Proč je pro nás obtížné se naučit jazykům | Gabriel Wyner | TedxNewBedford

Jedinou překážkou při učení jazyků je paměť. Učit se cizí jazyk je proces vytváření vzpomínek. O nic více, o nic méně. Pokud víte toto a rozumíte tomu, jak se vzpomínky tvoří, můžete dosáhnout pokroku způsobem, o jakém se vám nikdy předtím nezdálo. Gabriel Wyner je spisovatel, operní zpěvák a polyglot pocházející z Chicaga. Poté, co se naučil plynule německy během 14 týdnů za pomoci intenzivní Jazykových škol Middlebury, zamiloval se do procesu učení jazyků, a následně strávil dva měsíce v intenzivních kurzech italštiny v italské Perugii. Při hledání způsobů, jak si vzít tuto pohlcující zkušenost s sebou domů, začal rozvíjet systém, který pomáhá s plynulostí během krátkých každodenních cvičení. V roce 2010 se jeho snaha začala vyplácet. Během pěti měsíců se naučil plynně francouzsky a během dalších deseti měsíců rusky.

Narodil se v Los Angeles, ukončil studium na University of South California s červeným diplomem v roce 2007 s titulem ze strojírenství a ve vokálním umění, získal ocenění "Renaissance Scholar's" za dosažení excelence v nesouvisejících disciplínách. Poté se přestěhoval do Vídně, aby studoval tři magisterské programy na vídeňské konzervatoři v opeře, písních a hlasu, a odpromoval s vyznamenáním v roce 2011.

V současné době studuje japonštinu, zatímco se během posledních let naučil bulharsky a španělsky. Jeho kniha o studiu cizích jazyků - Navždy plynule: Jak se rychle naučit jazyk a nikdy ho nezapomenout - byla vydána 5. srpna 2014. Jeho nejnovějším projektem je vývoj nástroje pro studium nových jazyků, který se v roce 2017 stal historicky neúspěšnější aplikací na Kickstarteru.

Tato TEDx přednáška zazněla na TEDx konferenci, využívající formátu konferencí TED, ale byla nezávisle zorganizována místní komunitou. Více se dozvíte na www.ted.com/tedx

Existuje jeden mýtus, týkající se jazyků.

Podle toho mýtu se děti

mimořádně dobře učí jazyky.

V dospělosti ale tento dar ztrácíme.

Máme dobrý důvod tomu mýtu věřit.

Mnoho z nás to zažilo na vlastní kůži.

Na střední nebo vysoké
si vybereme jazyk,

usilovně ho studujeme tři, čtyři, pět let,

pak vyrazíme do Francie,

a potkáme tam pětileté dítě,

co mluví francouzsky
mnohem lépe než my.

(Smích)

A to není fér.

Tolik jsme se nadřeli,

a tady to dítě ještě ani jeden den
v životě nepracovalo,

a už nám opravuje gramatiku.

Máte pravdu.

Není to fér.

Není to fér,
protože se srovnáváte s dítětem,

které bylo 15 tisíc hodin
vystavené francouzštině,

zatímco vy jste jich měli 100,

možná 200, možná 50.

Záleží to na tom, jak moc jste
ve svých hodinách mluvili francouzsky,

a ne anglicky o francouzštině.

Srovnávejme srovnatelné:

Přestěhujete pětileté dítě do Španělska

a vystavíte ho 500 hodinám španělštiny,

dospělý získá ve Španělsku práci
a je vystaven 500 hodinám,

zjistíte, že dospělý pokaždé dítě porazí.

Učení jazyků nám jde lépe než dětem.

Jsme chytřejší než děti.

Naučili jsme se učit.

Patří to k výhodám dospělosti.

Tím nechci říct,
že být dítětem nemá své výhody.

Existují tři.

Mezi šestým a dvanáctým měsícem,
v tomto krátkém období,

děti slyší zvuky v jazycích tak,
jak my už nedokážeme.

To je významná výhoda.

Druhá výhoda. Děti se nebojí.

Vstoupí do jakékoliv konverzace,
ať už slova znají nebo ne,

zatímco my budeme váhat a bát se.

Obrovská výhoda.

Ale ani jedna z těchto výhod nepřeváží
nad naší lepší schopností učit se.

Děti mají i třetí výhodu, a tou je čas.

Nemáme 15 tisíc hodin
na studium francouzštiny.

Takže abychom uspěli,

potřebujeme se učit lépe než děti.

