Jak najít práci, kterou budete milovat

Scott Dinsmore odešel z práce, kde byl nešťastný, a strávil další čtyři roky úvahami nad tím, jak najít radostnou a smysluplnou práci. V této zdánlivě jednoduché přednášce sdílí, co se naučil o hledání individuálního smyslu - a jak to začít praktikovat.

Jaká to čest. Vždycky jsem přemýšlel
nad tím, jaké by to bylo.

Před osmi lety jsem dostal tu vůbec
nejhorší radu ohledně své kariéry.

Jeden kamarád mi řekl:

"Neřeš, jestli tě baví to, co teď děláš.
Je to o tom, budovat si životopis."

Zrovna jsem se tehdy vrátil ze
Španělska, kde jsem chvíli žil

a nastoupil jsem do jedné
z Fortune 500 společností.

Myslel jsem si: "Super,
budu mít velký vliv na svět."

Měl jsem spoustu nápadů.
Během asi dvou měsíců

jsem si všiml, že okolo 10. hodiny
dopolední mám podivnou touhu

praštit hlavou do monitoru svého počítače.

Nevím, jestli to někdo zažil.

Po chvíli jsem si všiml, že veškerá
konkurence v našem prostoru

už zautomatizovala moji pracovní roli.

A zhruba v tuhle dobu jsem získal tuto
moudrou radu, abych si budoval životopis.

Zatímco jsem zjišťoval,

z jakého okna ve druhém poschodí
skočím a trochu věci pozměním,

přečetl jsem si velmi odlišnou radu
od Warrena Buffeta, který říkal:

"Brát práci kvůli budování životopisu je
jako šetřit si sex na stáří."

(Smích)

Slyšel jsem to a víc jsem nepotřeboval.

Během dvou týdnů jsem byl pryč.
Odešel jsem s jedním záměrem:

najít něco, co bych mohl zvorat.
Tak náročné to bylo.

Chtěl jsem něco ovlivnit.
Bylo mi jedno co.

Poměrně rychle jsem zjistil,
že jsem nebyl sám:

ukazuje se, že 80 % lidí kolem nás
jejich práce nebaví.

Hádám, že v této místnosti je tomu jinak,

ale je to průměr, na který přišel svými
výzkumy Deloitte.

Chtěl jsem přijít na to,
co odlišuje tyto lidi,

lidi, kteří vášnivě přetvářejí svět,
kteří se každý den budí povzbuzeni,

od těch ostatních, těch 80 %,
kteří žijí život tichého zoufalství.

Začal jsem dělat rozhovory s lidmi,
kteří dělali povzbuzující práci,

četl jsem knihy a dělal případové studie,

celkem 300 knih o smyslu
a kariéře a o tom všem.

Naprosté ponoření se, vlastně
kvůli sobeckému důvodu --

chtěl jsem najít práci, kterou
bych nedokázal nedělat,

jaká by to pro mě byla.

Když jsem tohle dělal, stále více a více
lidí se mě ptalo:

"Tebe baví tahle kariérní věc.

Nemám rád svou práci.
Můžeme zajít někam na oběd?"

Říkal jsem: "Samozřejmě."
Ale musel jsem je varovat,

protože v tu chvíli byla u mě míra podání
výpovědí také 80 %.

80 % z těch, se kterými jsem šel na oběd,
dalo do dvou měsíců výpověď.

Byl jsem na to pyšný, ale nebylo v tom
žádné mé kouzlo.

Bylo to tím, že jsem se ptal na
jednu jednoduchou otázku.

Ta byla: "Proč děláte, to co děláte?"

A často byla jejich odpověď:

"Protože mi někdo řekl, že to mám dělat."

Uvědomil jsem si, že spousta
lidí kolem nás

šplhá po žebříku,
který jim určí někdo jiný

a dopadne to tak, že je žebřík opřený
o špatnou zeď

nebo dokonce o žádnou.

