Graham Hancock - Válka s vědomím, PŘEDNÁŠKA SMAZANÁ z TED

Nahráno znovu vzhledem k tomu, že se na TED rozhodli Grahama Hancocka cenzurovat a smazat toto video z kanálu TEDx na Youtube. Prohlášení TED k této záležitosti a Hancockovu odpověď najdete zde: http://blog.ted.com/2013/03/14/open-for-discussion-graham-hancock-and-rupert-sheldrake/ .

Graham Hancock je autor významných mezinárodních bestsellerů The Sign and The Seal, Otisky božích prstů a Zrcadlo nebes. Po celém světě se vydalo více než pět milionů výtisků jeho knih, které byly přeloženy do 27 jazyků. S jeho myšlenkami se seznamují desítky milionů lidí prostřednictvím veřejných přednášek, rozhlasových a televizních pořadů, včetně významných televizních seriálů pro britský Channel 4 a americký The Learning Channel: Quest For The Lost Civilisation a Flooded Kingdoms of the Ice Age. Je to uznávaný nekonvenční myslitel, který se zabývá kontroverzními otázkami minulosti lidstva.

Narodil se ve skotském Edinburghu a dětství strávil v Indii, kde jeho otec pracoval jako chirurg. Navštěvoval školu v severoanglickém městě Durham a v roce 1973 na Durham University absolvoval s vyznamenáním sociologii. Svou kariéru začal na poli seriózní žurnalistiky a psal pro řadu čelných britských deníků jako The Times, The Sunday Times, The Independent a The Guardian. V letech 1976–1979 byl spoluvydavatelem časopisu New Internationalist a v letech 1981–1983 jihoafrickým zpravodajem pro The Economist.

Na počátku 80. let 20. století Hancock začal postupně přesouvat pozornost k psaní knih. První (Journey Through Pakistan, společně s fotografy Mohamedem Aminem a Duncanem Willettsem) vydal v roce 1981. Následovaly knihy Under Ethiopian Skies (1983), kterou napsal s Richardem Pankhurstem a doprovodily ji fotografie Duncana Willetse, Ethiopia: The Challenge of Hunger (1984) a AIDS: The Deadly Epidemic (1986), na níž se podílel s Enverem Carimem. V roce 1987 začal pracovat na svém všeobecně uznávaném díle kritizujícím zahraniční pomoc, Lords of Poverty, jež vyšlo v roce 1989. O rok později následovala kniha African Ark (s fotografiemi Angely Fisherové a Carol Beckwithové).

Hancockův průlom do světa bestsellerů nastal v roce 1992, kdy vydal The Sign and The Seal, epické pátrání po tajemství ztracené Archy úmluvy a místě, kde se nachází. „Hancock vynalezl nový žánr,“ napsal k tomu The Guardian, „intelektuální detektivku s pátráním na vlastní pěst“. Hancockovo renomé potvrdily Otisky božích prstů z roku 1995. Jak zhodnotil měsíčník Literary Review, „jednoho z intelektuálních mezníků desetiletí“ se prodaly přes tři miliony výtisků a je o něj stále zájem po celém světě. Následující díla jako Keeper Of Genesis (v USA vyšlo pod titulem The Message of the Sphinx), napsané s Robertem Bauvalem, a Zrcadlo nebes : hledání ztracené civilizace s fotografiemi Santhy Faiiaové, se také staly hlavními bestsellery. Druhé zmíněné navíc doplňuje Hancockův třídílný televizní seriál Quest For the Lost Civilisation.

V roce 2002 Hancock vydal knihu Underworld: Flooded Kingdoms of the Ice Age, která
se setkala s nadšenou odezvou kritiků, a uváděl velký televizní seriál na toto téma. Jednalo se o vyvrcholení dlouholetého výzkumu a potápění k podvodním starověkým rozvalinám. Hancock zde tvrdí, že mnoho vodítek k původu naší civilizace se nachází pod vodou, v přímořských oblastech, které bývaly pevninské, než je na konci poslední doby ledové zaplavila voda. Předkládá také konkrétní archeologické důkazy, že mýty a legendy o starodávných povodních nelze jednoduše zavrhnout.

