Carracci, Strop paláce Farnese, 1597-1606

Annibale Carracci, Strop paláce Farnese, freska, Řím, 1597-1608

(svižná hra na klavír)

Vím, že je hodně iluzivních stropů,

které byly vytvořeny v době
Baroka v 17. století.

Tento vypadá jako skutečně
překrásný raný příklad, že ano?

Je to raný příklad.

Tento strop se budoval od zhruba roku 1580
a dokončen byl kolem roku 1600.

Je to strop Galerie Farnese vytvořený
Annibale Carracim, boloňským malířem.

Řekla jsem iluzivní,
protože takový skutečně je.

Úplný smyslový klam.

Všechno, co vidíte nad
ozdobnými lištami je freska.

Všechno je namalované.

Nic není plastické.

Všechno, co vypadá jako socha,

jako rám,

to všechno je jen malba.

Všechno je freska.

Za chvilku uvidíme pár detailů,
které to ukážou.

Než o těchto detailech
začneme mluvit,

měli bychom toto dílo zařadit do kontextu
Carracciho kariéry a vývoje barokní malby.

Koncem 16. století se Carracciové v Bologni
etablovali jako čelní představitelé nové malby,

která odmítla manýrismus a z různých důvodů
směřovala k většímu naturalismu,

byla přímější,

dramatická, jasná a velmi
dobře srozumitelná.

Bylo to baroko, které ovládlo evropské
umění během příštích staletí.

Etablovali se v Bologni,

ale když Annibala Carraciho
povolali do Říma,

aby počátkem 90. let 16. století
pracoval pro rod Farnese,

přišla jeho chvíle,
aby vstoupil na velkou scénu

a přinesl svou převratnou malbu
do středu uměleckého světa své doby.

Jako by opustil malou scénu, aby se stal
velkou hvězdou na Broadwayi, v Římě.

Přesně. Přímo v Římě, pro rod Farnese
v jejich hlavním sídle.

Je to rod vévodů a kardinálů,
neskutečně důležitých mecenášů.

Díky tomu všemu byla pro něj
tato zakázka zvlášť důležitá.

Můžeme dovnitř a prohlédnout si ji?

Ne vždy, například dnes je
v paláci Farnese francouzské velvyslanectví.

Francouzští velvyslanci mají štěstí.

I přes jisté nepohodlí můžeme být rádi,

protože díky tomuto soukromí
zůstala v dobrém stavu.

To je pravda.

Co je hlavní téma stropu?

Tématem je několik různých výjevů
lásek bohů z klasické mytologie.

Tyto výjevy vidíme na
malbách a vypadají,

jako by malby byly zarámovány
dřevěnými pozlacenými rámy

nebo kamennými architektonickými detaily,

a pak vloženy mezi
skutečné lidi a sochy.

Samozřejmě to je všechno malba.

Vybrali tento námět,
protože oslavuje svatbu a rod.

Všechno je o lásce.

Ano, a i když jsme v době
protireformace,

pamatujme, že jde o naprosto
soukromou zakázku,

která má oslavit svatbu.

Takže příběhy lásky a erotiky, které
vidíme, v tuto chvíli nejsou nevhodné.

Podívejme se na jednu z nich.

Zase vidíme celý strop a jak
jsme říkali, vypadá to,

jako by malby s milostnými scénami
byly vloženy mezi lidi a sochy,

kteří zrovna nemusí mít vztah
k námětům maleb.

Těžko věřit, že to nejsou malby
opírající se o ozdobné lišty.

Skutečně, zvláště ta úplně na konci
vypadá jako opřená o stěnu,

ale je to freska.

Strop je zakřivený, ale
na dotyk je plochý.

Neuvěřitelné.

Umělci skutečně staví na tom,

co jim dala perspektiva,

co je naučil Brunelleschi,

schopní dělat různé
triky s perspektivou.

To začalo být v této
době důležité.

Naprosto souhlasím, ale začalo to původně
jako snaha o návrat k naturalismu,

o pečlivém studiu světa

a o vytvoření umění tak
reálného, jak jen to jde.

Iluzionismus, který zde vidíme,

oklamat vás, že se perspektivně
díváte na trojrozměrné objekty,

je taky občas velmi vážný
vzhledem k převratným změnám,

které se Carraciové snaží přinést.

Nemyslíte, že se také trochu chtějí
dotknout vašich emocí, aby vás zaujali?

Takto taky velmi upoutají pozornost, určitě.

Uprostřed stropu je hlavní námět:

triumfální vůz s Bakchem a Ariadnou,

dvěma nejznámějšími milenci
klasické mytologie a ...

Počkejte.

To všechno tady dole
je malba, ano?

Všechno je malba a vidíte,
že je zakřivená.

Zase je to strop s valenou klenbou,
ale na povrchu stropu není nic plastického.

No ne! Neuvěřitelné.

Vidíte, je to namalováno ve
velmi slavnostním duchu.

