Caravaggio, Narcis, 1597-99

Michelangelo Merisi da Caravaggio, Narcis, olej na plátně, 1597-99 (Palazzo Barbarini)

Komentují: Dr. Beth Harrisová a Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v Palazzo Barberini

a díváme se na Caravaggiovu malbu

s názvem Narcis.

Je to příběh Ovidia o chlapci,

který se zamiluje do svého
vlastního odrazu ve vodě

tak moc, že spadne do vody a utopí se.

Jak je známé, je po něm pojmenovaný
květ a také narcismus.

V křesťanském pojetí je to příběh
morálky a upozornění na to,

co je opravdu důležité a co ne. V každém případě
je to pro malíře mimořádně zajímavý námět.

Zejména proto, že vidíme skutečnou
postavu a její odraz.

Malby samy o sobě jsou jakoby odrazy anebo zrcadla.

A také je tu myšlenka umělcovy zodpovědnosti
z hlediska vytváření věrnosti realitě.

Je zajímavé, že když se podíváte
na tuto malbu, v odraze uprostřed malby

je obraz matnější, o mnoho matnější,
a viditelné jsou pouze nejjasnější části.

Obraz je také neuvěřitelně abstraktní.
Hladina vody,

konkrétně břeh, jako by rozděloval plátno
na téměř přesné poloviny

vytvářejíc spoj mezi rukama postavy
a jejího odrazu, které se navzájem dotýkají.

A pak je tu kruhový tvar vepsaný do
obdélníkového plátna, který vytváří jeho paže.

Zdá se, že by to mohlo být něco jako metafora
rozjímání v malbě a jejích cílech a nebezpečích,

když malíř musel přemýšlet o tom, jak znázorní
skutečnost, skutečnou postavu versus odraz

této postavy a malba samotná je toho samým
odrazem. Další věc je deformace

postavy samé naklánějící se směrem
k nám s nádechem tužby.

Jsou tu barokní
rysy: přesah obrazu do prostoru diváka

a tmavé pozadí. To nás nutí soustředit se
na postavu, která je zobrazena

na plátně. Velmi výrazné je mladíkovo koleno
a také rukáv košile,

který upoutá naši pozornost a odtahuje
ji od toho, na co bychom se jinak dívali.

To na co se díváme, je pouze místem, kam
dopadá světlo a ne vždy je to nutně

nejdůležitější věc. Podívejme se na levou ruku na pravé straně plátna. Pojďme se

na to podívat zblízka. Zdá se, že jeho levá
ruka se pevně opírá o zem.

Postava se zdá být duchem nepřítomna,
zaujatá vlastním odrazem,

jako by se sama podepírala.

Vypadá, jako by padal do vody
a to je přesně ten moment.

Snaží se obejmout sám sebe.
Doslova je do sebe zamilovaný.

Avšak může obejmout pouze svůj odraz,
který je samozřejmě nehmatatelný.