Další počin Talisman: Sacred Cities, Secret Faith, na kterém Hancock opět spolupracoval s Robertem Bauvalem, byl po desetiletých přípravách vydán v roce 2004. Vrací se zde k tématům, jimiž se zabýval v díle Keeper Of Genesis, a hledá další důkazy o přetrvávání tajného astronomického kultu v moderní době. Je to odvážná intelektuální výprava do vedlejších uliček naší historie, na níž autor v architektuře a památkách odkrývá stopy tajného náboženství, které utváří náš svět.

V roce 2005 vyšlo Hledání nadpřirozena: setkání se starověkými učiteli lidstva, Hancockovo bádání na téma šamanismu a původů náboženství. Tato kontroverzní kniha naznačuje, že zkušenosti se změněnými stavy vědomí hrají zcela zásadní roli ve vývoji lidské kultury a že nás neustále obklopují jiné reality – jakési paralelní světy – které jsou však naším smyslům většinou skryty.

http://www.grahamhancock.com

Tato videa jsou zveřejněna pod licencí Creative Commons BY-NC-ND, a lze je tedy volně sdílet a šířit. (ze stránek http://www.ted.com/pages/about)

Po 6 milionech let nudy,

evolučním vzestupu našeho druhu

od posledního předchůdce společného s šimpanzem

se nám stalo něco mimořádného.
Stalo se to před méně než 100 000 let,

což je, mimochodem, dlouho poté,
co se vyvinul anatomicky moderní člověk.

Před méně než 100 000 let,
dokonce před méně než 40 000 let

jsme svým způsobem nabyli vědomí

a stali se zcela symbolickými bytostmi.

Tato obrovská změna se označuje jako

úplně nejdůležitější krok kupředu
ve vývoji lidského chování

a je úzce spjata se vznikem
významných transcendentních

skalních a jeskynních maleb po celém světě.

V posledních 30 letech vědci
z University of the Witwatersrand v JAR

v čele s prof. Davidem Louisem Williamsem
a celá řada dalších

poukazují na fascinující, převratnou možnost,

že jsme získali vědomí v návaznosti na

setkávání našich předků
s vizionářskými rostlinami

a na rodící se šamanismus.

Když zkoumáme jeskynní malby
- nemám čas zacházet do detailů -

je z mnoha podrobností jasné, že toto umění vzniklo
ve stavech změněného vědomí,

na základě vizí

a že s touto náhlou a zásadní změnou
byly zřejmě přímo spjaty

rostliny a houby jako muchomůrka červená
nebo psilocybinové houby.

Když jsem se o záhadu vědomí
začal zajímat, vydal jsem se tuto možnost zkoumat

do Amazonie,
kde i dnes najdeme šamanské kultury,

které pijí silný vizionářský nápoj, ayahuasku,

jehož aktivní složkou
je dimethyltryptamin neboli DMT.

Ten je na molekulární úrovni
v podstatě velmi blízký psilocybinu.

Samotné DMT, na které narazíme na Západě,
kde se obvykle kouří,

ovšem není orálně účinné.

V žaludku totiž máme enzym
zvaný monoaminooxidáza,

který účinek DMT ruší.

V Amazonii tento problém ovšem vyřešili.

Říkají, že je to naučili duchové.

DMT obsažené v ayahuasce
pochází z listí rostliny,

které v Amazonii říkají chacruna.

Toto listí smíchají s liánou,

která jako jediná ze 150 000 druhů
amazonských rostlin a stromů

obsahuje inhibitor monoaminooxidázy,

kterým se ten žaludeční enzym vypíná.

Díky tomu lze DMT
z odvaru této jedinečné kombinace rostlin

aplikovat orálně
a vydat se na 4hodinovou pouť

do neobyčejných sfér.

