Hans Rosling a kouzelná pračka

Jaký byl největší vynález průmyslové revoluce? Hans Rosling přiznává zásluhy pračce. S nově navrženou grafikou z Gapminderu nám Rosling ukáže kouzlo, které se objevilo, když elektřina a ekonomický růst změnily nudný prací den v intelektuální odpoledne s knihou v ruce.

Byly mi teprve čtyři roky,

když jsem viděl svou matku, jak plní pračku

úplně poprvé v jejím životě.

Pro mou matku to byl velký den.

Máma a táta šetřili peníze spoustu let,

aby si mohli tu pračku dovolit.

Na první den, kdy se měla použít,

jsme dokonce pozvali babičku,

aby se na ni podívala.

A babička z toho byla ještě nadšenější než my.

Během svého života

musela ohřívat vodu na ohni

a musela prát prádlo v ruce

pro sedm dětí.

A teď se chystala sledovat, jak všechnu

tu práci dělá elektřina.

Má matka opatrně otevřela dveře,

nacpala všechno to prádlo

dovnitř,

takhle.

A pak, když zavřela dveře,

babička řekla: „Ne, ne, ne, ne.

Nech mě… nech mě to zmáčknout.“

A tak babička zmáčkla tlačítko

a řekla: „To je úžasné.

Chci to vidět. Podejte mi křeslo.

Podejte mi křeslo. Chci to vidět.“

Sedla si před pračku

a sledovala celý prací program.

Byla zhypnotizovaná.

Pro mou babičku

byla pračka hotový zázrak.

Dnes, ve Švédsku i v dalších bohatých zemích,

lidé používají

spousty nejrůznějších přístrojů.

Vidíte, domy jsou plné různých přístrojů;

ani je všechny nedokážu vyjmenovat.

Lidé také, když chtějí cestovat,

používají létající stroje,

které je umí dostat do vzdálených destinací.

Avšak na světě je také mnoho lidí,

kteří stále ohřívají vodu na ohni

a na ohni si také vaří.

Občas toho jídla ani nemají dostatek.

A žijí pod hranicí chudoby.

Tady jsou dvě miliardy dalších lidských bytostí,

kteří žijí s méně jak dvěma dolary na den.

A nejbohatší lidé tady –

je to jedna miliarda lidí –

žije nad hranicí, kterou nazývám leteckou hranicí,

protože utrácí více jak 80 dolarů denně

na svou spotřebu.

Ale to jsou jen jedna, dvě, tři miliardy lidí

a my víme, že je na světě sedm miliard lidí,

takže někde tady musí být jedna, dvě, tři, čtyři miliardy lidí navíc,

kteří žijí někde mezi hranicí chudoby a leteckou hranicí.

Mají elektřinu,

ale otázkou je, kolik z nich má pračku?

Podrobně jsem prozkoumal tržní data

a zjistil jsem, že opravdu

pračky pronikly pod leteckou hranici,

a že je tu další miliarda lidí tady někde,

kteří žijí nad hranicí pračky.

(Smích)

Spotřebovávají více jak za 40 $ denně.

Takže dvě miliardy mají přístup k pračce.

A co těch zbývajících pět miliard,

jak perou oni?

Nebo, abychom byli přesnější,

jak většina žen na světě pere?

Protože pro spoustu žen je praní stále těžká práce.

Perou nějak takto: ručně.

Je to těžká a časově náročná práce,

kterou musí dělat několik hodin každý týden.

A občas také musí vodu nanosit z velké dálky,

aby praly doma.

Anebo musí odnést prádlo k dalekému potoku.

A chtějí pračku.

Nechtějí strávit tak velkou část svého života

tak těžkou prací

s poměrně nízkou produktivitou.

Jejich přání se nijak neliší od toho,

co měla moje babička.

Podívejte se, Švédsko ještě před dvěma generacemi –

nabírání vody v potoce,

ohřívání na ohništi a praní tímto způsobem.

Chtějí pračku všechny stejně.

Ale když přednáším studentům s enviromentalistickým zaměřením,

říkají mi: „Ne, všichni na světě nemohou mít auta a pračky.“

Jak této ženě můžeme říct,

že nebude mít pračku?

A pak se svých studentů zeptám,

ptal jsem se jich – ptal jsem se poslední dva roky,

„Kolik z vás nepoužívá auto?“

Někteří z nich hrdě zvednou ruce

a řeknou: „Já auto nepoužívám.“

A pak položím opravdu zákeřnu otázku:

„Kolik z vás

si pere džínsy a povlečení na postel v ruce?“

Nikdo nezvedl ruku.

