Sir Ken Robinson: Nastolme revoluci vzdělávání!

Sir Ken Robinson v tomto trefném, zábavném příspěvku navazuje na svou skvělou řeč z roku 2006. Zabývá se radikální přeměnou standardizovaných škol do učení na míru - vytvořením podmínek, ve kterých může vzkvétat vrozené dětské nadání.

Byl jsem tady před čtyřmi lety

a pamatuji si, že v té době

ještě nebyly proslovy online.

Myslím, že je dávali TED příznivcům v krabici,

byl to set DVDéček v krabici,

kterou si pak dali na police a tam jsou dodnes.

-

A Chris mi zavolal

týden po mém proslovu

a říká, "začínáme dávat videa online.

Můžem dát online i to tvoje?" A já řekl: "No jasně."

A za čtyři roky,

jak už jsem zmínil mé video viděli čtyři...

vlastně, mé video bylo staženo 4 mil. krát.

Tak si říkám, že byste to číslo mohli vynásobit asi tak dvaceti

a získali byste počet lidí, kteří jej viděli.

A jak prohlásil Chris, lidé hladoví

po videích se mnou.

-

-

...nemyslíte?

-

Takže celá tato událost je má promyšlená mediální kampaň

s účelem vytvořit pro vás další video, tak tady ho máte.

-

Al Gore měl před čtyřmi lety proslov

na stejné TED konferenci, kde jsem hovořil i já

a mluvil o klimatické krizi.

A já na to na konci

mého proslovu odkázal.

A tak bych rád na to navázal,

protože, upřímně řečeno, jsem měl jen 18 min.

Takže, jak jsem říkal...

-

Víte, má pravdu.

Mám na mysli, jistě že probíhá velká klimatická změna.

A já myslím, že pokud tomu lidé nevěří, měli by více chodit ven.

-

Ale já věřím, že existuje i druhá klimatická krize,

která je stejně závažná

a má stejný původ

a se kterou se musíme vypořádat se stejnou naléhavostí.

A tím mám na mysli -

- a mimochodem, můžete říct, "kámo, zklidni.

Já už jednu klimatickou krizi mám.

Další už fakt nepotřebuju."

Ale tato krize není krizí přírodních zdrojů,

přestože věřím, že i ta je opravdová,

ale krizí lidských zdrojů.

Já zásadně věřím tomu,

co už zmínila spousta hostů v předcházejících dnech,

a to že jen velmi mizerně používáme

náš talent.

Velká spousta lidí se potácí celým svým životem

aniž by měla skutečnou páru o tom, v čem tkví jejich talent

či zda mají nějaký takový, který by stál za řeč.

Potkávám různé typy lidí,

kteří si nemyslí, že jsou v něčem opravdu dobří.

Vlastně, teď rozděluji svět do dvou skupin.

Jeremy Bentham, velký utilitářský filozof,

jednou okořenil t, když

prohlásil: "Na tomto světě existují dva typy lidí,

ti, kteří rozdělují svět na dva typy,

a ti, kdo to nedělají."

-

No, já to dělám.

-

Potkávám různé typy lidí,

které nebaví, co dělají.

Prostě tak nějak proplouvají svými životy

smíření s tím, jaké jsou.

Příliš se neradují z toho, co dělají.

Spíše přežívají, než by skutečně žili

a čekají na víkend.

Ale také potkávám lidi,

kteří milují, co dělají

a nedovedou si představit, že by se zabývali něčím jiným.

Kdybyste jim řekli, "už s tím přestaň", divili by se, o čem to mluvíte.

Protože to není jen o tom, co dělají, ale o tom, kdo jsou. Říkají,

"to jsem prostě já, víš.

bylo by bláznivé toho zanechat, protože

to promlouvá k mému skutečnému já."

A netýká se to zrovna mnoha lidí.

Ve skutečnosti si naopak myslím,

že je to určitě menšina lidí.

A myslím, že pro to existuje spousta

možných vysvětlení.

A vysoko mezi nimi

ční vzdělávání,

protože vzdělávání, do jisté míry,

oddaluje spoustu lidí

od jejich přirozeného talentu.

A lidé jsou jako přírodní zdroje;

často jsou hluboko skryté.

Musíte je hledat.

Nepovalují se jen tak na povrchu.

Musíte vytvořit podmínky, aby se ukázaly.

A lze si představit,

že vzdělávání je cestou, jakou se to děje.