Pít ayahuasku ovšem není legrace.

Odvar z ayahuasky chutná vážně odporně.

Je opravdu nechutný a naprosto strašlivě páchne.

Poté, co vypijete svůj šálek,
asi do 45 minut zjistíte,

že se potíte a je vám špatně od žaludku.

Brzy možná budete zvracet,
můžete dostat průjem.

Takže to nikdo nedělá rekreačně.

Rád bych dodal, že rekreačně
by se podle mě neměla užívat žádná psychedelika.

Mají pro lidstvo mnohem závažnější a důležitější poslání.

Takže to není zábava.
Lidé se ale k užití ayahuasky znovu a znovu odhodlávají

- a odhodlání je k tomu skutečně potřeba -

pro její mimořádné účinky na úrovni vědomí.

A jeden z nich souvisí s tvůrčími schopnostmi.

Tvůrčí kosmogenní podněty ayahuasky
jsou jasně patrné na obrazech

peruánských šamanů pracujících s ayahuaskou,
jako jsou tyto obrazy Pabla Amaringa

zachycující pestré, syté barvy a úžasné vize.

A tyto tvůrčí podněty
se dostaly i k západním umělcům.

Ayahuasca zcela zásadně ovlivnila
řadu západních umělců,

kteří také malují své vize.

Na jejich obrazech vidíme
další všeobecně sdílenou zkušenost,

setkání s evidentně inteligentními bytostmi,
které s námi komunikují telepaticky.

Netvrdím, že jsou tyto bytosti reálné, nebo nereálné.

Říkám jen to, že z fenomenologického hlediska
je během ayahuskové zkušenosti

potkávají lidé z celého světa - a vůbec nejčastěji

jde o ducha ayahuasky samotné,
Matku Ayahuasku, která nás lečí,

a přestože je jakousi matkou-bohyní naší planety,

zdá se, že se bezprostředně a osobně
zajímá o nás jako jedince,

chce léčit naše nemoci, pomáhat nám
být co nejlepšími bytostmi,

napravovat naše chybné nebo pomýlené chování,
které nás svádí na scestí.

A možná právě proto - o tom se ale moc nemluví -

je ayahuasca velmi úspěšná
v léčbě škodlivých závislostí na tvrdých drogách

jako heroin a kokain.
Jacques Mabit na peruánské klinice Takiwasi

přijímá závislé na heroinu a kokainu
do měsíční léčby

a dělá s nimi 12 sezení,
během nichž se setkávají s Matkou Ayahuaskou.

Setkání vedou závislé k přání
přestat s kokainem a heroinem

a více než polovina z nich se zcela zbaví závislosti,

už do ní znovu nespadne,
a dokonce ani nemá abstinenční příznaky.

Stejně úžasně léčil v Kanadě
doktor Gabor Maté,

dokud jeho práci neukončila
svým zásahem kanadská vláda

na základě toho,
že samotná ayahuasca je ilegální droga.

Já s ní mám osobní zkušenost.
Nebyl jsem závislý na kokainu ani heroinu,

ale 24 let jsem nepřetržitě kouřil konopí.

Začal jsem marihuanu kouřit,
používal jsem i vaporizér,

ale stručně řečeno jsem byl 24 let
v podstatě permanentně zkouřený.

Ten stav jsem si užíval a přišlo mi,
že mi to pomáhá při psaní.

Asi to někdy byla pravda,
ale když jsem se poprvé setkal s ayahuaskou,

kouřil jsem marihuanu už 16 let
a ayahuasca mi téměř okamžitě

začala říkat, že mi konopí už nic nedává,

že jsem kvůli němu nepříjemný na ostatní
a hážu jim klacky pod nohy.

Tyto informace jsem samozřejmě
celá léta ignoroval

a zase jsem byl 16 hodin denně zhulený.

To negativní chování, na které mě ayahuasca
upozorňovala, se ale zhoršovalo.

