Kdo vnímá, ten věří - Rychlokurz psychologie #7

Rychlokurz můžete podpořit přímo na http://www.subbable.com/crashcourse. Přihlaste se k odběru zcela zdarma, aby vám od nás už nic neuteklo. Pokud si ale můžete dovolit platit něco málo každý, opravdu nám to pomůže pokračovat ve vytváření skvělého obsahu.

Co vůbec znamená vnímání? Jaký je rozdíl mezi tím, když něco vidíte a dáváte tomu smysl? V dnešní epizodě Rychlokurzu psychologie nám Hank poskytne pohled na rozdíly mezi cítěním a vnímáním.
--
Obsah
Percepční nastavení 01:53
Vnímání formy 03:44
Vizuální podněty 06:08
Vnímání hloubky 05:39

Facebook - http://www.facebook.com/YouTubeCrashCourse
Twitter - http://www.twitter.com/TheCrashCourse
Tumblr - http://thecrashcourse.tumblr.com
Podpořte Rychlokurz na Subbable: http://subbable.com/crashcourse

„Každá růže má své trny.“

„Jen dobří umírají mladí.“
„Pomalu a jistě k vítězství.“

„Co vidíte, to dostanete.“

Až na to, že ve skutečnosti
řada růží trny nemá,

jak dobří, tak zlí nakonec
tragicky zemřou mladí,

rychlý a jistý porazí
pomalého a jistého pokaždé

a co vidíte je… No…

Naše vnímání neboli jak třídíme
kakofonní zmatek našeho prostředí

je silně ovlivněno,
dokonce zkresleno

našimi očekáváními, zkušenostmi,
náladami i kulturními normami.

A v klamání sebe sama
dost překvapujeme.

V minulých dvou lekcích jsme zjistili,
jak vidíme tvary a barvy, slyšíme zvuky

a cítíme a chutnáme
chemické směsi světa.

Smysly by nám ale byly k ničemu,
pokud by náš mozek neorganizoval

a nepřekládal tato data
do smysluplného vnímání.

Bez vnímání je tvář vaší matky
jen změť tvarů,

bez možnosti cítit pachy

bychom nerozlišili
vůni topinky od připáleniny.

Naše vnímání je proces,
díky kterému mají naše smysly význam

a prožíváme jimi svět kolem nás.

Chápeme s nimi svět,

ale také to znamená, že to,
co vidíte, nemusíte také dostat.

KDO VNÍMÁ, TEN VĚŘÍ

To byl mazec co?
Vzhůru nohama jsem vypadal normálně,

ale hlavou vzhůru zase
jako nějaká podivná příšera.

Mozek není zvyklý na převrácené tváře,
takže se snaží poskládat kousky,

ale ví přesně,
jak má vypadat normální obličej.

A ono je to špatně.

Jen jeden z bezpočtu příkladů,
jak je mozek zodpovědný za vnímání

a jak vaše oči přijímají
jen prvotní data.

Jsou to důležitá data,
ale není to to, co vidíme.

To, co vidíme,
je říše mysli, ne očí.

Jakého ptáka teď vidíte?

Kachnu, že?

Ale kdybych se zeptal na savce,
asi by z vás vypadl zajíček.

A teď byste měli vidět,
jak se vám střídají.

Váš mozek ale asi chce vnímat obraz,
který se vztahuje k tomu, co slyšíte,

nebo k obrazu, který je vám bližší.

Když zmíním savce nebo ptáka,
ovlivním tím vaše očekávání

a vy uvidíte, co chci,
abyste viděli – hustý.

Vaše očekávání je pouze jedním
z faktorů ve vaší percepční sadě.

Psychologické faktory, které určují,
jak vnímáte své okolí.

Občas, kdo vidí, ten věří,

ale teorie percepční sady říká,
že kdo věří, ten vidí.

Kontext je další faktor
percepční sady.

Pokud by zajdokachna měla okolo
velikonoční vajíčka, viděli byste zajdu,

což je divné, protože když
jde o kachny a zajíce,

jeden z nich má
mnohem blíže k vejcím.

A ne zajda.

A zde vidíme, jak je i kultura
důležitou součástí percepční sady.

