Talent je iluze| Olivia Bee | TEDxAthens

'Jako 6 TED přednášek v 1,' říká. A má pravdu. Jisté je, že přednáška Olivie Bee má jednu věc společnou s jejím povoláním fotografky - duši.

Ahoj, jmenuji se Olivia Bee.

Jsem fotografka a ředitelka
z Brooklynu v New Yorku.

Velice děkuji za přijetí v Aténách.

Je to tady naprosto úžasné.

Chci s vámi mluvit o několika věcech.

Měla jsem to asi rozdělit do šesti TED talks,

takže se dopředu omlouvám.

Chci vám povědět něco o umění,
autentičnosti, úspěchu, pocitech

a o tom, jak žít svůj život,
ne jen o něm mluvit.

Ale vezmeme to od začátku.

Jsem fotografka a ředitelka,
ale v současné době spíše fotografka.

Fotím spoustu různých věcí

pro různé značky a publikace.

Ale nejraději ze všeho fotím svůj život –

ty magické chvíle,
kvůli kterým stojí za to žít,

ty chvíle, které vás naplní energií
a díky kterým děkujete, že jste lidmi.

Když fotím svůj život a lidi,
místa a události v něm,

snažím se nic nepřerušovat.

Důležitější než fotografie
jsou pro mě moje objekty focení.

To protože jde o lidi, které miluji.

Když zachytím tyto pocity

a přitom nepřeruším svůj
nebo jejich prožitek,

tak jsem uspěla.

Důležité je také to, že mi jde
o opravdu autentický moment.

Když ho zachytím, mi pomáhá uvědomit si,
jak krásný život je

a jak moc ho miluji.

Nechci totiž strávit celý život
jeho fotografováním

místo toho, abych ho žila.

Stejně jako suvenýry nic neznamenají,
pokud doopravdy nejedete na výlet,

tak fotografie nenahrazují vzpomínky,
ale zastupují je.

Co se týče fotek, které dělám reklamně,

dělám je, abych posunula svou kariéru

a abych přijímala výzvy.

Pro mě je opravdu důležité
vidět krásu na všech místech,

včetně reklamy.

Od té doby, co jsem byla celkem malé dítě,
jsem pracovala

v průmyslu, který vedli dospělí.

Tak nějak pořád jsem malé dítě.

Nerada o tom mluvím,
protože každý o tom mluví za mě,

ale vím, že to lidi zajímá.

Hodně se mě ptají na to,
jak rychle jsem dospěla

a jak se cítím,
jestli mi je pořád 19 nebo 35

a jestli práce dítěte v dospělém světě
byla hodně těžká.

Myslím, že pro mne to tak bylo normální,

a na mém věku by nemělo tolik záležet.

Co se týče dospívání,
řekla bych to asi takhle:

Nedávno jsem si poprvé jako dospělá
koupila vatové tyčinky

a to mě poznamenalo víc,
než fotit obálku časopisu.

Nikdy jsem doopravdy neměla příležitost
stát se dospělou.

Tak nějak se mi to spíš stalo.
Šlo to dost postupně.

Ale ráda bych se zbavila tématu o mém věku,

když si se mnou lidé povídají.

Myslím ale, že tomu nepomáhá,
že můj obličej vypadá takto.

Lidé na mě vyvíjejí hodně tlaku,
protože mám úspěch jako mladá.

Mohlo by to zastínit zbytek mojí kariéry.

Někdy lidé více přihlížejí k mému věku
než k mým fotografiím.

Také si myslí, že mi to je jedno,
ale tak to není.

Myslím, že když se mluví o mém úspěchu,

lidé odkazují k seznamu mých klientů,
který je velký.

Ale já jsem nejvíc pyšná
přímo na svoje fotografie

a na to, jak jsem šťastná,
že je můžu dělat.

Protože když se zamyslíte nad tím,
proč lidé dělají věci,

nebo co je dělá šťastnými,
a proč a jak mají lidé talent,

celkem mi dělá potíže považovat za měřítko

štěstí a úspěchu počet klientů.