Nechci tu konopí nijak shazovat a mám za to,
že každý dospělý má výsostné právo

se z vlastní vůle rozhodnout ho kouřit.

Já jsem ho ale užíval nadměrně a nezodpovědně,
vlastně jsem ho zneužíval.

Byl jsem stále paranoidnější,
žárlivější, majetničtější a podezíravější,

přepadal mě iracionální hněv,
ztrpčoval jsem život své milované partnerce Santhě.

A když jsem se v říjnu 2011
opět setkal s ayahuaskou,

dostal jsem od Matky Ayahuasky
naprosto neuvěřitelný kopanec.

Prošel jsem si martyriem.
Byla to jakási rekapitulace mého života.

Není náhoda,
že se ayahuasca označuje jako liána smrti.

Ukázala mi mou smrt a zjistil jsem,
že pokud zemřu

a dostanu se tam, kam přicházíme po smrti,
aniž bych napravil své životní chyby,

bude to hodně špatné.

S Matkou Ayahuaskou jsem si doslova prošel peklem.

Připomínalo mi trochu ono Peklo,
které namaloval Hieronymus Bosch.

Opravdu strašné.
Podobalo se také trochu místu,

kde podle starých Egypťanů soudil bůh Usir

a kde se před bohy na vahách poměřovaly duše

s pírkem pravdy, spravedlnosti a kosmické harmonie.

Zjistil jsem, že cesta, kterou kráčím,

moje zneužívání konopí a chování s ním spojené

mě dovedou k tomu,
že budu posouzen jako „nevyhovující“

a v posmrtném světě budu zřejmě zničen.

Asi vás tedy nepřekvapí,
že když jsem se v říjnu 2011 vrátil do Anglie,

s konopím jsem přestal

a od té doby jsem ho nikdy nekouřil.

Připomínám ale, že mluvím o své osobní zkušenosti

a nekomentuji jiné způsoby užívání konopí.
Jako by mi doslova spadl kámen ze srdce,

cítím se v mnoha směrech svobodný.
Má kreativita ani náhodou nestagnuje,

naopak jsem jako spisovatel
produktivnější, kreativnější,

soustředěnější a také výkonnější.

Začal jsem se také zabývat
svými negativními stránkami,

které marihuana odhalila - je to dlouhý proces -
a snad se ze mě pomalu stává

více pečující, milující, pozitivnější člověk.

Celou tuto transformaci - a pro mě to je
skutečně osobní transformace -

umožnilo moje setkání se smrtí,
které mi Matka Ayahuasca zprostředkovala.

Pokládám si tak otázku: co je smrt?

Naše materialistická věda
redukuje všechno na hmotu.

Podle západní materialistické vědy
jsme prostě maso, jsme pouhými těly,

takže jakmile zemře mozek,
znamená to konec našeho vědomí.

Neexistuje život po smrti, nemáme duši.

Prostě shnijeme a je po nás.

Řada upřímných vědců by ale měla připustit,

že vědomí je největší záhadou vědy

a že nevíme, jak přesně funguje.

Mozek se do něj do jisté míry zapojuje,

ale my nevíme jak.
Mozek možná vytváří vědomí

podobně jako generátor vyrábí elektřinu.
Pokud se tohoto paradigmatu držíte,

pak samozřejmě na život po smrti nevěříte.

Když se generátor rozbije, vědomí je to tam,

ale je tu také možnost, že tento vztah

- a neurověda to nijak nevylučuje -

se spíše podobá
vztahu televizního signálu a televizoru.

A pokud se v takovém případě televize rozbije,
televizní signál samozřejmě přetrvává.

A to je paradigma všech spirituálních tradic:

jsme nesmrtelnými dušemi,
které jsou dočasně zhmotněny v této fyzické podobě,

učí se, rostou a rozvíjejí.

Chceme-li se o této záhadě něco dozvědět,

pak jsou materialističtí redukcionističtí vědci
ti poslední, koho bychom se měli ptát.

Nemají k tomu vůbec co říct.

