Jak lépe mluvit o lásce

Náhle do toho spadneme a jsme zamilovaní. Jsme zasaženi láskou, jsme láskou zdrcení, omdléváme láskou. Hoříme vášní. Šílíme láskou a jsme láskou nemocní. Srdce nás bolí a potom je máme zlomená. To, že o lásce takto hovoříme, zásadně utváří to, jak ji prožíváme, říká spisovatelka Mandy Len Catron. V této přednášce pro každého, kdo se někdy bláznivě zamiloval, autorka poukazuje na jinou metaforu lásky, která nám může pomoct najít v této emoci více radosti a méně utrpení.

Dnes chci hovořit o tom,
jak mluvíme o lásce.

A konkrétně chci zmínit,
co je špatného na tom, jak o ní mluvíme.

Většina z nás se během života
zamiluje pravděpodobně několikrát

a v angličtině tato metafora, "falling",
což znamená "spadnout",

představuje nejčastější způsob,
jak o této zkušenosti mluvíme.

Já nevím jak vy, ale když si
tu metaforu představím,

vybaví se mi obrázek
jako z kresleného filmu:

Nějaký muž jde po chodníku

a nevšimne si,
že je před ním otevřený kanál,

a prostě se propadne dolů do stoky.

Představuji si to tak,
protože spadnout a skočit není to samé.

Pád je náhodný, nekontrolovatelný.

Je to něco, co se nám stane
bez našeho souhlasu.

A takto, takto nejčastěji mluvíme
o začátku nového vztahu.

Jsem spisovatelka
a také učitelka angličtiny,

což znamená, že se živím
přemýšlením o slovech.

Dá se říct, že si vydělávám dokazováním,
že záleží na tom, jak jazyk používáme,

a ráda bych vám podala důkaz o tom,

že mnoho metafor, které používáme,
když mluvíme o lásce -

možná dokonce většina -
je problematických.

Náhle do toho spadneme.

Jsme zasaženi láskou. Jsme láskou zdrcení.

Omdléváme láskou.

Hoříme vášní.

Jsme láskou šílení a jsme láskou nemocní.

Bolí nás srdce a potom je máme zlomená.

Takže to, že někoho milujeme,
připodobňujeme metaforami

k extrémnímu násilí nebo nemoci.

(smích)

Opravdu. Metafory z nás dělají oběti

neočekávaných a absolutně
nevyhnutelných okolností.

Mojí oblíbenou metaforou
je slovo "smitten",

což je příčestí minulé od slova "smite".

Když si toto slovo najdete ve slovníku,

zjistíte, že znamená jak "krutou ránu",

tak i "beznadějné zamilování".

Slovo "smite" si vybavuji
v jednom konkrétním kontextu,

a to ve Starém zákoně.

Jen v knize Exodus je 16 zmínek
o stižení krutými ranami,

což je výraz, který Bible používá
pro odplatu rozzlobeného Boha.

Když mluvíme o lásce,
používáme tedy stejné slovo,

jako když popisujeme zamoření kobylkami.

Nemám pravdu?

Takže jak k tomu došlo?

Jak je možné, že jsme začali spojovat
lásku se strašlivou bolestí a utrpením?

A proč mluvíme o této
údajně příjemné zkušenosti,

jako bychom byli oběťmi?

To jsou složité otázky,
ale mám několik teorií.

Pro názornost bych se chtěla zaměřit
na jednu konkrétní metaforu,

a to na obraz lásky jako šílenství.

Když jsem začínala
zkoumat romantickou lásku,

nacházela jsem tyto
metafory o šílenství všude.

Dějiny západní kultury

zhusta hovoří slohem, který přirovnává
lásku k duševnímu onemocnění.

Zde je jen několik příkladů.
William Shakespeare

ve hře Jak se vám líbí:
"Láska jest pouhé šílenství."

Friedrich Nietzsche:
"V lásce je vždy trocha bláznovství."

"Za to, že jsem šíleně zamilovaná,
může tvoje láska."

(smích)

od skvělé filozofky Beyoncé Knowles.

(smích)

Poprvé jsem se zamilovala,
když mi bylo 20,

a byl to hned od samého začátku
docela bouřlivý vztah.

Prvních pár let to byl vztah na dálku

a pro mě to znamenalo stavy
totální euforie i hluboké krize.

Vzpomínám si zvlášť na jeden okamžik.

Seděla jsem na posteli
v hostelu v Jižní Americe

a sledovala jsem, jak ten,
koho miluji, odchází ze dveří.

Bylo už pozdě večer, byla skoro půlnoc.

U večeře jsme se pohádali
a když jsme se vrátili na pokoj,

naházel si věci do tašky
a ve vzteku odešel.