Myslím si, že úspěch nejde změřit.

Myslím si, že štěstí není měřitelné

a že talent nemůže být konkrétní.

Jeden můj přítel mi pověděl

jednu z nejhezčích věcí,
co mi kdy kdo řekl.

Je mi trochu blbé to opakovat,
protože je to o mě,

ale myslím, že ta myšlenka je větší než já.

Řekl: "Naučilas mě, co je to talent,

a že to není nic v genech.

Ono vlastně o talent ani nejde,

protože je to iluze.

Není to něco, s čím se narodíš,

talent je totiž síla, co žene dopředu.

Je to potřeba být lepší,
protože něco miluješ."

Tolik lidí přestane být
tvořivými jenom proto,

že si myslí, že nemají talent.

A to je obrovský problém,
protože talent není tak reálný.

Talent je síla.

Je to potřeba být v něčem lepší

a postupně rozvíjet určitou dovednost.

To mě přivádí na další oblíbený citát

o podobných věcech. Je od Iry Glasse:

'Nikdo tohle neříká začátečníkům.

Rád bych, aby to někdo řekl mě.

Všichni, co máme kreativní práci,

se do toho dostaneme,
protože máme dobrý vkus.

Ale je tu propast.

Prvních pár let tvoříte.

Pořád to není dost dobré.
Ale je tu snaha.

Má to potenciál,
ale dobré to není.

A váš vkus, to,
co vás dostalo do hry,

to pořád zabijí.

Proto vás vaše práce zklamává.

Spousta lidí se přes tuto fázi nedostane;
prostě skončí.

Většina známých,
co mají zajímavou a kreativní práci,

zažili celé roky této fáze.

Víme, že naše práce nemá tu speciální jiskru,
kterou bychom chtěli.

Všichni tím projdeme.
A pokud zrovna začínáte

nebo jste pořád v této fázi,
vězte, že to je normální

a že nejdůležitější je,
abyste udělali spoustu práce.

Dejte si za úkol,
že každý týden dokončíte jednu povídku.

Pouze tím, že projdete spoustou práce,

překlenete tu propast.

A vaše práce bude stejně dobrá
jako vaše ambice.

Trvalo mi mnohem déle na to přijít,
než komukoliv, koho znám.

Potrvá to a je normální,
že to chvíli trvá.

Prostě se tím musíte probojovat.

Myslím, že je moc důležité
to lidem připomínat.

Lidé jsou ze své podstaty
velice snadno odrazeni.

Vzdávají se, protože zklamou sami sebe.

Ale podle mě je toto zklamání
základem pro růst,

protože pak se posunete.

Zadáváte si otázky. Kritizujete se.

Ptáte se, jak se stát lepšími.

Protože když něco milujete

a vážíte si něčeho tak moc

a něco vám dělá radost,
můžete tuto zeď prorazit.

Tahle zeď totiž není z kamene.

Po tom, co mi můj přítel řekl,
jsme se shodli,

že dřív byla naše práce opravdu nanic.

Zvlášť ta moje, asi v roce 2007.

Ale jak my ji milovali!

Bylo nevyhnutelné,
že jsme se pustili do boje.

Taky víme, že každý den je zápas;

nikdo z nás není úplně
spokojený se svou prací.

Ale právě to tu práci pohání.

Někdy mi vrátí film
a já se dívám na všechny fotky,

za poslední 2 týdny, a myslím si:

'Jů, to je téměř všechno,
co jsem chtěla říct.'

Klíčovým slovem je 'téměř'.

Myšlenková síla slova 'téměř'
je stejně jako zklamání

základem růstu.

No nebylo by nuda být pořád spokojený
s tím, kde se teď nacházíte,

co do úspěchu
a možnosti posunout se dál?

O nic neusilovat?

Na co by to bylo?

Nemá to být součástí našeho bytí?

A abych kladla další zásadní
otevřené otázky,

jež jen neurčitě souvisí
s uměním a s projektem TED,

nejsou pocity tím důvodem,
proč jsme naživu,

zatímco o něco usilujeme?

