Daniel Goleman o soucitu

Daniel Goleman, autor Emoční inteligence, se ptá, proč neprojevujeme soucit častěji.

Víte, jsem ohromen tím, že jedním z implicitních témat na TED

je soucit. Toto jsou velmi dojímavé projevy, které jsme právě viděli:

HIV v Africe, Prezident Clinton včera večer.

A já bych se paralelně s tím rád zamyslel, pokud dovolíte,

nad soucitem a přenesl ho z roviny globální na osobní.

Jsem psycholog, ale nebojte se,

dám si pozor, abych nebyl až příliš osobní.

(Smích)

Před nějakým časem proběhla velmi zajímavá studie

na Princeton teologickém semináři, která hovoří o tom, proč

když všichni máme tolik příležitostí pomáhat,

někdy to děláme a jindy ne.

Skupině studentů teologie na Princeton teologickém semináři

bylo řečeno, že půjdou udělat cvičné kázaní

a každému bylo zadáno téma kázaní.

Polovině studentů bylo jako téma zadáno

podobenství o Milosrdném Samaritánovi:

muže, který zastavil cizince --

aby pomohl cizinci v nouzi na kraji cesty.

Druhé polovině byla zadána náhodná témata z Bible.

Potom museli jeden po druhém jít do jiné budovy

a přednést svoje kázání.

Jak šli z jedné budovy do druhé,

každý z nich procházel kolem muže, který byl předkloněný a sténal,

zjevně v nouzi. Otázkou je: Zastavili se, aby pomohli?

Ještě zajímavější je otázka:

Hrálo nějakou roli to, zda se zamýšleli nad podobenstvím

o Milosrdném Samaritánovi?
Odpověd: Ne, vůbec ne.

Co se ukázalo jako rozhodující pro to,
zda se někdo zastavil

a pomohl neznámému v nouzi

bylo to, v jakém spěchu si mysleli, že jsou --

mysleli si, že jdou pozdě, nebo byli zabraní

do toho, co budou říkat.

A tohle si myslím, že je dilema našich životů:

nevyužíváme všechny příložitosti pomoci,

protože se naše pozornost ubírá špatným směrem.

Existuje nový obor mozkové vědy, sociální neurověda.

Ten studuje obvody v mozku u dvou lidí,

jež se aktivují během vzájemné interakce.

A nový názor na soucit vycházející ze sociální neurovědy

je, že naším standardním laděním je pomáhat.

To znamená, že pokud se staráme o druhého člověka,

automaticky se do něj vciťujeme, automaticky s ním cítíme.

Existují tyhle nově objevené neurony, zrcadlové neurony,

které se chovají jako neuronové Wi-Fi aktivující v našem mozku

přesně ty oblasti aktivované u druhého.
Cítíme "s druhým" automaticky.

A pokud je člověk v nouzi, pokud ten člověk trpí,

jsme automaticky připraveni pomoci. Nebo alespoň toto se tvrdí.

Otázkou ale je: Proč tak nečiníme?

A myslím, že tady se bavíme o celém spektru,

které jde od úplného soustředění na sebe sama,

přes všimnutí si, přes empatii, až po soucit.

A jasnou věcí je, že pokud se soustředíme sami na sebe,

pokud jsme do něčeho zahloubaní, tak jako přes den často býváme,

nevšímáme si dostatečně ostatních.

A tento rozdíl mezi pozorností věnovanou sobě a ostatním

může být velmi malá.

Nedávno jsem se zabýval svými daněmi a dostal jsem se k bodu,

kdy jsem listoval všemi dary, které jsem věnoval,

a měl jsem zjevení, bylo to -- dostal jsem se k mému šeku

pro Seva Foundation a přistihl jsem se při myšlence,

páni, můj kamarád Larry Brilliant by měl opravdu radost,

že jsem daroval peníze nadaci Seva.

Pak jsem si uvědomil, že to co dostávám od darování

je narcistický úder -- že jsem sám ze sebe měl dobrý pocit.

Pak jsem začal přemýšlet o lidech v Himalájích,

jejichž šedý zákal bude uzdraven a uvědomil jsem si,

že jsem si prošel sebestředeným narcistickým pocitem,

přes altruistickou radost až po pocit,
kdy jsem se cítil dobře, protože

těm lidem bude pomoženo. Myslím si, že to je stimul.

Ale tento rozdíl mezi soustředěním se na sebe sama

a soustředěním se na druhé

je tím, čemu bych doporučil věnovat pozornost.

Můžete to vidět na té nejzákladnější úrovni ve světě randění.

