Můžeme vytvořit umělou inteligenci, aniž bychom nad ní ztratili kontrolu?

Bojíte se superinteligetní umělé inteligence? Ne? Měli byste, říká neurověděc a filosof Sam Harris ‒ a nejen v teoretické rovině. Chceme stavět stroje s vlastnostmi, které předčí ty lidské, ale ještě jsme se nevyrovnali s otázkami spojenými s vytvořením něčeho, co se k lidem může chovat tak, jako se lidé chovají například k mravencům.

Budu mluvit o selhání intuice,
kterým trpí mnozí z nás.

Vlastně jde o neschopnost
odhalit určitý typ nebezpečí.

Popíšu vám situaci,

kterou považuji za děsivou

a zároveň pravděpodobnou.

A jak se ukazuje,
tohle není dobrá kombinace.

Ovšem i přesto si bude
většina z vás myslet,

že mluvím spíš o zajímavých
než o děsivých věcech.

Popíšu vám, jak nás pokroky

v umělé inteligenci

mohou nakonec úplně vyhubit.

Vlastně myslím, že lze jen
stěží nevidět, že nás vyhubí

nebo že nás k sebezničení navedou.

A pokud jste na tom podobně jako já,

bude vám připadat zábavné
o těchto věcech přemýšlet.

Naše reakce je součástí toho problému.

Tahle reakce by nás měla znepokojovat.

Kdybych vás teď přesvědčoval,

že lidstvo pravděpodobně
zasáhne globální hladomor,

buď kvůli klimatickým změnám
nebo kvůli jiné katastrofě,

a že vaše vnoučata
či jejich vnoučata

budou nejspíš žít takhle,

určitě si neřeknete:

„Zajímavé! To je ale hezká přednáška.“

Hladomor není legrace.

Na druhou stranu,
smrt ve sci-fi zábavná je.

Jednou z věcí, které se teď na vývoji
umělé inteligence nejvíc obávám,

je to, že zřejmě nejsme schopní
přiměřeně emocionálně reagovat

na nebezpečí ležící před námi.

Já sám toho nejsem schopný,
i když o tom právě přednáším.

Je to jako volit cestu na rozcestí.

Vstoupit prvními dveřmi znamená
zastavit rozvoj inteligentních strojů.

Počítačový software a hardware se prostě
z nějakého důvodu přestane rozvíjet.

Zastavme se chvilku nad tím,
kdy by taková situace mohla nastat.

S ohledem na to, jakým jsou pro nás
inteligence a automatizace přínosem,

budeme technologie stále zlepšovat,
pokud toho vůbec budeme schopni.

Co by nás mohlo zastavit?

Celosvětová nukleární válka?

Globální pandemie?

Dopad asteroidu?

Justin Bieber prezidentem USA?

(smích)

Jde o to, že by naši současnou
civilizaci muselo něco zničit.

Představte si,
co hrozného by se muselo stát,

abychom nebyli schopni dále
zdokonalovat naše technologie,

neustále, generaci za generací.

V podstatě je to ta nejhorší věc,
jaká by v dějinách mohla nastat.

Čili jedinou alternativou, tou,
která nás čeká za druhými dveřmi,

je postupně každým rokem
pokračovat ve zdokonalování

inteligentních strojů.

V určitém okamžiku vytvoříme stroje,
které budou chytřejší než my,

a až budeme mít stroje,
které budou chytřejší,

začnou se zdokonalovat samy.

A potom nám hrozí situace,
kterou matematik I. J. Good nazval

„inteligenční explozí“,

tedy, že by se nám to
mohlo vymknout z rukou.

Jak vidíte třeba tady,
toto téma se často zpodobňuje

jako obava z armád zlovolných robotů,
kteří na nás zaútočí.

Ale to není moc pravděpodobný scénář.

Není to tak, že by stroje
najednou začaly být zlé.

