James Cameron: Před Avatarem... zvědavý kluk

Ve svých velkorozpočtových filmech s vynikající výdělečností vytváří James Cameron svébytné neskutečné světy. V této osobní přednášce poodhaluje svou dětskou fascinaci fantastičnem -- od čtení sci-fi literatury až po hlubinné potápění -- a jak to nakonec vedlo k úspěchu jeho trháků „Vetřelci", „Terminátor", „Titanic" a „Avatar".

Vyrostl jsem na stálém přídělu sci-fi.

Na střední jsem jezdil do školy autobusem

hodinu tam a hodinu zpátky každý den.

A pokaždé jsem byl ponořený do knížky,

sci-fi knížky,

která unášela mou mysl do jiných světů,

a uspokojovala, svým příběhem,

tu nenasytnou zvídavost, kterou jsem oplýval.

Víte, moje zvídavost se projevovala například tak,

že když jsem nebyl ve škole,

byl jsem venku v lese,

procházel se a sbíral „vzorky",

žáby, hady brouky a vodu z rybníka,

přinášel je domů a prohlížel pod mikroskopem.

Víte, byl jsem opravdový vědátor.

Ale celé to bylo jenom o snaze pochopit svět,

porozumět hranicím možného.

Moje láska ke sci-fi

se vlastně odrážela ve světě kolem,

díky tomu, co se dělo koncem 60. let,

přistáli jsme na Měsíci,

zkoumali jsme hluboké oceány.

Jacques Cousteau vstupoval do našich obývacích pokojů

se svými skvělými pořady, kde nám představoval

zvířata a místa a celý báječný svět,

jaký jsme si předtím vlastně ani nedokázali představit.

Všechno se to snoubilo

s mou zálibou v sci-fi.

Navíc jsem byl umělec.

Uměl jsem kreslit. Uměl jsem malovat.

A protože tehdy nebyly žádné videohry,

tolik počítačově generovaných filmů a ani média

se těmto věcem tak nevěnovala,

musel jsem si vytvářet obrazy ve své hlavě.

Znáte to, všichni jsme to jako děti dělali,

četli jsme knížku a to, co autor popisoval,

jsme si promítali na plátno v našich hlavách.

A tak jsem si maloval, kreslil mimozemské bytosti,

mimozemské světy, roboty,

vesmírné lodi a tak.

Nesčetněkrát mě během matematiky chytli,

jak si čmárám schovaný za učebnicí.

Moje reativita se

zkrátka musela nějak projevit.

Zajímavé bylo, že pořady Jacquea Cousteau

mě velmi nadchly tím, že vlastně přímo na Zemi

se nachází mimozemský svět.

Nepředpokládal jsem, že bych někdy

zkoumal mimozemšťany ve vesmíru.

To bylo zatraceně nepravděpodobné.

Ale tohle byl svět, který jsem mohl opravdu navštívit

přímo tady na Zemi, a byl stejně bohatý a exotický

jako moje představy ve chvílích,

kdy jsem četl svoje knížky.

Takže v patnácti jsem se rozhodl,

že se stanu potápěčem.

Jediný háček, který to mělo, byl fakt, že jsem

žil v malé vesnici v Kanadě,

600 mil od nejbližšího oceánu.

Ale to mě neodradilo.

Tak dlouho jsem otravoval tátu, až konečně

našel potápěčskou školu v Buffalu

kousek od hranic, kde jsme žili.

A nakonec jsem složil zkoušky

v bazénu YMCA na konci zimy v Buffalu,

ve státě New York.

A oceán, skutečný oceán, jsem neviděl

další dva roky,

dokud jsme se nepřestěhovali do Kalifornie.

Od té doby, za posledních

40 let,

jsem strávil asi 3 000 hodin pod vodou,

z toho 500 hodin v ponorkách.

Poznal jsem, že prostředí hlubokých oceánů,

dokonce i těch mělkých,

je plné úžasného života,

který skutečně přesahuje naši představivost.

Představivost přírody je oproti té naší

lidské chudé představivosti

tak neomezená.

I dnes oněmím úžasem vždy,

když se potopím a rozhlédnu se kolem.

Moje láska k oceánu přetrvává a je

stále tak silná, jako byla.

Ale když jsem se rozhodoval, co budu dělat jako dospělý,

vybral jsem si točení filmů.

Zdálo se to být nejlepší cestou, jak najít kompromis

mezi mou potřebou vyprávět příběhy

a potřebou vytvářet obrazy.

Jako kluk jsem neustále kreslil komiksové sešity a takové věci.

Takže točení filmů byla cesta, jak spojit obrázky a příběhy dohromady.

