Sarah Kaminsky: Můj otec, padělatel

Sarah Kaminsky vypráví neuvěřitelný příběh, ve kterém popisuje činy svého otce Adolfa během druhé světové války i po ní - svým důvtipem a talentem zachraňoval, díky výrobě falešných dokladů, životy druhých.

Jsem dcerou padělatele.

Ale ne jen tak ledajakého:

když slyšíme „padělatel“, většinu z nás napadnou slova jako „žodlák“,

„falešné peníze“ nebo „padělky obrazů“.

Můj otec se ale ničím takovým nezabýval.

Třicet let svého života

vyráběl falešné doklady.

Ne pro svou potřebu, vždy pro druhé,

aby pomohl pronásledovaným a utlačovaným.

Dovolte mi, abych vám ho představila.

To je můj otec, když mu bylo 19 let.

Ve skutečnosti to pro něj všechno začalo během druhé světové války,

kdy se, ve věku 17 let, objevil

v dílně na výrobu falešných dokladů.

Velmi rychle se stal odborníkem na výrobu falešných dokladů pro odboj.

Tady ale příběh nekončí,

protože ve výrobě falešných dokladů pokračoval

i po skončení války a to až do 70. let.

A já, jako malá

jsem samozřejmě nic z toho netušila.

To jsem já, uprostřed - ta, co se šklebí.

Vyrostla jsem na předměstí Paříže

a byla jsem nejmladší ze tří dětí.

Můj tatínek byl „normální“, zkrátka jako ostatní,

až na to, že byl o 30 let starší než ostatní...

byl skoro ve věku mého dědečka.

Pro mě to byl fotograf, sociální pracovník,

který nás vždy učil, abychom ctili a dodržovali zákony.

O svém minulém životě, když byl padělatelem,

samozřejmě nikdy nemluvil.

Budu vám ale vyprávět jednu příhodu, která se mi přihodila

a která mě mohla trochu trknout.

Byla jsem tehdy na střední škole a dostala jsem špatnou známku,

což se mi, po pravdě řečeno, moc často nestávalo,

nicméně jsem se rozhodla, že ji před rodiči zatajím.

A to tak, že zfalšuji jejich podpis.

Chtěla jsem zfalšovat podpis mé matky,

protože podpis otce je naprosto nezfalšovatelný.

Vzala jsem si tedy papír

a trénovala a trénovala,

až jsem dostala ten správný grif

a rozhodla se „přejít k činu“.

O něco později, když se má matka koukala do žákovské,

okamžitě poznala, že jsem její podpis zfalšovala.

Vynadala mi jako nikdy předtím.

Utekla jsem se schovat do svého pokoje, zalezla pod peřinu,

a čekala na svého otce, až se vrátí z práce,

doslova třesoucí se strachy.

Když jsem ho slyšela přijít,

zůstala jsem ležet pod peřinou, dokud nepřišel do mého pokoje

a posadil se na roh mé postele.

Protože nic neříkal, odvážila jsem se vystrčit hlavu z pod peřiny.

Když mě uviděl, začal se strašně smát.

A smál se a nemohl přestat a v ruce držel mojí žákovskou

a pak povídá: „Ale Sáro, to jsi nemohla myslet vážně, vidíš přece, že je to příliš dětské!“

Měl pravdu, podpis byl příliš dětský.

Narodila jsem se v Alžírsku.

Tam všichni mému otci říkali „mudžáhid“.

Což znamená bojovník.

A pak později, ve Francii, jsem ráda poslouchala, co si povídají dospělí.

A slyšela jsem od nich tolik věcí o dřívějším životě svého otce,

slyšela jsem hlavně, že můj otec „bojoval“ ve druhé světové válce,

a že „bojoval“ v alžírské válce.

A já si říkala, že přece „bojovat“ ve válce znamená být voják.