Naše vnímání je ovlivněno
kontextem a očekáváním,

ale ovlivňuje
i naše emoce a motivace.

Lidé by měli kopec za strmější,
kdyby ho šli sami za zvuků ema,

než kdyby hrál pop a šli s přítelem.

Vaše percepční sada vás většinou
vede k rozumným závěrům,

ale sady mohou být také
zavádějící a škodlivé.

Jsou základem mnoha
zábavných optických klamů.

Například tyto stoly
mají stejné rozměry,

ale kvůli poloze jejich nohou
tomu neuvěříte, dokud je nepřeložím.

A i když může být
obelhávání očí legrace,

také díky tomu chápeme,
jak to funguje.

Naše mysl zpracovává obrovské
kvantum informací právě očima.

A my tomu musíme rychle porozumět.

Změnit značky na papíře na slova,
rozpoznat obličej kamaráda,

vidět hloubku, barvu,
pohyb a kontrast

a umět vybrat věc ze všeho toho
harampádí vypadá tak snadně.

Ale zjistili jsme,
že je to dost složité,

tak složité, že pro to máme jméno.
Vnímání tvaru.

K tomu se vážou
reverzibilní figury.

Je to, jak organizujeme
a zjednodušujeme, co vidíme,

na objekty nebo figury

a na okolí neboli pozadí,
které je v kontrastu.

Klasický příklad je třeba
klam tváří a vázy.

Jsou to dvě tváře na bílém pozadí
nebo váza na černém pozadí?

Nakonec uvidíte, že se vztah
mezi objektem a okolím

neustále mění tam a zpět.

Někdy je bílý objekt
a černé je pozadí.

Ten vztah objektu a pozadí
je stále zde.

Koncept platí
i pro nevizuální oblast.

Třeba jste na večírku opření o zeď
a civíte přes pokoj na svou lásku

a snažíte se vyslídit, co říká.

Když se zaměříte na její hlas,
stane se figurou,

ale ostatní hlasy breptající o sportu,
pivním pongu a Sherlocku

a vše, co nesouvisí s tou kráskou,
se stane pozadím.

Když vaše mysl rozlišila figuru od pozadí,
musí tvar vnímat jako něco smysluplného.

Třeba ten velký tvar
na gauči je osoba.

A za touto osobou není jen tak někdo,
ale ta konkrétní osoba vašich snů.

Když mysl zamíchá všechny podněty
do něčeho souvislého,

dodržuje pravidla seskupování

jako třídění věcí podle blízkosti,
návaznosti nebo uzavřenosti.

Například zákon blízkosti říká,
že si rádi spojujete blízké figury,

takže než abyste viděli
náhodné pařmeny,

duševně spojujete
lidi stojící u sebe.

Třeba tam je hokejový tým
a tam debatní kroužek.

Támhle kapeláci.
Co tu všichni dělaj?

Také organizujeme náš svět
s důrazem na návaznost.

Vnímáme hladké, nepřetržité vzory
a často ignorujeme poškozené.

Také lpíme na uzavřenosti,
a to nejen po rozchodu.

Vizuálně chceme vyplnit mezery,
abychom vytvořili celé objekty,

takže zde vidíme matoucí trojúhelník,
který vlevo narušuje celistvost kruhů,

ale stačí kruhy doplnit
a trojúhelník zmizí.

Vnímání tvaru je klíčové
pro pochopení světa

nebo celkem ucházejícího večírku.

Ale představte si svět
bez vnímání hloubky.

Když zíráte na svou lásku,

obraz zasáhne vaši sítnici
ve dvou rozměrech,

ale přesto stále vidíte trojrozměrnou
přenádhernost jejích tvarů.

Poděkujte vnímání hloubky.

Díky vnímání hloubky umíme
odhadnout vzdálenost objektu a tvar.

V tomto případě pěkný tvar,
který je od vás až moc daleko.

Je to vrozené,
má to i většina mimin.

Vnímáme hloubku díky binokulárním
i monokulárním vizuálním podnětům.

Binokulární vidění, jak název
napovídá, vyžaduje obě oči.

Protože jsou oči od sebe asi 6 centimetrů,
vaše sítnice vnímá mírně odlišné obrazy.