Jak jsem s těmito lidmi trávil čas
a viděl tento problém,

pomyslel jsem si, co kdybychom mohli
vytvořit komunitu,

místo, kam by lidé cítili, že náleží,

kde by bylo v pořádku dělat věci jinak,

jít méně vyšlapanou cestičkou, kde by
toto bylo podporováno

a inspirovalo lidi ke změně?

Tím se později stal, čemu dnes říkám
Žij svou legendu,

což vysvětlím za chvíli.

Jak jsem přicházel na tyto objevy,
všiml jsem si kostry

tří velmi základních věcí,

které měli všichni tito odlišní,
vášniví měniči světa společné,

ať už jste Steve Jobs,
nebo třeba

ten člověk, co má ve vaší ulici pekárnu.

Děláte práci, která ztělesňuje to,
kým jste.

Chci se s vámi o ty tři věci podělit,
abychom je použili jako objektiv

po zbytek dne a doufejme po
zbytek života.

První částí této tří stupňové
kostry vášnivé práce je

stát se svým vlastním expertem a rozumět
sama sobě,

protože když nevíte, co hledáte,
nikdy to nenajdete.

A hlavní je, že tohle za nás
nikdo neudělá.

Na vysoké není žádný obor o vášni
a smyslu a kariéře.

Nechápu, že to není povinný obor,
ale o tom raději nezačínejme.

Strávíte více času výběrem televize
na kolej,

než výběrem oboru a oblasti studia.

O co mi jde; je na nás, na to přijít

a potřebujeme kostru, potřebujeme způsob,
jak se v tom orientovat.

Takže prvním stupněm našeho kompasu je
najít své jedinečné silné stránky.

S láskou k jakým věcem se probouzíme,
ať se děje, co se děje,

ať nám za to platí nebo ne,
věci, za které nám lidé děkují?

Vyhledávač silných stránek 2.0
je kniha a také online pomůcka.

Velmi ji doporučuji pro utřídění věcí,
ve kterých jste přirozeně dobří.

Dále, jaký je náš rámec nebo hierarchie
pro dělání rozhodnutí?

Záleží nám na lidech, naší rodině, zdraví,

nebo na výsledcích, úspěchu,
a všech těchto věcech?

Musíme zjistit, co utváří tato rozhodnutí,

abychom věděli, z čeho je naše duše,

abychom ji neprodávali nějakému účelu,
který je nám ukradený.

Dalším krokem jsou naše zkušenosti.

Všichni máme zkušenosti.
Učíme se každý den, každou minutu

o tom, co máme rádi, co nesnášíme,

co nám jde,
v čem jsme hrozní.

A pokud tomuto nevěnujeme čas
a nezužitkujeme naučené

a neuplatníme to na zbytek našeho života,
pak je to všechno k ničemu.

Každý den, každý týden, každý měsíc
každého roku

strávím trochu času přemítáním nad tím,
co se podařilo,

co se nepodařilo, co chci zopakovat,

co chci více aplikovat na svůj život.

A ještě mnohem víc než to,
když vidíte lidi, zejména dnes,

kteří vás inspirují, kteří dělají věci,
nad kterými říkáte:

"Bože, to co dělá Jeff, chci být jako on."

Proč to říkáte? Otevřete si sešit.

Napište si, co vás na nich inspiruje.

Nebude to celý jejich život,
ale cokoli to je, poznamenejte si to,

takže za čas budete mít depozitář věcí,

které můžete využít ve vlastním životě
a žít více vášnivě a mít větší vliv.

Když si totiž začneme skládat
tyto věci dohromady,

můžeme si pak definovat, co pro nás
vlastně úspěch znamená.

A bez těchto důležitých částí kompasu
je to nemožné.

Skončíme v situaci, kdy máme
nalinkovaný život,

který žijí všichni okolo, lezou
nahoru po žebříku, nikam.