Ale protože znám svého otce, který o sobě vždy prohlašoval, že je pacifista, který nemá rád násilí,

neuměla jsem si ho s přilbou na hlavě a puškou v ruce vůbec představit.

A také jsem byla daleko od pravdy.

Jednoho dne, kdy se můj otec snažil vyřídit všechny formality,

abychom celá rodina získali francouzskou národnost,

jsem zahlédla doklady,

které mě velmi zaujaly.

Tyto jsou pravé!

To jsou mé doklady, já se narodila v Argentině.

Ale doklad, který jsme zahlédla

a který byl součástí potřebných formalit,

to byl dokument vystavený armádou,

ve kterém mému otci děkovali za jeho práci,

kterou vykonal pro tajné služby.

A tehdy jsem si poprvé řekla „páni“!

Ach...můj otec jako tajný agent?!

jako nějaký James Bond...

Hrozně jsme mu chtěla položit spoustu otázek, na které ale on neodpovídal.

Až jednou jsme si řekla, že stejně

přijde den, kdy ho budu muset vyzpovídat.

A už i já jsem byla maminkou malého chlapečka,

když jsme si řekla, že je nejvyšší čas, aby nám o všem pověděl.

Když jsme se stala maminkou,

jemu už bylo 77 let

a já začala mít velký strach,

že by mohl odejít navždy,

aniž by nám něco řekl.

Vzít si svoje tajemství s sebou.

Podařilo se mi ho nakonec přesvědčit, že je to důležité nejen pro nás,

ale možná i pro ostatní,

aby se s námi o svojí minulost podělil.

Rozhodl se mi své vzpomínky vyprávět

a já z nich sepsala knihu,

ze které vám za chvíli přečtu několik pasáží.

Ale zpátky k jeho příběhu. Můj otec se narodil v Argentině.

Jeho rodiče měli ruské kořeny.

Ve 30. letech se celá rodina přestěhovala do Francie.

Jeho rodiče byli ruští Židé a byli velice chudí.

Můj otec tedy musel ve 14 letech začít pracovat.

Jediné vzdělání, které měl,

bylo základní vzdělání.

Takto vybaven začal pracovat v barvírně a čistírně oděvů.

A zde objevil něco, co pro něj mělo obrovské kouzlo

a když o tom mluví, tak úplně září.

Šlo o práci s různými barvivy.

V té době zuřila válka

a když mu bylo 15 let, zavraždili mu maminku.

V té době se

celou svou duší ponořil do studia chemie a barviv,

což pro něj představovalo jediný únik ze světa zármutku.

Celé dny se vyptával svého šéfa,

aby načerpal co nejvíce vědomostí.

A v noci, ukryt před zraky ostatních,

zkoušel vše, co se během dne naučil.

Zajímalo ho zejména, jak odstranit inkoust.

Tohle všechno vám povídám proto,

abyste věděli, že můj otec se padělatelem stal

více méně náhodou.

Byl to tedy Žid, pronásledovaný člověk.

Celá jeho rodina byla nakonec zadržena a deportována do internačního tábora v Drancy,

ale podařilo se jim, doslova za pět minut dvanáct, prchnout díky jejich argentinským dokladům.

Sice se dostali ven,

ale nebezpečí jim hrozilo stále. Stále měli v dokladech to hrozivé označení „Žid“.

Byl to jeho otec, kdo rozhodl, že si musí obstarat falešné doklady.

A můj otec, který se nechtěl dostat do křížku se zákonem,

aby nebyl zatčen,

na falešné doklady nikdy ani nepomyslel.

Sešel se nakonec s jedním mužem z odboje.

V té době byly doklady papírové,

vyplněné ručně

a bylo v nich uvedeno zaměstnání každého člověka.

Pro přežití bylo nutné,

aby pracoval. Poprosil tedy toho muže, aby

jako zaměstnání uvedl „barvíř“.