Ale často tomu tak není.

Každý vzdělávací systém na světě

prochází v současnosti přeměnou.

A ta není dostatečná.

Reforma je už nepoužitelná,

protože prostě vylepšuje porouchaný model.

Co potřebujeme -

- a to slovo bylo v minulých dnech mnohokrát použito -

není evoluce,

ale revoluce ve vzdělávání.

Co dnes máme, se musí změnit

v něco jiného.

-

Jednou z opravdových výzev

je od základů inovovat

vzdělávání.

Inovace je obtížná,

protože to znamená dělat něco,

co pro lidi většinou není moc snadné.

Znamená to nabourat zažité představy

a věci, které se zdají zřejmé.

Velkým problémem reformy

či transformace

je tyranie zdravého rozumu

a věcí, o kterých si lidé myslí

"no, nemůžeme to dělat jinak, protože takhle se to prostě dělá."

Nedávno jsem narazil na nádherný citát od Abrahama Lincolna

a pomyslel si, že byste byli potěšeni, kdybych vám jej teď ocitoval.

-

Pronesl jej v prosinci 1862

na druhém výročním zasedání Kongresu.

Měl bych vysvětlit, že vůbec netuším, o co tehdy šlo.

My americké dějiny v Británii neučíme.

-

My je tajíme. Víte, ze zásady.

-

Takže, bezpochyby se během prosince 1862 dělo něco fascinujícího,

o čem Američané mezi námi

něco vědí.

Nicméně prohlásil toto:

"Dogmata

klidné minulosti

neodpovídají bouřlivé přítomnosti.

Příležitost

je naplněna nesnázemi

a my s takovou příležitostí musíme růst."

To zbožňuju.

Ne, přibližovat se k ní, ale růst s ní zároveň.

"Naše doba je jiná,

proto musíme přemýšlet jinak,

a chovat se jinak.

Musíme osvobodit sami sebe

a poté svou zemi zachráníme."

Mám rád slovo "osvobodit."

Víte, co to znamená?

Že existují myšlenky, které nás všechny svazují,

které prostě bereme jako dané,

jako přirozený řád věcí, jako způsob, jakým věci jsou.

A spousta našich myšlenek

nebyla rozvíjena, aby vyhovovala podmínkám tohoto století,

ale aby stačily okolnostem předchozích staletí.

Jenže naše mysl je jimi stále hypnotizována.

A my se musíme od některých z nich osvobodit.

A to se lépe řekne, než udělá.

Mimochodem, je vlastně velmi obtížné poznat, co bereme jako dané.

Důvodem je, že to bereme jako dané.

Dovolte mi, abych se vás zeptal na něco, co možná berete jako dané.

Kolik z vás je tady starších 25 let?

To není to, o čem si myslím, že to berete jako dané.

Jsem si jistý, že tohle už víte.

A je tu někdo mladší než 25 let?

Výtečně. A nyní, ti z vás, komu je víc než 25,

můžete zvednout ruku, pokud na ní nosíte hodinky?

No, je nás docela hodně, ne?

Zeptejte se na totéž v místnosti plné puberťáků.

Oni hodinky nenosí.

Tím nemyslím, že by nemohli či nesměli.

Prostě se jen často rozhodnou je nenosit.

A důvodem je, že nás vychovávali

v pre-digitální kultuře - ty z nás starší 25 let.

A tak my, pokud chceme vědět, kolik je hodin,

musíme nosit něco, abychom to zjistili.

Mladí teď žijí v digitalizovaném světě

jaký je čas si najdou kdekoliv.

Nechápou, nač mít hodinky.

A mimochodem, ani vy je mít nemusíte.

Jde jen o to, že jste je vždycky měli a prostě je jen nosíte dál.

Moje dcera Kate, které je 20, hodinky nenosí.

Nechápe, proč by měla.

Říká: "Má to jen jednu funkci."

-

"Jakože - to je fakt slabé..."

A já na to: "Ne, ne, taky to ukazuje datum."

-

"Má to více funkcí."

Ale vidíte, existují věci, ke kterým jsme ve vzdělání otrocky přilnuli.

Mám pro vás několik příkladů.

Jedním z nich je myšlenka linearity.

Pokud začnete tady, pojedete v dané dráze

a pokud uděláte vše správně, skončíte

takto nastaveni po zbytek vašeho života.