Je to trochu jako ve filmu Wall Street 2,
jestli jste to někdo viděl,

nováček se zeptá velkého bankéře na
Wall Street:

"Jaké je Vaše číslo? Každý má číslo,
když vydělá tolik peněz, všechno opustí."

Odpoví na to: "To je jednoduché. Víc."
A jen se usměje.

A to je smutný stav většiny lidí,

kteří nevěnovali čas pochopení toho,
na čem jim záleží,

kteří se natahují po něčem, co pro nás
nic neznamená,

ale děláme to, protože všichni říkají,
že to tak má být.

Ale jakmile máme sestavenu tuto kostru,

můžeme začít identifikovat věci,
které nám dodávají život.

Předtím vás mohla nějaká vášeň
cvrnknout do nosu

nebo do vaší zaběhlé práce
a vy byste ji zahodili,

protože byste ji nedokázali identifikovat.

Ale jakmile to dokážeme, uvidíme něco, co
je v souladu s našimi silnými stránkami,

hodnotami, s tím, kdo jsme,

tak se toho chytneme a uděláme
s tím něco,

půjdeme za tím a zkusíme tím
něco změnit.

Žij svou legendu a hnutí, které
jsme vytvořili,

by neexistovalo, kdybych neměl
tenhle kompas.

"Ty jo, za tímhle chci jít
a něco tím změnit."

Pokud nevíme, co hledáme,
nikdy to nenajdeme,

ale jakmile máme tuto kostru, kompas,

můžeme se posunout dále --
to nejsem já, tam nahoře --

dokázat nemožné a posunout své hranice.

Jsou dva důvody, proč lidé nic nedělají.

Jednak si říkají, že to nedokáží,

nebo lidé okolo jim říkají,
že to nedokáží.

Ať tak nebo tak, začnou tomu věřit.

Buď to vzdají,
nebo ani nezačnou.

Všechno bylo nemožné, dokud
to někdo nedokázal.

Každý vynález, každá nová věc na světě,

byla nejdřív považována za bláznivou.

Roger Bannister a míle za 4 minuty,
bylo fyzicky nemožné

pokořit hranici 4 minut v mílovém běhu,

dokud se Roger Bannister nevzchopil
a neudělal to.

A co se stalo pak?

Do dvou měsíců to dokázalo 16 lidí.

Věci v naší hlavě, které se nám zdají
nemožné,

jsou často jen milníky
čekající na pokoření,

pokud trochu posuneme hranice.

Myslím, že to začíná asi s fyzickou
stránkou a fitness,

víc než s čímkoli jiným,
protože to můžeme ovládat.

Pokud si myslíte, že neuběhnete míli,

dokažte si, že uběhnete míli nebo dvě,

nebo maraton, nebo zhubnete 2 kila,
nebo cokoli,

z čeho si myslíte, že se skládá sebevědomí

a může se promítnout do
zbytku vašeho světa.

Dostal jsem se do toho
trochu se svým kamarádem.

Máme malou skupinu.
Chodíme na fyzická dobrodružství,

nedávno jsem se ocitl na vratké půdě.

Děsí mě hluboká, tmavě modrá voda.

Nevím, jestli to někdo z vás měl,

poté, co viděl jako dítě
Čelisti 1, 2, 3 a 4 asi 6krát.

Cokoli nad tím, pokud je to tmavé,
už to cítím.

Přísahám, že tam něco je.

I když je to jezero Tahoe, je to sladká
voda, naprosto nepodložený strach,

směšné, ale je tu.

Nicméně, před 3 lety jsem se ocitl
na vlečném člunu

zrovna taky v San Franciském zálivu.

Je deštivo, bouřka, fouká vítr,
lidem na lodi se dělá špatně.

Sedím tam, na sobě mám neopren,
dívám se z okénka,

naprosto vyděšen, že poplavu vstříc
své smrti.

Pokusím se přeplavat Golden Gate.

Hádám, že někteří z vás to udělali.