Kamera jedna, kamera dvě.

Mozek obrazy z vašich očí porovná
a střelí vzdálenost od oka.

Čím blíže objekt je,
tím větší je vzdálenost mezi obrazy.

Tomu se říká retinální disparita.
Retinální disparitu uvidíte snadno.

Stačí zvednout prsty,
dívat se přes ně

a najednou máte čtyři
a ne dva prsty.

Protože se obrazy liší jen mírně,

retinální disparita nám bude k ničemu,
když přijde na vzdálené objekty.

K tomu slouží monokulární vidění,

které nám určí rozsah
a vzdálenost objektu.

To je relativní velikost a výška,

lineární perspektiva,
gradient textury a interpozice.

Z relativní velikosti zjistíte,

že vaše láska nelaská
na rameni novorozenou čivavu,

ale spíše je za ní
na konci místnosti dospělá čivava.

A když tam čivava není,

můžete určovat vzdálenosti
lineární perspektivou.

Pokud znáte perspektivní kresbu,

víte, že to vypadá, jako by se
rovnoběžné čáry v dálce setkávaly

jako u kachlové podlahy.

Ostřejší úhel sbíhavosti a bližší linie
vytvoří dojem větší vzdálenosti.

A pokud jste viděli pohoří
nebo obraz Boba Rosse,

poznáte gradient textury jako to,

co dělá bližší hřeben
kamenitý a texturovaný,

ale vzdálenější hřebeny
budou méně detailnější.

A nakonec interpozice
neboli překrývání

nám řekne, když objekt
jako tohle nemehlo

zastíní něco jiného
jako vaši lásku,

což vnímáme, že je blíže
a obzvláště otravný.

Tyto vjemové koncepty
lze přiblížit klidným obrazem,

ale život je celý o pohybu,
pokud víte, jak na to.

Vnímání pohybu zjišťuje rychlost
a směr pohybujícího se objektu.

Mozek například
měří pohyb na principu,

že zmenšující se objekty ustupují
a zvětšující se se přibližují.

Ale jak jde o pohyb,
váš mozek se snadno napálí.

Třeba se zdá, že se velké objekty hýbou
pomaleji než malé o stejné rychlosti.

A kromě třídění věcí
podle tvaru, hloubky a pohybu

vyžaduje naše vnímání světa
také důslednost.

Nebo psychologicky řečeno: stálost.

Percepční stálost je to,
díky čemu stále rozpoznáváme objekt

bez ohledu na jeho vzdálenost,
úhel pohledu, pohyb nebo osvětlení.

I když se může zdát, že s podmínkami
mění barvu, velikost, tvar a jas.

My víme, jak vypadá čivava,
ať už tak, tak, tak nebo tak.

Vnímání ale není jen
o vtipných optických klamech,

ale i o tom, jak rozumíme světu
a svému místu v něm,

a to jak fyzicky, tak psychicky.

Vaše smyslové orgány
přijímají prvotní data,

která se rozdrobí
na malé kousky informací

a poté se v mozku opět sestaví,
aby vytvořila váš model světa.

Vaše smysly sbírají
kusy stavebnice

a váš mozek z nich postaví
a znovu složí vše, co vnímá.

Večírek, vaši lásku,
kachnu nebo čivavu.

Jinými slovy: váš mozek
buduje vaše vnímání.

A pokud jste správně budovali své vnímání,
víte, co tvoří vaši percepční sadu,

jak funguje vnímání tvaru

a vizuální podněty,
které ovlivňují vaše vnímání hloubky.

Díky za zhlédnutí, hlavně našim Subbable
odběratelům, bez kterých by to nešlo.

Chcete-li podpořit Rychlokurz psychologie,
získat kopii našich Rorschachových skvrn

a být animováni v dalších dílech,
jděte na subbable.com/crashcourse.

Tento díl napsala Katleen Yale,
upravil Blake de Pastino a já,

odborným poradcem byl dr. Ranjit Bhagwat,
režisérem a střihačem Nicolas Jenkins,

skriptem a zvukovým designérem
Michael Aranda

a výtvarným týmem Thought Café.

Překlad: Kara Mikešová