Zákony pro prostitutky, které by opravdu rády samy měly

Každý má názor na to, jaké by měly platit zákony pro nabízení sexu za úplatu (legalizace, zákaz nebo dokonce zdanění)... ale co si o tom myslí samotné sexuální pracovnice? Aktivistka Juno Mac vysvětluje čtyři modely, které se ve světě aktuálně používají. Představuje model, o kterém si myslí, že může fungovat nejlépe - aby se mohly ženy cítit bezpečně, a který jim nabízí právo na sebeurčení. "Pokud řešíte rovnost pohlaví nebo chudobu, migraci nebo veřejné zdraví, potom se vás týkají práva žen v sexbyznysu," říká. "Rády se zapojíme do vašeho hnutí."
(Téma je určeno pro dospělé)

Chci mluvit o sexu za peníze.

Nejsem jako většina lidí,
které jste už slyšeli o prostituci mluvit.

Nejsem policistka ani sociální pracovnice.

Nejsem akademička,
novinářka ani politička.

A jak jste se asi dovtípili z prospektu,
nejsem ani jeptiška.

Většina z těchto lidí vám řekne,
že poskytovat sex za peníze je ponižující.

Nikdo to nikdy nedělá dobrovolně.

Ženám hrozí nebezpečí zneužití a zabití.

Většina z těchto lidí by chtěla zákon,
který by to zakázal.

Možná i vám to zní rozumně.

Také mi to tak připadalo,

až do sklonku roku 2009,
kdy jsem měla dvě práce

s minimálním platem a vyhlídkami.

Každý měsíc výplata pouze pokryla dluhy.

Byla jsem vyčerpaná, ve slepé uličce.

Jako mnozí přede mnou

jsem se rozhodla,
že zvolím sex za peníze.

Nechápejte mne špatně,
s radostí bych radši vyhrála v loterii.

Ale protože se to nestalo,

a já potřebovala zaplatit nájem,

zapsala jsem si svou první směnu v klubu.

Jak roky plynuly,

měla jsem spoustu času na přemýšlení.

Přehodnotila jsem své
dřívější názory na prostituci.

Hodně jsem uvažovala o přijetí
a povaze práce v kapitalismu.

Přemýšlela jsem o genderové nerovnosti
a sexuální a reprodukční úloze žen.

Setkala jsem se s vykořisťováním
a násilím v práci.

Přemýšlela jsem, jak by se před ním
daly ochránit ostatní kolegyně.

Možná jste o nich také přemýšleli.

Chtěla bych vás teď seznámit
se čtyřmi hlavními právními přístupy

uplatňovanými na sexuální práci
ve světě a vysvětlit, proč nefungují.

Proč je vlastně prohibice sexbyznysu
zranitelným ženám spíš na škodu.

Pak vám prozradím, co my,
sexuální pracovnice, skutečně chceme.

Prvním přístupem je úplná kriminalizace.

Polovina světa, včetně Ruska,
Jižní Afriky a většiny USA,

kriminalizuje všechny zúčastněné.

Takže to je prodávající,
kupující a třetí strany.

Zákonodárci z těchto zemí zřejmě doufají,
že strach ze zatčení

bude odrazovat lidi od placeného sexu.

Ale pokud jste nuceni volit
mezi zákonem a uživením vlastní rodiny,

stejně ten risk podstoupíte.

Kriminalizace je past.

Je těžké získat normální práci,
když máte záznam v trestním rejstříku.

Potenciální zaměstnavatelé vás nepřijmou.

A protože potřebujete peníze,
zůstanete raději v pružné šedé ekonomice.

Zákon vás nutí, abyste dále nabízeli sex,
přesný opak zamýšleného účinku.

Můžete se snadno stát obětí
represí ze strany státu.

Aby se ženy vyhnuly zatčení,

jsou mnohdy nuceny dávat úplatky
nebo mít sex s policistou.

Existují důkazy o chování policejních
a vězeňských strážců k ženám v Kambodži,

které se dá popsat jako jasné mučení:

výhružky zbraní, bití, elektrické šoky,
znásilnění a odpírání jídla.