Sedím tam a kamarád Jonathan,
který mě k tomu přemluvil,

ke mně přijde a vidí, v jakém jsem stavu.

A řekne: "Scotte, chlape, co nejhoršího
se může stát?

Máš na sobě neopren.
Nepotopíš se.

Pokud to nedáš, nasedneš na
jeden z 20 kajaků.

Navíc, pokud zaútočí žralok, proč
by si vybral právě tebe,

ne někoho z těch zbylých 80 lidí ve vodě?"
Tak díky, to pomáhá.

Říká: "Fakt, prostě si to užij.
Hodně štěstí."

Potopí se, odplave. Fajn.

Ukázalo se, že povzbuzení pomohlo,
cítil jsem naprostý klid.

Myslím, že to bylo tím, že
Jonathanovi bylo 13 let.

(Smích)

Z 80 lidí, kteří ten den plavali,

bylo 65 ve věku od 9 do 13.

Zamyslete se, jak jinak byste přistupovali
k životu,

kdybyste v 9 zjistili,
že uplavete míli a půl

v 13stupňové vodě z Alcatrazu do
San Francisca.

Na co byste kývli?

Co byste nevzdali?
Co byste zkusili?

Jsem u cíle, doplavu k Aquatic Parku,

lezu z vody

a samozřejmě polovina dětí už doplavala,

tak mě povzbuzují, jsou nadšení.

Jsem úplně mimo,
pokud z vás někdo plaval v Zálivu,

snažím se, aby mi rozmrzl obličej,
sleduji ostatní v cíli.

Najednou vidím jedno dítě,
něco nevypadá v pořádku.

Takhle tam kolem sebe mlátí rukama.

Skoro se ani nenadechne, než mu
zase spadne hlava.

Všiml jsem si, že ostatní rodiče
to také sledovali

a přísahám, že si mysleli
to samé, co já:

Proto nenecháte
devítileté dítě plavat z Alcatrazu.

To nebyla vyčerpanost.

Najednou k němu běží dva rodiče
a popadnou ho.

Dají si ho na ramena a takto ho táhnou,

úplně bezvládně.

A pak najednou,
po několika dalších krocích

ho posadí na jeho invalidní vozík.

Jako v nejšílenější ukázce vítěství,
co jsem viděl, zvedne pěsti.

Pořád cítím teplo a energii
tohoto chlapce

když toho dosáhl.

Viděl jsem ho dříve ten den
v jeho invalidním vozíku.

Ani mě nenapadlo, že bude plavat.

Myslím, kde asi bude za 20 let?

Kolik lidí mu asi řeklo, že to nedokáže,
že při tom zemře?

Přesvědčujete ostatní, že se mýlí,
přesvědčujete sebe, že se mýlíte,

že můžete dělat malé
pokroky k tomu,

v co věříte, že je možné.

Nemusíte být nejrychlejší maratonec
na světě.

Jen vaše vlastní nemožnosti
vám v tom brání.

A ono to začíná s malinkými krůčky.

A nejlepší cesta, jak to udělat,

je obklopit se nadšenými lidmi.

Nejrychlejší způsob, jak dělat věci, které
si myslíte, že nelze udělat,

je obklopit se lidmi,
kteří tyto věci již dělají.

Existuje citát od Jima Rohna:

"Jste průměr pěti lidí, se kterými
trávíte nejvíce času."

V historii světa není
žádná větší vychytávka,

jak se dostat z místa, kde jste
teď, do místa, kde chcete být,

než lidi, které si vybíráte
do svého okruhu.

Oni všechno mění,
a to je dokázané.

V roce 1898, Norman Triplett provedl
výzkum se skupinou cyklistů.

Měřil jejich čas na trati,
když byli ve skupině

a také individuálně.

Zjistil, že cyklisté byly pokaždé
rychlejší ve skupině.

A od té doby to bylo zopakováno ve všech
možných profesích.

