Krajina k nakousnutí

Co by měla obec dělat se svou nevyužitou půdou? Přece sázet na ní potraviny. Na jednom z TEDSalonů Pam Warhurst energicky a vtipně vypráví příběh o tom, jak se jí spolu s rostoucím týmem dobrovolníků povedlo proměnit parcely nevyužité půdy v komunitní zahrádky a také, jak se jim povedlo změnit způsob, jakým se v jejich komunitě na jídlo pohlíží.

Touha žít jinak může začít

i na velmi nečekaných místech.

Pocházím odsud, z Todmordenu,

což je městečko na severu Anglie,

které má 15 tisíc obyvatel,
leží mezi Leedsem a Manchestrem,

docela obyčejné město.

Dříve vypadalo takhle,

teď to tam vypadá spíš takto,

ovoce, zelenina a bylinky tam všude
klíčí a rostou hlava nehlava.

Říkáme tomu zahrádkářská propaganda. (Smích)

Zákoutí u železnice, parkoviště,

před zdravotním střediskem,
zahrádky před domy

a dokonce i u policejní stanice. (Smích)

Podél vodních kanálů vedou
„poživatelné“ chodníčky

a na našich hřbitovech všechno raší.

Je tam velmi dobrá zemina. (Smích)

Dokonce jsme vymysleli
nový druh cestovního ruchu.

Takzvaná zelinářská turistika
a věřte tomu nebo ne,

přijíždějí k nám lidé z celého světa
a potloukají se kolem našich záhonků

i tehdy, když zrovna nic moc neroste.

Ale máte se o čem bavit.

Neděláme to proto, že se nudíme.

Děláme to, abychom začali revoluci.

Zkusili jsme si odpovědět
na tuhle jednoduchou otázku:

Dokážete najít jazyk, který spojuje
lidi bez ohledu na věk,

příjem a kulturu, jazyk, který pomůže

objevit nový způsob života,

umožní jiný pohled na místa,
která je obklopují,

přispěje k tomu, že začnou přemýšlet,
jak využívat zdroje

a chovat se jinak?

Jsme schopní takový jazyk najít?

Pokud ano, je možné toto jednání opakovat?

Zdá se, že si můžeme odpovědět kladně,

tím jazykem zřejmě bude jídlo.

Před třemi a půl lety několik z nás

sedělo okolo kuchyňského stolu

a prostě jsme celou
tuhle věc vymysleli. (Smích)

(Potlesk)

Přišli jsme s opravdu jednoduchým plánem,
který jsme předložili na setkání s veřejností.

S nikým jsme se neradili.
Nesepsali jsme zprávu.

Toho už bylo dost. (Smích)

Na tom veřejném setkání
v Todmordenu jsme řekli:

zkuste si představit, že naše město

se zaměřuje na tři talíře:

první je komunitní, jak žijeme
svůj každodenní život,

další vědomostní, co učíme
naše děti ve školách

a které nové dovednosti navzájem sdílíme

a poslední je obchod, co děláme s penězi

a jaké podnikání podporujeme.

Teď si představte, že naše talíře
trochu vyvedeme z rovnováhy

skrze komunitní akce zaměřené na jídlo.

Když se nám podaří
roztočit jeden z těchto talířů,

bude to velký úspěch, který dodá lidem sílu,

ale když se nám pak zároveň
s komunitním talířem

povede roztočit i vzdělanostní
a pak i podnikatelský,

to bude teprve opravdová show,
skoro jako divadlo.

Sami pracujeme na naší odolnosti.

Sami začínáme obnovovat naši komunitu

a daří se nám to i bez pitomých
strategických plánů.

(Potlesk)

A ještě jedna věc.

Nikoho jsme nežádali o povolení,

prostě to děláme. (Smích)

Rozhodně nečekáme, že nám
ve schránce přistane šek předtím,

než začneme.

Ale hlavně se nenecháme zastrašit

složitými polemikami typu:

„Tyhle malé akce jsou bezvýznamné
v porovnání s problémy zítřka,“

protože já jsem viděla, jaký vliv
zrovna tyto malé akce mají

a je to prostě úžasné.