Před diskuzí o tom, jak toho dosáhnout,

se s vámi podělím o pár svých zkušeností.

Svou jazykovou pouť
jsem začal studiem hebrejštiny

ve školce a na základní škole.

Učil jsem se sedm let

a po oněch sedmi letech

jsem dokázal přečíst hebrejskou...

abecedu.

(Smích)

Tak jsem to zkusil znovu.

Na druhém stupni a na střední
jsem měl štěstí.

Šel jsem na školu,

kde ruštinu učili vynikající kantoři,

a učil jsem se rusky pět a půl roku.

Studoval jsem usilovně,
měl jsem dobré známky,

dělal všechny úkoly

a po pěti a půl letech
jsem uměl přečíst ruskou abecedu.

Zapamatoval jsem si asi 40 slov

a dospěl k závěru, že mi jazyky nejdou.

Pak jsem udělal špatné rozhodnutí.

Vždycky mě bavila věda.

Miloval jsem vědu a techniku.

Chtěl jsem se stát jaderným inženýrem,
se zaměřením na fyziku plazmatu,

abych mohl vyrábět fúzní reaktory.

To byl můj dětský sen.

Měl jsem ale i koníček a tím byl zpěv.

Zpíval jsem muzikály a opery.

Když jsem se hlásil na techniku,

vybral jsem si školu,
co měla hudební konzervatoř a myslel si:

"Bylo by divné, kdybych studoval
jak operu, tak strojní inženýrství?

Nevypadalo by to výstředně?"

Tak jsem se přihlásil.

Díky tomu jsem musel studovat cizí jazyky.

Musíte umět německy, francouzsky
a italsky, abyste operu vystudovali.

Jednou za mnou přišel kamarád,
Francouz, a řekl mi:

"Víš, že za léto
na jedné škole ve Vermontu

můžeš získat kredity za dva semestry?"

Řekl jsem si: "To zní skvěle."

A přihlásil jsem se tam.

Ten program funguje tak,

že hned první den podepíšete smlouvu.

Je v ní, že když pronesete jediné slovo,
které není německy,

pokud napíšete, přečtete
nebo si poslechnete něco,

třeba zprávu, která není v němčině,

vyhodí vás ze školy bez vrácení peněz.

Napadlo mě: "To zní jako zábava."

(Smích)

Takže jsem tu smlouvu podepsal
a pak si uvědomil,

že vlastně německy neumím

a přestal jsem mluvit.

(Smích)

Kdosi ke mně přišel a řekl:

"Hallo, ich heisse Joshua. Wie heisst du?"

Já na to: "Eh?"

(Smích)

A on: "Hallo, Ich heisse Joshua.

Wie heisst du?"

Řekl jsem: "Ich heisse Gabriel?"

A takhle jsem se naučil německy.

O sedm týdnů později
jsem obstojně konverzoval

a vypěstoval si závislost na tom,
že myslím zcela novým způsobem.

Další léto jsem se tam vrátil,
abych se německy naučil plynule.

V roce 2007 jsem se přestěhoval do Vídně
v Rakousku kvůli studiu operního zpěvu.

V roce 2008 jsem se jel
učit italsky do Perugie v Itálii.

V roce 2010 jsem podváděl
při testu z francouzštiny.

A tady to všechno začalo.

Chtěl jsem se vrátit
do té vermontské školy s těmi smlouvami,

protože to byla stresujícím,
masochistických způsobem

vlastně docela zábava.

Úroveň 1 byla pro ty,
co francouzsky neuměli,

což odpovídalo mé úrovni,

ale byla tam i úroveň 1.5,
kde se postupovalo trochu rychleji.

A já si říkal: "Je to můj třetí jazyk.

Italština je podobná francouzštině.
1.5 asi zvládnu."

Poslali mi rozřazovací online test,

a já jsem při něm podváděl,
jak se jen dalo.

Čekal jsem, že neznalost francouzštiny

a podvádění mě dostanou na úroveň 1.5.

Použil jsem "francouzskou mluvnici"

na about.com u testových otázek.

Napsal jsem esej za pomoci
Google Translate a odevzdal ji.

(Smích)

Odeslal jsem to.

Pustil jsem to z hlavy.

Za tři měsíce jsem dostal email,

ve kterém stálo: "Gratulujeme!

Během rozřazovacího testu
jste si vedl skvěle!

Zařazujeme vás
na středně pokročilou úroveň."

(Smích)

"Máte tři měsíce.

Za tři měsíce vás posadíme
do jedné místnosti s rodilým mluvčím.

