-
Je to prostě...
-
zkrátka tlačí to, chápeš?
-
A občas mám dojem
-
jakoby to bylo přímo na mně
-
A - já to prostě cítím -
-
jakože doslova cítím - v mé hlavě.
-
Je to neúprosné
-
a nevím, jestli to někdy přestane.
-
Prostě to je věc, která mne děsí nejvíc
-
jakože nevím
-
jestli to vůbec kdy přestane
-
Jasně...
-
No...
-
máš hřebík
-
ve své hlavě.
-
Tady nejde o hřebík.
-
Jsi si tím jista? Protože... no prostě,
-
vsadím se, že kdybychom ho odtamtud dostali...
-
Nesnaž se to opravovat!
-
Ne, já se nesnažím to opravit
-
já jen poukazuji na to, že
-
možná ten hřebík způsobuje...
-
To děláš vždycky!
-
Vždycky se snažíš něco opravovat
-
a já přitom po tobě chci jen abys mě vyslechl!
-
Ne, víš, nemyslím, že tohle je to, co potřebuješ...
-
myslím, že to, co potřebuješ
-
je dostat ten hřebík ven.
-
Vidíš! Ani teď mě neposloucháš!
-
OK, dobře. Budu poslouchat. DOBŘE.
-
Je to prostě...
-
někdy to....
-
jakože ta bolest
-
nevím, co to je
-
A hrozně špatně spím
-
a všechny mé svetry jsou potrhané...
-
jakože fakt všechny...
-
To zní
-
opravdu drsně
-
To jo!
-
Děkuji.
-
Au!
-
Prosímtě! Kdybys prostě...
-
PŘESTAŇ!
-
Zkus vidět věci
-
mýma očima
-
Musím pořád mluvit
-
dokud mi budou stačit síly...
-
Můžeme na tom pracovat
-
můžeme na tom pracovat