I když si už nepamatuji,
kvůli čemu jsme se pohádali,

velmi zřetelně si vybavuji ten pocit,
když jsem sledovala, jak odchází.

Bylo mi 22, byla jsem
poprvé v rozvojové zemi

a byla jsem úplně sama.

Do odletu zpátky domů
mi zbýval ještě týden.

Znala jsem název města, kde jsem,

a název města, kam se
potřebuji dostat na letiště,

ale neměla jsem tušení, jak se tam dostat.

Neměla jsem turistického
průvodce, ani moc peněz,

a neuměla jsem ani slovo španělsky.

Někdo dobrodružnější, než jsem já,

by to asi vnímal jako skvělou příležitost,

ale já jsem prostě ztuhla.

Jenom jsem tam seděla.

A pak jsem se rozbrečela.

Ale navzdory panice
se v mé hlavě ozýval tichý hlásek:

"Páni. To bylo dramatické.
Takhle má určitě vypadat opravdová láska."

(smích)

Protože část mého já chtěla,
abych kvůli lásce trpěla.

Teď mi to připadá divné,
ale když mi bylo 22,

toužila jsem po dramatických zážitcích

a v tu chvíli jsem byla
iracionální, rozzuřená a zničená

a ač to zní zvláštně, měla jsem za to,
že to legitimizuje to,

co jsem cítila ke klukovi,
který mě právě opustil.

Myslím, že v určitém smyslu
jsem z toho trochu zešílet chtěla,

protože jsem myslela,
že tak láska funguje.

Ale to by nemělo být tak překvapivé,
když si vezmete, že podle Wikipedie

existuje osm filmů,

14 písní,

dvě alba a jeden román
s názvem "Šílená láska".

Asi po půl hodině přišel zpátky
do našeho pokoje. Usmířili jsme se.

Cestovali jsme spolu další,
převážně šťastný týden.

Když jsem pak přijela domů,
říkala jsem si:

"To bylo tak hrozné a zároveň tak skvělé.

To musí být opravdová láska."

Očekávala jsem,
že moje první láska bude šílená,

a samozřejmě se toto
očekávání přesně splnilo.

Ale takhle někoho milovat -

jako by celé moje štěstí záleželo
na tom, že bude mou lásku opětovat -

nebylo moc dobré pro mě, ani pro něj.

Tuším však, že prožívat lásku
tímto způsobem není nijak neobvyklé.

Většina z nás se v začátcích romantického
vztahu opravdu trochu zblázní.

Existují dokonce výzkumy, které dokazují,
že je to tak jaksi normální,

protože z neurochemického hlediska

se od sebe romantická láska
a duševní onemocnění vlastně moc neliší.

To je pravda. Tato studie z roku 1999
pomocí krevních testů potvrzuje,

že hladiny serotoninu
u čerstvě zamilovaných

jsou velmi podobné hladinám serotoninu

u osob s diagnózou
obsedantně kompulzivní poruchy.

Ano, a nízké hladiny serotoninu

jsou také spojovány se sezonní
afektivní poruchou a depresí.

Takže existují důkazy,

že láska souvisí se změnami
našich nálad a našeho chování.

A existují další studie, které prokazují,

že většina vztahů začíná právě takto.

Výzkumníci věří,
že nízké hladiny serotoninu

souvisí s nutkavým myšlením
na toho, koho milujeme,

což je takový ten pocit, jako by
se nám někdo utábořil v mozku.

A většina z nás se takhle cítí,
když se poprvé zamiluje.

Ale dobrá zpráva je,
že to nikdy netrvá tak dlouho,

obvykle několik měsíců až pár let.

Když jsem se vrátila
ze svého výletu do Jižní Ameriky,

trávila jsem hodně času sama
ve svém pokoji, kontrolovala e-mail

a zoufale čekala na zprávu
od mého milovaného.

Usoudila jsem, že když moji kamarádi
nechápou, že jsem tak "krutě zraněná",

tak jejich přátelství nepotřebuji.

Tak jsem se s většinou přestala bavit.

A byl to asi ten nejnešťastnější
rok mého života.

Ale myslím, že jsem měla pocit,
že je mým úkolem se cítit mizerně,

protože když se budu cítit mizerně,
tak tím dokážu, jak moc ho miluji.

A když to dokážu, tak přece
nakonec musíme skončit spolu.

To je skutečné šílenství,

protože neexistuje žádný vesmírný zákon,

podle kterého velké utrpení
musí přinést velkou odměnu,

ale o lásce mluvíme, jako by to platilo.

Naše prožívání lásky je
jak biologické, tak kulturní.

Naše biologie nám říká, že láska je dobrá,

tím, že aktivuje centrum
odměňování v mozku,

a říká nám, že láska bolí,

když neurochemickou odměnu
po hádce nebo rozchodu nedostaneme.