Dokola to dokazuje stále to samé,

že na lidech okolo vás záleží
a prostředí je všechno.

Ale je na vás, abyste to kontrolovali,
protože to může nabrat dva směry.

80 % lidí, kteří nemají rádi
svoji práci,

to je většina lidí okolo nás,
ne v této místnosti, ale všude jinde,

povzbuzuje lhostejnost a drží nás od
dělání věcí, na kterých nám záleží.

Takže musíme ovládat toto okolí.

Ocitl jsem se v takovéto situaci --

osobní příklad, před pár lety.

Měli jste někdy koníček nebo vášeň,
do které jste vložili srdce i duši,

neuvěřitelné množství času
a chtěli jste tomu říkat byznys,

ale nikdo tomu nevěnoval pozornost
a nevydělalo to ani cent?

Čtyři roky jsem
budoval hnutí Žij svoji legendu,

abych pomohl lidem dělat práci, na
které jim záleželo a která je inspirovala.

Dělal jsem, co jsem mohl

a byli jen tři lidi,
kteří mi věnovali pozornost

a jsou zrovna tamhle:
moje matka, otec a má žena Chelsea.

Děkuji vám za podporu.

(Potlesk)

Tak strašně jsem to chtěl.
Vyrostlo to na nula procent za čtyři roky.

Chtěl jsem to ukončit

a právě tehdy

jsem se přestěhoval do San Franciska a
potkal zajímavé lidi,

kteří měli šílený životní styl
plný dobrodružství

podnikání a webů a blogů,

které obklopily jejich vášeň
a smysluplným způsobem jim pomohly.

Jeden můj kamarád má
osmičlennou rodinu

a živí celou rodinu

s blogem, který píše dvakrát do týdne.

Právě se všichni vrátili
po měsíci z Evropy.

To mi vyrazilo dech.
Jak je to možné?

Když jsem to viděl, neuvěřitelně
mě to inspirovalo.

Místo toho abych to zabalil,
rozhodl jsem se to brát vážně.

Udělal jsem všechno, abych
trávil svůj čas,

každou hodinu jsem
naháněl tyto lidi,

trávil s nimi čas a pil pivo,
cvičil. Cokoliv bylo potřeba.

A po čtyřech letech nulového růstu,

během šesti měsíců
potloukání se okolo těchto lidí,

komunita na "Žij svoji legendu"
vzrostla 10x.

Za dalších 12 měsíců
vzrostla 160x.

A dnes přes 30 000 lidí
ze 158 zemí

používá naše kariérní a propojovací
nástroje každý měsíc.

Tito lidé vytvořili Žij svou legendu,
komunitu nadšených lidí,

kteří inspirovali možnost,
o které jsem snil tolik let předtím.

Lidé mění všechno,
a to proto, že --

asi se ptáte, co se to stalo.

Čtyři roky jsem neznal
nikoho v této oblasti.

Ani jsem nevěděl, že to existuje,
že lidé můžou dělat tyto věci,

že můžou mít takováto hnutí.

A najednou jsem zde v San Francisku
a všichni okolo to dělají.

Stalo se to normální, a tak se moje
přemýšlení změnilo z toho, jak to dokázat

na to, jak bych to nemohl dokázat.

A právě tehdy, když se to stane,
že vám to přepne v hlavě,

rozlije se to do vašeho
celého světa.

A aniž byste se snažili,
vaše měřítko se posune odsud sem.

Nemusíte měnit své cíle.
Stačí, když změníte své okolí.

To je vše. To je také důvod, proč
jsem rád okolo skupin těchto lidí,

proč, když můžu, jdu na každý TED

a sleduji ho na iPadu,
při cestě do práce nebo kdykoliv jindy.

Protože je to skupina lidí,
která povzbuzuje možnost volby.

Máme celý den,
který strávíme spolu a mnohem víc.

Abych to shrnul,
z pohledu těchto tří pilířů

mají všechny společnou jednu věc,
více než cokoliv jiného.

