Carolyn Porco nás zve na cestu k Saturnu

Astronomka Carolyn Porco ukazuje fotografie získané sondou Cassini na její cestě k Saturnu. Soustředí se na jeho největší měsíc Titan a na zmrzlý Enceladus, který, jak se zdá, vypouští proudy ledu.

V přístích 18 minutách vás vezmu na cestu.

Je to cesta, na které jsme vy i já již mnoho let.

Začala před zhruba 50-ti lety, kdy lidé poprvé opustili naší planetu.

A během těchto 50-ti let jsme se nejen doslova prošli po Měsíci,

ale poslali jsme robotické sondy ke všem planetám - ke každé z osmi planet --

přistáli jsme na asteroidech, dali jsme si dostaveníčko s kometami.

A v této chvíli máme kosmickou loď na cestě k Plutu,

tělesu, kterému se dříve říkalo planeta.

A všechny tyto robotické mise jsou součástí větší lidské cesty:

Cesty k porozumění, k pochopení našeho místa v kosmu,

k ujasnění něčeho o našem původu, a o tom, jak vznikla Země, naše planeta

jak jsme vznikli my, kteří na ní žijeme.

A mezi všemi místy ve sluneční soustavě,

kde můžeme hledat odpovědi na tyto otázky.

je to právě Saturn. Na Saturnu už jsme byli.

Navštívili jsme ho na počátku 80-tých let.

Naše zkoumání Saturnu je však o mnoho hlubší a podrobnější

díky sondě Cassini, které se meziplanetárním prostorem pohybuje

již 7 let. V roce 2004 se připojila k oběžné dráze Saturnu

a stala se tak nejvzdálenějším robotickým místem

které lidstvo kdy kolem slunce založilo.

Saturnův planetární systém je velmi bohatý.

Nabízí tajemství, vědecké poznání a samozřejmě nevyslovitelnou krásu.

Výzkum tohoto systému má obrovský význam.

vždyť jen studium prstenců nám přineslo mnoho poznatků

o discích hvězd a plynu, které nazýváme spirální galaxie.

A zde je krásný obrázek mlhoviny Andromeda,

která je naší nejbližší spirální galaxií větší než Mléčná dráha.

A zde je krásný kompozitní snímek galaxie Whirpool,

pořízení Hubbleovým orbitálním teleskopem.

A tak cesta zpěk s Saturnu je ve skutečnosti částí - a je současně i metaforou pro -

o mnoho větší cesty lidstva

k pochopení propojenosti všeho kolem nás,

i toho, jak lidé do tohoto obrazu zapadají.

A bolí mne, že vám nemohu říci všechno, co jsme se s Cassini dozvěděli

nemohu vám ukázat překrásné fotografie, které jsem pořídili

v posledních dvou a půl letech, protože prostě nemám dost času.

Proto se soustředím na dvě nejvzrušivější oblasti

které se objevily v této velké výzkumné expedici,

kterou konáme okolo Saturnu

v posledních dvou a půl letech.

Saturn doprovází velká a velmi rozmanitá skupina měsíců.

Jejich velikost se pohybuje od několika kilometrů až k průměru Spojenýách států.

Ty nejkrásnější fotografie Saturnu, které jsme pořídili,ukazují

Saturn ve společnosti jeho některých měsíců. Zde je Saturn s Dione,

a zde vidíme Saturn s přesnou hranou prstenců

kde vidíte, jak jsou prstence tenké. Zde s měsícem Enceladus.

Dva z 47 Saturnových měsíců vystupují z řady.

Jsou to Titan a Enceladus. Titan je Saturnův největší měsíc a

do doby, než tam dorazila Cassini,

se jednalo o největší neprobádaný úsek

který zůstal v sluneční soustavě.

A je to těleso, které již dlouho zaměstnávalo fantazii lidí, kteří pozorovali planety.

Má velmi silnou, hustou atmosféru,

a mělo se za to, že prostředí na jeho povrchu

je podobnější prostředí, které máme zde na zemi,

nebo minimálně v minulosti měli, více než kterékoli jiné místo v solárním systému.

Jeho atmosféra je z velké části tvořena molekulárním dusíkem, jako je ten, který dýcháme v této místnosti.

až na to, že jeho atmosféra je prosycena

jednoduchými organickými materiály jako metan, propan a etan.

