Jak nás lišta načítání udržuje při smyslech

Načítací lišta mění čekání v něco vzrušujícího... a také potlačuje náš strach ze smrti. Objevte její počátky společně s novinářem Danielem Engberem.

Kolik lidí sedí znuděných u svých stolů,

kolik hodin každý den,

kolik dnů každý týden,
kolik týdnů každý rok,

kolik let z jejich života?

[Malá věc. Velká myšlenka.]

[Daniel Engber - Lišta načítání]

Lišta načítání v počítači
je jen indikátorem,

že se uvnitř něco děje.

Klasická podoba lišty, která se používá
léta, je horizontální pruh.

Co tím myslím je,
že ještě v dobách před počítači

lidé vybarvovali v účetních knihách
horizontální pruhy zleva doprava,

aby znázornili, kolik z úkolu
v továrně již splnili.

A tohle je vlastně
ta samá věc na obrazovce.

V 70. letech se odehrálo něco,

čemu říkáme
"softwarová krize".

Počítače začaly být
mnohem komplikovanější,

a to rychleji, než
na co byli lidé připraveni

z hlediska designu.

Lidé používali procentuální ukazatele
dokončení různými způsoby.

Mohli jste narazit na grafické
odpočítávací hodiny

nebo jen na řadu hvězdiček,

které se postupně vybarvovaly
zleva doprava.

Ale nikdo tenkrát neprovedl
systematický výzkum těchto věcí

a nezkusil rozlousknout:

Jak vlastně ovlivňují
uživatelskou zkušenost

během sezení u počítače?

Univerzitní student Brad Myers

se to v roce 1985 rozhodl studovat.

Zjistil, že je jedno,

jestli procentuální ukazatele
ukazují přesná procenta dokončení.

Podstatné bylo,
že tam vůbec ukazatel byl.

Jen jeho sledováním
se lidé cítili lépe.

A to bylo vůbec nejpřekvapivější.

Brad má spoustu nápadů,
co by tato věc mohla dělat.

Možná by to lidem pomohlo
efektivněji se uvolnit.

Možná by to lidem umožnilo
odejít od počítače

a dělat něco jiného,
co by trvalo jako načítání.

Podívali by se a řekli by si:
„Ukazatel průběhu je v polovině.

A trvalo to pět minut.

To znamená, že mám dalších 5 minut na to,
abych poslal fax,"

nebo cokoliv jiného,
co lidé dělali v roce 1985.

Ale tohle není pravda.

Když vidíte lištu načítání,

tak se na ni vaše oči přilepí

a změní čekání

v napínavý příběh, který
se před vámi odehrává:

čas strávený
frustrujícím čekáním,

než počítač něco udělá,

se přeměnil na:

„Načítá se to! Už se něco děje!"

[Načítání...]

Jakmile ale začnete přemýšlet
o načítací liště

jako o něčem, co otupuje
bolest z čekání,

tak pak si můžete začít
pohrávat s psychologií.

Takže pokud máte načítací lištu, která
se pohybuje stále stejnou rychlostí -

řekněme, že to se opravdu
odehrává v počítači -

tak bude lidem připadat,
že se zpomaluje.

A začneme se nudit.

Můžete se pokusit to vylepšovat

a udělat, aby to vypadalo, že se pohybuje
rychleji než ve skutečnosti,

rychlejší pohyb na začátku,
jako rychlý výstřel.

To je vzrušující a lidé mají pocit, že:
„se něco opravdu děje."

Pak můžete rychlost vrátit
na reálnou úroveň

a pokračovat.

Předpokládáte, že lidé sledují čas.

Sledují, jak roste tráva.

Sledují hrnec vody,
než se začne voda vařit.

A vy se jen snažíte,
aby čekání bylo méně nudné,

méně bolestivé a méně frustrující,

než předtím.

Načítací lišta vám dává

alespoň vidinu začátku a konce,

a přibližujete se k cíli.

Myslím, že to jistým způsobem
zmírňuje strach ze smrti...

Je to příliš?