Amfora od Exekia, Achilles a Aias zabraní do hry, cca 540-530 př. n. l., Vatikánká muzea.

Mluví: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

Atická černě zdobená amfora od Exekia (hrnčíř a malíř), cca 540-530 př. n. l, 61,1 cm vysoká, nalezl Vulci (Etruské Muzeum, Vatikán).

Nacházíme se v Etruském muzeu,

Vatikánském muzeu v Římě,
a díváme se na moji oblíbenou nádobu

na celém světě.
Vidím, proč je to tvá oblíbená nádoba.

Skoro až září.
To, co ji dělá tak famózní

je tento jednoduchý obrázek dvou hrdinů,

ale přitom nám dává tolik informací.
Tito hrdinově jsou

Achilles nalevo a Aias napravo,
dva velcí řečtí hrdinové,

ztvárněni v Homérově "Iliadě"

a Exekias je hrnčíř, který se podepsal
pouze na dvou vázách jako hrnčíř

a malíř identifikoval tyto dvě
figury zakomponováním

jejich jmen přímo nad nimi.
Také nám říká,

co se mezi nimi děje.
Achilles nalevo říká

slovo "čtyři". Zde vidíte "tesra".
A napravo

vidíme Aianta říkat "tři" (tri)

Hned poznáme, že Achiles vítězí
ve hře, kterou hrají.

Samozřejmě je to metafora, kterou tento
mýtus bude odhalovat.

Na obou stranách vidíme jejich štíty.
Achilles má stále svoji helmu,

ačkoli Aias už svoji sundal. Takže moment
odpočinku mezi souboji.

Jsou na Trojském bitevním poli. Exekias
nám o tom zde dává dokonce více informací.

Hod kostkami není pouze hrou,
ale také jejich osudem.

Podívejte se například, jak jsou nahrbeni
a zaměřeni na hru v rukách.

a vzpomeňte si, že tito dva jsou
velmi blízcí přátelé, je zde tedy

důvěrnost, bratrství. Nicméně Achilles,
který má zde důležitější roli,

drží volně své kopí, můžete si všimnout,
jak jsou body odděleny.

Na dně můžete díky liniím vidět,
že nejsou tak souběžné.

Ale podívejte se na figuru vpravo.
Aias drží oštěp více souběžně,

takže je nám jasné, že svou
pěstí zadržuje napětí.

Cítím i trochu napětí v jeho obočí.
Přesně, když se zadíváte na jeho obočí

opravdu zblízka, všimnete si, že Achillovo
obočí tvoří samostatná vrytá linie.

Ale Aias má dvojitou linii, což je taková
nápověda, že je zde možná nějaké napětí.

Další detail, který můžeme postřehnout,
ačkoliv je velice jemný,

podívejte se na obě figury.

Achilles je klidný, jeho pata
je opřena o zem. Ale Aiantova pata je

lehce zvednuta, takže si můžete všimnout
slabého světla vycházejícího z pod ní.

Jeho svaly na lýtkách pracují,
to znamená, že je v napětí.

Je také více předkloněný, jeho hlava je
níže, než hlava jeho přítele Achilla.

To vypadá poněkud vážnějí,
než nějaká desková hra.

Pozorovatel ze starověkého světa by věděl,
co nám kresba na této nádobě říká.

Jak jsi řekla, Achilles je velký hrdina.

Jako dítě jej matka ponořila do řeky Styx,
díky čemuž se stal nepřemožitelným.

Držela ho ale za patu, a proto jeho pata
bylo jediné místo, kde byl zranitelný.

Nakonec bude zabit šípem,
který jej zasáhne právě do tohoto místa.

Od té doby používáme termín
"Achillovo pata" jako slabé místo.

Nicméně Achilles zemřel jako velký hrdina.

Aiantův osud byl komplikovanější.

Přežije Achilla a odnese svého velkého
přítele z bitevního pole.

Nakonec bude v boji v Achillově brnění.

Achilles měl velice speciální brnění
vytvořené bohem Héfaistem.

Toto brnění chtěli vlastnit hned dva muži.
Pronesli tedy před soudem řeč. I když měl

Aias k Achillovi nejblíže dostal se do
špatné situace kvůli vraždě několika Řeků.

Tyto řeky a nakonec i sám sebe zabil
vlastním mečem. Konec života v ponížení.

Starověký Řek musel mít jako pozorovatel
opravdu zajímavý nadhled na tento příběh

a na to, k jakým osudům
tito hrdinové dospěli.

Ale příběh, je jedna věc, a styl, jakým
Exekias prezentoval tuto situaci a tyto

dvě postavy s takovou noblesou, a tak
úžasným detailem ve tvarech této vázy,

která je tak elegantní, je něco jiného.

Exekias byl opravdu velký mistr atické
černé vázové figurové malby. Tyto černé

siluety, pokud se podíváte zblízka, jsou
zdobeny zejména za pomocí jehly.

A černý povrch vypadá jako barva,
ale není to zcela barva. Řekové neměli

technologie k rozehřátí pecí natolik, aby
vytvořili pravou glazuru, která se

používá na dnešní keramice. Místo toho
vzali kvalitní hlínu, nechali ji ve vodě

a použili to jako barvu. Záleželo na
množství kyslíku vpuštěném do pece,

buďto to zčernalo nebo zčervenalo.
Nejdříve listem nanesli barvu na povrch

a poté to leštili. Proto dosáhli hladkého
povrchu. Představte si zadní část lžíce,

neustálé natírání poté dosáhlo povrchu,
který byl lesklý a připomínal glazuru.

Když se dívám na dekorativní okraje uší,
či dekorativní okraje nad figurami,

jsou vidět nádherné detaily,
skoro až trojrozměrná forma.

Lístky jsou tak vyzdviženy do prostoru,
jako kdyby chytaly světlo.

Řekové často využívali těchto zdobných
linií k ohraničení povrchu.

Skoro to až připomíná zdobení dortu.

Na povrchu se pak často tvoří obrazce
připomínající "housenku" .

A to zde vidíme v opravdu jemné formě.

Exekias byl mistr, jeho nádoby
vyčnívají tolika způsoby,

jejich tvarem, malbou a detailem
v dramatu, který byl schopen sdělit.

Etruskové si to také mysleli,

protože museli utratit opravdu
slušnou částku peněz za převoz

této nádoby z Řecka přes středomoří
až na italský poloostrov, kde sídlili.

Mnoho významných nádob starověkého
Řecka bylo zasypáno v etruských hrobkách.

Spousta importu. Řekové měli opravdu
pozoruhodný obchod s nádobami.

Exekias byl jedním z velkých mistrů.