Dávalo to smysl.

A samozřejmě, že příběhy, které jsem se rozhodl

vyprávět, byly sci-fi: „Terminátor",

„Vetřelci" a „Propast".

V „Propasti" jsem spojil dohromady svou lásku

k světu pod hladinou a potápění s filmem.

Takže spojení těch dvou vášní.

Na „Propasti" bylo zajímavé, že abychom

vyřešili specifický vypravěčský

problém, kterým bylo

vytvoření určitého druhu zkapalněné bytosti,

museli jsme použít počítačovou animaci, tzv. CG.

Výsledkem byla první počítačově vygenerované

stvoření s hladkým povrchem,

které se kdy objevilo ve filmu.

A navzdory tomu, že film nevydělal žádné peníze,

vlastně téměř prodělal,

že jsem byl svědkem něčeho úžasného, když diváci,

široká veřejnost, byli uchváceni tímto

zjevným kouzlem.

Pravidlo Arthura Clarka říká,

že jakákoli dostatečně pokročilá technologie je neroznatelná od kouzla.

Sledovali něco kouzelného.

A z toho jsem byl velmi nadšený.

A říkal jsem si: „No ne, to je něco, co si kinematografie

musí osvojit."

Takže v „Terminátorovi 2", mým dalším filmem,

jsme zašli ještě dál.

Společně s ILM jsme pro film stvořili chlapíka

z tekutého kovu. Úspěch závisel na tom,

jestli tento efekt bude fungovat.

Fungoval. A my opět stvořili něco magického.

A publikum reagovalo stejně nadšeně.

Navíc jsme na tom vydělali jen o málo peněz víc než předtím.

Takže když jsem se snažil propojit

tyto dvě zkušenosti,

došlo mi, že tohle bude úplně něco nového,

byl to úplně nový svět kreativity

pro filmové tvůrce.

Tak jsem založil společnost se Stanem Winstonem,

dobrým kamarádem Stanem Winstonem,

který byl v té době špičkový maskér a designér postav,

a tehdy jsme ji pojmenovali Digital Domain.

Koncept společnosti byl jasný -

skokem jsme se chtěli

odrazit z analogové minulosti spojené s optickým tiskem atd.

a vkročit rovnou do světa digitální produkce.

A to jsme taky udělali a na chvíli nám to zaručilo konkurenční výhodu.

V polovině 90. let jsme si ale uvědomili,

že zaostáváme v designu bytostí a postav,

kvůli kterému jsme vlastně společnost zakládali.

Takže jsem napsal film jménem „Avatar",

který měl zcela posunout možnosti

vizuálních triků

CG efektů,

díky uvěřitelný lidským postavám vytvořeným

technologií CG.

Všechny hlavní postavy by byly vytvořené technologií CG.

Celý ten svět také.

Ale s tímhle jsem narazil.

Kluci z naší společnosti mi řekli, že bude

ještě nějakou chvíli trvat, než tohle bude možné udělat.

Takže jsem to odložil a natočil zatím jiný film, ten o velké lodi, která se potopí.

(Smích)

Víte, příšel jsem do studia a prodal jim to jako „Romeo a Julii na lodi".

Bude to taková výpravná romance,

film o vášni.

Mezi námi, ve skutečnosti jsem se

chtěl potopit ke skutečnému vraku Titanicu.

A proto jsem ten film natočil.

(Potlesk)

Ve skutečnosti to bylo takhle. A studio o tom nemělo ani ponětí.

Ale přesvědčil jsem je, řekl jsem,

„Potopíme se k vraku. Opravdu to natočíme.

Ve filmu to použijeme v úvodní sekvenci.

Bude to mít velký význam. Bude to skvělý marketingový tah."

A přemluvil jsem je, aby zafinancovali expedici.

(Smích)

Zní to bláznivě. Ale vrací nás to zpátky k tématu o tom,

jak vaše představivost vytváří realitu.

Protože nám se to povedlo, když jsem o půl roku později

seděl v ruské ponorce dva a půl

míle pod hladinou v severním Atlantiku

a koukal na opravdový Titanic přes sklo -

žádný film, žádné HD, prostě skutečnost.

(Potlesk)

Úplně mě to dostalo.

Stálo nás to hodně příprav, museli jsme postavit kamery

a světla a všechny tyhle věci.

Ale zarazilo mě, jak moc se

tenhle ponor, tyhle hloubkové

ponory, podobaly kosmické misi.

Myslím tehdy, kdy to bylo strašně technické

a vyžadovalo to enormní plánování.

Zavřou vás do kabiny, vyšlou do temného

nehostinného prostředí,

kde není žádná naděje na záchranu,

pokud se sami nedokážete dostat zpátky.