Před nějakou dobou jsem byl v sushi restauraci

a zaslechl jsem, jak si dvě ženy povídají
o bratrovi jedné z nich,

který je momentálně sám. A ta žena říká,

"Můj bratr má problémy s randěním,

proto zkouší "speed dating".
Nevím, jestli víte co "speed dating" je?

Žena sedí u stolu a muži se postupně přesunují
od jednoho stolu ke druhému,

a jsou tam hodiny a zvonek a za pět minut, bingo,

konverzace skončí a žena se může rozhodnout,

zda dá muži svoji vizitku nebo email,

aby mohli pokračovat. A tato žena říká,

"Můj bratr nikdy vizitku nedostal. A já přesně vím proč.

V momentě, kdy si sedne, začně non-stop mluvit o sobě,

nikdy se na nic nezeptá té ženy."

A já jsem dělal jeden výzkum pro nedělní přílohu

New York Times, díval jsem se na manželské příběhy --

protože jsou velmi zajímavé -- a došel jsem k manželství

Alice Charney Epstein. A ona zmínila,

že když byla ve fázi randění,

měla jednoduchý test, který na lidi používala.

Ten test byl následující: od momentu, kdy se sešli,

jak dlouho bude tomu chápkovi trvat,
než jí položí nějakou otázku,

která bude obsahovat slovo "ty".

A je zřejmé, že pan Epstein složil tento test na jedničku,
proto i ten článek.

(Smích)

Je to jen malý test

a doporučuji vám vyzkoušet si ho na večírku.

Tady na TED máte mnoho příležitostí.

Harvard Business Review měl nedávno článek

"Lidský moment", popisující, jak navázat skutečný kontakt

s někým v práci. A článek říkal, no,

základní věcí, kterou musíte udělat,
je vypnout BlackBerry,

zavřít laptop, přestat snít ve dne a

věnovat plnou pozornost dotyčné osobě.

Existuje nově vytvořené slovo v angličtině

popisující ten moment, kdy osoba,
se kterou jsme, vytáhne BlackBerry

nebo zvedne mobilní telefon a najednou,
z ničeho nic, neexistujeme.

Tím slovem je "pizzled": je to kombinece "puzzled"
- bezradný a "pissed off" - naštvaný.

(Smích)

Myslím, že je to celkem trefné.
Je to naše empatie, je to naše naladění se,

co nás odlišuje od Machiavelistů nebo sociopatů.

Mám švagra, který je expertem na horory --

napsal Anotovaného Drakulu, Výpisky z Frankensteina --

vystudoval anglickou literaturu,

ale narodil se v Transylvanii

a já myslím, že ho to trochu ovlivnilo.

V jednu chvíli se můj švagr Leonard, za každou cenu

rozhodl napsat knihu o sériovém vrahovi.

Jednalo se o muže, který terorizoval
naše bezprostřední sousedství

před mnoha lety. Byl znám jako škrtič ze Santa Cruz.

A před tím než byl zatčen, zavraždil svoje prarodiče,

svoji matku a pět studentek na Univerzitě Santa Cruz.

Takže můj švagr jde udělat rozhovor s tímto vrahem

a když se s ním potká, uvědomí si,

že tento chlápek je naprosto děsivý.

Jednak, měří skoro dva metry.

Ale tohle nebyla ta nejděsivější věc na něm.

Ta nejstrašidelnější věc je, že jeho IQ je 160: uznaný genius.

Ale existuje nulová korelace mezi IQ a emoční empatií,

soucitem s druhým člověkem.

Jsou řízeny odlišnými častmi mozku.

Takže v jednu chvíli si můj švagr dodá odvahu

a zeptá se na tu jedinou otázku,
na kterou chce doopravdy znát odpověď.

A to je: Jak jste to mohl udělat?

Necítil jste žádný soucit se svými oběťmi?

Byly to velmi intimní vraždy -- své oběti uškrtil.

A škrtič odpověděl úplně obyčejně,

"Ale ne. Kdybych cítil stres, nemohl bych to udělat.

Tuhle část sebe jsem musel vypnout.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout."

A já si myslím, že tohle je to hrozivé.

A v jistém smyslu, přemýšlel jsem o vypnutí této časti nás samých.

Pokud se soustředíme sami na sebe v jakékoliv aktivitě

vypínáme tuto část nás samých, v případě že je zde jiný člověk.

Představte si, že jdete nakupovat a představte si ty možnosti

soucitného konzumu.

Právě teď, což Bill McDonough zdůraznil,

věci, které si kupujeme a používáme, mají skryté následky.

Všichni jsme bezděčnými obětmi
kolektivní slepé skvrny.

