Je náboženství dobré nebo špatné? (Je to záludná otázka)

Ve jménu náboženství se dělá mnoho dobrých věcí a taky mnoho špatných. Ale jaké je přesně náboženství - je dobré nebo špatné samo od sebe? Filozof Kwame Anthony Appiah nabízí velkorysý překvapivý pohled.

Lidi mluví o náboženství pořád.

(Smích)

Zesnulý, skvělý Christopher Hitchens

napsal knihu "Bůh není veliký",

jejíž podtitul byl
"Náboženství tráví všechno."

(Smích)

Ale minulý měsíc v časopise Time

rabín David Wolpe,
kterému se říká rabín Ameriky

řekl, k vyvážení té
negativní charakterizace,

že žádná důležitá forma sociální změny

se neprosadí mimo
organizované náboženství.

Poznámky tohoto druhu na negativní

i pozitivní straně jsou velmi staré.

Mám tu jednu v kapse

z prvního století před naším letopočtem
od Lukrécia,

autora díla "O povaze věcí", který řekl

"Tantum religio potuit suadere malorum" -

měl bych být schopný
se to naučit zpaměti -

což znamená jak moc je náboženství

schopno přesvědčit lidi ke konání zla

a mluvil o tom,

že se Agamemnon rozhodl umístit svou dceru

Ifigenii na obětní oltář,

aby ochránil vyhlídky své armády.

Byly tu tedy tyto dlouhé debaty

během století, v tomto případě vlastně

i tisíciletí, o náboženství.

Lidé o tom mluvili hodně

a řekli o tom dobré a špatné

a neutrální věci.

Dnes vás chci přesvědčit

o velmi jednoduchém tvrzení,

že tyto debaty jsou

v jistém smyslu nesmyslné,

protože neexistuje
nic takového jako náboženství,

o kterém by se toto dalo tvrdit.

Není tu žádné náboženství,

a tak nemůže být dobré nebo špatné.

Nemůže být ani neutrální.

A když budete přemýšlet o tvrzeních

o neexistenci věcí,

zřejmým způsobem, jak vyzkoušet a stanovit

neexistenci údajné věci

by bylo nabídnout definici této věci

a pak zjistit, jestli jí něco odpovídá.

Na této cestičce

začnu.

Pokud se podíváte do slovníků

a zamyslíte se nad tím,

je jednou z velmi
přirozených definic náboženství,

že zahrnuje víru v bohy
nebo v duchovní bytosti.

Je to tedy v mnoha slovnících,

ale také to můžete najít

v práci sira Edwarda Tylora,

prvního profesora
antropologie na Oxfordu,

jednoho z prvních moderních antropologů.

V jeho knize o primitivní kultuře

říká, že srdcem náboženství
je takzvaný animismus,

tedy víra v duchovno,

víra v duchy.

První problém této definice

je z nedávného románu "Tuff"
od Paula Beattyho.

Jeden člověk mluví s rabínem.

Rabín říká, že nevěří v Boha.

Člověk řekne,
"Jste rabín, jak můžete nevěřit v Boha?"

A odpověď je "To je na židovství skvělé.

Nemusíte věřit v Boha per se,

jen v židovství." (Smích)

Tak jestli je ten člověk rabínem,
a židovským rabínem,

a jestli musíte věřit v Boha,
abyste vyznávali náboženství,

pak tu máme docela neintuitivní závěr,

že jestli je možné být židovským rabínem

bez víry v Boha,

judaismus není náboženstvím.

To vypadá jako docela
neintuitivní myšlenka.

Tady je další protiargument.

Můj přítel, Ind,

šel za svým dědečkem, když byl malý,

dítě, a řekl mu

"Chci s tebou mluvit o náboženství,"

a jeho dědeček řekl "Jsi moc malý.

Přijď až budeš teenager."

Tak přišel, když byl teenager

a řekl svému dědečkovi

"Už je možná trochu pozdě,

protože jsem zjistil, že nevěřím v bohy."

A jeho dědeček, byl to moudrý muž, řekl

"Tak to patříš k ateistické větvi

hinduistické tradice." (Smích)

A konečně je tu tento člověk,

který je slavný tím, že nevěří v Boha.

Jmenuje se Dalajláma.

Často vtipkuje, že je jedním
z předních ateistů světa.

Ale to je pravda,
protože dalajlámovo náboženství

nezahrnuje víru v Boha.

Možná si myslíte, že to jen ukazuje,

že jsem vám podal špatnou definici

a že bych měl přijít s nějakou jinou

a otestovat ji v těchto případech

a zkusit najít něco, co zachycuje

ateistický judaismus,
ateistický hinduismus

a ateistický buddhismus
jako formy náboženství,

ale já myslím, že je to špatný nápad

a myslím si to proto,

že si nemyslím, že tak

funguje naše pojetí náboženství.

Myslím si, že funguje tak,

že máme seznam

vzorových náboženství

a jejich součástí,

a když se objeví něco nového,

co se jeví jako náboženství,

zeptáme se "A je jako jedno z těchto?"

