Joseph Nye o globálním přerozdělení moci

Historik a diplomat Joseph Nye nám dává náhled, jak se v příštích letech bude vyvíjet přesun moci mezi Čínou a USA a jaké budou celosvětové důsledky, protože ekonomická, politická a "měkká" moc se mění a přesouvá.

Dnes budu hovořit

o moci v 21. století.

A v podstatě, co bych vám rád řekl,

že rozdělení moci se mění

a že dochází ke dvěma druhům změn,

které chci probrat.

Jedna z nich je "přesun moci",

to jest, změna moci mezi jednotlivými státy.

A zde se dá zjednodušeně říct,

že se moc přesouvá ze Západu na Východ.

Další změnou je "rozpuštění moci",

kde se moc přelévá

ze všech států - západních i východních -

k nestátním účastníkům.

Tyto dvě změny

jsou největším přesunem moci

v našem století.

A chci vám o nich povědět nejdříve jednotlivě,

a poté i jak se navzájem ovlivňují

a proč se nakonec může jednat i o dobrou zprávu.

Když mluvíme o přesunu moci,

mluvíme často o vzestupu Asie.

Ve skutečnosti bychom měli mluvit

o zotavení nebo návratu Asie.

Pokud bychom se podívali na svět

v roce 1800,

zjistili bychom, že více jak polovina světové populace

žila v Asii

a tvořila více jak polovinu světové produkce.

Rychle se přesuňme do roku 1900

polovina světové populace -- více jak polovina -- stále žije v Asii,

ale zajišťuje

pouze pětinu světové produkce.

Co se stalo? Průmyslová revoluce,

která znamenala, že z ničeho nic

se z Evropy a Ameriky

staly dominantní části světa.

A co nyní vidíme v 21.století,

že se Asie postupně vrací

k tomu, aby v ní žila více jak polovina světové populace

a podílela se na polovině světové produkce.

To je důležité a je to důležitý posun.

Ale dovolte mi říct něco málo

o druhé změně, o které chci mluvit,

a kterou je rozpuštění moci.

Abyste pochopili rozpuštění moci,

vezměte v úvahu,

že náklady na výpočetní a komunikační techniku

se propadly tisíckrát

mezi rokem 1970

a začátkem tohoto století.

Ano, jedná se o velké abstraktní číslo.

Pro lepší představu

pokud by cena automobilu

spadla tak rychle

jako cena výpočetní techniky,

mohli byste si dnes koupit auto

za pět dolarů.

Když cena nějaké technologie

klesá takto dramaticky,

překážky ke vstupu se snižují.

Kdokoliv se může zapojit do této hry.

Takže v roce 1970,

když jste chtěli navázat kontakt

z Oxfordu do Johannesburgu

do Nového Dillí

do Brazílie

a zároveň kamkoliv jinam,

mohli jste.

Technologie existovaly.

Ale abyste to mohli udělat,

museli jste být velmi bohatí --

jako vláda, nadnárodní korporace,

možná katolická církev --

prostě jste museli být dost majetní.

Nyní má kdokoliv tuto možnost,

která byla předtím omezena cenou

jen pro pár vyvolených.

Pokud máte částku na vstup do internetové kavárny --

naposledy, když jsem se díval, byla okolo 30 Kč za hodinu --

a pokud je k dispozici Skype, je to zdarma.

Takže možnosti,

které bývaly omezené,

jsou nyní dostupné každému.

A to neznamená,

že éra státu skončila.

Stát je stále důležitý.

Ale scéna je přelidněná.

Stát už není sám. Je zde mnoho a nových hráčů.

Něco z toho je k prospěchu:

Oxfam,

významný nevládní (nestátní) hráč.

Něco z toho je špatně:

Al-Káida, další nevládní hráč.

Ale zamyslete se, co to zapříčinilo,

jak přemýšlíme o tradičních pojmech a představách.

Myslíme si, že jde o válku

a mezistátní válku.

A můžete se v myšlenkách vrátit do roku 1941

kdy vláda Japonska

zaútočila na Spojené Státy v Pearl Harbor.

Stojí za povšimnutí,

že nestátní hráč

zaútočil na Spojené Státy v roce 2001

a zabil víc Američanů

než vláda Japonska v roce 1941.

Můžete na to nahlížet

jako na privatizaci války.

Takže pozorujeme velkou změnu

na základě rozpuštění moci.