Všichni, kdo v TEDu mluvili, zmiňovali nepřímo

a někdy i výslovně, jiný příběh,

že život nejde nalinkovat, je organický.

Své životy vytváříme symbioticky

tak, jak objevujeme své nadání

ve vztahu k okolnostem, které nám naše nadání pomáhá vytvořit.

Ale, víte, stali jsme se posedlí

touto povídkou o jasném nalinkování.

A vrcholem vzdělávání pravděpodobně

je dostat se na vysokou.

Myslím, že jsme posedlí posíláním lidí na vysokou školu,

či jisté vysoké školy.

Neříkám, že byste neměli chodit na vysokou, ale nemusí tam všichni

a ne všichni se tam musí dostat teď.

Možná se tam dostanou později, ne zrovna teď.

Před nějakou dobou jsem byl v San Francisku

a podepisoval knihu.

A byl tam chlapík, třicátník, a kupoval si knížku.

A já se ho ptal: "Co děláte?"

A on říká: "Jsem hasič."

A já na to: "A jak dlouho už jste hasičem?"

A on: "Odjakživa, já byl vždycky hasičem."

A já říkám: "No a kdy jste se pro to rozhodl?"

A on: "Když jsem byl dítě." Říká: "Vlastně, ve škole to byl problém,

protože ve škole chtěl být hasičem každý."

A řekl: "No a já chtěl být hasičem."

A pak říká, "když jsem chodil do posledního ročníku školy,

mí učitelé mě nebrali vážně.

Zvlášť jeden z nich to nebral vážně.

Říkal, že zahazuju svůj život,

pokud tohle je všechno, co s ním hodlám udělat,

a že bych měl na vysokou, stát se nějakým odborníkem,

že mám velké možnosti

a že jen marním svůj talent."

A řekl, "bylo to ponižující, protože

to řekl před celou třídou a já se cítil fakt děsně.

Ale tak jsem to chtěl a jakmile jsem odešel ze školy,

přihlásil jsem se k hasičům a byl jsem přijat."

A řekl: "Víte, zrovna jsem o tom chlápkovi přemýšlel,

před pár minutami, když jste mluvil",

a říká, "protože před šesti měsíci

jsem mu zachránil život."

-

Řekl, "byl ve vraku auta,

já ho vytáhl ven, oživoval jsem ho

a zachránil život i jeho ženě."

Řekl, "mám pocit, že teď už o mě smýšlí lépe."

-

-

Víte, podle mě

lidská společenství jsou závislá

na různorodosti nadání

ne jednolité představě o dovednostech.

A v jádru našich problémů -

-

jádro problému

spočívá ve znovuobjevení našeho povědomí o schopnostech

a inteligenci.

Ta věc s přímočarou cestou je problém.

Když jsem přijel do Los Angeles,

asi před devíti lety,

narazil jsem na zásadu,

velmi dobře zamýšlenou,

která tvrdila, "vysoká škola začíná ve školce."

Ne, nezačíná.

-

Nezačíná.

Kdybychom měli čas, zabýval bych se tím více, ale čas nemáme.

-

Školka začíná ve školce.

-

Jeden můj přítel mi jednou řekl

"víš, tříleté dítě není půlkou šestiletého."

-

-

Jsou jim tři roky.

Ale jak jsme si právě poslechli,

v tom, aby se jeden dostal do školky, už je taková konkurence -

- do té správné školky,

že kvůli tomu lidé už ve třech letech podstupují pohovor.

Děti, sedící před nezaujatou komisí,

se svými životopisy.

-

prolistovávají to a říkají "no a to je všechno?"

-

-

"Už jsi tu 36 měsíců a to je všechno?"

-

"Přiznej, že jsi nic nedokázal.

jak tak vidím, strávil jsi šest měsíců jen kojením.

-

Víte, takové pojetí je to pobuřující, ale lidi to láká.

Dalším problémem je přizpůsobení se.

Vzdělávánací systémy jsme vybudovali

na fast food modelu.

To je něco, o čem už mluvil Jamie Oliver.

Víte, pro zajištění kvality existují ve stravování dva modely.

Jedním je model rychlého občerstvení,

kde je všechno standardizováno.

Ten druhý představují restaurace typu Zagat či Michelin,

kde nic není standardizováno

a kde se přizpůsobují místním podmínkám.

A my se ve vzdělávání zaprodali fast food modelu.

A to zbídačuje našeho ducha a naši energii

stejně jako fast food vyčerpává naši tělesnou schránku.

