Zkreslené vzpomínky

Psycholožka Elizabeth Loftus studuje vzpomínky. Přesněji, studuje klamné vzpomínky, kdy si lidé pamatují buď věci, které se nestaly nebo si je pamatují jinak, než se opravdu staly. Je to častější problém než byste si mohli myslet, a Loftus sdílí některé překvapivé příběhy a statistiky, a vyzdvihuje některé důležité etické otázky, které bychom my všichni měli zvážit.

Ráda bych se s vámi podělila o právní případ,
na kterém jsem pracovala.

Týkal se muže jménem Steve Titus.

Byl ředitelem restaurace.

Bylo mu 31 let, žil v Seattlu ve státě Washington,

byl zasnouben s Gretchen,

kterou si chtěl vzít, byla láskou jeho života.

A jedné noci si tento pár vyšel

na romantickou večeři do restaurace.

Byli zrovna na cestě zpět domů,

když je zastavil policista.

Víte, Titův automobil byl podobný

vozu, který dříve té noci řídil muž,

který znásilnil stopařku,

a Titus byl tomuto násilníkovi trochu podobný.

Takže si ho policie vyfotila

a snímek zařadila do výběru fotografií,

které byly později ukázány oběti,

a ta označila Titovu fotografii.

Řekla: „Tento je mu nejpodobnější."

Policie a státní zastupitel pokračovali
v soudním procesu,

a když byl Steve Titus souzen za znásilnění,

oběť se dostavila k výslechu

a pravila, „Jsem si jistá, že on je tím mužem."

A Titus byl odsouzen.

Prohlašoval, že je nevinný,

jeho rodina křičela na porotu,

snoubenka se v pláči zhroutila k zemi,

a Titus byl odveden do vězení.

Takže, co byste v tuto chvíli udělali?

Co byste si počali?

Titus kompletně ztratil víru v soudní systém,

a potom dostal nápad.

Povolal místní noviny,

a stal se předmětem zájmu
investigativního reportéra,

který našel pravého viníka,

muže, který se nakonec k tomuto znásilnění přiznal,

muže, který byl pravděpodobným
viníkem dalších 50 znásilnění

v daném regionu.

A když byly tyto informace předány soudci,

ten Tita osvobodil.

A tohle je bod, ve kterém měl tento případ skončit.

Mělo by být po všem.

Titus by měl o tomhle všem přemýšlet
jako o hrozném roce,

roce, ve kterém byl obviněn a souzen,
ale který už skončil.

Nedopadlo to tak.

Titus byl těžce zahořklý.

Ztratil práci. Nedovedl ji získat zpět.

Ztratil snoubenku.

Nemohl se smířit s přetrvávajícím hněvem.

Přišel o všechny své úspory,

rozhodl se soudit

a podal žalobu proti policii a všem,

kteří podle něj byli zodpovědní za jeho utrpení.

A tohle je chvíle, kdy jsem na tomto případu
začala vážně pracovat,

snažila jsem se přijít na to,

jak oběť znásilnění přešla ze stavu:

„Tento je mu nejpodobnější"

do stavu: „Jsem si naprosto jista, že on je tím mužem."

Titus byl tímto občanskoprávním sporem
zcela pohlcen.

Strávil všechen svůj bdělý čas tím,
že o něm přemýšlel,

a pár dní před samotným stáním,

se ráno probudil

v ohromných bolestech,

a zemřel na srdeční zástavu v důsledku stresu.

Bylo mu 35 let.

Tak jsem byla požádána,
abych pracovala na jeho případu,

protože jsem vědec v oboru psychologie.

A studuji paměť. Studuji paměť už desítky let.

A když potkám někoho v letadle --

toto se stalo na cestě přes Skotsko --

když potkám někoho v letadle,

a navzájem si položíme otázku: „Co děláš za práci?"

na kterou odpovím: „Studuji paměť,"

obvykle se mi svěřují, jak obtížné
pro ně je zapamatovat si jména

nebo že mají příbuzného,
který má Alzheimerovu chorobu

nebo podobné problémy s pamětí,

musím je v tom zastavit.

Nestuduji, kdy lidé zapomínají.

Studuji pravý opak.
Totiž, kdy si zapamatují,

kdy si zapamatují věci, které se nestaly

nebo si pamatují věci jinak,

než se opravdu staly.