Dalším znepokojivým faktem je,

že na místech jako je Keňa,
Jižní Afrika nebo New York,

pokud u vás policista najde kondomy,

mohou být použity u soudu jako důkaz,
že nabízíte sex za peníze.

Zvyšující se riziko přenosu HIV je zřejmé.

Když si představíte,
že vás kondomy mohou dostat za mříže,

tak je asi raději necháte doma, že?

Musíte se těžce rozhodovat,

jestli podstoupíte riziko zatčení
nebo rizikový sex.

Co byste si zvolili?

Vzali byste si kondomy s sebou?

Co když vás policista znásilní,
jakmile vás dostane do auta?

Druhým přístupem k regulaci,
který pozorujeme v těchto zemích,

je částečná kriminalizace,
kde samotný obchod se sexem je legální,

ale související aktivity, jako jsou kluby
a nabízení se na ulici, jsou zakázány.

Například takové zákony, jaké máme
v Británii a Francii, v podstatě říkají:

"Hej, nevadí nám, že prodáváte sex,

pokud to děláte za zavřenými dveřmi
a na vlastní pěst."

A mimochodem, dvě ženy pracující společně
už jsou definovány jako erotický klub.

V praxi tak mnohé z nás pracují samy,
což samozřejmě zvyšuje riziko napadení.

Ovšem pokud zákon neuposlechneme,
jsme v ohrožení také.

Před pár lety byla moje přítelkyně
nervózní, když byla napadena v práci.

Nabídla jsem jí, že se podělíme o můj byt.

I tam se ale objevil agresivní zákazník.

Řekla jsem mu, aby odešel,
nebo že zavolám policii.

Podíval se na nás dvě a řekl:

"Nemůžete zavolat policii.
Pracujete tady společně, to je nelegální."

Měl pravdu.

Nakonec nám nic neudělal,
ale vědomí, že porušujeme zákon,

mu umožnilo, aby nám vyhrožoval.

Cítil, že mu to projde.

Zákaz pouliční prostituce
také páchá více škody než užitku.

Za prvé, z obavy z odhalení
a následného zatčení

pracují ženy samostatně
nebo na odlehlých místech v lesích,

kde jsou opět zranitelné.

Pokud jsou chyceny venku,
musí zaplatit pokutu.

Jak ale zaplatíte pokutu,
aniž byste se vrátili na ulici?

Na ulici jste v prvé řadě proto,
protože potřebujete peníze.

A tak pokuty narůstají
a vy jste chyceni v bludném kruhu

vydělávání si sexem na to,
abyste zaplatili pokuty za prodej sexu.

Ráda bych zmínila Marianu Popa,
která pracovala ve východním Londýně.

Ženy v této oblasti by normálně čekaly
na klienty ve skupinách kvůli bezpečnosti

a aby se mohly vzájemně varovat
před nebezpečnými klienty.

Kvůli policejní razii
proti pouliční prostituci

byla nucena pracovat sama,
aby se vyhnula zatčení.

Byla ubodána k smrti
nad ránem 29. října 2013.

Pracovala déle než obvykle,
aby mohla splatit pokuty.

Jestliže kriminalizace ženám
v sexbyznysu ubližuje,

proč tedy netrestat jen zákazníky?

To je cílem třetího přístupu.

To je Švédský neboli Severský model.

Myšlenka zní: prodávání se je škodlivé
jako takové a odstraněním poptávky

ochráníte sexuální pracovnice
před nebezpečími sexbyznysu.

Navzdory rostoucí podpoře
tohoto modelu "ukončené poptávky"

nejsou důkazy, že by fungoval.

Úroveň prostituce ve Švédsku
je stále stejná.

Proč tomu tak je?

Protože lidé nabízející sex
často nemají jiné možnosti přijmu.

Potřebujete-li peníze,
pokles poptávky vás pouze donutí

snížit cenu nebo nabídnout
rizikovější sexuální praktiky.

S hledáním klientů vám také
může pomáhat manažer.