Je to tak?

A myslím si, že tak nepřemýšlíme
jenom o náboženství,

a tak by jaksi

z našeho úhlu pohledu

cokoli na tom seznamu
mělo být náboženstvím,

tak si nemyslím,
že výčet náboženství,

který vylučuje buddhismus a judaismus,

se může stát dobrým začátkem,

protože ty jsou na našem seznamu.

Ale proč máme takový seznam?

Co se děje? Jak se stalo,

že máme tento seznam?

Myslím si, že odpověď je docela jednoduchá

a proto primitivní a sporná.

Určitě hodně lidí nebude souhlasit,

ale tady je můj příběh

a ať už je pravdivý nebo ne, myslím si,

že vám dobře objasní,

jak mohl tento seznam vzniknout

a pomůže vám přemýšlet o tom,

jaký může mít užitek.

Myslím si, že odpovědí je,
že evropští cestovatelé

začali zhruba v Kolumbových časech

s cestami kolem světa.

Přišli z křesťanské kultury,

a když přijeli na nové místo

všimli si, že někteří lidé
nejsou křesťané,

a tak si položili následující otázku:

co mají místo křesťanství?

A tak byl v podstatě
sestaven tento seznam.

Skládá se z věcí, které měli jiní lidé

místo křesťanství.

Je obtížné takto postupovat,

protože křesťanství je extrémně,

dokonce i na tom seznamu,
extrémně specifickou tradicí.

Obsahuje všechny druhy věcí,

které jsou velmi, velmi zvláštní,

které jsou výsledky specifik

křesťanské historie

a jednou z věcí v jeho srdci,

jednou z věcí, která je v srdci
většiny výkladů křesťanství,

která je výsledkem
zvláštní historie křesťanství,

je to, že je to extrémně
věroučné náboženství.

Je to náboženství,
ve kterém lidem opravdu záleží na tom,

jestli věříte ve správné věci.

Historie křesťanství,
jeho vnitřní historie,

je povětšinou historií
zabíjení se,

kvůli víře ve špatné věci,

a to také zahrnovalo

spory s jinými náboženstvími,

evidentně to začalo ve středověku,

boj s islámem

ve kterém opět to byla nevíra,

fakt, že nevěřili ve správné věci,

která připadala křesťanskému světu
tak urážlivá.

To je velmi specifická a zvláštní

historie křesťanství

a ne všude je vše

co bylo zařazeno
na takový druh seznamu jako toto.

Tady je podle mě jiný problém.

Stala se velmi zvláštní věc.

Už jsem to zmínil,

ale stala se velmi zvláštní věc

v historii křesťanství,

kterou vidíme kolem sebe

dnes hlavně v USA

a stala se na konci 19. století

a ta zvláštní věc,
co se stala

na konci 19. století

byla druhem dohody

mezi vědou,

touto novou cestou
organizace intelektuální autority,

a náboženstvím.

Když se zamyslíte
třeba nad 18. stoletím,

když se zamyslíte
nad intelektuálním životem

před koncem 19. století

cokoliv jste udělali,
cokoliv na co jste pomysleli,

ať už to byl fyzický svět,

lidský svět,

přírodní svět mimo lidského světa

nebo morálka, cokoliv jste udělali,

bylo na pozadí

souboru náboženských předpokladů,

křesťanských předpokladů.

Nemohli jste něco tvrdit

o přírodním světě,

aniž byste něco řekli o jeho vztahu

například k příběhu o stvoření

v abrahámské tradici,

příběhu o stvoření v první knize Tóry.

Všechno tak bylo ohraničeno.

Ale to se mění na konci 19. století

a lidé mají poprvé možnost

si vybudovat seriózní
intelektuální kariéru

coby přírodní historici jako Darwin.

Darwina trápil vztah mezi

tím, co říkal a pravdami náboženství,

ale mohl pokračovat, mohl psát knihy

o svém tématu,

aniž by musel mluvit o vztahu

k náboženským tvrzením

a podobně o tom mohli
čím dál víc mluvit geologové.

Když geolog na počátku 19. století

učinil tvrzení o stáří Země,

musel vysvětlit,
jestli to odpovídá

nebo jak to odpovídá

stáří Země

podle Genesis.

Na konci 19. století

jen napsal učebnici geologie,

ve které uvedl tvrzení o tom,
jak stará je Země.

Takže je tu velká změna, a to rozdělení,

to intelektuální rozdělení
práce se objevuje

a tak nějak se upevňuje, takže na konci

19. století v Evropě

je tu opravdová intelektuální dělba práce

a můžete dělat všechny druhy vážných věcí,

včetně čím dál víc dokonce i filozofie,

aniž byste byli svazováni myšlenkou

"To co říkám musí odpovídat

hlubokým pravdám, které jsou mi dány

naší náboženskou tradicí."

Představte si někoho, kdo přichází

z tohoto světa,
ze světa konce 19. století,

přichází do země,
ve které jsem vyrostl do Ghany,

do společnosti Ašantů,
ve které jsem vyrostl,

přijde do tohoto světa

na přelomu 20. století

s otázkou, která stvořila ten seznam:

co mají místo křesťanství?