Budete spolu 15 minut hovořit,

abychom se ujistili,
že jste neudělal něco hloupého,

třeba podváděl u testu."

(Smích)

Zpanikařil jsem.

A když panikařím, jdu na internet,

protože tam je možné
najít odpověď na všechno.

No a pár užitečných rad tam opravdu bylo.

Existuje něco, čemu se říká
systémy intervalového opakování.

Jsou to vlastně výukové kartičky
typu "cat - kočka",

jaké jste používali ve škole.

Tohle je jejich počítačová verze,

která vás ale prozkouší v pravou chvíli.

Předtím než něco zapomenete.

Takže jsou extrémně účinné.

Lidé používají různé
systémy intervalového opakování

spolu s překladem.

Ze zkušeností s hebrejštinou
a ruštinou jsem věděl,

že to u mě nezabírá.

Tak jsem udělal něco jiného.

Abych vám to vysvětlil,
budu hovořit o dvou slovech.

První slovo se naučíme ve škole.

Učíme se maďarsky.

Učitelka přijde k tabuli

a napíše na ni fényképezőgép.
Maďarské slovo pro fotoaparát.

Pak na tabuli napíše dalších 39 slov

a řekne: "To jsou slovíčka na tento týden.

Na konci týdne bude test."

Druhé slovo se naučíme úplně jinak.

Jste na výpravě s nejlepším kamarádem.

Jste ve Skandinávii.

Ocitnete se ve starém baru.

Je tam šest prošedivělých sešlých týpků.

Sedíte u baru

a barman je stoprocentně Viking.

Má dlouhé zrzavé vousy

a usmívá se na vás
velmi zneklidňujícím způsobem,

zatímco pokládá na pult tři štamprle
a vytahuje lahev.

Na lahvi je napsáno m-o-k-t-o-r.

Když barman řekne: "Moktor",

začne něco do štamprlí nalévat.

Je to zelená tekutina,
ale ne taková ta hezká, smaragdová.

Spíš hnědožlutá, lepkavá zelená.

Pak lahev schová a vytáhne bílou sklenici.

Z té bílé sklenice cosi lžičkou nabere
a dá do těch panáků.

Podle zápachu vám dojde,
že to je hnijící ryba,

zatímco opakuje "moktor",

a všichni ti týpci se k vám otočí,
koukají na vás a smějí se.

Barman vytáhne zápalku.

Škrtne, zapálí všechny tři panáky

a zopakuje "Moktor!"

a všichni teď skandují:
"Moktor! Moktor! Moktor!"

A váš kamarád, váš pitomej kamarád,

panáka zdvihne, zvolá "Moktor!“,

sfoukne plamen a vypije to.

Barman sfoukne dalšího panáka,

zvolá "Moktor!"a obrátí ho do sebe.

Všichni teď zírají na vás,

skandují "Moktor! Moktor!"

Zvednete posledního panáka: "Moktor!"

Sfouknete ho: "Moktor!"

Zaskřehotáte:"Moktor!"

A vypijete to.

Je to ta nejhorší věc, co jste kdy pili.

A slovo moktor si zapamatujete navždy.

(Smích)

Zatímco maďarské slovo
pro fotoaparát jste už zapomněli.

(Smích)

Proč?

Vzpomínky jsou fascinující.

Nejsou uložené v žádné
konkrétní oblasti mozku,

jsou uložené ve spojeních
mezi těmito oblastmi.

Když jste viděli toho panáka,

viděli jste tu láhev,
na které bylo napsáno m-o-k-t-o-r ,

a barman řekl: „Moktor,“

ten zvuk a zápis se spojily

a vytvořily vzpomínku.

A ta spojení se propojila
s dalšími zvuky.

Zvukem moktoru, rozlévaného do panáků,

zvukem všech, jak v místnosti
skandují: "Moktor! Moktor!"

Všechny ty zvuky a zápis

jsou propojené a pojí se i s obrazy.

Jsou spojené s obrazem zelené lahve,

s obrazem panáků,

se shnilou rybou,

s obličejem toho barmana,
obličejem Vikinga.

To vše je teď součástí onoho slova.

To vše se zase spojí
se smyslovými zážitky.

S odpornou chutí v ústech,
zápachem hořící, hnijící ryby,

teplem plamene.

Vše se spojí s emočním obsahem:

s nechutí,

se vztekem na kamaráda a se vzrušením.

Spojí se s vaší výpravou.