Studuji falešné vzpomínky.

Bohužel, Steve Titus není jedinou osobou

která byla obviněna na základě něčí chybné paměti.

V jednom americkém projektu

byly shromážděny informace

o 300 nevinných lidech,

300 obžalovaných, kteří byli odsouzeni za činy,
jež nespáchali.

Strávili 10, 20, 30 let ve vězení za tyto činy

a nyní testy DNA prokázaly,

že jsou opravdu nevinní.

A když byly tyto případy přezkoumány,

tři čtvrtě z nich

byly způsobeny klamnou pamětí očitých svědků.

Inu, proč?

Stejně jako porotci, kteří odsoudili tyto nevinné lidi,

a porotci, kteří odsoudili Tita,

hodně lidi věří, že paměť

funguje jako nahrávací zařízení.

Prostě nahrajete informaci,

potom ji vyvoláte z paměti a znovu přehrajete,

pokud chcete odpovědět na otázku
nebo identifikovat obrázek.

Ale desítky let práce v psychologii

prokázaly, že tak to prostě není.

Naše vzpomínky jsou konstruktivní.

Jsou rekonstruktivní.

Paměť pracuje spíše trochu jako stránka Wikipedie:

Můžete ji změnit, stejně tak ji mohou změnit i jiní lidé.

Prvně jsem začala zkoumat tento
proces konstruktivní paměti

v 70. letech.

Prováděla jsem experimenty,
kdy jsme lidem ukazovali

simulované zločiny a nehody,

a ptali jsme se jich, co si zapamatovali.

V jedné studii, jsme lidem ukázali
simulovanou nehodu

a položili jsme jim otázku:

Jakou rychlostí se auta pohybovala,
když se srazila.

A jiných lidí jsme se zeptali:

Jakou rychlostí se auta pohybovala,
když do sebe třískla?

A když jsme se ptali „třískající" otázkou,

svědci nám vypověděli, že vozidla jela rychleji,

a navíc, tato otázka

způsobila, že lidé nám častěji říkali,

že viděli na scéně nehody rozbité sklo,

i když tam vůbec žádné rozbité sklo nebylo.

V jiné studii jsme ukázali simulovanou nehodu,

kde automobil projel skrze křižovatku
se značkou STOP,

a když jsme položili otázku, ve které jsme o této
značce mluvili jako o značce „Dej přednost v jízdě",

spousta svědků nám řekla,
že si pamatují tuto druhou značku

na křižovatce, namísto značky STOP.

Můžete si říkat, víte,

tohle jsou jenom sehrané události,

nejsou nijak zvláště stresující.

Udělali by stejnou chybu

v opravdu stresující události?

Ve studii, kterou jsme publikovali
teprve před pár měsíci,

jsme tuto otázku zodpověděli,

protože co bylo opravdu neobvyklé na této studii,

bylo to, že jsme se rozhodli připravit
lidem velmi stresující zážitek.

Předmětem této studie

byli američtí vojáci,

kteří procházeli otřesným tréninkovým cvičením,

aby se naučili, jaké to pro ně bude,

když budou chyceni jako váleční zajatci.

A součástí tohoto cvičení byl

i agresivní výslech těchto vojáků,

nepřátelsky, tělesně hrubě, po dobu 30 minut,

a vojáci se později snažili identifikovat

osobu, která prováděla výslech.

A když jsme jim vnutili informaci,

která vedla k jiné osobě,

spousta z nich špatně označila svého vyšetřovatele,

často identifikovali někoho, kdo se ani vzdáleně

nepodobal pravému vyšetřovateli.

Co nám tyto studie ukazují,

je fakt, že když podáte lidem špatnou informaci

o nějaké zkušenosti, kterou by měli mít,

můžete zdeformovat nebo pozměnit jejich paměť.

No, v našem světě

jsou dezinformace všude.

Jsme dezinformovaní

nejen když jsme tázáni odpovídajícím způsobem,

ale také při rozhovoru s ostatními svědky,

kteří nám můžou úmyslně nebo bezděčně předat

nějaké chybné informace,

nebo když vidíme nějaké mediální zpravodajství
o události, se kterou jsme se setkali,

to vše nám poskytuje příležitost

pro tento druh „znečištění" naší paměti.

V 90. letech jsme si začali uvědomovat

ještě extrémnější problém naší paměti.

