Proč náš občanský život nepatří do rukou trhů

Podle Michaela Sandela se Spojené státy za poslední tři desetiletí plíživě proměnily z tržní ekonomiky v tržní společnost. Podíl Američanů na sdíleném veřejném životě dnes závisí na tom, kolik mají peněz. (Tři významné příklady: dostupnost vzdělání, vymahatelnost práva, politický vliv.) Přednáška a krátká diskuze vyzývají posluchače k zamyšlení: Není toho v naší dnešní demokracii na prodej až příliš?

Musíme společně promyslet jednu otázku:

Jaká by měla být role peněz

a trhů v našich společnostech?

Dnes je jen málo věcí,

které si za peníze nekoupíte.

Když vás odsoudí do vězení

v Santa Barbaře v Kalifornii,

vězte,

že pokud se vám nelíbí jejich normální ubytování,

můžete si zaplatit nadstandardní celu.

Opravdu. Za kolik, co myslíte?

Kolik byste řekli?

500 dolarů?

Zas to není Hilton, je to vězení!

82 dolarů za noc.

82 dolarů za noc.

Když jdete do zábavního parku

a nechce se vám čekat fronty

na oblíbené atrakce,

má to dneska řešení.

V mnoha zábavních parcích si můžete připlatit

za předběhnutí fronty.

Říká se tomu přednostní nebo VIP lístky.

Netýká se to však jen zábavních parků.

Ve Washingtonu D.C. jsou někdy

dlouhé fronty

na důležitá veřejná slyšení Kongresu.

Jsou ale lidé, které nebaví stát ve frontě

třebas přes noc, za deště.

Takže pro lobbisty a další,

kteří se chtějí zúčastnit,

ale čekat se jim nechce, jsou teď firmy,

které se na vyčekávání front

specializují.

Zaplatíte jim určitý peníz,

oni najmou bezdomovce nebo nezaměstnané

a ti budou stát ve frontě jak dlouho je potřeba;

lobbista pak těsně před začátkem slyšení

přijde na na začátek fronty

a posadí se do přední řady.

Placené čekání ve frontě.

K příklonu k tržním mechanismům,

myšlení a řešením dochází

i na větších hřištích.

Například jak vedeme války.

Víte, že v Iráku a Afghánistánu

působilo víc soukromých vojenských dodavatelů

než amerických vojáků?

Nestalo se to po veřejné debatě o tom,

jestli chceme ousourcovat válku

soukromým firmám;

ale dopadlo to tak.

Za poslední tři desetiletí

jsme zažili tichou revoluci.

Posunuli jsme se téměř nepozorovaně

od tržní ekonomiky

k tržním společnostem.

Rozdíl je ten, že tržní ekonomika je nástroj,

cenný a účinný nástroj

pro organizaci produktivní činnosti,

zato tržní společnost je místo,

kde je skoro všechno na prodej.

Je to způsob života, kde tržní myšlení

a tržní hodnoty ovládnou

život ze všech stran:

vztahy, rodinu, zdraví, školství,

politiku, právo, občanský život.

Co je vlastně vůbec tak špatného

na tržní společnosti?

Dvě věci, řekl bych.

Jedna souvisí s nerovností.

Čím víc věcí se dá koupit,

tím větší roli hraje, kdo je bohatý a kdo ne.

Kdyby to jediné, o čem rozhodují peníze,

bylo kdo má na jachty, drahé prázdniny a BMW,

tak by nerovnost nehrála zas takovou roli.

Když ale peníze čím dál víc řídí

přístup k nezbytnostem dobrého života –

ke slušné lékařské péči, nejlepšímu vzdělání,

vlivu na politiku a kampaně –

když peníze určují tohle všechno,

na nerovnosti záleží značně.

A tak ztržnění úplně všeho

vyostřuje nerovnost

a její společenské a občanské důsledky.

To je jedna věc.

Druhá problematická věc,

vedle nerovnosti,

je tohle:

Když některé společenské statky a zvyklosti

prostoupí tržní hodnoty a myšlení,

mohou smysl těchto zvyklostí změnit

a vytlačit postoje a normy,

na kterých záleží.

Dám jeden příklad

sporného využití tržních mechanizmů,

peněžní pobídky, a uvidíme, co vy na to.

Školy se často potýkají s tím,

jak motivovat děti, obzvlášť děti

ze znevýhodněných rodin, aby pilně studovaly,

měly výsledky a snažily se.

Ekonomové navrhli tržní řešení:

Nabídnout dětem peněžní pobídky za dobré známky

z písemek

nebo za čtení knih.

Taky se to vyzkoušelo.

Proběhly experimenty

ve velkých amerických městech.

V New Yorku, Chicagu a Washingtonu D.C.

zkusmo nabídli 50 dolarů za jedničku (známku A),

35 dolarů za dvojku (B).

V texaském Dallasu slíbili

osmiletým dva dolary za každou přečtenou knihu.

Tak schválně... Někomu se to zamlouvá,

jiní jsou proti takové finanční

motivaci k výsledkům.

Schválně jak se to zamlouvá vám.

Představte si, že jste v roli šéfa školské správy,

a někdo za vámi přijde s takovým návrhem;

řekněme nadace, která to i zafinancuje,

takže to nepůjde z vašeho rozpočtu.

Kolik z vás by bylo pro

a kolik z vás by bylo proti takovému pokusu.

Zvedněte ruce.

Nejdřív, kdo si myslí, že by to alespoň

stálo za pokus? Zvedněte ruce.

A kdo by byl proti? Kdo z vás...

Tak většina je proti,

ale je tu významná menšina pro.

Diskutujme o tom.

