Co je to násilí?

Naše společnosti jsou těžce závislé na použití násilí pro své fungování. Zatímco stát bude držet monopol na násilí a neustále hledat nové cestičky, jak legitimizovat jeho použití, lidé bojující proti nadvládě moho také použít násilí na konfrontaci hierarchického systému, který je utlačuje. Zatímco debaty o násilí a taktice se vynoří pokaždé, kdy se někdo rozhodne přejít do protiútoku, nutnost fyzických útoků na moc nemůže zůstat ignorována. Takže, co je to přesně násilí a jakou má funkci ve světe?

Často se říká, že anarchisté jsou násilní.

Je pro to také mnoho historických i současných důkazů.

Ale sklony k násilí nedefinují charakteristiky anarchisty.

Stejně jako to nedefinuje to být liberálem, konzervativcem, nebo křesťanem...

Navzdory mnohem vyšší úrovni násilí prováděného členy nebo instituceni

těchto skupin.

Je tady ale důvod, proč byli anarchisté vždy vyobrazováni našimi nepřáteli jako násilníci

přes více než sto let.

Naše ideje ohrožují ty u moci, takže použití slova "násilný"

nás má zdiskreditovat.

Vylíčit nás, a tím pádem naše akce a myšlenky, jako nechtěné, protispolečenské, ohrožující

a děsivé.

Odpor k násilí je dobrá věc.

Všichni bychom měli usilovat o co nejmenší míru násilí při našich akcích,

což je v podstatě základní myšlenka anarchistické praxe.

Jak bylo řečeno, násilí je nedílnou součástí života.

Vždy bylo, a vždy bude.

Lidská schopnost násilí je pevně zakořeněná v naší DNA.

Je to přesně tato schopnost, kombinovaná se schopností komplexního řešením problémů

a vzájemnou pomocí, která nám umožnila se umístit na špici zvířecího království

a překonat drsné, neuvěřitelně násilné podmínky přírodního světa.

A přes všechny výdobytky za posledních tisíce let lidské civilizace, naše společenství

a komplexní ekonomické systémy jsou stále těžce závislé na masivním a systematickém

násilí pro své fungování.

Pochopení a vyrovnání se s touto skutečností je prvním krokem k její změně.

Takže...co je to vlastně násilí?

A co to má společného s anarchií?

Protože to je běžné a neuvěřitelně zatížené slovo, je zde mnoho definicí

násilí, záleží, koho se zeptáš.

A sluší se říct, že co jeden může pokládat za násilné,

druhému tak připadat nemusí.

To znamená, že násilí je obecně chápáno jako každý čin, způsobující šok nebo bolest

jiné cítící bytosti.

Často se popisuje jako přímé použití síly na prosazení zájmu nebo kontroly nad druhou osobou,

ale také může být nepřímé, přenášené seshora dolů hierarchiemi a vepsané do různých

pravidel.

Násilí může být fyzické nebo psychické... nejčastěji kombinace obojího.

Když lidé slyší slovo násilí, první věc, která jim vytane na mysli

je výhružka nebo použití fyzické síly.

Ať už to na sebe bere podobu rány pěstí do obličeje, masové střelby, domácího násilí,

výhružky smrtí, znásilnění, senzanácechtivých zpráv o loupežném přepadení, nebo

diskuse nad taktikou... je to násilí, ke kterému se každý a každá může do určití míry vztáhnout.

Možná jste okusili jeho specifickou formu na vlastní kůži.

Možná ne.

Ať už to je máme jakkoliv, všichni víme, jaké to je cítít bolest.

Víme, jaké to je cítít šok z neočekávaného nebezpečí.

Tento druh násilí promlouvá k našim zkušenostem a traumatům.

Tato neodmyslitelná empatie je základem pro to, jak jsou debaty o násilí využívané pro

izolaci, kriminalizaci, dehumanizaci a jiné represe vůči určitým jednotlivcům, ideám

a celým skupinám lidí.

Selektivní příběhy a vyobrazování násilí se staly zbraněmi k ovládání veřejného

mínění, rozeštvávání a ospravedlňování jakýchkoliv protiopatření ve jménu

bezpečí.

Je čas označit Antifu za teroristickou organizaci?

Burnie Carrik je bývalý komisař policie New York, pomohl dát dohromady

protiteroristickou jednotku.

Komisaři, jak byste označil tuto skupinu?

Strašidlo teroristů je nejvíce do očí bijící příklad, ale jsou tady i jiné dobře známé

vyjádření a stereotypy, které určují to, jak vnímáme svět a sebe navzájem,

zveličující hrozby neúměrně skutečnosti nebo jejich vytváření tam, kde nejsou.

Obecné vnímání násilí je vytvářené vládnoucí třídou, skrze jejich kontrolu

masmédií a fungování systémů státního vzdělávání a soudnictví.