City pohání vše, co dělám,
obzvlášť mou práci.

Moje fotografování nikdy není
o ničem jiném než o pocitech.

Jeden z největších problémů
v komerční práci

nebo práci, kde se jedná
o konkrétní botu, barvu

nebo osobu, kterou mám ukázat,

mám s tím, že moje fotografování
není o ničem takovém konkrétním.

Moje fotografování
není o ničem konkrétním.

Je to o pocitech
ze všech těch různých věcí dohromady.

Myslím, že jde o aury.
A ne ani o to, jak to vypadá,

což může být matoucí,

ale fotografování pro mě není
věcí výlučně vizuální.

Záleží mi na tom, jak věci vypadají.
Pochopitelně.

Zabývám se jedním z nejvizuálnějších umění,
které tu jsou,

kdy doslova vezmete realitu
a interpretujete ji, překrucujete

nebo ji jen ukazujete a vytváříte tím
něco ve dvou dimenzích.

Používám tvary předmětů na fotkách,
abych vytvořila náladu

nebo to kombinuji s barvami
anebo to udělám tak, abyste mohli cítit

charaktery lidí přímo z fotek,

anebo ukazuji, že můžete cítit vřelost,
i když je fotka černobílá.

Vytváření aury a zachycení pocitu

jsou důvody, proč fotografuji.

Když mluvíme o pocitech,
nerozumím tomu,

že v naší společnosti
se pocity přirovnávají ke slabosti.

Možná to souvisí se sexismem,

možná se mě to týká, protože jsem holka

nebo protože jsem mladá
– lidi, už nemluvme o mém věku.

Anebo to souvisí s tím,
jak je odstup svázán s mocí.

Když se podíváte na řadu lidí
ve vysokých mocenských pozicích

nebo na vládce společností
a možná dokonce na policisty,

mnoho z nich touží po moci.

A je tady odstup.

Lidé, kteří chtějí mít moc
pro své vlastní blaho,

nejsou nejlepší ve vytváření důvěry
a bytí na stejné úrovni s ostatními.

Naštěstí ale ne všichni lidé s mocí
jsou takoví.

Je tu taky hodně lidí
ve vysokých funkcích,

kteří chtějí pomáhat
vytvářet lidské vztahy

a přijímají lidská propojení.

Myslím ale, že jde o záměr
konkrétního člověka.

Myslím, že se dá říct,
že emoce je síla.

A když jsou emoce 100% pravdivé
a opravdové, tato moc je úžasná,

protože pocity jsou velmi mocné.
Obzvlášť v umění.

Takhle je třeba se setkávat
s lidmi a vytvářet si důvěru.

Pocity jsou důvod, proč milujeme balady,
Taj Mahal a Monu Lisu

a taky každý důležitý
a dojímavý kousek umění

a každou krásnou písničku,
co kdy kdo napsal.

Pocity řídí vše.

Musíte dát svou duši do toho,
co děláte.

Lidé musí být upřímní.

A musí být do něčeho zamilovaní,

ať už je to holka od vedle

a vy jí to dáváte najevo
svými písněmi,

nebo jestli milujete Ameriku
a ukazujete to svými obrazy,

nebo pokud milujete život
a ukazujete to svým foťákem.

Této kombinaci lásky a upřímnosti
říkám autenticita.

A autenticita je věc,
která lidem něco říká.

Lidé poznají,
když ostatní nejsou autentičtí.

Může za to ten samý sval,
který nám říká, že někdo lže.

Duši můžete cítit. Ochutnat ji.

A to se vztahuje ke všemu.

K tomu, co děláte a jak.
Týká se to doslova každé činnosti.

Toho, jak děláte svoje umění,

kým se obklopujete,

jak s lidmi mluvíte.

Dokonce se to týká toho,
co sdílíte na Facebooku, co na Twitteru.

Musíte být autentičtí.

Do toho, co děláte, musíte vložit lásku,
protože o to tady jde.

Láska je ten důvod. Tečka.

Miluji tenhle citát od Keatona Hensona:

'Myslím, že mnoho umění usiluje o to,
aby vás někdo miloval.'