Tady je jedna věc, které by si všiml

a mimochodem byl člověk,
který to skutečně udělal.

Jmenoval se kapitán Rattray,

byl vyslán jako britský vládní antropolog

a napsal knihu o ašantském náboženství.

Toto je disk duše.

V Britském muzeu je takových hodně.

Mohl bych vám říct jiný zajímavý příběh

jak se stalo, že tolik věcí

z mé společnosti skončilo
v Britském muzeu,

ale na to nemáme čas.

Tento předmět je disk duše.

Co je disk duše?

Nosili ho kolem krku

umývači duše ašantského krále.

Co dělali? Myli královu duši.

Chvíli by trvalo

vysvětlit, jak mohla být duše něčím,

co se dá umýt,

ale Rattray věděl, že to je náboženství,

protože byla ve hře duše.

A podobně

tam bylo mnoho dalších věcí,
mnoho dalších praktik.

Například pokaždé,
když si někdo dal pití, víceméně,

trochu vylili na zem,

říkalo se tomu úlitba,

a dali trochu předkům.

Můj otec to dělal.
Pokaždé, když otevřel láhev whisky,

rád říkám, že to bylo velmi často,

sundal vršek a trochu nalil na zem

a mluvil,

jak říkal, s Akromou-Ampimem,
zakladatelem naší linie

nebo s Yaoem Antonym, mým prastrýcem,

mluvil s nimi,

trochu jim nabídl.

A konečně tu byly
ty obrovské veřejné obřady.

Toto je kresba takového obřadu

od jiného britského důstojníka

z počátku 19. století,

kam byl zapojen král

a královou prací,

její velkou částí,

kromě organizace válek a takových věcí,

bylo dohlížet na hrobky svých předků

a když král zemřel,

byl jeho trůn potažen černou

a byl dán do královského chrámu předků

a každých 40 dní

musel král Ašantů jít a vykonat obřad

pro své předky.

To byla velká část jeho práce

a lidé si mysleli, že když to neudělá,

věci se rozpadnou.

Byl tedy náboženskou postavou,

jak by řekl Rattray,

stejně jako politickou postavou.

Podle Rattray by to všechno
spadalo pod náboženství,

ale já říkám, že když se podíváte

na životy těchto lidí,

zjistíte také, že ať už dělají cokoliv,

myslí na své předky.

Každé ráno u snídaně,

vyjdete před dům

a nabídnete něco božskému stromu,
nyame dua

před domem

a opět, budete mluvit s bohy

a s vyššími a nižšími bohy

a s předky a tak dále.

Toto není svět,

ve kterém proběhlo oddělení

náboženství a vědy.

Náboženství není odděleno

od žádné oblasti života

a konkrétně,

zásadní pro pochopení tohoto světa

je to, že v tomto světě práci,

kterou pro nás dělá věda,

dělá to, co Rattray nazývá náboženstvím,

protože když chtějí něco vysvětlit,

když chtějí vědět proč se neurodilo,

když chtějí vědět proč prší

nebo neprší, když potřebují déšť,

když chtějí vědět proč

umřel jejich dědeček,

obrátí se na ty samé entity,

tím samým jazykem

o tom budou mluvit s těmi samými bohy.

Jinými slovy, toto velké oddělení

náboženství od vědy nenastalo.

To by byla pouhá historická kuriozita

až na to, že ve velké části světa

je to pořád tak.

Tuhle jsem byl poctěn pozváním na svatbu

v severní Namibii,

asi 20 mil jižně od angolské hranice

ve vesnici s 200 obyvateli.

Byli to moderní lidé.

Byla tam s námi Oona Chaplin,

možná jste o ní slyšeli,

a jeden člověk z té vesnice k ní přišel

a řekl "Viděl jsem Vás ve Hře o trůny."

Takže tito lidé nebyli izolovaní od světa,

nicméně ale pro ně

byli bohové a duchové stále velmi přítomní

a když jsme přejížděli autobusem

na různé části obřadu,

nemodlili se jen obecně,

ale za bezpečnou cestu

a mysleli to vážně

a když mi řekli, že má matka,

ženichova babička,

je s námi, nemysleli to obrazně.

Mysleli tím, že i když je mrtvá,

pořád tady je.

Takže ve velkých částech dnešního světa,

to oddělení vědy a náboženství

se ve velkých částech
dnešního světa neobjevilo,

a jak říkám, nejsou to -

Tento člověk dřív pracoval pro Chase
a ve Světové bance.

Jsou to spoluobčané z vašeho světa,

ale přicházejí z míst, kde náboženství

hraje velmi odlišnou roli.

Chci, abyste příště, až bude někdo chtít

nějak rozsáhle generalizovat náboženství,

přemýšleli o tom,
že tu možná není žádná taková věc

jako náboženství, nic jako náboženství,

a že tak to, co říkají

nemůže být pravda.

(Potlesk)