Nevšimneme si a nevšimneme si, že jsem si nevšimli

těch toxických molekul, které vydává
koberec nebo látka na sedadle.

Nebo nevíme, zda ta látka je technologicky

nebo průmyslově využitelná, může být znovu použita

nebo skončí na skládce? Jinými slovy,

nedbáme na ekologické a veřejné zdraví

a na důsledky sociální a ekonomické spravedlnosti

u věcí, které si kupujeme nebo používáme.

V jiném smyslu, je to jako "slon v pokoji" (jedná se o americké přísloví, kdy danou věc všichni vidí, ale nechtějí o ní slyšet)

ale my ho nevidíme. A stáváme se tak oběťmi

systému, který nás nasměruje jinam. Zvažte toto.

Existuje užasná kniha, která se nazývá

Krámy: Skrytý život každodenních věcí.

A vypráví příběh o původu něčeho takového jako je triko.

A vypráví o tom, kde roste bavlna

a o hnojivu, které bylo použito a o důsledcích

jaké má hnojivo na půdu. A zmiňuje, například,

že bavlna je velmi odolná textilnímu barvení;

asi 60 procent je odplaveno do odpadní vody.

A díky epidemiologům je dobře známo, že děti

bydlící v blízkosti textitek mívají vyšší sklon k leukémii.

Existuje společnost Bennett and Company provozující Polo.com,

Victoria's Secret -- a oni, díky jejich výkonému řediteli,
který si je tohoto vědom,

vytvořili v Číně joint venture s jejich barviči,

aby zajistili, že o odpadní vodu

bude důkladně postaráno předtím,
než se vrátí do podzemních vod.

Právě teď nemáme možnost vybrat si
mezi poctivě vyrobeným tričkem

nebo tím nepoctivě vyrobeným. Co by se tedy muselo stát?

No, přemýšlel jsem. Jednak

existuje nová elektronická značkovací technologie,
která umožní jakémukoliv obchodu

poznat celou historii každé položky,
kterou mají v daném obchodě v regálech.

Můžete ji vystopovat zpět do továrny.
Jestliže ji můžete vystopovat

zpět do továrny, můžete se podívat na výrobní procesy,

které byly použity k výrobě a pokud je vše poctivě vyrobeno,

můžete je takto označit. Nebo pokud nejsou
až tak poctivě vyrobené,

můžete jít do -- dnes, jděte do jakéhokoliv obchodu,

přiložte čtečku, kterou máte v telefonu, na čárový kód,

což vás přivede na webovou stánku.

Toto existuje pro lidi s alergií na buráky.

Tato webová stránka vám může dát informace o této věci.

Jinými slovy, ve chvíli nákupu,

možná budeme schopni učinit soucitnou volbu.

Existuje rčení ve světě informatiky:

nakonec budou všichni vědět všechno.

A otázkou je: Změní se tím něco?

Před nějákým časem, když jsem pracoval pro New York Times,

bylo to v osmdesátých letech, dělal jsem článek

o tom, co bylo v té době novým problémem v New Yorku --

byli to lidé bez domova v ulicích.

A strávil jsem pár týdnů chozením se sociálními pracovníky,

kteří poskytují pomoc bezdomovcům.
Uvědomil jsem si, když jsem se díval

jejich očima, že většina z nich byla psychiatrickými pacienty,

kteří neměli kam jít. Byli to nemocní lidé.

To otřáslo mým městským polospánkem,

ve kterém, když míjím bezdomovce,

vnímám ho jen periferním viděním, okrají mysli.

My si ho nevšimneme a proto nic neuděláme.

Jednoho dne krátce poté --
byl páteční večer,

Scházel jsem do metra. Byla špička

a tisíce lidí směřovaly stejným směrem.

A najednou, jak jsem šel po schodech,

všiml jsem si muže skrčeného na straně.

Byl bez košile, nehybný a lidi ho jen překračovali --

stovky a stovky lidí.

A protože můj městský polospánek
byl tak nějak oslaben,

přistihl jsem se, že zastavuji,
abych zjistil, co se stalo.

V momentě, kdy jsem se zastavil, půl tuctu lidí

okamžitě obstoupilo toho samého chlápka.

A zjistili jsme, že je to Hispánec, že nemluví anglicky,

že nemá žádné peníze, že už několik dní strádá na ulici

a že hlady omdlel.

Okamžitě někdo došel pro džus,

někdo přinesl hotdog, někdo přivedl policistu.

Ten člověk se za chvíli dokázal postavit na nohy.

Stačilo si jen jednoduše všimnout.

A tak jsem optimista.

Děkuji vám mnohokrát.

(Aplaus)