A tyto molekuly se ve vysokých vrstvách Titanovy atmosféry

rozpadají a jejich části se spojují dohromady v mlžné částice.

tato mlha zahlcuje celý Titan, je zcela všude.

A proto nemůžeme vidět dolů ma povrch Titanu.

našima očima ve viditelném spektru.

Než jsme se tam dostali pomocí Cassini

tak jsme se domnívali, že se tyto částice, po miliony a miliony let

jemně snášejí k povrchu a pokrývají ho

hustou organickou vrstvou kalu.

Něco podobného jako Titanovský dehet či ropa, - nevěděli jsme co to je.

Ale to je, co jsme předpokládali. A tyto molekuly,

zvláště metan a etan, mohou být při teplotách na Titanově povrchu, kapalinami.

A tak to vypadá, že metan je pro Titan to, co je voda pro Zemi.

Kondenzuje v atmosféře,

a tak rozpoznání této okolnosti dalo vzniknout

celému množství bizarních možností. Můžete mít metanové mraky, OK

a nad těmito mraky, máte stovky kilometrů mlhy

která zabraňuje slunečnímu světli dosáhnout povrchu.

Teplota na povrchu je okolo 210 stupňů Celsia pod nulou.

Ale navzdory této zimě, můžeme mluvit o dešti, který dopadá na povrch Titanu.

A dělá tam to samé, co dělá déšť na zemi, vykrajuje koryta, tvoří řeky

a mlhy. Může vytvořit i kaňony, slévat se do velkých pánví a kráterů.

Může smývat kal z vysokých vrcholků a kopců

dolů do nížin. Zastavme se na chvíli a zamysleme se.

Zkusme si představit, jak může povrch Titanu vypadat.

Je temno - polední jas je na Titanu tak temný jako soumrak na Zemi.

Je zima, a děsivá mlha.

Možná prší a vy stojíte

na břehu Michiganského jezera plného rozpouštědla.

Taký obrázek o povrchu Titanu jsme měli předtím, než jsem se tam dostali s Cassini.

a mohu vám říci, že to, co jsme na Titanu našli, byť to nesouhlasí v detailech,

je stejně fascinující jako naše představy.

A pro nás to bylo - tedy pro lidi od Cassini

jako kdyby se dobrodružství Julese Verna stala skutečností.

Jak jsem již řekla, má hustou a vysokou atmosféru.

Zde je fotografie Titanu se Slunce zezadu a překrásným pozadím prstenců.

A zde je další měsíc.

Ani vlastně nevím, který to je. Atmosféra je velmi vysoká.

Na Cassini máme přístroje, kterými můžeme vidět dolů na povrch

přes atmosféru a můj camerový systém je jedním z nich.

Pořídili jsme fotografie jako je tato.

A co můžete vidět jsou jasné a temné oblasti - což je nejdál, kam jsme se dostali.

Bylo to tak záhadné, že jsme neuměli určit, co vlastně na Titanu vidíme.

Když se podívate na tuto oblast podrobněji, začnete vidět věci

jako kroutícíse kanály, nevěděli jsme co. Vídíte nějaké kulaté věci.

Toto je, jak jsme pozděli poznali kráter.

Ale na povrchu Titanu je pouze málo kráterů,

což znamená, že to je mladý povrch.

A zde je jev, který vypadá tektonicky.

Vypadá to, že jsou oddtaženy od sebe.

Kdykoli vidíte na planetě cokoliv lineárního,

znamená to, že tam je zlom.

A tak to znamená, že byl tektonicky ovlivněn.

Ale nemohli jsme naše fotografie interpretovat.

až po šesti měsících, co jsme se dostali na oběžnou dráhu

se událo něco, co mnozí považovali

za zářný jev zkoumání Titanu sondou Cassini.

A to bylo vypuštění Huygensovy sondy.

Huygensovu sonda, vyrobenou v Evropě, Cassini nesla

sedm let napříč sluneční soustavou. Vypustili jsme ji do Titanovy atmosféry.

Trvalo jí dvě a půl hodiny než se snesla na povrch, na který přistála.

Chci zdůraznit, jak významná událost to je.

Máme zde lidmi vyrobený přístroj

který poprvé v lidské historii přistál ve vnější části sluneční soustavy.

Mám za to, že to je tak významná událost,

že jsme ji měli oslavit

slavnostními průvody ve všech městech USA i Evropy.