Problém je v tom, že vytvoříme stroje,
které budou o tolik schopnější než my,

že i ta nejjemnější odchylka mezi
jejich a našimi cíli by nás mohla zničit.

Vezměte si, jak se chováme k mravencům.

Nic proti nim nemáme.

Nechceme jim cíleně ubližovat.

Necháme se i poštípat,
abychom jim neublížili.

Na chodníku je překračujeme.

Ale kdykoliv jejich přítomnost

vážně narušuje naše zájmy,

například při stavbě budov, jako je tahle,

bez mrknutí oka je zlikvidujeme.

Panuje obava, že jednou vytvoříme stroje,

které by s námi mohly, vědomě či nevědomě,

zacházet podobně lhostejně.

Mnohým z vás to nejspíš
přijde přitažené za vlasy.

Vsadím se, že někteří
z vás určitě pochybují,

že je možné superinteligentní AI vytvořit,

natož, že to nevyhnutelně nastane.

Pak ale musíte v následujících
předpokladech najít nějaký omyl.

Ty předpoklady jsou jen tři.

Inteligence je výsledkem zpracování
informací ve hmotných systémech.

Toto je vlastně víc než předpoklad.

Do našich strojů jsme už
omezenou inteligenci zabudovali

a mnohé z nich už operují
na úrovni superinteligentních lidí.

A víme, že pouhá hmota

může dát vzniknout
takzvané „všeobecné inteligenci“,

tedy schopnosti flexibilně
se orientovat v různých oblastech.

Protože náš mozek už to zvládl, že?

Mozek se skládá jenom z atomů,

a pokud budeme pokračovat
v budování systémů z atomů,

které budou vykazovat čím dál
inteligentnější chování, tak nakonec,

pokud nás něco nezastaví,

zabudujeme do našich strojů
všeobecnou inteligenci.

Klíčové je uvědomit si,
že na rychlosti pokroku nezáleží,

protože k dosažení cílové pásky
stačí jakékoli tempo.

Nepotřebujeme Mooreův zákon,
není zapotřebí exponenciální vývoj.

Prostě stačí pokračovat.

Druhým předpokladem je,
že budeme pokračovat.

Budeme naše inteligentní stroje
nadále zdokonalovat.

Protože inteligence je důležitá –

myslím tím to, že inteligence je buď
zdrojem všeho, čeho si ceníme,

nebo že ji potřebujeme
k zabezpečení všeho, čeho si ceníme.

Je to náš nejcennější zdroj.

Takže v tom chceme pokračovat.

Máme problémy, které zoufale
potřebujeme vyřešit.

Chceme například vyléčit
Alzheimerovu chorobu nebo rakovinu.

Chceme rozumět ekonomickým systémům.
Chceme zlepšit výzkum klimatu.

Takže budeme pokračovat,
pokud to půjde.

Je to rozjetý vlak, který nejde zastavit.

Posledním předpokladem je,
že lidé nestojí na vrcholu inteligence

a pravděpodobně nejsou ani pod vrcholem.

To je opravdu zásadní pohled.
Kvůli tomu jsme v tak prekérní situaci.

Kvůli tomu je naše intuice
při posuzování rizik tak nespolehlivá.

Vezměte si třeba
nejchytřejší lidi v dějinách.

Do užšího výběru by téměř každý
zařadil Johna von Neumanna.

To, jakým dojmem von Neumann
působil na lidi kolem sebe,

mezi něž patřili nejlepší
matematici a fyzici té doby,

je celkem dobře zdokumentováno.

Kdyby jen polovina historek o něm
byla aspoň z poloviny pravdivá,

tak není pochyb,
že patřil mezi nejchytřejší lidi historie.

Pojďme se teď zamyslet
nad rozsahem inteligence.

Tady je John von Neumann.

Tady jsou lidé jako vy a já.

A tady máme kuře.

(smích)

Pardon, kuře.