Ale problémem je,

že nepřemýšlíme zrovna inovativně.

Dovolte mi udělat krok zpět

a zeptat se: co je to moc?

Moc je jednoduše schopnost

ovlivnit ostatní

k získání výsledků, které chcete,

a to je možné třemi způsoby.

Můžete toho docílit výhrůžkami

silou, "bičem,"

můžete zaplatit,

"cukr,"

a nebo můžete ostatní přesvědčit,

aby chtěli, co chcete vy.

A tato schopnost, přimět ostatní chtít to, co chcete vy,

abyste dosáhli výsledku, který chcete,

bez síly nebo peněz,

je to, čemu říkám měkká moc.

A tato měkká moc byla dost přehlížena

a značně nepochopena,

a přesto je nesmírně důležitá.

Skutečně, pokud se naučíte

využívat měkkou moc,

můžete dost ušetřit

na cukru a bičích.

Tradičně lidé přemýšleli o moci

především jako o vojenské moci.

Například, významný historik z Oxfordu,

který učil zde na univerzitě, A.J.P. Taylor,

definoval velkou moc

jako schopnost země vítězit ve válkách.

Nyní potřebujeme nový pohled,

pokud máme porozumět moci v 21.století.

Není to jen o vítězství ve válkách,

i když války stále přetrvávají.

Není to o tom, čí armáda zvítězí;

ale čí příběh zvítězí.

A musíme více přemýšlet o příbězích

a čí příběh bude účinnější.

Nyní dovolte mi se vrátit

k otázce

přesunu moci

mezi státy

a co se vlastně děje.

Příběhy, kterými se zabýváme,

bývají vzestupy a pády

velkých mocností.

A současný příběh je všechen

o vzestupu Číny

a ústupu Spojených Států.

Dokonce při finanční krizi v roce 2008

mnoho lidí říkalo, že to je

začátek konce americké moci.

Tektonické desky

světové politiky se posouvaly.

A ruský prezident Medvědev například

prohlásil v roce 2008,

že se jedná o začátek konce

moci Spojených států.

Ale ve skutečnosti,

tato metafora ústupu

je často velmi zavádějící.

Pokud se podíváte do historie, nedávné historie,

uvidíte cyklus, kde se přesvědčení

o ústupu Ameriky

objevuje a mizí zhruba každých 10 až 15 let.

V roce 1958,

kdy Sověti vypustili Sputnik,

říkalo se "Tohle je konec Ameriky."

V roce 1973, embargo na ropu

a zrušení výkupu dolarů ze zahraničí za zlato,

to byl konec Ameriky.

V 80.letech,

kdy Amerika procházela za vlády Reagana přerodem

mezi těžkým průmyslem středozápadu

k průmyslu Silicon Valley v Kalifornii,

to byl konec Ameriky.

Ve skutečnosti jsme ale zjistili je,

že ani jednou to nebyla pravda.

Dokonce lidé byli tak nadšení

v počátcích nového milénia,

že si mysleli, že Amerika dokáže cokoliv,

což nás vedlo k nešťastným

dobrodružstvím v zahraničí politice,

a nyní se vracíme zpátky k ústupu.

Poučení z této historky

je, že všechny příběhy o vzestupu a pádu a ústupu

nám říkají o dost více o psychologii

než nám říkají o realitě.

Pokud se pokusíme soustředit na realitu,

pak se potřebujeme zaměřit na

to, co se opravdu děje,

pokud jde o Čínu a Spojené Státy.

Goldman Sachs předpovídá,

že Čína a čínská ekonomika

předstihne americkou

do roku 2027.

Takže nám zbývá kolik...?

17 let

než bude Čína větší.

Někdy,

s 1,3 miliónem bohatších lidí,

se stanou většími než Spojené Státy.

Ale buďte opatrní s těmito předpovědmi,

jakou je předpověď od Goldman Sachs,

ačkoliv vám dávají přesný obrázek

přesunu moci v tomto století.

Dovolte mi zmínit tří důvody, proč je to tak zjednodušené.

Zaprvé, jedná se o lineární předpověď.

Však víte, vše co říkají,

zde je tempo růstu Číny, zde je tempo růstu USA.

takhle to roste - jako přímka.

Historie není lineární.

Na cestě jsou překážky, dochází k nenadálým událostem.