I nejtužší jádro zeleného hnutí

používá pračky.

(Smích)

Jak na to přijde, že je to něco, co oni všichni používají

a myslí si, že ostatní nepřestanou; co je na tom tak extra?

Musel jsem udělat analýzu využívání energie ve světě.

Tady to je.

Podívejte se, tady nahoře je sedm miliard lidí:

letečtí lidé, pračkoví lidé,

žárovkoví lidé a ohňoví lidé.

Jedna taková jednotka

je jednotka energie z fosilních paliv –

ropy, uhlí či plynu.

To jsou hlavní zdroje elektřiny a energie ve světě.

Je to 12 jednotek využívaných na celém světě

a nejbohatší miliarda využívá šest z nich.

Polovina energie je spotřebována sedminou světové populace.

A ti, kteří mají pračky,

ale nemají dům plný jiných přístrojů,

využívají dvě jednotky.

Tato skupina využívá tři, jednu každá.

Mají také elektřinu.

A ti tady nevyužívají skoro ani jednu.

To je dohromady dvanáct.

Ale hlavní zájem

těch enviromentalistických studentů – a v tom mají pravdu –

se týká budoucnosti.

Jaké jsou trendy? Když je jen prodloužíme,

bez nějaké pokročilé analýzy, do roku 2050,

nalezneme dvě příčiny nárůstu spotřeby energie.

Za prvé: populační růst.

Za druhé: ekonomický růst.

Populační růst nastane především mezi nejchudšími lidmi tady,

protože mají vysokou dětskou úmrtnost

a mají vysoký počet dětí na ženu.

Tím dostanete dvě jednotky navíc,

ale to spotřebu energie příliš nezmění.

To, co se stane, je ekonomický růst.

Ti nejlepší z rozvíjejících se ekonomik –

nazývám je Nový Východ –

přeskočí leteckou hranici.

„Hop!“ řeknou.

A začnou spotřebovávat tolik jako dnešní Starý Západ.

A právě tito lidé chtějí mít pračku.

Já vám to říkal. Dostanou se sem.

Znásobí svou spotřebu energie.

Doufáme, že se chudí lidé dostanou ke svícení elektřinou.

A budou mít rodinu se dvěma dětmi bez přestávky v populačním růstu.

Ale celková spotřeba energie

vzroste na 22 jednotek.

A z těchto 22 jednotek

většinu stále spotřebovávají ti nejbohatší.

Co by se tedy mělo udělat?

Protože riziko,

velká pravděpodobnost změny klimatu je reálná.

Je opravdu reálná.

Samozřejmě musí energii využívat efektivněji.

Musí nějak změnit své chování.

Musí také začít produkovat více zelené energie,

mnohem více zelené energie.

Ale dokud nesrovnají spotřebu energie na osobu,

neměli by radit ostatním –

co dělat a co ne.

(Potlesk)

Takto můžeme získat mnohem více zelené energie.

To je to, v co doufáme, že se stane.

Je to opravdová výzva pro budoucnost.

Ale mohu vás ujistit, že tato žena v chatrči v Riu

chce pračku.

Je velice ráda za svou ministryni energetiky,

které poskytla elektřinu všem –

tak ráda, že jí i dala hlas.

Ta žena se stala Dilmou Rousseff,

zvolenou prezidentkou

jedné z největších demokracií na světě –

prezidentkou z ministryně pro energetiku.

Jestliže máte demokracii,

lidé budou hlasovat pro pračky.

Milují je.

Co je na nich tak kouzelného?

Moje matka kouzlo tohoto přístroje objasnila

hned v první den.

Řekla: „Tak, Hansi,

my jsme tam dali prádlo,

pračka udělá to hlavní.

A teď můžeme jít do knihovny.“

Protože to je to kouzlo:

naložíte prádlo

a co z toho stroje dostanete?

Dostanete z něj knížky,

dětské knížky.

Moje matka získala čas, kdy mi mohla číst.

Milovala to. A já dostal knížku „ABC“.

Takto začala má kariéra profesora,

když má matka měla čas, kdy mi mohla číst.

Získala také knihy pro sebe.

Začala studovat angličtinu

a naučila se ji jako cizí jazyk.

A četla v ní mnoho románů,

mnoho různých knih.

Opravdu, strašně moc jsme tu pračku milovali.

Říkávali jsme, má matka a já:

„Děkujeme ti, industrializace.

Děkujeme vám, ocelárny.

Děkujeme vám, elektrárny.

A děkujeme vám, chemické továrny,

že jste nám daly čas na čtení knih.“

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)