A já si říkal: „Ty jo. Případám si jako

ve sci-fi filmu.

Tohle je paráda."

Zkoumání hlubokých oceánů si mě hned omotalo kolem prstu.

Samozřejmě šlo o zvědavost, tu vědeckou část.

Bylo tam všechno. Bylo to dobrodružství,

byla to zvědavost. Byla to představivost.

Byla to zkušenost, kterou jsem

v Hollywoodu nemohl získat.

Já si sice dokážu představit bytost a my ji počítačem zvládneme

vytvořit, ale nikdy bych nedokázal vymyslet, co jsem viděl

skrz to okno.

Jak jsme dělali další expedice, poznal jsem

stvoření žijící u hydrotermálních průduchů

a někdy také věci, které jsem předtím nikdy neviděl,

někdy dokonce i ty, které nikdo předtím neviděl,

vlastně o nich nebyly vědecké záznamy v době,

kdy jsme je sledovali a kreslili je.

Úplně mě to pohltilo

a já toho chtěl dělat víc.

Takže jsem udělal docela podivné rozhodnutí.

Po úspěchu „Titanicu" jsem si řekl:

„Dobře, teď odložím svoji práci

hollywoodského filmaře a na chvíli

se ze mě stane průzkumník na plný úvazek."

Začali jsme plánovat

expedice.

Vydali jsem se k vraku Bismarku

a prozkoumali ho pomocí robotů.

Vrátili jsme se zpátky k troskám Titanicu.

Vzali jsme s sebou vlastní malé roboty

s navijákem z optických vláken.

Plán byl dostat se dovnitř a zmapovat

interiér lodi, což předtím nikdo nikdy neudělal.

Nikdo se do té doby nepodíval dovnitř vraku. Nebyly k tomu prostředky,

a tak jsme stvořili technologii, která to umožňovala.

Takže jsem na palubě Titanicu,

sedím v ponorce,

a koukám na ta prkna, o kterých vím,

že to jsou ty, na kterých hrála kapela.

Malým robotem prolétám

skrz chodby lodi.

Chtělo by se říct, že ho ovládám,

ale já jsem v něm i myšlenkami.

Cítil jsem se, jako bych skutečně

byl uvnitř vraku Titanicu.

Byl to nejsurrealističtější druh

deja vu, jaké jsem kdy měl,

protože jsem věděl předem,

co je za rohem, ještě než jsem tam zatočil

a světla to odhalila,

jelikož jsem strávil měsíce mezi kulisami,

když jsme film natáčeli.

Kulisy totiž byly přesnou kopií

plánů lodi.

Takže to byla absolutně pozoruhodná zkušenost.

Díky ní jsem si uvědomil možnost

této zprostředkované přitomnosti,

možnost pořídit si vlastního robotického zástupce,

do kterého posléze vložíte své vědomí, vložíte jej

do jiné formy existence.

Byl to vážně velice silný zážitek.

A možná i malé nahlédnutí do toho, co nás může čekat

za pár desetiletí

až budeme mít kybernetická těla

pro průzkumy a další aktivity

v mnoha, řekněme,

post-lidských budoucnostech,

jež si jako fanoušek sci-fi

dokážu představit.

Poté, co jsem podnikl tyto expedice

jsem si začal vážit toho, co se skrývá u dna,

třeba u průduchů v hlubokých oceánech,

kde žijí taková úžasná zvířata.

Ona jsou vlastně mimozemšťany na Zemi.

Žijí v chemosyntetickém prostředi.

Nedokáží přežít na Slunci,

v prostředí, které je nám vlastní.

A vedle nich vidíte stvoření, která žijí přímo

u 500 stupňů teplých

vodních vřídel.

Říkáte si, že prostě nemohou existovat.

Zároveň jsem se zase začal

velmi zajímat o vědu o vesmíru,

opět ten vliv sci-fi v mém dětství.

Skončilo to tak, že jsem se seznámil

s vesmírnou komunitou,

skutečně se dostal k NASA,

seděl jsem v poradním výboru NASA,

plánoval skutečné kosmické mise,

jel jsem do Ruska, zúčastnil se předkosmonautských

biomedicínských protokolů

a spousty podobných věcí,

až jsem na mezinárodní vesmírnou stanici vyslal výpravu

s našimi 3D kamerovými systémy.

Bylo to fascinující.

Ale také se mi povedlo vzít vesmírné vědce

spolu s námi dolů do hlubin.