Někteří pacienti začali terapii s jedním problémem --

třeba s depresí, poruchou přijmu potravy --

a z terapie odcházeli

s úplně jiným problémem.

Extrémní vzpomínky na strašné týrání,

někdy v satanistických rituálech,

někdy zahrnující opravdu bizarní a nevídané prvky.

Jedna žena odešla z psychoterapie

s přesvědčením, že přetrpěla roky

rituálního zneužívání,
při kterém otěhotněla

a ono dítě bylo z jejího břicha vyříznuto.

Ale neměla na těle žádné jizvy

nebo jakýkoli druh hmatatelného důkazu,

který by mohl podpořit její příběh.

A když jsem začala sledovat tyto případy,

byla jsem udivena,

odkud pocházejí tyto bizarní vzpomínky?

A zjistila jsem, že většina těchto případů

zahrnovala určitou konkrétní formu psychoterapie.

Tak jsem se ptala,

zda některé z prvků v této psychoterapii --

jako třeba cvičení představivosti,

výklad snů,

v některých případech hypnóza,

nebo vystavení klamným informacím --

nevedly tyto pacienty

k rozvoji těchto velmi bizarních,

nepravděpodobných vzpomínek?

A navrhla jsem některé experimenty,

abych se pokusila studovat procesy,
které byly použity

v rámci této psychoterapie,
díky kterým bych prozkoumala

vývoj těchto velice rozvinutých klamných vzpomínek.

V jedné z prvních studií, které jsme provedli,

jsme použili sugesce,

metodu inspirovanou psychoterapií,
kterou jsme viděli v těchto případech,

použili jsme tento druh sugesce

a vštípili klamnou vzpomínku

že když jste byli dítětem, pět šest let staří,

ztratili jste se v obchodním domě.

Byli jste vyděšení. Brečeli jste.

Nakonec jste byli zachráněni starší osobou

a navráceni rodině.

Uspěli jsme ve vštípení této vzpomínky

v myslích přibližně čtvrtiny subjektů.

A můžete si říkat, dobrá,

to není nijak zvlášť stresující.

Ale my a další badatelé jsme vštípili

rozvinuté klamné vzpomínky věcí, které byly

mnohem neobvyklejší a mnohem více stresující.

Takže, ve studii provedené v Tennessee

výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku,

že jako děti jste se skoro utopili

a museli jste být zachráněni plavčíkem.

Ve studii v Kanadě, pro změnu,

výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku,

že když jste byli dítětem,

stalo se vám něco tak hrozného,

jako je napadení zlým zvířetem,

uspěli přibližně s polovinou subjektů.

Studie v Itálii,

výzkumníci zaseli falešnou vzpomínku,

že když jste byli malí,
stali jste se svědkem posedlosti ďáblem.

Chtěla bych doplnit, že to možná vypadá,

jako že my traumatizujeme
tyto experimentální subjekty

ve jménu vědy,

ale naše studie prošly důkladným ohodnocením

za strany etických komisí,

které rozhodly,

že dočasné psychické obtíže, které mohly

některé z pokusných subjektů
prožít v našich studiích,

jsou převáženy důležitostí tohoto problému,

pochopení procesů zapamatování

a zneužívání paměti, které se děje

na mnoha místech na světě.

No, k mému údivu,

když jsem tuto práci publikovala,
a začala otevřeně vystupovat

proti tomuto konkrétnímu typu psychoterapie,

způsobilo mi to poměrně vážné problémy:

nepřátelství, především ze strany
utlačovaných terapetů paměti,

kteří se cítili být pod útokem,

a ze strany pacientů, kteří byli pod jejich vlivem.

Občas mě na přednášky, kam jsme pozvána,

doprovází ozbrojená stráž,

lidé píší petice za mé propuštění ze zaměstnání.

Ale možná nejhorší bylo,

když jsem měla podezření, že jedna žena

byla nevinná v případu zneužití,

které proti ní vznesla její dospělá dcera.

Ta obžalovala svou matku ze sexuálního zneužití

založeném na potlačované vzpomínce.

A tato dcera dala svolení k zfilmování

a veřejnému publikování svého příběhu.

Měla jsem podezření ohledně tohoto příběhu,

a tak jsem začala vyšetřovat,

a nakonec jsem našla informaci,
která mne přesvědčila,

že tato žena byla nevinná.