A možná, že ten někdo,
o kom Keaton mluví,

je ta holka od vedle.

Nebo kluk, co vedle vás sedí
na hodině dějepisu.

Nebo ten někdo je váš foťák

nebo malířský štětec či vaše kytara.

Anebo možná, že ten někdo jste vy.

Možná se snažíte zamilovat sami do sebe

tím, že ukážete, že umíte věci cítit

a můžete své pocity vkládat
do něčeho, co je krásné.

Ale musíte to něco milovat,
protože to pak požene váš svět.

Vždy se tak zamilovávám do kluků
a oni jsou pak něco jako můj svět

na kratičký okamžik a já jim chci ukázat,
že vidím krásné věci,

a pak si možná budou myslet,
že jsem krásná.

Ale i tehdy jsem pořád
pevně spjatá se svou prací.

A to je proto,
že svou práci dělám pro sebe

a dělám to, abych ukázala sobě

a těm, na kterých mi záleží,
že život je krásný.

Ale to sepětí mi také pomáhá
ukazovat těmto lidem,

že je mám ráda nebo že je miluji

a díky tomu dochází k výměně důvěry,
což je nevyčíslitelné.

Fotografování je velice těžká forma umění.

Jak už jsem řekla, je to doslova
interpretace, zkomolení

nebo jen zobrazení věcí,
které vidíme před sebou,

to, co vidíme jako realitu.

Může to být brutálně upřímné,
ale také velice zavádějící.

Já se v tom snažím udržovat rovnováhu.

Fotografuji, když jsou pocity
silné a živé,

ať už jsou pozitivní nebo negativní.

Dá se to shrnout tak,

že fotografuji magické momenty upřímně.

Nebo že fotografuji
upřímné momenty magicky.

To je realita, kterou ukazuji.
Ale jde o velmi specifickou realitu.

Moje verze reality je jen
plná vřelosti a zrnitosti

a prosvítání a důvěry a optimismu,
i když jde vše do p*.

Ale nejsem jediná,
kdo má svou specifickou verzi reality,

protože to tak má každý.

Může se změnit tím víc,

když se pořád díváte skrze objektiv,

což jsme všichni začali dělat,
právě kvůli tomu.

Budu znít jako pokrytec,

ale chci mluvit o tom,
jak moc tahle věc mění

a jak každý vše dokumentuje

a jak to může dopadnout špatně.

iPhone, nebo jeho kmotr internet,

udělali každého z nás
novinářem vlastního života.

Díky sociálním sítím jsme závislí
na tom vše dokumentovat.

Jde nám jen o fotky, fotky, fotky

a nahrávání videí a psaní zpráv
a řízení určité online image.

A ano, jsem teď naprostý pokrytec,
protože svůj život dokumentuji

a taky mám Instagram
a Twitter a Facebook.

Ale nemám Google+, ani Pinterest,

protože nevím, jestli to lidi doopravdy
používají. Nic proti, jestli vy ano.

Vím, že tohle můžeme vyřešit
společně jako komunita, ale nevím jak.

Ale cítím, že se spojujeme
a sdílíme až příliš.

Tím, že máme možnost se spojit
se všemi, kdykoliv, jakkoliv,

tak nějak nahrazujeme
opravdové spojení za virtuální.

A to v určitém kontextu znamená,
že když jdete s lidmi pokecat,

někdy ani doopravdy nekecáte.

Ale vsadím se, že budete
tweetovat a instagramovat

a dávat na Facebook a Tumblr
věci o tom, jak jste si šli posedět.

Když jediné, co děláte, je to, že
mluvíte o svém životě, žijete ho vlastně?

Takže, jak zastavit a
ujistit se, že komunikujete

s lidmi před vámi
a ne s těmi ve vaší kapse?

S takovou technologií,
jež se usadila v našich životech,

myslím vzniká pro každého
velká zodpovědnost,

protože se všichni můžeme zlepšit.

Což nás přivádí zpět k autenticitě.

Jedním z problému přílišného spojení je,
že se mění naše hodnoty.