Astrobiology, planetární vědce, lidi, kteří studují

a zajímá je takový typ extrémních prostředí,

jsem vzal dolů, takže měli možnost, prohlédnout si zblízka

hlubinné průduchy, mohli se podívat a vzít si

nějaké vzorky, otestovat si nástroje a tak dále.

Takže jsme natáčeli dokumentární filmy,

ale ve skutečnosti prováděli vědecký výzkum,

výzkum kosmu.

Kruh mezí tím, co jsem si jako

malý kluk ovlivněný sci-fi

představoval a tím,

co dělám ve skutečnosti, se uzavřel.

Víte, na téhle cestě

za poznáním

jsem se naučil hodně.

Naučil jsem se hodně o vědě. Ale naučil jsem se hodně

také o vedení lidí.

Říkáte si, že režisér musí být vůdce, kapitán na lodi

nebo něco takového. Ale já jsem o vedení

opravdu moc něvědel do doby,

než jsem podnikl tyto expedice.

Protože v jednu chvíli jsem si musel říct

„Co to tu provádím?

Proč to dělám? Co z toho budu mít?"

Na těhle zatracených pořadech nic nevyděláváme.

Dokonce jsme trochu prodělali. Ani slávu nezískali.

Lidé si mysleli, že v pauze mezi

„Titanicem" a „Avatarem" jsem si snad

koiusal nehty někde na pláži.

Natočil jsem tyhle filmy, dokumentární snímky

pro velmi úzké publikum.

Žádná sláva, obdiv nebo peníze. Co to děláte?

Děláte to pro tu činnost samotnou,

kvůli té výzvě --

a oceán je jedno z nejnáročnějších prostředí, co existuje,

děláte to pro nadšení z objevování

a pro ten zvláštní druh spojení,

k němuž dojde, když malá skupina lidí vytvoří pevný tým.

Protože my jsme tím vším procházeli v 10–12 lidech

po několik let.

Trávili jsme spolu na moři 2–3 měsíce.

A v tomto spojení si uvědomíte,

že tou nejdůležitější věcí je

respekt, který k těm lidem chováte

a který chovají oni k vám, že se vám povedlo dokázat něco,

co někomu jinému nedovedete vysvětlit.

Když se vrátíte na pevninu a vyprávíte:

„Museli jsme udělat tohle a optická vlákna a atenuace

a tohle a tamto,

technologie a náročnost celé práce na moři

nároky na výkony posádky,"

zkrátka to lidem nevysvětlíte. Možná je to něco

podobného, co mají policisté nebo vojáci, kteří společně prošli něčím, o čem vědí,

že by to nedokázali nikomu jinému vysvětlit.

Vytvoření spojení, spojení na základě respektu.

Takže když jsem se vrátil k práci na dalším filmu,

kterým byl „Avatar",

snažil jsem aplikovat stejný způsob vedení, kdy

vy respektujete svůj tým

a oni na oplátku respektují vás.

A skutečně to úplně změnilo dynamiku naší spolupráce.

Opět jsem byl s malým týmem

v neprobádaných vodách,

tvořili jsme „Avatar", vyvíjeli novou technologii,

která do té doby neexistovala.

Ohromně vzrušující.

Ohromně náročné.

Stala se z nás rodina, za ten 4 a půl roku.

A úplně to změnilo způsob, jakým dělám filmy.

Lidé mi předhazují, jak jsem, víte,

jak jsem vzal organismy z oceánu

a umístil je na planetu Pandora.

Pro mě to bylo především o zásadním způsobu, jak dělat byznys,

o samotném procesu, který se na základě toho změnil.

Jaké z toho plyne ponaučení?

Co jsme se při tom mohli naučit?

Myslím, že číslem jedna je

zvídavost.

Je to ta nejmocnější věc, kterou máte.

Představivost je síla,

která se může projevit ve skutečnosti.

A respekt vašeho týmu je mnohem

důležitější než jakákoli

ocenění na světě.

Setkal jsem se s mladými

filmaři, který za mnou přišli a řekli, „Dejte mi nějakou radu, jak na to."

Řekl jsem: „Neklaďte si sami žádná omezení.

To za vás udělají ostatní, nemusíte to dělat vy,

není důvod sázet proti sobě.

A riskujte."

NASA má v oblibě takové rčení:

„Selhání není možnost."

Ale v umění a průzkumnictví musíte

mít možnost selhat, protože víte, že hodně riskujete.

A žádné důležité úsilí,

které navíc vyžaduje inovaci,

se neobešlo bez riskování.

Musíte být ochotní takový risk podstoupit.

Takže myšlenka, se kterou vás opustím,

ať děláte cokoli,

je možné selhat,

ale ne mít strach. Děkuji.

(Potlesk)