Bohužel se to nestalo.

(Smích)

Je to významná událost i z jiného důvodu. Toto je mezinárodní mise

a tato událost byla oslavována v Evropě, v Německu,

a oslavné řeči byly proneseny s anglickým

americkým, německým, francouzským, italským a holandským přízvukem.

Byla to dojemná ukázka toho, co slova

"Spojené národy" znamenají:

opravdové spojení národů v kolosálním úsilí dosáhnout dobro.

V toto případě se jednalo o masivní projekt prozkoumat planetu

a pochopit planetární systém

který po celou dobu lidské historie byl nedostupný.

Nyní se ho lidé dotkli.

A tak to bylo - víte, dostávám husí kůži jen když o tom mluvím,

byl to nesmírně emocionální okamžik,

okamžik, který osobně nikdy nezapomenu a vy byste na něj neměli zapomenout také

(Potlesk)

Ale zpátky, sonda po cestě atmosférou sbírala data,

snímala panoramatické fotografie.

A nemohu vyjádřit, jaké to bylo vidět první fotografie

Titanova povrchu pořízěné ze sondy. A toto je, co jsme viděli.

Bylo to šokující, protože to bylo všechno, co jsme chtěli

aby nám ukázaly fotografie z oběžné dráhy.

Jednalo se o jednoznačné struktury, geologické struktury.

Byla to dendritický odtoková struktura, která může být vytvořena pouze tokem tekutin.

A tyto kanály můžete sledovat

Vidíte, jak se spojují.

Zde se spojují to tohoto kanálu, který se vlévá to této oblasti.

Díváte se na pobřeží.

Bylo to pobřeží tekutiny? Nevěděli jsme.

Ale je to něco jako pobřeží.

Tato fotografie je pořízena ze 16 kilometrů.

Toto je fotografie pořízená z 8 kilometrů, vidíte? Zase to pobřeží.

takže 16 km, 8 km, to jsou zhruba výšky letu letadel.

Pokud byste letěli napříč USA,

letěli byste v těchto výškách.

Takže toto jsou fotografie, který byste mohli pořídit z oken Titanian Airlines,

Až poletíte nad povrchem Titanu. (Smích)

A potom se sonda konečně zastavila na povrchu,

a já vám nyní ukáži, dámy a pánové,

první fotografii pořízenou z povrchu měsíce ve vnější sluneční soustavě.

A zde vidíte horizont.

Toto jsou pravděpodobně ledové oblázky.

(Potlesk)

A zřejmě přistála v některé z těch temných oblastí

a nepotopila se. Takže nepřistála do tekutiny.

Kam sonda přistála byla v podstatě

obdoba Titanské blátivé plošiny.

Byl to nepevný povrch prosáklý kapalným metanem.

a pravděpodobně se jedná o materiál,

který byl smyt z kopců na Titanu

těmi kanály, které jsme viděli,

a usadil se během milionů let jako náplň prohlubní v nížinách.

Takže Huygensova sonda přistála do takové prohlubně.

Ovšem na našich fotografiích nebyla ani stopa

ani na fotografiích pořízených sondou Huygens, po větších otevřených rezervoárech kapaliny.

Kde jsou? A bylo to ještě záhadnější, když jsme našli duny.

Dobrá, tak toto je film z rovníkové oblasti Titanu,

kde jsou vidět tyto duny. Tyto duny jsou 100m vysoké,

navzájem vzdáleny několik kilometrů

a táhnout po mnoho a mnoho kilometrů.

Máme zde stovky, snad 1500 až 2000 km dun.

To je Saharská poušť Titanu.

Je to zřejmě místo, které je velmi suché, neboť jinak by se nevytvořily duny.

Takže znovu, byly jsme zmateni, že tam nejdou žádné plochy kapalin

dokud jsme neuviděli jezera v polárních oblastech.

A zde je jezerní scenárie z jižního pólu Titanu.

Je to přibližně velikosti Ontarijského jezera.

A potom, před pouhým týdnem a půl

jsme přelétli nad severním pólem a znovu uviděli

uviděli jsme jezero velikosti Kaspického moře.

Takže se zdá, že tyto kapaliny, z důvodů, kterým nerozumíme,

nebo minimálně během této sezóny, jsou na pólech Titanu.