Zákony nakonec ve snaze
potírat takzvané kuplířství

ve skutečnosti podporují
potenciálně násilné třetí strany.

Kvůli vlastnímu bezpečí
nepřijímám zákazníky,

kteří volají ze skrytého čísla.

Pokud se jedná o privát nebo hotel,
snažím se získat celé jméno a adresu.

Kdybych pracovala podle Švédského modelu,

klient by mi tyto podrobnosti
ze strachu nedal.

Nezbývalo by mi než jít s mužem,
kterého by zpětně nešlo dohledat,

kdyby se dopustil násilí.

Pokud chcete jejich peníze,
musíte své klienty před policií chránit.

Pracujete-li venku,
sama na odlehlých místech,

jako byste ze sebe dělala pachatele.

Z obavy před odhalením
uspěcháváte vyjednávání,

což vede ke zbrklým rozhodnutím.

Je ten muž nebezpečný nebo jen nervózní?

Můžete si dovolit riskovat?

Můžete si dovolit odmítnout?

Často slýchávám:

"Prostituce by byla v pořádku,
kdybychom ji zlegalizovali a regulovali."

Tomuto přístupu říkáme legalizace

a setkáme se s ní v Nizozemí,
Německu a v Nevadě v USA.

Z hlediska lidských práv
to není dobrý model.

Sexuální služby mohou být poskytovány
jen na k tomu vyhrazených místech.

Ženy musí dodržovat specifická pravidla.

Musí se zaregistrovat
a chodit na zdravotní kontroly.

Regulace vypadá dobře na papíře,

ale politici záměrně nastavují sexbyznysu
složitá a finančně nákladná pravidla.

Vytváří se tak dvoustupňový systém,
legální a nelegální práce.

My to nazýváme skrytou kriminalizací.

Bohatí a propojení majitelé klubů
si mohou dovolit dodržovat předpisy,

ale lidé na okraji tyto bariéry
nedokáží překonat.

I když je to v zásadě možné,
získat povolení vyžaduje čas a peníze.

Není to reálné pro někoho,
kdo dnes večer zoufale potřebuje peníze.

Může to být uprchlík
nebo oběť domácího násilí.

Ve dvoustupňovém systému musí
ti nejzranitelnější pracovat nelegálně,

což je vystavuje všem dříve zmíněným
nebezpečím kriminalizace.

Zdá se, že všechny pokusy
o kontrolu nebo zákaz sexbyznysu

přinášejí reálné nebezpečí pro ty,
kteří sex za úplatu nabízejí.

Strach z represivních složek je nutí
pracovat na odlehlých místech,

což umožňuje klientům a dokonce policii
beztrestné násilné chování.

Pokuty a trestní rejstřík nutí ženy
dále nabízet sex,

namísto toho, aby mohly přestat.

Kvůli raziím proti klientům podstupují
větší rizika a jsou obětmi kuplířství.

Tytéž zákony posilují stigma a nenávist
vůči lidem nabízejícím sex za úplatu.

Když Francie před dvěma roky
zavedla na zkoušku Švédský model,

občané to považovali za záminku
k útokům na ženy pracující na ulici.

Průzkumy ve Švédsku ukazují,
že nyní chce zatýkat

poskytovatele sexuálních služeb více lidí,
než tomu bylo před zavedením zákona.

Proč zůstává prohibice tak populární,
když páchá takové škody?

Sexuální práce je a vždy byla
způsobem přežití pro neoblíbené menšiny,

osoby s odlišnou barvou pleti,
migranty, lidi s postižením,

LGBTQ menšinu, zejména transexuální ženy.

Menšiny, které jsou nejvíce
utiskované represivními zákony.

Nemyslím si, že je to náhoda.

Tyto zákony mají politickou
podporu právě proto,

že se zaměřují na osoby,
kterým se majoritní společnost vyhýbá.

Proč by jinak lidé
podporovali úplný zákaz?

Jistě, mnozí mají pochopitelné obavy
z obchodování s lidmi.