-

Myslím, že bychom měli zmínit několik věcí.

Jedna z nich je, že lidský talent je nesmírně různorodý.

Lidé mají velmi odlišné schopnosti.

Nedávno jsem zjistil, že

jako dítěti mi dali kytaru

přibližně ve stejné době, jako ji dostal i Eric Clapton.

Víte, říkám jen, že Erickovi to šlo.

-

Mně jaksi ne.

Nešlo mi to,

ať jsem do toho foukal sebevíc,

Prostě to nešlo.

Ale jen o tom to není.

Jde o nadšení.

Často jdou lidem věci, o které se moc nestarají.

Je to o nadšení

a o tom, co povbuzuje naši duši a energii.

A pokud se věnujete něčemu, co zbožňujete a v čem jste dobří,

čas ubíhá úplně jinak.

Má žena právě dopsala román

a já myslím, že se jí velmi povedl,

ale ona při dokončování na hodiny zmizí.

Znáte to, pokud děláte něco, co vás baví,

hodina vám připadá jako pět minut.

Pokud děláte něco, co vaší duši nesedí,

pět minut se zdá být hodinou.

A důvodem, proč se tolik lidí rozhodne vypadnout ze školy je,

že to prostě nenaplňuje jejich duši,

energii či nadšení.

A tak si myslím, že musíme změnit přirovnání.

Musíme se pohnout ze v zásadě industriálního modelu vzdělávání,

z výrobního modelu,

který je založen na přímočarosti,

podobnosti a dávkování lidí.

Musíme se pohnout k modelu,

který je více založen na principech zemědělství.

Musíme připustit, že rozkvět lidstva

není mechanickým procesem,

ale procesem organickým.

A nelze předvídat výsledek lidského rozvoje,

vše co můžete, stejně jako zemědělec,

je vytvořit podmínky, ve kterých

začnou vzkvétat.

A tak když se podíváme na reformu vzdělávání a jeho proměnu,

není to jako ten systém naklonovat.

Jsou tu výtečné školy, jako je třeba síť škol KIPP, ti mají skvělý systém.

Existuje spousta dobrých modelů.

Jde o to, přizpůsobit se svým podmínkám

a přizpůsobit vzdělávání

na míru právě těm, které učíte.

A to je, dle mého názoru,

odpověď pro budoucnost,

protože to není o nastavování nějakého nového řešení.

Jde o vytvoření hnutí ve vzdělávání,

kde lidé rozvíjejí vlastní řešení

s externí podporou postavenou na personalizovaných osnovách.

V tomto sále

jsou lidé, kteří představují

výjimečné jedince byznysu,

multimédií, internetu.

Tyto technologie

spolu s výjimečně talentovanými učiteli

představují příležitost vnést do vzdělávání revoluci.

A já na vás naléhám, abyste se do toho zapojili,

protože je to podstatné nejen pro nás samotné,

ale i pro budoucnost našich dětí.

To ale musíme industriální model změnit

na model zemědělský,

ve kterém bude každá škola v budoucnosti vzkvétat.

A v nich budou děti život zažívat.

Anebo to bude doma, pokud si zvolí, že se chtějí učit tam,

se svými rodinami či přáteli.

Hodně se tady toho namluvilo o snech

během konference v minulých dnech.

A já jsem chtěl jen velmi rychle -

včera v noci mne velmi zasáhly skladby Natalie Merchant,

obnovující staré básně.

Chtěl jsem vám přečíst velmi rychlou a krátkou báseň

od W. B. Yeatse, kterého možná znáte.

Napsal to pro svou lásku,

Maud Gonne,

a básní oplakává skutečnost, že

jí nemůže dát to, co myslel, že od něj chce.

A on praví, "mám něco jiného, ale možná to není pro tebe."

Říká toto:

"Míti tak šaty nebem šité,

Zdobené stříbrným

a zlatým svitem,

Z látek modrých, šerých

a tmavých utkané,

Jako když smrákání a příchod noci nastane,

Rozprostřel bych je pod chodidla Tvá:

Ale chudým jsem,

mám pouze své sny;

Které rozprostřel jsem pod chodidla Tvá;

Našlapuj zlehka,

vždyť po mých snech teď kráčíš Ty."

A každý den, všude

naše děti rozprostírají své sny pod našimi chodidly.

A my bychom měli našlapovat měkce.

Děkuji vám.

-

Velmi vám děkuji.