Muže to velice zaujalo a zeptal se ho:

„Když říkáš, že jsi barvíř, umíš odstranit inkoust?“

Samozřejmě, že to uměl.

Nato mu muž vysvětlil,

že celý odboj se potýká s obrovským problémem:

ani ti největší odborníci

nedokáží odstranit „trvalý“ inkoust, zkrátka to,

co nejde odstranit vodou.

A můj otec bez mrknutí oka odpověděl, že ví přesně,

jak to udělat.

Muž, na kterého tento 17 letý mladík evidentně udělal dojem,

ho okamžitě zaměstnal.

A tak, aniž by to věděl, vynalezl můj otec něco,

co dnes najdeme v penálech všech školáků:

zmizík.

(potlesk)

Ale to byl pouze začátek.

Tady je můj otec.

Jakmile přišel do laboratoře,

přestože byl ze všech nejmladší,

ihned si uvědomil, jak problematické bude vyrábět falešné doklady ve velkém.

Vrhl se ze všech sil do práce.

Objednávek neustále přibývalo,

bylo obtížné pozměňovat stávající doklady.

Rozhodl se, že začne doklady vyrábět.

Pořídil si tiskárnu. Stroj na hlubotisk.

Začal napodobovat otisky razítek,

nalézal nové a nové techniky,

s použitím dostupného materiálu sestrojil z jízdního kola odstředivku.

Chtěl uspokojit všechny žadatele,

byl naprosto posedlý výkonem.

Měl jednoduchý vzoreček:

za hodinu práce vyrobil 30 padělaných dokladů.

Kdyby jednu hodinu spal, 30 lidí by umřelo.

Tento pocit

odpovědnosti za životy druhých, přestože mu bylo pouhých 17 let,

a také určitý pocit viny, že on přežil,

že mohl odejít z tábora, zatímco kamarádi museli zůstat,

ten pocit si uchoval po celý svůj život.

A možná také proto pokračoval ve výrobě falešných dokladů

po dobu dlouhých 30 let

bez ohledu na různé oběti, které musel učinit.

Chtěla bych nyní mluvit právě o těchto obětech,

protože jich bylo několik.

V první řadě samozřejmě finanční:

vždy odmítal, aby mu platili.

Vzít peníze pro něj znamenalo být jako žoldák.

Pokud by platbu přijal,

nikdy by nemohl říct „ano“ nebo „ne“,

podle toho, zda se mu situace zdála správná či nikoli.

Takže ve dne byl fotografem,

v noci padělatelem

a celou dobu byl švorc.

Dále oběti v rovině citové:

jak žit s nějakou ženou a přitom mít tolik tajemství?

Jak jí vysvětlit, co dělá každou noc v laboratoři?

Pak existoval ještě jeden typ oběti

v rovině rodinné, který jsme pochopila až později.

Jednou mi můj otec představil mojí sestru.

A také mi řekl, že mám ještě jednoho bratra.

Když jsem je poprvé viděla, byly mi 3 nebo 4 roky

a jim o 30 let víc.

Dnes je jim oběma kolem šedesáti.

Když jsme psala knihu,

vedla jsem rozhovor se svojí sestrou. Chtěla jsem vědět, jaký můj otec vlastně byl,

kým byl otec, kterého jsme znala já.

Snažila se mi vysvětlit, že otec, tak jak ho vnímala ona,

jim vždy říkal, že je v neděli vyzvedne a půjdou na procházku.

Když bylo hezky, čekali na něj,

ale on skoro nikdy nepřišel.

Říkal jim, že zavolá. Nezavolal.

Nepřišel.

A jednoho dne úplně zmizel.

A jak šel čas,

říkali si nejdřív,

že na ně určitě zapomněl

Po dvou letech

si řekli:

„Jestli on není mrtvý“.

A já pochopila,

že když jsme otci pokládala všechny ty otázky,

jemu se vracely vzpomínky, o kterých možná vůbec neměl chuť mluvit,

protože ho to zraňovalo.