Za druhé,

čínská ekonomika

překoná ekonomiku USA, řekněme, v roce 2030,

což se může stát,

tak se bude jednat o celkovou velikost ekonomiky,

a ne o příjem na obyvatele --

neřekne vám to nic o skladbě ekonomiky.

Čína má stále velké oblasti,

které jsou zaostalé,

a příjem na obyvatele je lepším ukazatelem

vyspělosti ekonomiky.

Číňani nedoženou a nepředběhnou Američany

až do doby o něco pozdější,

po roce 2050 v tomto století.

Další bod který stojí za zmínku

je jak jednorozměrná

tato předpověď je.

Však víte, soustředí se to na ekonomickou sílu

měřenou HDP.

Nic vám to neřekne o vojenské moci,

a téměř nic o měkké moci.

Je to vše velmi jednorozměrné.

A také, když přemýšlíme o vzestupu Asie

nebo návratu Asie,

jak jsem to nazval o chvíli dříve,

je dobré si vzpomenout, že Asie není jedna a ta samá.

Pokud sedíte v Japonsku

nebo v Novém Dillí

nebo v Hanoji,

váš pohled na vzestup Číny

bude lehce odlišný než pokud budete sedět v Pekingu.

Dokonce jedna z výhod,

kterou Američané budou mít

vzhledem k moci Asie,

že všechny tyto země

chtějí Ameriku jako garanta politiky

vůči vzestupu Číny.

Je to jakoby Mexiko a Kanada

byly nepřátelskými sousedy vůči Spojeným státům,

což nejsou.

Takže tyto jednoduché předpovědi

jako ta od Goldmana Sachse

nám neříkají, co potřebujeme vědět

o přesunu moci.

Mohli byste se zeptat, no a co?

Proč na tom záleží? Koho to zajímá?

Je to jen hra,

kterou hrají diplomati a akademici?

Odpověď zní, že na tom záleží docela dost.

Protože, pokud věříte v ústup

a dostanete na tohle špatné odpovědi,

fakta, ne mýty,

můžete dospět k politice, která je velmi nebezpečná.

Dovolte mi dát vám příklad z historie.

Peloponéská válka

byla obrovským konfliktem,

ve kterém se společnost řeckých městských států

roztrhla na kousky

před dvěma a půl tisíci lety.

Co bylo příčinou?

Thúkydidés, významný historik Peloponéských válek

řekl, že to byl vzestup aténské moci

a z toho plynoucí obavy Sparty.

Všimněte si ve vysvětlení obou argumentů.

Mnoho lidí se pře,

že 21.století

zopakuje 20.století,

ve kterém 1.světová válka,

velký to požár

ve kterém evropský státní systém

se rozpadl na části

a zničil sebe jako světové centrum,

tak to bylo způsobeno

vzestupem moci Německa

a vzniklými obavami v Británii.

Takže jsou lidé, kteří nám říkají,

že tohle se zopakuje v současnosti,

že to, co uvidíme,

bude to samé i v tomto století.

Ne, myslím si, že je to špatně.

Je to špatný příklad z historie.

Z jednoho důvodu, Německo překonalo Británii

v síle průmyslu před rokem 1900.

A jak jsem řekl dříve,

Čína ještě nepřekonala Spojené Státy.

Ale také, pokud tomu věříte,

vzniká pocit strachu

vedoucí k přehnaným reakcím.

A největší nebezpečí, které máme

ve zvládnutí tohoto přesunu moci

směrem k Východu je strach.

Budu parafrázovat Franklina Roosevelta

z odlišného kontextu,

jediná věc, které je třeba se bát, jsme my sami.

Nemusíme se bát vzestupu Číny

a návratu Asie.

A pokud máme politiku,

ve které bereme v potaz

širší historický pohled,

budeme schopni

zvládnout tento proces.

Dovolte mi nyní říct pár slov

o rozdělení moci

a jak to souvisí s rozpouštěním moci

a jak spojit tyto dva typy dohromady.

Pokud se zeptáte, jak je moc rozdělena v dnešním světě,

je rozdělena nějak takhle

v trojrozměrném šachu.

Vrchní deska:

vojenská síla mezi státy.

Spojené Státy jsou jedinou supervelmocí,

a pravděpodobně to tak zůstane

další dvě nebo tři dekády.

Čína nenahradí USA na vojenské desce.

Střední deska trojrozměrného šachu:

ekonomická síla mezi státy.

Moc je multipolární.

