Itay Talgam: Veďte jako velcí dirigenti

Dirigent čelí té největší výzvě, která může potkat člověka ve vedoucí pozici: vytvořit perfektní harmonii, aniž by řekl slovo. V této kouzelné přednášce Itay Talgam předvádí jedinečné styly šesti velkých dirigentů 20. století, a vyvozuje z nich klíčové ponaučení pro všechny, kteří vedou lidi.

Magický moment, magický moment pro dirigenta:

přicházíte na pódium. Tam sedí orchestr.

Víte, že se všichni rozehřívají a rozehrávají.

Vstupuji na pódium.

Znáte to, taková ta dirigentova malá kancelář.

Nebo spíš buňka, buňka v openspacu,

kde je hodně prostoru.

A pak nad tím vším hlukem

uděláte malinké gesto.

Asi takhle, nic pompézního, nic sofistikovaného, tohle.

A najednou je z chaosu pořádek.

Z hluku se stane hudba.

Je to fantastické. A člověk je v pokušení

si myslet, že je to všechno kvůli němu.

(smích)

Všichni ti úžasní lidé, virtuosové,

kteří tu dělají hluk, potřebují, abych udělal "takhle".

Jistě že ne. Kdyby to tak bylo,

ušetřil bych vás přednášky

a jen vás naučil to gesto.

Takže byste mohli vyrazit do světa

a v jakékoli firmě nebo kdekoli chcete byste udělali "takhle"

a zavládla by perfektní harmonie. Nefunguje to.

Pojďme se podívat na první video.

Doufám, že budete souhlasit, že je to příklad harmonie.

A pak řeknu pár slov o tom, jak to funguje.

(hudba)

Líbilo se vám to?

Docela úspěch, že ano?

A komu bychom za něj měli poděkovat?

No, určitě muzikantům v orchestru.

Hráli krásně.

To je Vídeňská filharmonie.

Oni se moc často na dirigenta ani nedívají.

Pak tu máte to tleskající publikum, jasně,

i ti se na té muzice podílejí.

Vídeňské publikum se takhle do muziky většinou neplete.

Tohle je asi nejbíže k festivalu orientálních břišních tanců

kam se ve Vídni dostanete.

(smích)

Na rozdíl třeba od Izraele, kde publikum po celou dobu kašle.

Jak říkával pianista Arthur Rubinstein:

"Kdekoli jinde na světě, když má člověk chřipku, tak jde k doktorovi.

V Tel Avivu půjde na můj koncert."

(smích)

Takže asi je to nějaká tradice.

Ale vídeňské publikum to nedělá.

Tady se najednou posluchači přemohli, jen aby byli částí

aby se stali částí orchestru, a to je skvělé.

To víte - publikum jako vy, no jistě,

to teprve vytváří událost.

Ale co dirigent? Co můžete říci

že dirigent ve skutečnosti dělal?

No, užíval si to.

Tohle často ukazuju vrcholovým manažerům.

A lidi se naštvou.

"Chodíš do práce: Tak jak to, že jsi tak veselý?"

Něco musí být špatně, že. Ale on prostě šíří radost.

Myslím si, že důležité na tom je, že tahle jeho radost

nepochází jenom

z jeho osobního příběhu, z jeho lásky k muzice.

Ta radost pramení z možnosti dát příběhům jiných,

aby zazněly ve stejný okamžik.

Máte tu příběh orchestru jako profesionálního tělesa.

Pak máte příběh publika jako komunity.

Máte tu příběhy konkrétních lidí,

v orchestru i v publiku.

A pak jsou tu další příběhy, neviditelné.

Lidí, kteří postavili tuhle nádhernou koncertní síň.

Lidí, kteří vytvořili Stradivárky, Amatky, všechny ty úžasné nástroje.

A všechny ty příběhy zaznívají v jeden okamžik.

A v tom je ten pravý zážitek z živého koncertu.

To už je důvod vyrazit si z domova, ne?

Ale ne všichni dirigenti to takhle dělají.