A když se moje nevlastní setra a nevlastní bratr cítili opuštění,

téměř sirotci,

můj otec vyráběl falešné doklady.

A tím, že jim nic neřekl, je samozřejmě chtěl chránit.

Po skončení války, vyráběl dál doklady,

aby pomohl těm, co přežili, vrátit se zpět do Palestiny

před vznikem státu Izrael.

A potom, protože byl zarytým odpůrcem kolonialismu,

vyráběl falešné doklady pro Alžířany během války v Alžírsku.

Po válce v Alžírsku,

jak se vzmáhalo mezinárodní hnutí odporu,

začal být známý.

Všichni od něho něco potřebovali.

V Africe bojovali země o svojí nezávislost.

Guinea, Guinea-Bissau, Angola.

Poté můj otec spolupracoval se stranou bojující proti apartheidu v čele s Nelsonem Mandelou.

Vyráběl doklady pro černé pronásledované Jihoafričany.

Dále tu byla Latinská Amerika.

Můj otec pomáhal vzbouřencům proti diktaturám

na ostrově Santo Domingo, na Haiti,

dále pak v Brazílii, Argentině, Venezuele, Salvadoru, Nikaragui,

v Kolumbii, Peru, Uruguayi, Chile a v Mexiku.

A nezapomeňme ani na válku ve Vietnamu.

Můj otec vyráběl falešné doklady pro americké dezertéry,

kteří nechtěli pozvednout zbraně proti Vietnamcům.

Ani Evropa nebyla ušetřena.

Otec vyráběl doklady pro odpůrce

generála Franca ve Španělsku, pro odpůrce Salazara v Portugalsku.

A také proti vojenské diktatuře v Řecku.

Dokonce i ve Francii.

Jedinkrát se tak přihodilo v květnu 68.

Otec s určitým porozuměním sledoval

květnové manifestace,

ale myšlenkami byl jinde,

jeho služby si žádali lidé z dalších 15 zemí světa.

Nicméně jednou se uvolil vyrobit doklady

pro někoho, koho budete pravděpodobně znát.

(Daniel Cohn Bendit, vůdce studentských nepokojů v r. 68, europoslanec za Zelené)

V té době byl o mnoho mladší

a můj otec souhlasit, že pro něj vyrobí falešné doklady,

aby mu umožnil přednést projev na shromáždění.

Svěřil se mi, že to byly nejvíce zprofanované

a nejméně užitečné doklady, které za svůj život vyrobil.

Ale když souhlasil, že je vyrobí,

přestože život Daniela Cohh-Bendita nebyl v ohrožení,

bylo to

proto, že tím získal dobrou příležitost,

jak udělit vrchnosti lekci

a ukázat jim, že šíření myšlenek

nelze zabránit.

Celé moje dětství,

zatímco mým kamarádům vyprávěli tatínkové pohádky bratří Grimmů,

vyprávěl mi můj otec příběhy o nenápadných hrdinech.

Plné utopických osudů,

kde hrdinové konaly zázraky.

A tito hrdinové nestáli v čele žádné armády,

stejně by je nikdo nenásledoval,

pouze hrstka mužů a žen plných přesvědčení a odvahy.

Teprve později jsem pochopila,

že mi otec před usnutím vypravoval svůj vlastní příběh.

Zeptala jsme se ho, zda nyní když vidí, co všechno musel obětovat,

jestli toho někdy litoval.

Odpověděl mi, že ne.

Že by se stejně nemohl dívat

na všechny nespravedlnosti a nic neudělat.

Byl vždy přesvědčený,

že může existovat jiný svět.

Svět, ve kterém nikdo nebude potřebovat padělatele.

Sní o tom stále.

Můj otec

je dnes s námi v sále.

Jmenuje se Adolfo Kaminsky a já ho prosím, aby vstal.

(Potlesk)

Děkuji.