(smích)

Není důvod, aby tahle přednáška
byla víc depresivní, než je potřeba.

(smích)

Ovšem zdá se navýsost pravděpodobné,
že rozsah inteligence je mnohem širší,

než jak ho v současnosti vnímáme.

A pokud vytvoříme stroje
inteligentnější než jsme my,

tak budou velmi pravděpodobně
zkoumat toto spektrum způsobem,

který si neumíme představit,

a předčí nás způsobem,
který si neumíme představit.

A je důležité připustit,
že je tomu tak už díky samotné rychlosti.

Představte si, že jsme
vytvořili superinteligentní AI,

která je stejně chytrá jako průměrný
tým vědců na Stanfordu nebo MIT.

Víme, že elektronické obvody pracují
asi milionkrát rychleji než biochemické,

takže takový stroj
by přemýšlel milionkrát rychleji

než lidé, kteří ho postavili.

Takže ho na týden pustíte

a on vykoná stejnou intelektuální práci,
jaká by lidem trvala 20 000 let.

Týden za týdnem, pořád dokola.

Jak bychom vůbec mohli pochopit,
tím spíš nějak omezovat,

inteligenci schopnou takového pokroku?

Je tu i další znepokojivá věc –

představte si optimální situaci.

Představte si, že se nám podaří
navrhnout superinteligentní AI,

která nebude dbát na bezpečnost.

Hned napoprvé budeme mít dokonalou verzi.

Jako kdyby se naplnila nějaká věštba,
která by fungovala tak, jak bylo určeno.

Takový stroj by lidem
dokonale usnadňoval práci.

Dokázal by navrhnout stroj,
který by uměl stavět stroje

schopné jakékoli manuální práce,

napájené sluneční energií,
víceméně za cenu surovin.

Takže mluvíme o konci lidské dřiny.

Mluvíme také o konci
většiny intelektuální práce.

Ale co by takové opice jako my
v téhle situaci dělaly?

No, měli bychom čas hrát frisbee
a vzájemně se masírovat.

Přidali bychom nějaké to LSD
a kontroverzní oblečení

a svět by mohl vypadat jako „Burning Man“.

(smích)

Asi to zní krásně.

Ale zeptejte se sami sebe, co by se stalo,

kdyby ekonomika a politika
fungovaly tak jako dnes.

Pravděpodobně bychom zažili

takovou sociální nerovnost
a nezaměstnanost

jako nikdy předtím.

Zavládla by neochota dát okamžitě
toto bohatství do služeb lidstvu.

Několik bilionářů by zdobilo
obálky obchodních časopisů,

zatímco zbytek světa
by mohl v klidu hladovět.

A co by udělali Rusové nebo Číňani,

kdyby se doslechli, že se v Silicon Valley

někdo chystá zapojit superinteligentní AI?

Takový stroj by byl schopný vést válku,

ať už pozemní nebo kybernetickou,

s nebývalou silou.

V této situaci by „vítěz bral vše“.

Šestiměsíční náskok před konkurencí

by znamenal náskok minimálně 500 000 let,

Zdá se, že i pouhé fámy
o průlomu v této oblasti

by mohly náš druh dovést k nepříčetnosti.

Myslím si, že jednou z nejděsivějších věcí

je momentálně to,

co vědci zabývající se
vývojem umělé inteligence říkají,

když nás chtějí uklidnit.

Nejčastěji uváděným důvodem,
proč se prý nemáme obávat, je čas.

Všechno je to ještě daleko, nemyslíte?

Přijde to až tak za 50 nebo 100 let.

Jeden vědec řekl:
„Bát se o bezpečnost umělé inteligence

je stejné, jako bát se přelidnění Marsu.“

Pro Silicon Valley je to jen jiná verze:

„Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“

(smích)

Nikdo si nejspíš nevšímá toho,

že odvolávat se na časový horizont
je naprosto nelogické.