Pojďme se podívat na někoho jiného, skvělého dirigenta.

Prosím: Riccardo Muti.

(hudba)

No, bylo to trochu krátké, ale všimli jste si,

že je to totálně jiná postava?

Vzbuzuje úctu, má autoritu, že?

Tak Jasný. Možná až příliš.

Můžeme si udělat malý pokus? Stanete se na chvíli mým orchestrem?

Můžete prosím zazpívat první notu z Dona Giovanniho?

Budete zpívat "óóóóóó" a já vás zastavím.

OK? Připraveni?

Publikum: ♫ óóóóóóóó ♫

No tak, se mnou. Když to děláte beze mne,

tak si připadám ještě nadbytečnější než doposud.

Takže, počkejte prosím na dirigenta.

Podívejte se na mne. "Óóóóó" a já vás zastavím. Tak.

Publikum: ♫ óóóóóóóó ♫

(smích)

No no, o tom si ještě promluvíme.

(smích)

Máme tady volné místo pro...

Ale -- (smích)

-- mohli jste si všimnout, že se dá zastavit orchestr pomocí prstu.

A co dělá Riccardo Muti? Něco jako takhle ...

(smích)

A pak -- zhruba -- (smích)

Takže je jasný nejen pokyn,

ale i trest - co se stane, když neposlechneš, co ti říkám.

(smích)

A funguje to? Ano, funguje --

do jisté míry.

Když se Mutiho ptali: "proč dirigujete takhle?"

Odpovídal: "Mám zodpovědnost."

Je to moje odpovědnost.

A ne, on nemyslí přímo sebe. Myslí Mozarta,

ten sedí -- (smích) -- asi jako třetí zprostředka.

(smích)

Takže říká: "Když já --

(potlesk)

Když já jsem zodpovědný před Mozartem,

tak tohle bude jediný příběh, který tu zazní.

Je to Mozart, jak mu já, Riccardo Muti, rozumím."

A víte co se stalo Mutimu?

Před třemi lety dostal dopis, podepsaný

všemi 700 zaměstnanci La Scaly,

tedy hudebníky myslím,

kde stálo: "Jste skvělý dirigent. My s vámi nechceme pracovat. Prosíme odstupte."

(smích)

"Proč? Protože nás nenecháte se rozvíjet.

Používáte nás jako nástroje, ne jako partnery.

A náš vztah k hudbě, atd. atd. ..."

Takže musel rezignovat. Není to pěkné?

(smích)

Je to príma člověk. Skutečně fajn člověk.

Takže, dá se to dělat s menším množstvím kontroly,

nebo jiným typem kontroly?

Podívejme se na dalšího dirigenta, Richarda Strausse.

(hudba)

Bojím se, že vám přijde, že jsem ho vybral kvůli jeho stáří.

To není pravda. Když byl mladý muž,

kolem třiceti, napsal, jak říkal

"Desatero přikázání pro dirigenty."

První bylo: pokud jste na konci koncertu zpocení,

znamená to, že jste někde museli udělali chybu.

To je první. Čtvrté se vám bude líbit víc.

Stojí tam: Nikdy se nedívejte na pozouny --

jenom byste je tím povzbudili.

(smích)

Takže celý přístup je skutečně

nechat to, aby se to dálo samo.

Nezasahovat.

Jak k tomu dojde? Viděli jste,

jak obrací listy v partituře?

Čili, buď je senilní,

a nepamatuje si svoji vlastní muziku, protože to je jeho skladba,

a nebo jim předává velice silný signál, kterým říká:

"No tak, lidi, musíte to hrát podle not.

Nejde tady o můj příběh. Nejde tady o tvůj příběh.

Jsme tu kvůli realizaci napsané hudby,

ne kvůli interpretaci."

Interpretace, to je skutečný příběh umělce.

Ale ne, to on nechce. A to je jiný typ kontroly.

Pojďme se podívat na jiného super dirigenta,

skvělého německého dirigenta, Herberta von Karajana. Prosím.

(hudba)

V čem je rozdíl? Viděli jste jeho oči? Zavřené.