Když dáte něco na Instagram,
tak většinou chcete ukázat, jak cool

je ta věc, co jste udělali.

Ale problém je, že když každý
bude instagramovat

o té cool věci,

kolik lidí ji vlastně bude
doopravdy prožívat?

A jak cool je pak ta cool věc,
co jste udělali?

Všichni jsme začli s tím trendem
'žít pro zdokumentování'.

V určitém smyslu tak
žijeme pro ostatní.

A také tato technologie ztěžuje randění.

Protože když můžeme mluvit s lidmi
prakticky kdykoliv

jen pohybem prstu,
a to přes 20 000 různých platforem,

jak víte, že vás má pořád rád,
když dáte na Instagram svou fotku

v bikinách se svým psem a on nedá lajk?

Jak víte, že má pořád rád vašeho psa?

Jak víte, že vás má pořád rád,
když vám neposílá každých 5 min smsky

nebo neposílá dál vaše tweety o tom,
jak tweetuje o tom, o čem tweetujete?

Dokážete si představit, jaké to je
být v tomhle světě svobodná?

Jak mám vědět, že mě má rád, když

mě nevyfotí přes Snapchat
a nepošle to svým přátelům?

Je tu tolik možností, jak komunikovat,
že je děsně matoucí

proč a kdy lidé spolu komunikují.

Jde také o to, že každý může být fotograf

díky iPhonu.

Každý může být muzikant,
díky programu Garage Band.

Každý může řídit blog,
díky Tumblr.

Vše je tak dostupné,

což může být úžasné,

protože každý by měl mít
přístup k tomu všemu.

Je to také užasné díky
všeobecné globalizaci nápadů.

Může se tak vytvořit
opravdu zvláštní a úžasné umění.

Také to znamená, že
lidé vytvářejí příliš mnoho obsahu.

Ale kolik obsahu je
ve skutečnosti dobrého

a kdo ho vytváří z těch správných důvodů?

V základu je tím pravým důvodem autentičnost.

Jak už jsem řekla, vždycky jde
o autenticitu a lásku.

Ale myslím, že je to veliká myšlenka,
protože je tak trochu komplikovaná

a opět pokrytecká,

protože nikdy by nikdo neměl
potřebovat důvod něco vytvářet.

Myšlenka, že umění musí něco znamenat

a že vše musí něco pohánět, není pravdivá.

Protože někdy je prostě jen tak fajn
si nakreslit panáčka,

nebo dát na Instagram vaši kočku,

nebo napsat hloupej tweet o Miley Cyrus,
což dělám každý den.

Někdy je prostě fajn
vytvořit obsah a tak je to ok.

Ale všechen tento obsah a důvody lidí za tím,
můžou být matoucí,

protože je v dnešní době těžší
poznat talent a schopnosti,

protože tolik toho může být
amtomaticku doladěno

nebo můžete filtrem ozvláštnit
fotku vaší kočky

nebo si nechat automaticky
zkontrolovat gramatiku.

Ale myslím, že není tak těžké poznat duši.

Protože jestli je něco
vylepšené nebo ne,

nezáleží na tom, pokud věříte
v píseň, kterou zpíváte.

A tak je to i s fotkami.

Krásné foto Epire State Building,

které bylo vyfiltrované, se nemůže rovnat

fotce vašeho přítele,
jak se směje něčemu, co jste řekli,

nebo fotce vaší matky
v den jejích padesátin. Ahoj, mami.

Protože autenticita,
kombinace lásky a upřímnosti, je ten klíč.

A lidé to cítí.

A nejlepší je, že všichni
můžeme být autentičtí,

protože jsme všichni lidi
s opravdovými emocemi.

Jen musíme ocenit to,
co se kolem nás děje

a co se děje v našich srdcích.

Musíme se ponořit do toho, co děláme,

aby lidé mohli vidět naši duši,

a vůbec se toho nemusíme bát.

Autentičnost nikdy nevyjde z módy

a opravdový život, složený z lásky
a upřímnosti, je nekonečný.

Děkuji.

(potlesk)