Výborně se to hodí
k oslavě sňatku.

Vidíte také tu neuvěřitelnou klasičnost,
kterou Carracci vnesl do svých děl,

mnohem více, než ve svých
raných boloňských dílech.

Samozřejmě, dává to smysl,

nejen kvůli klasickému námětu,

ale také protože je teď v Římě,

srdci klasické antiky.

Tady je skutečně dobrý příklad,

na kterém vidíme různé
roviny skutečnosti.

Tahle scéna uprostřed,

malba, která je naoko
vložena do stropu,

je příběh Diany a Endymiona.

Je několik verzí příběhu,

ale podstatou je,
že Endymion je lovec,

neskutečně krásný, a spí.

Bohyně Diana, bohyně měsíce,

je tak zaujata jeho krásou,
že jej ve spánku svede.

Je to jeden z příběhů, které můžeme
spatřit na stropě Farnese.

Je velmi jemný.

Je velmi jemný a jeho jemnost a svůdnost
je jako na všech barokních malbách,

bez ohledu na námět,

předávána gesty a výrazy tváře.

Jak něžně hladí jeho tvář,

jak Kupid v pozadí říká: "Pst",

protože spí, tohle všechno...

Když říkáme,

že barokní umění využívá k vyprávění
příběhu gesta a dramatický výraz a jiné,

nemluvíme vždy o církevním umění.

Někdy může vypadat i takhle.

Stále si také všímám
použití diagonály...

Časté použití...

Vlastně máme dvě
protínající diagonály,

skoro jako kompozice
ve tvaru X;

všechno je nám zase velmi blízké.

Blízké divákovi a také
velmi zjednodušené.

Celá kompozice je omezena
na to nejpodstatnější,

nic matoucího, nic záhadného,

což byly znaky manýrismu,

který odmítli.

Je to Diana, bohyně
měsíce...

A víte, že je to ona,

protože má na čelence
malý měsíc,

a víte, že je to bohyně,

ne jen nějaká svůdnice,
která číhá v keřích,

protože vidíte, že se
vznáší na oblaku.

Na oblaku, ano...

Ta iluze je ohromná.

Vypadá to jako štuk nebo
sochy osvětlené zdola.

Protože přesně tam jsou okna.

Annibale Carracci pečlivě
studoval zdroje světla,

skutečné zdroje světla
v místnosti,

aby pak namaloval tyhle
fiktivní sochy a lidi,

jako by byli osvětleni
skutečným světlem,

které dovnitř přichází,
a tak zvýšil iluzi.

Tohle je zvlášť dobrý detail.

Stíny - stíny jsou tak tmavé kolem
ramen těch postav, které obraz rámují,

takže to skutečně vypadá jako jakýsi vysoký reliéf.

Přesně tak mají vypadat.

Upozorním vás na sochu napravo.

Ruka vlevo, tedy jeho
pravá ruka, je ulomená...

Vypadá přesně jako prastará
antická socha.

Vypadá jako
rozbitá socha,

ale vtip je v tom,

že není co rozbít,
je to plochá freska

Je to malba.

Je to zrádné.

Je to zrádné.

A zábavné.

Myslím, že je na tom
něco hravého.

Což opět odpovídá námětu,

protože to jsou milostné příběhy
a mají oslavovat svatbu.

Jak dlouho to maloval?

Několik let.

Určitě.

Začal koncem 90. let 16. a skončil
počátkem 17. století

Pracoval s dílnou, jako
většina umělců, že?

Pro většinu umělců
pracovala dílna,

mísili barvy a chystali věci.

Evidentně musel vycházet
z Michelangelova stropu.

Samozřejmě.

Carraciové se zajímali o všechny
velké umělce vrcholné renesance,

kvůli inspiraci a východiskům,

kterými odmítli, co viděli jako
svíjení a podivnost manýrismu.

Michelangelo je zvlášť důležitý,

když Annibale Carraci
přichází do Říma,

protože Michelangelova
Sixtinská kaple,

na jejíž část se díváme...

To je přesně ono.

Dělá úplně to samé,

a když o tom přemýšlíte...
formát je podobný,

přestože námět se velmi liší.

Vložené malby, malované sochy
a architektura kolem těchto maleb,

spojení barevných obrazů s postavami,
které vypadají jako sochy...

Ano, tohle je velmi dobrá
ilustrace myšlenky,

že barokní umění je jakýsi návrat
k zásadám vrcholné renesance,

ale jde dokonce ještě dál
než ve vrcholné renesanci,

přidává na dramatičnosti, hravosti
a dokonce iluzivnosti,

jak vidíme.

Přibývají emoce, zvyšuje
se dostupnost.

Určitě, a nezapomeňte,

jak jsme říkali už dřív, Anniballe
Carracci se skutečně musel činit,

protože potřeboval v Římě předvést
nový styl a své schopnosti...

Skutečně se předvádí.

Ano, přesně.

Očividně.

(rychlá hra na klavír)