Všimli jste si jeho rukou?

Viděli jste tenhle pohyb? Já vám teď budu dirigovat. Dvakrát.

Jednou jako Muti, a vy -- tlesknete, jen jednou.

A potom jako Karajan. Uvidíme, jak to dopadne. OK?

Teď jako Muti. Připraveni? Protože Muti ...

(smích) OK? Jedeme? Do toho.

Publikum: tleskne

Hmm ... znovu.

Publikum: tleskne

Dobře. A teď jako Karajan. Protože to už máte nacvičené,

já se budu soustředit, zavřu oči. Pojďte, pojďte.

Publikum: tleská, smích

Proč ne dohromady? (smích)

Protože jste nevěděli, kdy máte hrát.

A teď vám to mohu říci: ani berlínští filharmonici

nevědí, kdy mají hrát.

(smích)

Ale povím vám, jak to dělají. Bez legrace.

Toto je německý orchestr, ano?

Podívají se na Karajana. A pak se podívají jeden na druhého.

(smích)

"Rozumíš, co po nás chce?"

A potom

se dívají jeden na druhého, a první hráči v orchestru

vedou celý soubor, aby hrál společně.

A když se na to zeptáte Karajana,

odpoví vám: "Ano, to nejhorší,

co bych mohl svému orchestru udělat,

je dávat jim jasné pokyny.

Protože to by znamenalo,

že by hráči přestali poslouchat jeden druhého,

což právě orchestr potřebuje."

To je bezva. Ale co ty oči?

Proč má oči zavřené?

Vypráví se historka o Karajanovi, když dirigoval v Londýně.

A pokynul flétnistovi asi takto.

Ten člověk netušil, co má dělat. (smích)

"Mistře, ve vší úctě, kdy mám začít?"

A co myslíte, že mu Karajan řekl? Kdy má začít?

No. Řekl: "Začnete, až už to nebudete moci vydržet."

(smích)

A myslí tím - víte, že nemáte autoritu na té hudbě něco měnit.

Je to moje hudba. Ta pravá hudba je jen v Karajanově hlavě.

A vy mi musíte číst myšlenky. Takže jste pod ohromným tlakem,

protože vám nedávám pokyny,

a prostě mi musíte číst myšlenky.

Což je jiný druh, ovšemže velice duchovní,

ale velice pevné kontroly.

Můžeme to dělat ještě nějak jinak? Samozřejmě. Vraťme se

k prvnímu dirigentovi, kterého jsme viděli:

jmenuje se Carlos Kleiber. Prosím další video.

(hudba)

(smích) Jo.

No, je to rozdílné. Ale neřídí je stejným způsobem?

Nikoli. Protože jim neukazuje, co mají dělat.

Když dělá takhle, neznamená to

"Vezměte své stradivárky a jako Jimmy Hendrix

s nimi mázněte o podlahu." Tak to není.

Říká jim: "Tohle je gesto té hudby.

Já vám otevírám prostor,

do kterého můžete vložit další vrstvu

interpretace."

To je úplně jiný příběh.

Ale jak to funguje dohromady,

když nedostáváte jasné pokyny?

Je to jako na horské dráze. Jasné?

Nedostáváte žádné instrukce.

Ale samy síly toho procesu vás drží na vašem místě.

A to je, co dělá.

Zajímavé je, že ta horská dráha neexistuje ve skutečnosti.

Není to hmotná věc. Je jen v hlavách hráčů.

A tím se z nich stávají partneři.

V hlavě to máte rozvrženo.

Víte, co máte dělat, i když vás Kleiber nediriguje.

Ale tady a tam, víte prostě, co dělat.

Stane se z vás partner, který staví horskou dráhu,

ano, zvukem,

tím, že se na ní sami vezete.

To je pro hráče hrozně vzrušující.

Pak jenom později potřebují jet na čtrnáct dní do lázní.

(smích)

Je to únavné, ne.

Ale je to to nejlepší hraní, tímhle způsobem.