Myslí si, že cizinky, které jsou unášeny
a prodávány do sexuálního otroctví,

mohou být ochráněny
všeobecným zákazem služeb.

Podívejme se na obchod s lidmi blíže.

Nucená práce se vyskytuje
v mnoha průmyslových odvětvích,

zejména tam, kde pracují migranti
nebo jinak ohrožené osoby.

A je potřeba to řešit.

Nejlépe prostřednictvím
legislativy zaměřené

na konkrétní druhy zneužívání,
nikoliv na celá odvětví.

Když 23 neregistrovaných čínských
migrantů v Morecambe Bay v roce 2004

utonulo při lovu mušlí,
nikdo nevolal po zákazu rybolovu,

aby chránil oběti obchodu s lidmi.

Řešení spočívá ve větší
právní ochraně pracujících,

aby mohli vzdorovat zneužívání
a nebát se je hlásit příslušným orgánům.

Pokud budeme "obchod s lidmi"
chápat doslovně,

pak je veškerá nehlášená
prostituce přistěhovalců nucená.

Ve skutečnosti se mnozí z nich rozhodli,

že z ekonomických důvodů
raději skončí v rukou pašeráků.

Už dopředu počítají s tím,
že budou nabízet sex,

až dorazí do cílové destinace.

Ano, pašeráci často požadují
vysoké poplatky

a tím donutí migranty k práci,
kterou nechtějí dělat.

Zneužívají je, když jsou zranitelní -
to platí pro prostituci

stejně jako pro zemědělství,
pohostinství a práce v domácnosti.

Nakonec nikdo nechce
být do práce nucen.

Migranti tato rizika podstupují
kvůli rodinným vazbám, které opouštějí.

Pokud by mohli přicestovat legálně,

nesvěřovali by své životy
do rukou pašeráků.

Problémy vycházejí
z kriminalizování migrace,

podobně jako u kriminalizování
sexuální práce.

Historie nás již naučila,
že pokud se pokusíte zakázat cokoli,

co lidé chtějí nebo potřebují dělat,
třeba pít alkohol, překračovat hranice,

podstoupit potrat nebo nabízet sex,

způsobíte více škody než užitku.

Zákaz sotva ovlivní množství lidí,
kteří danou věc dělají.

Ale značně přitom ovlivní jejich bezpečí.

Proč tedy podporovat prohibici?

Jako feministka vím,

že sexbyznys je místem hluboce
zakořeněné sociální nerovnosti.

Většina zákazníků jsou muži,
kteří mají peníze.

Většina prodávajících jsou ženy bez peněz.

Můžete s tím souhlasit, jako já,

a myslet si, že plošný zákaz
je špatná politika.

V lepším, spravedlivějším světě by kvůli
přežití nabízelo sex mnohem méně lidí,

ale lepší svět nelze
snadno legislativně prosadit.

Pokud někdo nabízí sex,
protože je chudý nebo je bezdomovec

nebo nemá doklady
a nemůže najít legální práci,

zákaz nezpůsobí, že bude méně chudý,

že bude mít kde bydlet
ani že se zbaví statusu imigranta.

Lidé považují sex za peníze za ponižující.

Zeptejte se sami sebe:
je to více ponižující než hladovění

nebo se dívat, jak hladoví vaše děti?

Nikdo nevolá po tom,
aby bohatí nezaměstnávali chůvy

nebo nechodili na manikúru.

Přitom nejčastěji tuto práci
vykonávají chudé migrantky.

Pro některé feministky je
nepříjemným faktem,

že sex za úplatu nabízejí právě tyto ženy.

Chápu, proč sexbyznys
vyvolává tak silné reakce.

Když jde o sex, zažívají lidé mnoho
komplikovaných pocitů.

Ale zákony se nedají tvořit
na základě pouhých pocitů,

zvláště ne bez účasti těch,
kteří se jimi musí řídit.

Pokud ustrneme na zákazu sexbyznysu,
nedostaneme se od řešení

různých projevů genderové nerovnosti
k hledání řešení hlavních příčin.

