O času a vodě

Pokud ihned nezasáhneme, dá se očekávat, že během následujících 200 let všechny ledovce na Zemi zmizí – říká spisovatel Andri Snær Magnason. Vypráví příběh ledovce Okjökull na Islandu, prvního ledovce, o který jsme přišli kvůli klimatické změně. Vysvětluje, proč je třeba, abychom se o budoucnost začali podrobně a neodkladně zajímat a stabilizovali stav Země pro příští generace.

Ahoj, jmenuji se Andri Snær Magnason
a mluvím k vám z Islandu.

(hukot vody)

V roce 2019 jsme kvůli změně klimatu
přišli o první ledovec:

Okjökull, ledovec Ok,

který už OK není.

A očekáváme,

že během dalších 200 let
dopadnou stejně všechny naše ledovce.

Tenhle ledovec bude jedním z nich:

Sólheimajökull na jižním pobřeží Islandu.

(hukot vody)

Napsal jsem báseň na plaketu,
která byla umístěna na hoře,

na níž dříve býval Okjökull.

Je to vzkaz pro budoucnost, který zní:

„Tento památník má připomínat,
že víme, co se děje,

a že víme, co musíme udělat.

Jen vy víte, zda jsme to udělali.“

Moji prarodiče zkoumali ledovce v době,

kdy se zdálo, že budou věčné.

V roce 1956 strávili mezi ledovci líbánky.

Tři týdny cestovali po Vatnajökullu
a mapovali ho.

Největší ledovec Evropy.

A oni zde v extrémních podmínkách
spali ve stanech.

Jednou jsem se jich zeptal:
„Nebyla vám zima?“

Oni na to: „Zima?

Zrovna jsme se vzali.“

Mé babičce bylo právě 96 let

a my víme, že mnoho ledovců zmizí,

než ti, kteří se dnes narodí,
dosáhnou jejího nynějšího věku.

Je třeba, abychom se o budoucnost
začali podrobně a neodkladně zajímat.

Moje babička se narodila roku 1924.

A budu-li mít vnoučata,
tihle lidé, které budu milovat nade vše,

budou v roce 2150 stále žít.

Protože naše doba je dobou lidí,
které známe a milujeme,

doba, jež nás stvořila,

a naše doba je také dobou lidí,
které budeme znát a milovat,

doba, kterou vytvoříme.

Snadno tak obsáhneme 230 let –

potřesení rukou napříč generacemi.

Mluví-li vědec o roku 2100,
jen krčíme rameny;

necítíme se s tím spojeni.

Ale zeptal jsem se babičky:
„Je 100 let dlouhá nebo krátká doba?“

A ona k mému údivu odpověděla:

„Je to krátká doba.

Mám pocit, jako bych
po těch ledovcích chodila včera.“

(hukot vody)

Takže rok 2100 není vzdálenou budoucností.

Je to prakticky zítřek,

protože v mysli oněch lidí

bude rok 2020 včerejškem.

A jsem si docela jistý, že chceme,
aby se na naši dobu dívali

s pýchou a vděčností,

protože jsme věděli, co se děje,

že jsme věděli, co musíme udělat,

a že jsme skutečně nakonec
udělali tu správnou věc.

Děkuji.