Konkrétní schémata se liší dle místní politické konstelace, demografie

a kultury... ale neměnné je označování všech, co vzdorují státní autoritě,

za násilné kriminálníky, a oslava státního násilí jako nutného protiopatření

na straně druhé.

Tento pokřivený náhled na věc jen skrývá skutečnost, že státy jsou zodpovědné za drtivou

většinu násilí na světě.

Faktem je, že když odkryjete všechny slupky byrokracie a sebepochvalné mytologie,

uvidíte to, co státy doopravdy jsou: vysoce propracované systémy organizovaného násilí.

Jako přední vykonavatelé tohoto násilí, policie, armáda a paramilitární skupiny

jsou zodpovědné na brutality v rozsahu, které jsou úplně mimo měřítko

a kapacity i těch nějvětších sadistů nebo ošuntělých teroristů... a to němluvě

o skandálních činech anarchistů.

Jak může být rozbité okno nebo praštění nácka dáváno na stejnou rovinu jako kobercové bombardování

středně velkého města, nebo "vylepšený výslech nepřátelského bojovníka"?

Co je vražda krále nebo mimořádně brutálního policajta s porovnání s kolonialistickou genocidou

nebo hrozbou nukleární války?

Státní násilí je usměrňováno a legitimizováno jeho politickými institucemi,

ať už v hávu demokracie nebo nezpochybnitelné

autority dynastie.

Ty samé instituce obhajují násilí takzvaného "volného trhu", ničícího

životně důležité ekosystémy a odsuzujíci velkou část lidstva k výběru mezi

dřinou a hladověním.

Pro zajištění této neselhávající logiky trhu státy vězní a regulují

pohyb lidských bytostí pomocí imaginárních čar.

Na oltář ochran hranic padne každý rok tísíce zoufalých lidských životů,

na sluncem rozpraskaných skalách Sonorské pouště i v hlubinách středozemního moře,

zatímco stovky tisíc dalších jsou nuceni do relativního bezpečí bídných

detenčních táborů.

Co budeme dělat čelíc takovéto úrovni násilí?

Když je někdo brutálně napaden, všichni, kromě zapřísáhlých pacifistů,

souhlasí s tím, že je morálně ospravedlnitelné použít násilí v sebeobraně.

Proč tedy není stejný princip používaný na mnohem větší státní násilí?

Pěstování legitimity obranného násilí je klíčovou součástí revoluční strategie.

A to i v případě, když obranné násilí na sebe bere podobu útoku proti jednotlivcům

a institucím, které nás podrobují a utlačují.

Italský anarchista Errico Malatesta se jasně vyjádřil o svém postoji k této otázce,

řkouc "otrok se vždy legitimné brání

a jeho násilí proti šéfovi, proti utlačovateli, je vždy morálně ospravedlnitelné...a mělo

by se řídit jenom kritériem užitečnosti a hospodárnosti lidského úsilí a lidského utrpení."

Pan-africký revolucionář Franz Fanon to rozvinul dále, pozorujíc že násilí kolonizovaných

vůči kolonizátorům vedlo k uvědomění si

vlastní hodnoty a poznamenal, že "v ten okamžik, kdy kolonizovaní

objeví svoji lidskost, začnou brousit své zbraně aby ochránili toto vítězství"

Tato historická pravda září z dědictví ozbrojených povstání Mohawků

z Khanesatake, od Zapatistů v džunglích Chiapasu, v bojích co pomohly

podnítit vzpoury původních obyvatel na územích ovládaných kanadským a mexickým státem.

Probleskuje to vždy, kdy se utlačovaní a vykořisťovaní lidé rozhodnou nakreslit

čáru do písku a rozhodnou se ji bránit jakýmikoliv prostředky.

Je nutno neustále opakovat, že násilí má často davastující, skutečné dopady,

a měli bychom se mu vyhnout a minimalizovat ho kdykoliv to je možné.

Není to něco, co by mělo být romantizováno, oslavováno nebo přeměněno v prázdnou estetiku

nebo cíl sám o sobě.

Specialisté státu na potlačování vzpour moc dobře vědí, když analyzují potenciální

povstalecká hnutí, že faktory jako síla sociálních vztahů, metody

organizace a schopnost rozšířit konflikt jsou mnohem více určující

než vítězství v jedné konkrétní bitvě.

Pro budování těchto kvalit a charakteristik se vyžaduje často jen žádné

nebo malé násilí.

Ale když už nic jiného, schopnost užít násilí je klíčovou součástí pro prosazování

a bránění autonomie.

A zatímco smysluplná autonomie není něco o co by se zajímali takzvaní "progresivisté" fetišizující

nenásilné taktiky, tvoří základ anarchismu

a každého revolučního projektu hodného svého jména.