Vraťme se k setkání s veřejností. (Smích)

Na setkání jsme přednesli
svůj návrh, dvě vteřiny ticha

a pak celá místnost vybuchla.

Nikdy v životě jsem nic podobného nezažila.

Opakuje se to v každém městě,

kde vyprávíme náš příběh.

Lidé jsou na příběh o jídle
připravení a reagují na něj.

Chtějí pozitivní akce,
kterých se mohou účastnit

a v morku kostí vědí, že nastal čas,

aby převzali zodpovědnost

a chovali se lépe k ostatním

i ke svému okolí.

Tohle setkání proběhlo
před třemi a půl lety, od té doby

jsme jak na horské dráze.

Začalo to výměnou semínek,
opravdu nic složitého,

potom jsme se pustili do kousku země,
takový pruh při silnici,

který byl v podstatě záchodkem pro psy

a udělali jsme z něj opravdu
pěknou bylinkovou zahrádku.

Pak přišlo na řadu zákoutí
parkoviště, které je u nádraží,

to jste už viděli a z něj
jsme udělali zeleninové záhonky,

kde si každý může něco utrhnout.

A pak došlo na doktory. Zrovna u nás

postavili zdravotní středisko za 6 milionů liber

a z nějakého záhadného důvodu,
opravdu tomu nerozumím,

byly všude okolo něj
pichlavé rostliny. (Smích)

Šli jsme k doktorům a ptali se:
„Vadilo by vám, kdybychom je vytrhali?“

A oni: „Žádný problém,
ale musíte mít stavební povolení

a to v latině a ještě k tomu
v trojím vyhotovení.“

Tak jsme ho zařídili - (Smích) -
a teď tam rostou ovocné stromy,

keře, bylinky a zelenina

okolo ordinací těch doktorů.

Těch příkladů je víc, jako třeba kukuřice,

která rostla před policejní stanicí,

domov důchodců, který jsme obsázeli jídlem,

takže ho můžou sbírat a pěstovat.

Není to ale všechno jenom o sázení,

protože my všichni
jsme částí téhle skládanky.

Jde také o to vybrat z vašeho
společenství umělecky založené lidi,

díky jejichž báječným popiskám lidé pochopí,

co v těch záhonech vlastně roste,

protože je dost lidí,
co ve skutečnosti nepoznají

zeleninu, když není v plastikovém sáčku

s návodem k použití navrch.

Takže máme pár lidí, kteří tohle navrhují:

„Pokud kytka vypadá takhle,
netrhejte ji, ale když vypadá takto,

tak si poslužte."

Důležité je sdílení a to,
že investujeme v laskavost.

A ti, kteří nechtějí dělat ani to ani to,

tak ti mohou třeba vařit.

Jídlo sbíráme sezónně
a pak s ním jdeme do ulic,

do hospody nebo kostela,

vlastně kamkoli, kde žijí lidé.

Jdeme za lidmi a říkáme jim:

„My všichni jsme součástí
místního potravinového řetězce,

všichni jsme součástí řešení.“

Protože víme, že máme zelinářské turisty

a nade vše je milujeme, jsou vážně úžasní,

tak jsme si říkali, co pro ně ještě můžeme
udělat, co lepšího ještě můžou zažít?

No a vymysleli jsme, samozřejmě
aniž bychom se ptali,

Zelenou stezku k nakousnutí.

Což je stezka podél výstavních zahrádek,

cestičky podél kanálů obrostlé jídlem,
plochy pro včely, součástí je i seznámení se

s opylovači. Navrhli jsme ji tak, aby

provedla lidi přes celé naše město,

okolo našich kaváren i malých
obchodů, přes tržiště,

hlavně ne jenom do supermarketu a zpátky.

Věříme, že když změníme to,
kam lidé obyčejně ve městě

chodí, tak zároveň změníme jejich chování.

Což je vlastně druhý talíř,
ten vzdělanostní.

Takže spolupracujeme se střední školou.

Založili jsme společnost.
Za tou střední školou byl kousek

volné země, kde teď navrhujeme

blok akvaponiky,

což znamená, že spolu budou
v symbióze žít ryby a zelenina

v sadu se spoustou včel.