Obraťme se raději na staré Egypťany,
jejichž nejlepší mozky se po 3000 let

věnovaly otázce smrti

a tomu, jak bychom měli žít,

abychom se připravili na to,
s čím se po smrti setkáme.

Staří Egypťané své myšlenky vyjadřovali
v transcendentním umění,

které na nás i dnes působí emotivně,

a došli k jistým velmi konkrétním závěrům,

že duše po smrti žije dál a my budeme odpovědní

za všechny své myšlenky, činy,
za každý skutek vykonaný během života.

Měli bychom tedy tuto cennou příležitost
- narodit se v lidském těle -

brát vážně a co nejlépe jí využít.

Staří Egypťané ale při svém zkoumání záhad smrti

jen netrénovali představivost.

Velmi si cenili snových stavů
a my dnes víme, že používali vizionářské rostliny

jako halucinogenní lotos modrý,

a je zajímavé, že staroegyptský strom života

byl nedávno identifikován jako Acacia nilotica,

která obsahuje vysokou koncentraci DMT, dimethyltryptaminu,

tedy téže aktivní látky, kterou najdeme v ayahuasce.

Těžko si ale představíme společnost, která by se

od společnosti starého Egypta lišila víc než ta naše.

V naší společnosti
máme k vizionářským stavům odpor.

Když chceme někoho urazit, označíme ho za snílka.

Ve starověkých společnostech to bylo uznání.

Vybudovali jsme obrovské
mocné byrokratické aparáty,

které nám zasahují do soukromí, vyráží nám dveře,

zatýkají nás, posílají do vězení
- někdy na celé roky -

za držení i malého množství
psilocybinu nebo látek jako DMT,

ať už v inhalovatelné formě,
nebo jako ayahuaskový odvar.

Ironií je, že DMT je, jak dnes víme,
přirozený hormon v našem mozku.

Nachází se v těle každého z nás
a problém je jen to,

že kvůli nedostatečnému výzkumu
nevíme, jak funguje.

Naše společnost se ale nestaví
proti změněným stavům vědomí jako takovým.

Vždyť to nemorální spolčení psychiatrů
a farmaceutické lobby vydělává miliardy

na nadbytečném předepisování léků
k regulaci takzvaných syndromů jako deprese

nebo porucha pozornosti u mladistvých.

A pak je tu vřelý vztah naší společnosti k alkoholu.

Vynášíme do nebe jednu z nejnudnějších drog
navzdory strašlivým následkům,

které z jejího užívání vyplývají.

A samozřejmě milujeme své stimulanty: svůj čaj,
kávu, energetické nápoje, svůj cukr.

Na těchto látkách stojí celá odvětví

a my si je ceníme kvůli tomu,
jak nám mění vědomí.

Tyto povolené změněné stavy vědomí
přitom mají jedno společné:

žádný z nich nejde proti základnímu stavu vědomí,
který naše společnost uznává,

jakési „ostražité vědomí
orientované na řešení problémů“.

To je vhodné pro spíše světské aspekty vědy.

Hodí se pro vedení válek, obchodování,
pro politiku, ale řekl bych,

že si každý uvědomuje, že potenciál společnosti,
která je monopolně založena

na takovém stavu vědomí, je prázdný.

A že tento model už nefunguje.

Že je porouchaný ve všech ohledech,
v jakých jen může být.

Je naléhavě potřeba najít místo něj něco jiného:

rozsáhlý problém globálního znečištění,
způsobený cílevědomou honbou za ziskem,

strašlivé šíření jaderných zbraní,

přízrak hladovění,

kdy každý večer chodí miliony lidí spát o hladu.

A my tento problém vůbec nedokážeme vyřešit,

navzdory ostražitému vědomí
orientovanému na řešení problémů.

A podívejte se na Amazonii, plíce naší planety,
kde najdeme tolik rozmanitých druhů.

Prastarý prales se kácí
a místo něj se pěstuje ve velkém sója,

abychom nakrmili dobytek,
ze kterého si děláme hamburgery.