S tím, co znamená alkohol, Skandinávie,

přátelství a dobrodružství.

To všechno je teď součástí toho slova

a díky tomu si jej zapamatujete.

Zatímco v případě onoho maďarského slůvka
pro fotoaparát,

si už ani nevybavíte, jak znělo.

Tato nevzpomínka není spojená
s fotoaparátem iPhonu nebo se zrcadlovkou,

se zvukem spouště

a pocitem, který vás zaplaví,
když si prohlížíte fotky z minulosti.

Tyto asociace existují.

Jsou spojené s jiným slovem camera.

Ale fényképezőgép
žádné z těchto spojení nemá.

A vy se nemáte čeho chytit.

Co s tím můžete udělat?

Vraťme se k mé francouzštině.

Byl jsem v následující situaci:

Studoval jsem dva magisterské obory,
jedním byl zpěv, druhým opera,

a šest dní v týdnu jsem trávil v učebnách.

Můj jediný volný čas
byla hodina denně v metru,

neděle a rakouské státní svátky,
kterých naštěstí bylo hodně.

Tehdy jsem udělal jednu věc:

vytvořil jsem si a zrevidoval kartičky

v jednom ze systémů
intervalového opakování.

Ale místo překladů jsem na těch kartičkách

začal používat obrázky.

Když jsem se chtěl naučit,
jak se francouzsky řekne pes, chien,

hledal jsem chien na Obrázcích Google

a zjistil, že francouzští blogeři
si vybírají jiné psy, než jsem čekal.

Jejich psi byli menší a roztomilejší
a jaksi francouzštější.

(Smích)

Tak jsem tyhle psy použil,
abych se naučil chien

a vytvářel si slovní zásobu

z obrázků od francouzských blogerů.

S větší slovní zásobou
jsem pokročil k větám.

Začal jsem se učit
abstraktní pojmy a gramatiku

doplňováním slov do mezer ve větách.

Pokud jsem se chtěl naučit,
že slovo šel je minulým časem od jít,

použil jsem příběh.

Včera jsem mezera do školy,
s obrázkem budovy školy.

Takto jsem se naučil abstraktní gramatiku.

O tři měsíce později
jsem šel na zmíněný pohovor.

Ocitl jsem se v místnosti s Francouzskou,

která naši konverzaci zahájila: "Bonjour."

A mě v tu chvíli hned napadlo:

"Bonjour."

Začala na mě mluvit francouzsky

a já zjistil, že rozumím tomu, co říká.

A co bylo ještě lepší,
věděl jsem, jak odpovídat.

Plynulé to nebylo, trochu to drhlo,

ale poprvé v životě
jsem mluvil francouzsky.

Mluvil jsem francouzsky
a myslel jsem francouzsky.

Konverzovali jsme 15 minut

a na konci konverzace mi říká:

"Víte, na vašem rozřazovacím testu
mi něco nesedí.

Podle něj byste měl být
mezi středně pokročilými,

ale dáme vás mezi pokročilé."

Během následujících sedmi týdnů

jsem přečetl 10 knih,
napsal 70 stran esejí

a na konci léta
jsem plynně ovládal francouzštinu.

Uvědomil jsem si,
že jsem objevil něco důležitého.

Začal jsem o tom psát
a vytvářet počítačové pomůcky

a hrát si s tím.

V roce 2012 jsem se naučil rusky.

Tím jsem se tomu jazyku pomstil.

V letech 2013 až 2015
jsem se naučil maďarsky.

V roce 2015 jsem začal s japonštinou,
přestal, naučil se španělsky,

vrátil se a opět začal s japonštinou,
protože japonština je nekonečná.

Každá zkušenost mě mnohému naučila.

Postupně jsem ten systém ladil,
a zvyšoval jeho účinnost,

ale celkový koncept byl vždycky stejný.

Pokud se chcete efektivně naučit jazyk,

musíte jej oživit.

Každé slovo se musí
propojit se zvuky, s obrazy,

s vůní, chutí a s emocemi.

Gramatika není jen součástí
abstraktního gramatického kódu.

Musí vám pomáhat
vyprávět váš příběh.

Pokud to uděláte,

zjistíte, že vám slovíčka
zůstávají v paměti.

A stejně tak gramatika.
Začnete si ji pamatovat.

A začnete si uvědomovat,

že nepotřebujete nějaký jazykový gen,

dar od Boha, abyste toho dosáhli.

Každý z nás má totiž čas

i schopnost toho dosáhnout.

Děkuji.

(Potlesk)