnávali po většinu existence lidstva,

tu, kterou jsme si vychutnávali až do roku 1970, nebo tak nějak,

tak výhody -- sociální, psychické,

politické a fyzické,

by mohly být úžasné.

Takže to co vidím dnes je to, že tu máme rostoucí subkulturu

bosonohých běžců, lidí, kteří se zbavili svých bot.

A co společně objevili je,

že když se zbavíte bot, tak se zbavíte i stresu,

zbavíte se zranění a onemocnění.

A zjistíte,

co Tarahumarané věděli už velmi dlouho,

že běhání tak může být celkem sranda.

Osobně jsem to vyzkoušel.

Zranění jsem měl celý život a potom ve svých 40 letech jsem se zbavil bot

a moje běžecká onemocnění odešla také.

Naštěstí je to něco, z čeho můžeme všichni těžit.

Oceňuji, že jste si poslechli můj příběh. A děkuji.

(Potlesk)