Takovou ohavnost lze dopustit
jen při opravdu chorém stavu globálního vědomí.

Během války v Iráku
jsem si udělal zběžnou kalkulaci

a vyšlo mi, že problémy Amazonie
by jednou provždy vyřešila

částka odpovídající výdajům
na 6 měsíců této války.

Stačila by k odškodnění amazonských národů,

takže by se už nemusel pokácet jediný strom

a mohly by se o tento úžasný zdroj
už jen starat a chránit jej.

Jenže my jako globální komunita
to nedokážeme zařídit.

Dokážeme nezřízeně utrácet miliardy na války,

násilí, strach, podezřívání, rozdělování,

ale nezvládáme vyvinout společné úsilí
a zachránit plíce naší planety.

A možná právě proto

šamani z Amazonie nyní rozbíhají
jakousi misionářskou činnost naruby.

Když jsem se šamanů ptal na nemoci Západu,
viděli to dost jasně:

„Přeťali jste své vztahy s duchem.

Pokud se s ním znovu nespojíte,
a neuděláte to brzy, celý ten domeček z karet

shodíte a spadne vám i nám na hlavu.“

A věří - ať už se mýlí, nebo ne - že lékem
na tuto nemoc je ayahuasca.

Mnoho lidí vyslyšelo volání
a jezdí teď do Amazonie pít ayahuasku.

Šamani pracující s ayahuaskou
zase cestují po zemích Západu,

nabízejí svůj odvar, často tajně a na vlastní riziko,

a snaží se v nás vyvolat změnu vědomí.

Pravda je, že ayahuasca všem přináší poselství

o posvátné, magické, čarovné,
nekonečně vzácné podstatě života na Zemi

a vzájemném propojení
hmotného a duchovního světa.

Při práci s ayahuaskou nelze zabránit tomu,

aby nás toto poselství dříve či později
hluboce, niterně zasáhlo.

Nezapomínejme ale, že ayahuasca na to není sama.

Je součástí starodávného celosvětového systému
cíleného, opatrného, zodpovědného

měnění vědomí.

Badatelé nedávno zjistili,
že kykeion, používaný ve starověkém Řecku

při eulezínských mysteriích,
byl velmi pravděpodobně psychedelický nápoj

a že sóma, figurující ve védách,
byla nejspíš nápoj z muchomůrky červené.

Máme tu DMT ve stromě života starých Egypťanů

a známe dosud existující šamanské kultury světa.

To všechno je spojeno se stavem vědomí,

jehož záměrem je pomoci nám
dosáhnout vyrovnanosti a harmonie.

Staří Egypťané to označovali jako kosmický Maat.

Mějme na paměti, že naše poslání tady na Zemi,

kde jsme pohrouženi ve hmotě,
je především duchovní cesta,

jejímž cílem je rozvoj a zdokonalování duše,

cesta, která nás může zavést zpět
až k samotným základům naší lidské podstaty.

A já zde uplatňuji
naše těžce vydobyté právo svobody slova

a dovolávám se a dožaduji uznání dalšího práva:

práva na svrchovanost dospělých
nad svým vědomím.

Naše společnost vede válku s vědomím,

a pokud dospělí nebudou mít právo
nezávisle rozhodovat,

jak s vlastním vědomím nakládat,
aniž bychom někomu ubližovali

- včetně zodpovědného užívání
starodávných posvátných vizionářských rostlin -

pak se vůbec nemůžeme pokládat za svobodné.

Pro naši společnost nemá cenu
vnucovat světu naši formu demokracie,

když zároveň otravujeme krev v žilách společnosti

a upíráme jednotlivcům právo na své vědomí.

Možná si udržováním tohoto stavu věcí

dokonce odpíráme další,
zcela zásadní krok naší evoluce

- a kdo ví, třeba se i vzpíráme svému věčnému osudu.

Děkuji vám, dámy a pánové.

Děkuji.

Děkuji.