Děti nám to pomáhají stavět

a podporují tuhle myšlenku.
A díky tomu, že naše komunita

byla nadšená ze spolupráce
s tou střední školou,

tak na ní teď začali učit zemědělství.

No a protože se tam děti učí zemědělství,
začali jsme vymýšlet,

jak bychom těm dětem, které nikdy
takovou kvalifikaci neměly,

ale strašně je to baví,

jak bychom mohli zajistit,
aby toho vyzkoušely ještě víc.

Dostali jsme kousek půdy, kterou darovalo

místní zahradnictví.

Bylo to tam dost blátivé,
ale nějakým neuvěřitelným způsobem,

který byl celý postavený na dobrovolnictví,
se nám z toho místa povedlo vybudovat

zahradnické učiliště.

Máme tam skleníky a vyvýšené záhonky

a všechny věci, které potřebujete k tomu,
abyste zabořili ruce do hlíny

a zvážili, jestli to třeba není to,
co chcete v životě dělat.,

Díky tomu, co jsme tam dělali,
nám místní vědci řekli:

„Víte co, mohli bychom pro vás navrhnout

komerční kurz zahradnictví.

Co víme, tak zatím žádný neexistuje.“

Takže na něm teď pracují,
plánujeme ho spustit ještě tento rok,

všechno je to takový experiment
a všechno je to dobrovolné.

No a ještě tu máme třetí talíř,

protože, když se procházíte krajinou,
ve které se toho dá hodně sníst

a když nabíráte nové zkušenosti
a když se třeba začnete zajímat o to,

co kdy roste, že se to liší
podle ročních období,

tak si můžete říct,
že chcete utratit více peněz

za výrobky místních výrobců.

Nemusí se jednat jenom o zeleninu,
ale i o maso, sýry, pivo

a spoustu dalšího.

No ale nakonec, my jsme
jen místní sdružení, víte.

Všichni jsme dobrovolníci.
Co můžeme ve skutečnosti dělat?

Takže jsme začali
s velmi jednoduchými věcmi.

Vybrali jsme nějaké peníze, koupili tabule

a napsali na ně „K nakousnutí“,

pak jsme je na trzích rozdali
všem místním obchodníkům

a oni na ně naškrábali,
co zrovna prodávají.

Opravdu se to chytlo,
lidé se kolem nich shromažďovali.

Tržby šly nahoru.

Potom jsme si s farmáři
popovídali a řekli jim:

„Vážně nám na tom záleží.“

Jim se tomu ale pořád nechtělo
věřit, tak jsme přemýšleli,

no, co budeme dělat? Jasně.
Pokud se nám povede vytvořit kampaň,

která je zaměřená jen
na jeden produkt a ukázat jim,

že si ho lidé budou kupovat,
protože je z místa, kde bydlí,

tak si to možná rozmyslí a uvěří nám.

Rozběhli jsme kampaň -
přijde mi docela vtipná -

jmenuje se Vím o vejci.

Proběhlo to tak, že jsme vyrobili mapu
a dali na ni lidi, kteří prodávali vajíčka.

Je to upravená mapa Togmordenu.

A každý, kdo prodává svým sousedům
přebytečná vajíčka,

třeba u dveří zahrádky,
což je naprosto legální,

tak jsme ho tam přidali.
Na začátku jsme měli čtyři,

teď jich máme 64 a v návaznosti na to

teď lidé chodí do obchodů

a chtějí místní Todmordenská vejce
a v návaznosti na to

se někteří farmáři rozhodli
chovat více slepic

ve venkovních výbězích a potom
začali chovat i ptáky na maso

a i přesto, že se jedná o opravdu malé krůčky,

tak vzrůstá důvěra mezi
místními v to, že se uživí

a to se projevuje různými způsoby.

Máme teď i farmáře, kteří vyrábějí sýr,

někteří mají víc slepic i chovných prasat,

taky vyrábějí paštiky a koláče a další věci,

které by je nikdy předtím nenapadly.

Na trzích máme víc stánků,
ve kterých se prodávají místní produkty

a podle průzkumu, který udělali
zdejší studenti, 49 % prodejců potravin

z našeho města říká, že mají vyšší zisky

a to díky tomu, co my právě děláme.

