Desková tektonika - vlastnosti konvergentních rozhraní litosférických desek

Vlastnosti konvergentních rozhraní litosférických desek.

Už jsme si řekli docela
hodně o deskových rozhraních,

na kterých vzniká nová zemská kůra a
jednotlivé desky se od sebe oddalují.

Nazývají se divergentní rozhraní
a je to například Středoatlantský hřbet,

uprostřed kterého také
vzniká nová zemská kůra.

Na druhé straně ovšem ale také existují
oblasti, kde se desky pohybují k sobě.

Je to například zde, kde se Nazca
nasouvá do Jihoamerické desky.

Nebo tady, kde se Pacifická deska sráží s
Filipínskou deskou, jedna do druhé naráží.

Budeme si tedy povídat o tom, co se tam
odehrává a v jakých různých variantách.

Obecně dochází k tomu, že jedna
deska se podsouvá pod druhou.

Nejdříve do sebe narazí a pak v
podstatě jedna tu druhou tlačí pod sebe.

Říká se tomu subdukce
a je znázorněná na tomto obrázku.

Jedna oceánská deska se podsouvá
pod jinou oceánskou desku,

podobně to asi vypadá, když se Pacifická
deska sráží s Filipínskou deskou,

a na druhé straně schématu je
nakreslená oceánská deska,

jak se podsouvá pod
kontinentální desku, to máme tady.

K tomu dochází v případě desky Nazca,
která se podsouvá pod Jihoamerickou desku.

Při tom dochází
k dalším procesům.

Oceánská deska je
subdukována, tlačena dolů,

a při tom zároveň dochází
k vyzdvižení kontinentální desky,

čímž vzniknou hory, třeba Andy.
Přesně tak totiž Andy vznikly.

Nazca se podsouvá pod Jihoamerickou
desku a nadzvedává pobřeží Jižní Ameriky.

Další jev, ke kterému tu dochází, vzniká,
protože desky se navzájem omílají,

není to hladký proces, a proto se každou
chvíli uvolní velké množství energie,

což má za následek časté výskyty
zemětřesení v těchto oblastech.

A jak víme, tak v Chile jsou
zemětřesení velmi častá.

Navíc k tomu vzniká také
mnoho tepelné energie

a dochází ke tření mezi
deskami, které o sebe drhnou,

to umožňuje, aby se v
těchto místech tvořilo magma.

A díky jeho zahřívání dochází
ke vzniku sopek a to právě v místech,

kde probíhá subdukce
pod kontinentální desku.

Už jsem zmiňoval,

že v Pacifiku dochází k subdukci
Pacifické desky pod tu Filipínskou.

Proto se k tomu ještě vrátím.

Děje se tu totiž několik zajímavých věcí.
Při každé subdukci totiž vznikají příkopy.

Ale alespoň mně připadá velmi zajímavé,

že ty nejhlubší příkopy se tvoří
v místech subdukce dvou oceánských desek.

Děje se tam tedy několik věcí.
Vznikají velmi hluboké příkopy,

je to vidět i na prvním schématu,
které jsem vám ukazoval.

Tam, kde se jedna oceánská deska
podsouvá pod jinou oceánskou desku,

dochází také ke tření jako zde
a také vznikají sopky,

které jsou zprvu pod vodou,
protože jsou to dvě oceánské desky,

tedy vlastně oceánská zemská
kůra na okrajích desek,

protože oceán nemusí být po celé desce.

Takže nejdříve to jsou podmořské sopky,

ale jak se láva postupně hromadí a tuhne,
tak se z ní nakonec stane skupina ostrovů.

Přesně to se děje v místech, kde Pacifická
deska naráží na Filipínskou desku.

Nejdříve vzniká příkop…

Pokusím se to tu nakreslit.
Takže tady přibližně máme rozhraní.

Tohle je naše rozhraní mezi dvěma
deskami, Pacifickou a Filipínskou deskou.

A v místě subdukce je Mariánský příkop,
což je ten nejhlubší příkop na světě.

Je hluboký 11 km, to je 11 000 m.

Je hlubší, než je výška Mount Everestu.
Mount Everest je vysoký kolem 9 000 m.

Ukážeme se, že vznikl díky
jinému konvergentnímu rozhraní,

na rozhraní dvou desek,
které do sebe narážejí.

Ale nejenže zde vzniká Mariánský příkop,
vlivem subdukce těchto dvou desek,

ale vznikají zde i Mariánské ostrovy,

které v podstatě vznikly
působením podmořských sopek,

které jsou aktivní díky velkému
množství uvolňované energie.

Tady máme znázorněno, jak
vypadá subdukce v Mariánském příkopu.

Tady dochází k subdukci a
zde vznikají Mariánské ostrovy,

vlivem úniku energie
se tvoří magma a láva.

Magma je to ještě pod povrchem,

jakmile vyteče na povrch, tak to je láva,
jež tuhne a postupně buduje tyto ostrovy.

Posledním typem konvergentního rozhraní
je srážka dvou kontinentálních desek.

K tomu dochází, když Indická deska
naráží na Euroasijskou desku.

Myslím, že už tušíte, co se tam odehrává.

Když do sebe naráží
dvě části kontinentální kůry,

tak jedna má vždy menší
hustotu než ta druhá.

A proto alespoň jejich korové části
na sebe navzájem neustále tlačí,

a tak vytlačují materiál nahoru.

Je to znázorněno na tomto obrázku, který
je od Americké geologické služby USGS.

Máme tu znázorněnou Indickou
desku a Euroasijskou desku v okamžiku,

kdy do sebe ještě nemohly
narážet, je to posunuté zpět.

A jak se na sebe postupně sunou a naráží,
tak se Indická deska trochu podsouvá,

není to úplná subdukce, a tím dochází
k nadzvednutí zemského povrchu.

Tento proces nakonec vytvoří
vysoké pohoří, třeba Himaláje.

Tady máme obrázek Mount Everestu, který
je vysoký skoro 9 000 metrů nad mořem.

Je skoro tak vysoký, jako je
Mariánský příkop hluboký.