Jsou ze 100 % pod vaší kontrolou.

Nikdo vám neřekne,
že se nemůžete učit sám o sobě.

Nikdo vám neřekne,
že nemůžete posunout své limity

a zjistit své vlastní meze
a posunout je.

Nikdo vám nemůže říct, že se nemůžete
obklopit inspirujícími lidmi

nebo odejít od lidí,
kteří vás táhnou dolů.

Nemůžete kontrolovat recesi,

nemůžete kontrolovat, že vám dají vyhazov
nebo že budete mít nehodu.

Většina věcí je mimo naši kontrolu.

Tyto tři věci jsou jen na nás.

Můžou změnit celý náš svět,
pokud se s tím rozhodneme něco dělat.

Hlavní je, že se to začne dít
na široké úrovni.

Právě jsem četl ve Forbes, že vláda v USA
poprvé zaznamenala,

že během měsíce více lidí
odešlo z práce

než jich bylo propuštěno.

Mysleli si, že to byla anomálie,
ale stalo se to 3 měsíce po sobě.

V době, kdy lidé prohlašují,
že je to těžké prostředí,

ukazují prostředníček
svému předepsanému životu,

věcem, které lidé říkají,
že mají udělat,

výměnou za věci, na kterých jim záleží
a které je inspirují.

Lidé si uvědomují
tyto možnosti,

že jediná věc, která nyní limituje
možnosti je představivost.

To už není klišé.

Je mi jedno, co děláte,
jaká je to vášeň, jaký koníček.

Pokud pletete, můžete najít
někoho, kdo je expert na pletení

a můžete se od něho učit. Je to divočina.

O tomto je dnešní celý den.
Učit se od lidí.

Na Žij svoji legendu sledujeme
takovéto lidi každý den,

protože když běžní lidé
dělají mimořádné věci

a my můžeme být u toho

stává se to normálním.

Není to o tom být Gandhi nebo
Steve Jobs, dělat něco šíleného.

Je to jen o tom dělat něco,
na čem vám záleží

a má takový dopad,
jaký můžete udělat jen vy.

Když už mluvíme o Gandhim,
byl to "zotavující se právník",

tak jsem to o něm slyšel.

Byl povolán k vyššímu cíli,
na kterém mu záleželo.

Nemohl to nedělat.

Má jeden výrok,
podle kterého žiji.

"Nejdříve vás ignorují.
pak se vám smějí,

potom s vámi bojují a pak zvítězíte."

Všechno bylo nemožné,
dokud to někdo neudělal.

Můžete trávit čas mezi lidi,
kteří řeknou, že to nejde udělat

a řeknou vám, že jste hloupí,
když to zkoušíte.

Nebo se obklopíte lidmi,
kteří inspirují možnosti,

lidmi, kteří jsou v této místnosti.

Já vidím jako naši zodpovědnost,
ukázat světu,

že to, co se zdá nemožné,
může být novou normou.

A to se už začíná dít.

Nejdříve dělejme věci,
které nás inspirují,

čímž můžeme inspirovat další lidi,
aby dělali věci co inspirují je.

Ale nemůžeme to najít,

dokud nevíme co hledáme.

Musíme pracovat sami na sobě,

mít svůj záměr a udělat tyto objevy.

Představuji si svět, kde 80 % lidí
má rádo práci, kterou dělá.

Jaké by to bylo?

Jak by ta inovace vypadala?
Jak byste jednali s lidmi okolo vás?

Věci by se začali měnit.

A než tu skončím,
mám na vás jednu otázku

a myslím, že to je jediná
otázka na které záleží.

Jakou práci nemůžete nedělat?

Zjistěte to, žijte to.

Ne jenom pro sebe,
ale pro všechny okolo,

protože to je to,
co začíná měnit svět.

Jakou práci nemůžete nedělat?

Děkuji vám.

(Potlesk)