A myslím, že se mnou budete souhlasit, že jsme objevili Titan

jako pozoruhodné, mystické místo. Je exotický, ale podivně podobný Zemi.

Má geologické formace jako Země.

A úžasnou geologickou rozmanitost.

Je to fascinující svět, se kterým může ve sluneční soustavě

v oblasti rozmanitosti soutěžit pouze Země sama.

Podívejme se tedy nyní na Enceladus. Enceladus je malý měsíc,

jeho velikost je asi desetina Titanových rozměrů, a zde ho můžete vidět vedle Anglie.

To je jen abyste viděli jeho velikost, to není myšleno jako hrozba.

(Smích)

Enceladus je velmi bílý, velmi jasný.

Jeho povrch je zřetelně rozryt zlomy.

jedná se geologicky velmi aktivní těleso.

Ale fontána poznatků o Enceladu

byla nalezena na jeho jižním pólu - a zde se na jeho jižní pól díváme -

kde jsme nalezli systém zlomů.

A tyto zlomy mají odlišnou barvu, protože mají odlišnou kompozici.

Jsou pokryty. Jsou pokryty organickým materiálem.

Navíc tato celá oblast, oblast jižního pólu,

má zvýšenou teplotu. Je to nejteplejší místo na planetě.

To je asi tak bizardní, jak zjistit, že na Anktartidě je tepleji než v tropech.

A když jsme potom pořídili další fotografie, objevili jsme

že z těchto zlomů vylétají proudy jemných ledových krystalků

vylétávajících stovky kilometrů do kosmu.

Když obarvíme fotografii tak, že zdůrazníme jemné světělné hodnoty

vidíme tyto proudy jako ocas,

který, jak potvrzují jiné fotografie, se táhne tisíce kilometrů

do kosmu nad Enceladus.

Spolu s týmem jsem tyto a podobné fotografie zkoumala

a přemýšlela o nich a ostatních výsledcích výzkumu z Cassini.

Nakonec jsme došli k závěru,

že tyto proudy mohou vystupovat z kapes

kapalné vody pod povrchem Encelada.

Takže zde můžeme mít kapalnou vodu, organický materiál a přebytek tepla.

Jinými slovy, možná jsme narazili na

svatý grál moderního planetárního výzkumu.

Jinámi slovy, prostředí, které je potenciálně vhodné pro živé organismy.

A myslím, že vám nemusím říkat, že by objev života

kdekoliv v naší sluneční soustavě

ať už je to na Enceladu či kdekoli jinde,

měl nedozírné kulturní a vědecké důsledky.

Kdybychom totiž mohli ukázat, že se Geneze odehrála

nikoli jednou, ale dvakrát, nezávisle na sobě, v naší sluneční soustavě,

potom to znamená, inferencí, že se odehrála nespočetněkrát

napříč vesmírem v jeho 13,7 miliardách historie.

Nyní je Země jedinou planetou, o které víme, že kypí životem.

Je jedinečná a nenahraditelná.

Je to pro nás stále jediný domov, který známe.

A pokud někdo z vás byl vnímající během šedesátých let,

a my bychom vám odpustili, pokud ne,

pamatujete si tuto velmi slavnou fotografii

pořízenou astronauty z Apollo VIII roku 1968.

Bylo to poprvé, co byla Zěmě zobrazena z kosmu

a mělo to nesmírný význam pro naše pojetí našeho místa ve vesmíru,

pro náš smysl odpovědnosti za ochranu naší planety.

My z Cassini, jsme pořídili stejnou fotografii,

obraz, který lidské oko dříve nevidělo.

Je to totální zatmění slunce z místa za Saturnem.

Je to nemožně krásná fotografie

Vidíte hlavní prstence na pozadí slunečního svitu,

vidíte odražené sluneční paprsky

a vidíte také tento prstenec, který je ve skutečnosti

vytvořen výdechy Encelada.

A jak kdyby to nebylo dostatečně krásné, můžeme v této fotografii vidět,

obraz naší vlastní planety,

v kolébce Saturnových prstenců.

A to je něco hluboce dojemného.

Vidět se z takové dálky,

A zachytit obraz malé modré planety s oceány.

z pohledu jiných světů.

a toto, a pohled který tím získáváme sami na sebe,

může nakonec být tou největší odměnou, kterou můžeme získat

z této cesty objevů, která začala před půl stoletím.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)