Lidé jsou posedlí otázkou:
"Co kdyby to dělala vaše dcera?"

To je špatná otázka.

Představte si, že to již dělá.

Cítí se dnes v práci v bezpečí?

Proč se necítí bezpečněji?

Tak, podívali jsme se
na úplný zákaz, částečný zákaz,

Švédský neboli Severský model,

na legalizaci a na to,
jak všechny působí škody.

Ale zatím jsem neslyšela otázku:

"Co chtějí sexuální pracovnice?"

Koneckonců tyto zákony nás
přímo ovlivňují všechny.

Nový Zéland dekriminalizoval
sexuální práci v roce 2003.

Je podstatné vědět, že dekriminalizace
a legalizace nejsou totéž.

Dekriminalizace ruší zákony,
které se zaměřují

na trestní postihy sexuální práce

a staví sexuální služby
na úroveň ostatních služeb.

Na Novém Zélandu mohou lidé
pracovat společně kvůli bezpečnosti

a jejich zaměstnavatele kontroluje stát.

Žena může kdykoli a bez důvodu
odmítnout klienta.

A 96 procent žen je přesvědčeno,
že zákony chrání jejich práva.

Nový Zéland zatím nezaznamenal
nárůst prostituce,

ale díky dekriminalizaci
je práce mnohem bezpečnější.

Poučení plyne nejen z toho,
že tamější legislativa pomáhá,

ale také že se lidé poskytující sex
zásadně podíleli na její tvorbě,

konkrétně Sdružení
novozélandských prostitutek.

Když přišla ta pravá chvíle,

byly vyslyšeny hlasy přímo
mužů a žen ze sexbyznysu.

Zde ve Velké Británii
pomáhám vést organizace

jako Sex Worker Open University
a English Collective of Prostitutes.

Tvoříme součást globálního hnutí
požadující dekriminalizaci a sebeurčení.

Naším symbolem je červený deštník.

Naše požadavky podporují
globální organizace jako je UNAIDS,

Světová zdravotnická organizace
a Amnesty International.

Ale potřebujeme více spojenců.

Pokud řešíte rovnost pohlaví

chudobu, migraci nebo veřejné zdraví,

potom se vás týkají
práva žen v sexbyznysu.

Rády se zapojíme do vašeho hnutí.

To znamená nejen nám naslouchat,
ale pomoct, aby nás bylo více slyšet.

Braňte těm, kteří se nás snaží umlčet,
kteří říkají, že prostitutka je

příliš diskriminovaná příliš zkažená,
aby věděla, co je pro ní nejlepší.

Či naopak příliš protežovaná,
odříznutá od reálných problémů

na úkor milionů obětí,
které tak nejsou slyšet.

Toto rozlišování mezi obětí a emancipací

je fiktivní a existuje pouze proto,

aby zdiskreditovalo naše hlasy
a pomáhalo nás ignorovat.

Nepochybně mnozí z vás
mají těžké živobytí.

Ale sexuální práce je také práce.

Stejně jako vy, někteří z nás mají svou
práci rádi a někteří z nás jí nenávidí.

Zbylá většina má smíšené pocity.

Ale to, co cítíme k naší práci,

není to podstatné.

Podobně jako nejsou podstatné
pocity ostatních vůči naší práci.

Podstatné je, že máme právo pracovat
v bezpečí a podle vlastních pravidel.

Jsme skuteční lidé.

Zažíváme komplikované situace

a komplikovaně na tyto
zkušenosti reagujeme.

Ale naše požadavky komplikované nejsou.

Zeptejte se luxusních
společnic v New Yorku,

pracovnic v klubech v Kambodži,
žen z ulice v Jihoafrické republice

a všech mých bývalých kolegyň
v Soho a všechny budou říkat totéž.

Můžete mluvit s miliony lidí
ze sexbyznysu a bezpočtu organizací.

Všichni chceme dekriminalizaci
a stejná pracovní práva jako ostatní.

Ze sexbyznysu jsem tu dnes sama,

ale přináším zprávy
od všech z celého světa.

Děkuji.

(potlesk)