Jsou zde misky vah -

USA, Evropa,

Čína, Japonsko,

které se navzájem vyvažují

Spodní deska těchto tří rozměru,

deska mezinárodních vztahů,

záležitosti, které překračují hranice států a nejsou pod kontrolou vlád,

věci jako změny klimatu, obchod s drogami,

finanční toky,

pandemie,

všechno toto překračuje hranice

pryč od vlivu státu

nikdo je nemá pod svou kontrolou.

Nemá smysl mluvit o jednopólovosti

nebo mnohopólovosti.

Moc je rozdělena chaoticky.

A jedinou možností jak můžete vyřešit tyto problémy --

a zde je místo, kde mnoho velkých výzev

přichází v tomto století --

skrz součinnost,

skrz spolupráci,

což znamená, že měkká moc se stane důležitější

a bude třeba schopnost organizovat zájmové spolky,

aby se vypořádaly s těmito problémy

a aby byly schopné spolupráce.

Další možností

je, že při pohledu na moc v 21.století

chceme potlačit myšlenku,

že součet moci je vždy nulový --

můj zisk je vaší ztrátou a obráceně.

Moc může mít v součtu kladnou hodnotu,

kde váš zisk může být mým ziskem.

Pokud Čína vyvine lepší energetické zabezpečení

a lepší kapacitu,

aby zvládla své problémy s emisí skleníkových plynů,

je to pro nás dobré

a stejně tak dobré pro Čínu

a také pro kohokoliv jiného.

Takže růst moci Číny,

aby se vypořádala s vlastními problémy skleníkových plynů

je dobrý pro všechny,

a nejedná se o nulový součet, já vyhrávám, ty prohráváš.

Jedná se o součet, ve kterém všichni získáváme.

Takže, když přemýšlíme o moci

v tomto století,

chceme se zbavit tohoto pohledu,

že vše, co vyhraji, vy prohrajete.

Teď nemíním být jako Pollyanna.

Války budou. Moc bude.

Vojenská moc je důležitá.

Udržování rovnováhy je důležité.

Tohle vše zůstane.

Tvrdá moc je zde,

a zůstane.

Ale pokud se nenaučíte jak smíchat

tvrdou moc s měkkou mocí

ve strategii, kterou nazývám chytrá moc,

nevypořádáte se s novými druhy problémů,

kterým čelíme.

Takže klíčová otázka, o které potřebujeme přemýšlet, když se na tohle podíváme,

je, jak budeme spolupracovat

aby jsme vytvořili globální veřejné statky,

zboží a věci, z čeho můžeme mít my všichni prospěch?

Jak určíme naše národní zájmy

tak, aby to nebyl jen nulový součet,

ale kladný součet.

V tomto smyslu, pokud určíme naše zájmy,

například pro Spojené Státy,

tak jako Británie určila své zájmy v 19.století,

zachování otevřeného trhu,

zachování měnové stability, zachování svobody na moři --

toto bylo dobré pro Británii,

a stejně tak dobré pro všechny ostatní.

A v 21.století, musíte jít na to podobně.

Jak vytvoříme globální veřejné statky,

které jsou dobré pro nás,

ale ve stejný okamžik i dobré pro všechny ostatní?

A toto bude rozměr dobrých zpráv,

který se musí vzít v úvahu,

když přemýšlíme o moci v 21. století.

Jsou způsoby jak určit naše zájmy

v nichž, zatímco se bráníme tvrdou mocí,

umíme se sdružit s ostatními do spolků,

abychom vytvořili nejen veřejné statky,

ale i způsoby, jak zlepšit naši měkkou moc.

Takže pokud se podíváme na prohlášení,

které byly v tomto směru učiněny,

jsem ohromen tím, když Hillary Clintonová

popisovala zahraniční politiku

Obamovi vlády,

řekla, že zahraniční politika Obamovi vlády

bude chytrá moc,

přesně řečeno, "využití všech nástrojů

z naší dílny zahraniční politiky."

A pokud se máme vypořádat

s těmito dvěma velkými pohyby moci, které jsem popsal,

pohyb moci vyjádřený přesunem moci mezi státy,

pohyb moci vyjádřený

rozpuštěním moci pryč od všech států,

budeme muset vytvořit nový příběh moci,

ve kterém spojíme tvrdou a měkkou moc

ve strategii chytré moci.

A to je ta dobrá zpráva, kterou mám. Můžeme to udělat.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)