Pochopitelně to není jen záležitost motivace

a předávání spousty fyzické energie.

Musíte být taky naprostý profesionál.

A podívejte se na tohle, opět Kleiber.

Můžeme se podívat na další video?

Uvidíte, co se stane v případě chyby.

(hudba) A opět vidíte tu úžasnou řeč těla.

(hudba)

A teď je tam trumpetista, který

něco udělá ne zrovna tak, jak to mělo být.

Sledujte ty záběry.

Vidíte, podruhé ten samý hráč.

(smích) A teď ještě potřetí, opět on.

(smích)

"Počkejte na mě po koncertě,

o něčem si s vámi promluvím."

Takže vidíte - když je to potřeba, autorita je na místě. To je moc důležité.

Ale jen autorita nestačí, aby se z lidí stali vaši partneři.

Pojďte se podívat na další video. Uvidíte, co se děje tady.

Možná vás překvapuje vidět takhle Kleibera,

tak hyperaktivního muže.

Diriguje Mozarta.

(hudba)

Celý orchestr hraje.

(hudba)

A teď něco jiného.

(hudba)

Vidíte? Je tam na 100 procent,

ale neřídí, neříká co má kdo dělat.

Spíš si užívá, co právě tvoří sólista.

(hudba)

A teď jiné sólo. Podívejte se, co si z toho můžete odnést.

(hudba)

Podívejte se na ty oči.

OK. Vidíte?

Především je to druh komplimentu, který všichni rádi dostaneme.

Není to zpětná vazba. Je to "hmmm ...", ano, vychází to odsud.

Takže je to dobrá věc.

A zadruhé to znamená

že tam sice zůstává skutečná kontrola,

ale velice zvláštního druhu.

Když Kleiber dělá -- viděli jste ty oči,

jak udělal takhle? (zpívá)

Víte co se stalo? Už neexistuje zemská tíže.

Kleiber nejenom tvoří proces,

ale také tvoří podmínky ve světě,

ve kterém se ten proces odehrává.

Takže opět, hobojista

je naprosto nezávislý,

a proto šťastný a pyšný na svou práci,

tvořivý a tak dál.

A rovina, na které to má Kleiber pod kontrolou, je úplně jiná.

Takže řízení už není "kdo z koho".

Ty kontroluješ toto a ty zase toto. A všechno společně,

v partnerství, dá dohromady tu nejlepší muziku.

Takže Kleiber nás učí o procesu.

Kleiber dbá na podmínky ve světě.

Ale potřebujete mít proces a obsah, aby vznikl význam.

Lenny Bernstein, můj osobní mistr,

který byl skvělým učitelem,

a tak začínal vždycky od významu. Podívejte se prosím na tohle:.

(hudba)

Pamatujete se na začátku na obličej Mutiho?

No, ten měl taky krásný výraz. Ale jen jeden.

(smích)

Viděli jste obličej Lennyho?

Víte proč? Protože význam té hudby je bolest.

A vy hrajete bolestivé zvuky.

Díváte se na Lennyho a on trpí.

Ale ne tak, že byste s tím chtěli přestat.

Je to utrpení, jako... užívání si po židovsku, jak se říká.

(smích)

Ale můžete vidět hudbu v jeho obličeji.

Vidíte taktovku v jeho levé ruce. Už není žádná taktovka.

Teď je to na vás, na hráči,

abyste vyprávěl příběh.

Je to naopak. Vy vyprávíte příběh. A vy vyprávíte příběh.

A i když jen na chvíli, stává se vypravěč i z vás,

kterému komunita, celá komunita naslouchá.

A Bernstein tohle umožňuje. Není to nádherné?

Teď, když budete dělat všechny tyhle věci, o kterých jsme mluvili,

a možná ještě něco navíc, můžete se dostat

do toho nádherného stavu "dělání bez dělání".

A to je, myslím, ten nejlepší název pro poslední video.

Můj přítel Petr říká:

"Pokud něco milujete, nechte to být". Takže, prosím.

(hudba)

(potlesk)