Swami Dayananda Saraswati: Výprava do hlubin soucitu

Swami Dayananda Saraswati odkrývá paralelu cesty osobního rozvoje a osvojení si opravdového soucitu. Provádí nás skrze každý krok seberealizace: od bezmocného dětství, k neohrožené péči o ostatní.

Lidské mládě se narodí

a po docela dlouhý čas

je konzumentem.

Nemůže vědomě nápomáhat ani přispívat.

Je bezmocné.

Dokonce ani neví, jak přežít.

Třebaže je vybaveno pudem sebezáchovy.

Je odkázáno na pomoc od matky nebo chůvy, aby přežilo.

Nemůže si dovolit pochybovat o osobě, která se o něj stará.

Musí se zcela odevzdat,

jako ten, jenž se odevzdává anesteziologovi.

Musí se naprosto odevzdat.

To vyžaduje spoustu důvěry.

To vyžaduje, že ta osoba, které důvěřuje

tuto důvěru nenaruší.

Jak dítě roste,

začíná zjišťovat,

že osoba, které věří, tuto důvěru narušuje.

Ještě ani nezná to slovo narušení.

A proto mu nezbívá, než vinit samo sebe.

Vina beze slov,

jejíž opravdové rozřešení je o to obtížnější,

tiché sebeobviňování.

Dítě roste a stává se dospělým,

doposud však bylo konzumentem,

ale růst lidské bytosti,

spočívá v jeho nebo její schopnosti přispívat,

být přispívajícím účastníkem.

Člověk nemůže přispívat, aniž se cítí v bezpečí,

aniž cítí svou vlastní velikost,

aniž cítí: Mám co potřebuji.

Být soucitný není legrace.

Není to tak jednoduché.

Člověk musí objevit jistou velikost sám v sobě.

Tato velikost by měla být sebestředná,

ne ve smyslu peněz,

ne ve smyslu moci, jíž třímáte,

ne ve smyslu možného společenského postavení jehož jste dosáhli,

ale měla by být v středobodu vašeho "Já".

Toho "Já", které si uvědomuje samo sebe.

Na tohle "Já" by měla být zaměřena, na jeho velikost a veškerost,

jinak je soucit pouhým slovem a pouhou představou.

Občas projevíte soucit,

spíše díky vcítění

než díky soucitu.

Díky Bohu, že se umíme vcítit.

Když někoho něco bolí, bolí to i nás.

V závěrečném zápase ve Wimbledonu

tihle dva chlapi bojují zuby nehty.

Každý z nich získal dva gemy.

vyhrát může kterýkoliv z nich.

Co dosud propotili, nehraje žádnou roli.

Jeden z nich vyhraje.

Je tenisovou etiketou, že oba hráči musejí přijít k síti

potřást si rukou.

Vítěz skáče radostí,

a líbá zem,

odhodí své triko, jako kdyby nekdo čekal zrovna na to.

(Smích)

A tenhle chlápek musí přijít k síti.

Když tam přijde,

uvidíte, že jeho tvář se docela změní.

Vypadá, jakoby si přál, aby nevyhrál.

Proč? Vcítění.

To je to lidské srdce.

Žádnému člověku není odepřena ta schopnost vcítění se.

Žádné náboženství ji nemůže zničit svou naukou.

Žádná kultura, žádný národ, nebo nacionalismus,

nic ji nemůže zasáhnout,

protože je to schopnost vcítění se.

A tato schopnost vcítit se

je oknem, skrz které můžete dosáhnout na jiné lidi,

skrz které můžete udělat něco, co změní něčí život.

Někdy stačí jen slova, někdy čas.

Soucit nemá jen jednu danou podobu.

Neexistuje žádný indický soucit.

Žádný americký soucit.

Soucit přesahuje národnost, pohlaví, věk.

Proč? Protože je tady, úplně v každém.

Každý jej zažil, čas od času.

Ale tento příležitostný soucit,

není ten, o kterém se tu chceme bavit.

Ten by neměl být nikdy jen příležitostný.

Soucit nezle nikomu nařídit.

Nemůžete říct: "Prosím, miluj mě."

Láska je něco, co musíte objevit.

Není to úkon,

i když v anglickém jazyce je to též úkon.

K tomu se dostanu později.

A tak člověk musí objevit určitou veškerost.

Chci se tu odkázat na tuto možnost dosáhnout veškerosti,

která je součástí našich zkušeností, zkušeností všech.

Navzdory velmi utrápenému životu,

člověk je šťastný ve chvílích, kterých je pomálu.