A to jsme jen dobrovolníci
a tohle všechno je experiment.

(Smích)

Takže, nic z tohoto není žádná velká věda.

Rozhodně to není přemoudřelé ani originální.

Ale je to propojené a nikoho to nevylučuje.

Tohle hnutí není pro lidi,

kteří se chtějí vždycky vydělovat.

Tohle hnutí je pro všechny.

Naše motto zní: Jíš? Patříš k nám. (Smích)

(Potlesk)

Nezáleží na věku, příjmu ani kultuře.

Je to opravdu jako na horské dráze,

ale vraťme se k naší první otázce,

zda je naše zkušenost přenositelná.
Bezpochyby ano.

V současnosti více než
30 měst v Anglii roztáčí

Talíře k nakousnutí.

Způsob provedení je na nich,
mají naprostou volnost

a zkoušejí, jaké to je žít
svůj život trochu jinak.

V celosvětovém měřítku se k nám přidaly
komunity napříč Amerikou

a Japonskem, neuvěřitelné, co?

Amerika, Japonsko a Nový Zéland.

Poté, co bylo na Novém Zélandu
zemětřesení, nás lidé odtamtud navštívili,

aby viděli, jak propojit alespoň
část z tohoto veřejného odhodlání,

které panovalo okolo lokálního pěstování,
také v srdci Christchurch (město na Novém Zélandě).

Nic z toho nestojí víc peněz

a nic z toho se netopí v papírování,

jedna věc je ovšem nezbytná,
totiž abyste začali přemýšlet jinak,

byli připraveni se uskrovnit,
vytvářet programy,

abyste tak vytvořili podpůrnou konstrukci,

která poslouží jako startovací
plocha pro komunitu.

Dokonce už máme v záloze pár dobrých nápadů.

Naše místní samospráva
se rozhodla zpřístupnit

K nakousnutí úplně všude a za tímto účelem

se rozhodli udělat dvě věci.

Zaprvé, vytvoří majetkový registr
nevyužívané země, kterou vlastní

a vloží ji do potravinové banky,
aby ji komunity

mohly využívat bez ohledu na to, kde žijí,

tohle všechno bude pojištěno licencí.

A taky řekli všem svým zaměstnancům,

pokud můžete, tak jim
pomáhejte sázet a pěstovat,

pomáhejte jim udržovat okolí.

Najednou se začínají
rozjíždět akce na pozemcích

místní správy. Začíná se to rozšiřovat.

Tvořivě reagujeme na to,
co od nás očekávalo Rio

a ještě je tady spoustu práce.

Abych uvedla pár příkladů,
zaprvé prosím přestaňte

sázet pichlavé rostliny okolo státních budov.
Je to mrhání místem.

(Smích) Zadruhé, snažte se prosím -
stokrát prosím - vytvořit

krajinu, ve které je jídlo, aby naše děti
kolem něj mohly chodit

ať už půjdou hlavní třídou,

do parku, úplně kdekoli.

Navrhněte místním úředníkům,
ať umístí zahrádky do středu

města i jeho územního plánu,
namísto aby je odsunuli

na okraj, kde je nikdo neuvidí.

Povzbuzujme školy, aby se k této věci
postavily s vážnou tváří.

Nezkoušíme tu nějaké podružnosti.

Pokud skutečně chceme
inspirovat budoucí zemědělce,

tak prosím řekněme každé škole:

snažte se zprávu o tom,
jak závažnou roli představují

naše okolí, místní potraviny,
země, předat smysluplně.

Zasaďte se o to, aby tato zpráva
prostupovala celou vaší školou

a vytvoříte novou generaci.

Můžete dělat strašně moc
různých věcí, ale v důsledku

se jedná o něco opravdu jednoduchého.

Děje se to skrze přirozený vývoj,

vzrůstajícím uvědoměním síly malých počinů.

Konečně začínáme věřit sami sobě,

začínáme věřit, že každý z nás je schopen

vytvořit jinou, přívětivější budoucnost,

a to je podle mě fantastické.

Děkuji. (Potlesk)

(Potlesk)

Děkuji vám. (Potlesk)