Pokud inteligence spočívá
pouze ve zpracování informací

a pokud budeme dál zlepšovat své stroje,

tak nějakou formu
superinteligence vytvoříme.

Ale nemáme ani ponětí,
jak dlouho nám bude trvat,

abychom ji vytvořili
za bezpečných podmínek.

Řeknu to ještě jednou.

Nemáme ani ponětí,
jak dlouho nám bude trvat,

abychom ji vytvořili
za bezpečných podmínek.

A možná jste si nevšimli,
že 50 let už není, co bývalo.

Tohle je 50 let v měsících.

Takhle dlouho máme iPhone.

A takhle dlouho se vysílají Simpsonovi.

Padesát let není moc času na to,

aby se náš druh vypořádal s jedním
z nejtěžších úkolů všech dob.

Ještě jednou – zdá se, že nejsme schopni
adekvátní emocionální reakce na to,

co podle všeho nepochybně nastane.

Odborník na počítače, Stuart Russell,
má pro tuto situaci hezké přirovnání.

Máme si představit, že dostaneme
zprávu od mimozemské civilizace,

ve které stojí:

„Pozemšťané,

za 50 let dorazíme na vaši planetu.

Připravte se.“

To bychom jen počítali, kolik měsíců
zbývá do přistání vlajkové lodi?

Cítili bychom o něco
naléhavější potřebu než teď.

Dalším důvodem, proč se prý nemáme bát,

je, že těmto strojům nezbude než
se držet našich hodnot,

protože se stanou doslova naší nadstavbou.

Budou implantované do našich mozků

a my se v podstatě staneme
jejich limbickým systémem.

Chvilku se zamyslete nad tím,

že tou nejbezpečnější
a nejuváženější cestou,

která se doporučuje,

by měla být implantace této
technologie do našich mozků.

Ona to vskutku může být
nejbezpečnější a nejuváženější cesta,

ale obvykle se všichni obávají
o bezpečnost technologií,

protože když máte nosit něco natrvalo,
musí to být dost dobře vyladěné.

(smích)

Hlubším problémem je to,
že vytvořit samotnou superinteligentní AI

je pravděpodobně snazší,
než vytvářet takovou inteligenci

společně s kompletní neurobiologií,

která umožní bezproblémovou
integraci do naší mysli.

A jelikož firmy a vlády budou tuto práci

nejspíše vnímat jako
závod se všem ostatními,

protože vyhrát tenhle závod
znamená dobýt svět ‒

tedy za předpokladu,
že ho hned nato nezničíte ‒

tak se dá čekat, že jako první se
udělá to, co bude nejjednodušší.

Já bohužel nevidím
pro tento problém žádné řešení,

kromě doporučení,
abychom o tom více přemýšleli.

Myslím, že potřebujeme
něco jako projekt Manhattan

na téma umělé inteligence.

Ne kvůli jejímu vytvoření,
protože to nevyhnutelně nastane,

ale abychom přišli na to,
jak se vyhnout závodům ve zbrojení

a jak ji vytvořit způsobem,
který vyhoví našim zájmům.

Když se bavíme o superinteligentní AI,
která se dokáže sama měnit,

vypadá to, že máme jen jednu šanci,
jak správně nastavit výchozí podmínky,

i když budeme muset tlumit

ekonomické a politické důsledky
takto nastavených podmínek.

Nicméně ve chvíli, kdy si přiznáme,

že inteligence pramení
ze zpracování informací,

že vhodně navržený počítačový systém
je podstatou inteligence,

a až přistoupíme na to, že budeme
tyto systémy neustále vylepšovat

a že horizont poznání nejspíš daleko
přesahuje vše, co v současnosti známe,

pak si musíme přiznat, že jsme uprostřed
procesu vytváření jakéhosi boha.

Teď by bylo dobré se ujistit,
že s tímto bohem budeme moci žít.

Díky moc.

(potlesk)