A člověk, který je šťastný,

třeba jen díky grotesce,

přijímá sám sebe a také souhru všech věcí, které ho obklopují

To zahrnuje celý vesmír,

věci poznané i nepoznané.

Všechny jsou naprosto přijmuty

protože objevíte svou veškerost uvnitř sebe sama.

Subjekt, já,

a objekt, souhrn věcí,

splyne v jedno,

zkušenost, o které nemůže nikdo říct: "Mně byla odepřena".

Zkušenost společná všem bez rozdílu.

Tato zkušenost je potvrzením, že navzdory naší omezenosti,

našim nenaplněným žádostem, touhám a kreditním kartám

a propuštění z práce

a nakonec plešatosti,

můžeme být šťastní.

Důsledkem však tohoto uvažování je,

že nepotřebujete naplnit své touhy, abyste byli šťastní.

Vy sami jste tím šťestím, tou úplností, po které toužíte.

Není v tom žádná volba.

Je to pouze potvrzení skutečnosti,

že úplnost (veškerost) nemůže být oddělena od vás,

nemůže být "mínus vy".

Musíte to být vy.

Nemůžete být částí celku

a zároveň být celkem.

Ta chvíle vašeho štěstí odhaluje tuto skutečnost,

toto uvědomění, toto rozpoznání.

Možná já jsem ta veškerost.

Možná má swami pravdu.

Možná má swami pravdu. Začnete svůj nový život.

Pak všechno začne dávat smysl.

Už nemám důvod obviňovat sebe sama.

Pokud člověk hledá důvod pro sebeobviňování, najde jich milion a víc,

ale pokud si řeknu, navzdory mému omezenému tělu,

jestliže je černé, není bílé, jestliže je bílé, není černé,

tělo je omezeno, ať už se na to dívate jakkoliv. Omezeno.

Vaše vědomosti jsou omezené, zdraví je omezené,

a proto i moc je omezená,

a veselá nálada bude také omezená.

Soucit bude omezený.

Všechno bude neomezené.

Nemůžete si vynutit soucit,

aniž se stanete neomezeným, a nikdo se nestane neomezeným.

Buď jste a nebo nejste. Tečka.

A také neexistuje žádný způsob, jak dosáhnout neomezenosti.

Vaše vlastní zkušenost odhalí, navzdory všem omezením, že jste tou veškerostí.

Ve vztahu ke světu,

je tato veškerost vaší realitou.

Zaprvé je to láska.

Ve vztahu ke světu

je dynamickým projevem veškerosti,

jak říkáme, láska.

A zní samotné vyvstává soucit,

pokud objekt, ke kterému k němuž se vztahujeme, vyvolává tento pocit.

Pak se to ještě jednou přetvoří v dávání, ve sdílení.

Projevujete sebe sama, protože máte soucit.

Abyste objevili soucit, je třeba abyste byli soucitní.

Abyste v sobě objevili tu schopnost dávat a sdílet,

musíte dávat a sdílet.

Zkratka neexistuje. Je to jako učit se plavání plaváním.

Plavat se naučíte plaváním.

Nemůžete se naučit plavat tím, že vlezete do vody na pěnové matraci.

(Smích)

Plavat se naučíte plaváním. Jezdit na kole se naučíte ježděním na kole.

Vařit se naučíte vařením,

s milými lidmo o kolo vás,

kteří snědí, co uvaříte.

(Smích)

A proto tedy říkám,

předstírej a pak to zvládneš.

(Smích)

Nemáte na vybranou.

Můj předchůdce to myslel vážně.

Musíte to zahrát.

Musíte jednat soucitně.

Pro soucit nemáte sloveso,

ale máte pro něj příslovce,

To mi přijde zajímavé.

Jednáte soucitně.

Ale potom tedy, jak jednat soucitně, když vám chybí soucit?

Tu přichází na řadu to předstírání.

Hrej to a dej to. To je mantra Spojených států amerických.

(Smích)

Hrej to a dej to.

Jednáš soucitně, jako bys měl opravdový soucit,

zatni zuby,

využij všech dostupných prostředků,

jestli víš, jak se modlit, modli se.

Pros o soucit.

Dej, abych uměl jednat soucitně.

Udělej to.

Pak objevíš soucítění

a také pozvolna vzájemný soucit

a pomalu, možná, když se budeš správně učit,

objevíš, že soucit je dynamickým projevem

skutečnosti tebe samotného, jenž je jednotou a veškerostí

a to je to, co jsi!

Těmito slovy skončím a velice vám děkuji.

(Potlesk)