Vydala jsem prohlášení odhalující tento případ,

a chvíli na to na mě podala žalující dcera

žalobu.

Přesto, že jsem nikdy nezmínila její jméno,

soudila se se mnou pro pomluvu
a porušení soukromí.

A musela jsem projít skoro pěti lety

vypořádávání se s tímto chaotickým,
nepříjemným sporem.

Ale nakonec, konečně to bylo za mnou
a mohla jsem se zase

vrátit ke své práci.

Každopádně, během tohoto procesu
jsem se stala součástí

znepokojujícího trendu Ameriky,

kde jsou vědci souzeni

jen pro otevřené vystoupení
ve věcech veřejně značně diskutabilních.

Když jsem se vrátila zpět ke své práci,
zeptala jsem se sama sebe:

Když vštípím klamnou vzpomínku do vaší paměti,

nemá to nějaký dopad?

Neovlivní to vaše budoucí myšlení,

vaše pozdější chování?

Naše první studie vštípila klamnou vzpomínku,

že jako malí jste onemocněli z těchto jídel:

vajec vařených natvrdo, nakládaných okurek
a jahodové zmrzliny.

A zjistili jsme, že jak jsme jednou vštípili
tuto klamnou vzpomínku,

lidé už nechtěli tolik jíst tato jídla

na piknicích.

Klamné vzpomínky nejsou nutně špatné
nebo nepříjemné.

Když jsme vštípili hřejivou, neostrou vzpomínku

zahrnující zdravé jídlo, jako chřest,

mohli jsme donutit lidi jíst více chřestu.

A tak to, co nám tyto studie doopravdy ukazují,

je, že můžeme vštěpovat klamné vzpomínky,

a ty mají dopad,

který ovlivní chování dlouho po té,
co byly tyto vzpomínky vloženy.

Takže, na základě této schopnosti

vštěpovat vzpomínky a kontrolovat chování

samozřejmě vyvstanou některé
důležité etické problémy,

jako, kdy můžeme použít tuto techniku
ovládání mysli?

A neměli bychom úplně zakázat její použití?

Terapeuti nemohou z etického hlediska
vložit klamné vzpomínky

do myslí jejich pacientů,

a to ani v případě, že by to pacientovi pomohlo,

ale není tu nic, co by stálo v cestě rodičům

zkusit tuto metodu na jejich obézní teenagery.

A když jsem to veřejnosti navrhla,

vyvolalo to opět rozruch.

„Tady ji máme. Ona navádí rodiče,
aby lhali svým dětem."

Ahoj, Santa Clausi. (Smích)

Mám na myslí, že jiný způsob,
jak se nad tím zamyslet, je,

co byste měli radši,

dítě s nadváhou, cukrovkou, se zkráceným životem,

a vším, co s tím souvisí,

nebo dítě s trochou falešných vzpomínek?

Vím, co bych si vybrala já pro své dítě.

Ale možná se vlivem své práce odlišuji od většiny lidí.

Většina lidí schraňuje své vzpomínky

s představou, že ty reprezentují jejich identitu,

kým jsou, odkud vzešli.

A toho si vážím. Cítím to stejně.

Ale díky své práci vím,

kolik výmyslů už jsme přijali za své.

Jestli jsem se za ta desetiletí něčemu naučila

při práci s touto problematikou, pak toto:

jenom proto, že vám někdo něco řekne

a řekne to sebejistě,

jenom proto, že to rozebere do detailu,

jenom proto, že vyjadřuje emoce, když vám to říká,

to neznamená, že se to doopravdy stalo.

Nedokážeme spolehlivě rozlišit
pravdivé vzpomínky od těch falešných.

Potřebujeme nezávislé potvrzení.

A tento objev zvýšil mou toleranci

ke každodennímu chybování paměti,

kterého se dopouští mí přátelé a členové mé rodiny.

Takový objev mohl zachránit Steva Tita,

muže, jehož celá budoucnost byla spláchnuta

vinou falešné paměti.

Zatím bychom ale my všichni měli mít na paměti,

a taky mít budeme,

že paměť, stejně jako svoboda,

je křehká věc.

Děkuji vám. Děkuji.

Děkuji. (Potlesk)

Děkuji vám mockrát. (Potlesk)