Začněme s těmi, kdo jsou proti,

kteří by to zavrhli bez vyzkoušení.

Co by vás k tomu vedlo?

Kdo začne diskuzi? Ano?

Heike Moses: Dobrý den, jsem Heike,

já si myslím, že by to zabilo vnitřní motivaci,

že dětem, které si rády čtou,

by to tuhle motivaci sebralo,

kdyby se jim dávaly peníze, mění to chování.

Michael Sandel: Bere to vnitřní motivaci.

Co to vůbec je, tahle vnitřní motivace?

HM: Vnitřní motivací by mělo být

učit se.

MS: Učit se.
HM: Poznat svět.

A co se stane pak, když jim přestanou platit?

Přestanou číst?

MS: Dobrá, teď někdo, kdo je pro,

proč to stojí za pokus.

Elizabeth Loftus: Jsem Elizabeth Loftus,

jak říkáte, proč to prostě nezkusit

a změřit výsledky toho experimentu.

MS: Změřit. A co byste měřila?

Měřilo by se kolik...

EL: Kolik knih přečetly

a kolik knih přečtou,

až se jim přestane platit.

MS: Aha, až se jim přestane platit.

Dobrá, co vy na to?

HM: Upřímně řečeno,

nechci nikoho urazit, ale tohle je hodně americké.

(smích) (potlesk)

MS: Dobrá. Z diskuze nám vyplynula

následující otázka:

Nevytlačí, nezkazí ona finanční pobídka

vyšší motivaci,

právě to vnitřní, co jim chceme předat,

lásku k učení a ke čtení

samotnému?

Lidé se neshodnou, jestli ano nebo ne,

ale vyvstává otázka,

jestli je tržní mechanizmy

a peněžní pobídky nenaučí něco špatného;

a pokud ano, co z těch dětí bude?

Měl bych vám říct, jak ty experimenty dopadly.

Odměny za dobré známky měly smíšené výsledky

a dobré známky většinou nepřinesly.

Dva dolary za přečtenou knihu,

přiměly děti číst víc knih.

Také je přiměly číst kratší knihy.

(smích)

Ale otázka zní,

co s těmi dětmi bude potom?

Naučily se číst z povinnosti? Bude snad pro ně

čtení práce placená od kusu?

Anebo se zprvu naučí číst z pochybných důvodů,

ale později je to dovede k lásce ke čtení samotnému?

I v takové letmé diskuzi jsme odhalili něco,

co mnoho ekonomů přehlíží.

Ekonomové často předpokládají,

že trhy jsou inertní,

že vyměňovaných statků se nedotknou
a nepošpiní je.

Tržní směna, předpokládají,

nemění význam či hodnotu

vyměňovaných statků.

Možná tomu tak je

u hmotných statků.

Ať si plochou televizi koupím

nebo ji dostanu darem,

bude to tentýž statek.

Bude fungovat úplně stejně.

Ale totéž nemusí platit

o nehmotných statcích

a společenských zvyklostech jako je vzdělávání

nebo o společném zapojení do občanského života.

V těchto oblastech mohou tržní mechanismy

a finanční pobídky podkopat

nebo vytlačit netržní hodnoty a postoje,

na kterých záleží.

Když si všimneme,

že trhy a obchod

mohou u nehmotných věcí

měnit povahu obchodovaných statků,

měnit význam společenských zvyklostí,

jako v případě učení,

musíme se ptát, kam trhy patří

a kam nepatří,

protože by mohly podkopat

hodnoty a postoje, na kterých záleží.

Taková diskuze

však vyžaduje něco, co nám moc nejde,

a to společné uvažování na veřejnosti

o hodnotě a významu

společenských zvyklostí, kterých si ceníme,

o našich tělech, rodinném životě,

osobních vztazích, zdraví,

vyučování, učení a občanském životě.

Jsou to kontroverzní otázky,

tak se jim raději vyhýbáme.

Ono totiž za ta tři poslední desetiletí,

kdy tržní logika a myšlení

získaly na síle a prestiži,

byl náš veřejný diskurz

vykotlán,

zbaven širších morálních významů.

Ze strachu ze sporů se těmto otázkám vyhýbáme.

Ale jakmile vidíme, že trhy

podstatu statků mění,

musíme mezi sebou začít diskutovat

o širších otázkách,

o tom, jak hodnotit statky.

Co trpí snad nejvíc,

když se na všechno dá cenovka,

je společenství,

pocit, že v tom jedeme všichni spolu.

V prostředí rostoucí nerovnosti

vede ztržnění všech stránek života,

k situaci, kdy zámožní lidé

a lidé skromných prostředků

vedou čím dál oddělenější životy.

Žijeme, pracujeme, nakupujeme a hrajeme si

na různých místech.

Naše děti chodí do různých škol.

To pro demokracii není dobré,

není to uspokojivý způsob života

ani pro ty, kteří si mohou dovolit

koupit si místo na začátku fronty.

Vysvětlím.

Demokracie nepotřebuje dokonalou rovnost.

Co potřebuje je

aby občané sdíleli společný život.

Je důležité, aby se lidé

různého sociálního původu,

lidé s různými zkušenostmi

navzájem setkávali,

aby na sebe natrefili

v každodenním životě,

protože tak se naučíme

vyjednávat a respektovat vzájemnou odlišnost.

A začne nám záležet na veřejném blahu.

Takže nakonec otázka trhů

není hlavně otázkou ekonomickou.

Je to otázka, jak spolu chceme žít.

Chceme společnost, kde je všechno na prodej,

anebo jsou určité morální a občanské statky,

kterým trhy nesvědčí

a za peníze je nekoupíš?

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)