A ve skutečnosti -
možná jste o tom slyšeli -

procházet rozchodem je
z neurochemického hlediska

podobné abstinenčním příznakům
závislosti na kokainu,

takže můžeme být v klidu.

A pak naše kultura pomocí jazyka

tyto představy o lásce
utváří a dále podporuje.

V tomto případě mluvíme o metaforách
bolesti a závislosti a šílenství.

Je to takový zajímavý začarovaný kruh.

Láska je silná a občas bolí

a to vyjadřujeme svými slovy a příběhy,

ale tím v nás naše slova
a příběhy budí očekávání,

že láska má být silná a má bolet.

Přijde mi zajímavé,
že se tohle všechno děje

v kultuře, která si cení
celoživotní monogamie.

Zdá se, že chceme obojí:

chceme, aby láska byla šílená,

a chceme, aby trvala celý život.

To zní hrozně.

(smích)

Abychom to sladili,

musíme buď změnit svoji kulturu,
nebo svoje očekávání.

Představte si, kdybychom všichni byli
v oblasti lásky méně pasivní.

Kdybychom byli asertivnější,
tolerantnější, laskavější,

a místo toho, abychom "do toho spadli",

bychom se své role ve vztahu ujali.

Vím, že je to smělá prosba,

ale já vlastně nejsem první,
kdo to navrhuje.

Lingvisté Mark Johnson a George Lakoff
ve své knize "Metafory, kterými žijeme"

předkládají opravdu zajímavé
řešení tohoto dilematu,

a to změnit naše metafory.

Tvrdí, že metafory skutečně utvářejí
způsob, jakým vnímáme svět.

A že mohou dokonce sloužit
jako vodítko k budoucím činům,

jako sebenaplňující proroctví.

Johnson a Lakoff přicházejí
s novou metaforou lásky:

láska jako společné umělecké dílo.

Tento způsob nahlížení na lásku
se mi opravdu líbí.

Lingvisté hovoří o tom,
že metafory mají důsledky,

což je v podstatě to, že bereme
v úvahu všechny přesahy

nebo koncepty obsažené v dané metafoře.

Johnson a Lakoff popisují vše,

co spolupráce na uměleckém díle obnáší:

snahu, kompromisy,
trpělivost, společné cíle.

Tyto pojmy hezky korespondují
s naší kulturní investicí

do dlouhodobých milostných závazků,

ale také dobře zapadají
do ostatních typů vztahů -

krátkodobých, nezávazných, otevřených,
polygamních, asexuálních -

protože tato metafora přináší
do prožívání lásky daleko hlubší rozměr.

Takže pokud je láska
společným uměleckým dílem,

potom je láska estetickým zážitkem.

Láska je nepředvídatelná,

láska je kreativní,

láska vyžaduje komunikaci a sebeovládání,

je frustrující a citově náročná.

A láska znamená jak radost, tak bolest.

Koneckonců, každý prožitek lásky je jiný.

Když jsem byla mladší,

nikdy mě nenapadlo,
že můžu od lásky chtít víc,

že nemusím jen přijímat to,
co láska nabízí.

Když 14letá Julie poprvé potká...

když čtrnáctiletá Julie
nemůže být s Romeem,

kterého potkala před čtyřmi dny,

neprožívá zklamání ani úzkost.

Tak co prožívá? Chce zemřít.

A jen pro připomenutí, v této části hry,

ve třetím z celkově pěti dějství,

není Romeo mrtvý.

Žije,

je zdravý,

jen byl vykázán z města.

Chápu, že Verona 16. století
má k dnešní Severní Americe daleko,

ale přesto, když jsem
tuto hru poprvé četla -

to mi taky bylo 14 let -

dávalo mi Juliino utrpení smysl.

Umět si představit lásku jako něco,
co mám tvořit s někým, koho obdivuji,

spíš než jako něco, co se mi prostě stane,

bez mého vědomí nebo svolení,

nám otevírá obzory.

Je to pořád těžké.

Láska je přesto někdy
úplně nesnesitelná a zdrcující,

a když se cítím opravdu na dně,
musím si připomenout:

Mým úkolem v tomto vztahu
je mluvit se svým partnerem o tom,

co chci společně tvořit.

Ani to není snadné.

Ale je to zkrátka o tolik lepší
než ta druhá možnost,

tedy to, že se cítíte jako šílenci.

Tato verze lásky není o tom,
že získáte nebo ztratíte něčí náklonnost.

Místo toho vyžaduje,
abyste svému partnerovi důvěřovali

a promluvili si spolu,
když je důvěra křehká,

což zní tak jednoduše,

ale je to ve skutečnosti
docela revoluční a radikální krok.

To proto, že musíte přestat myslet na sebe

a na to, co ve svém vztahu
získáte nebo ztratíte.

Musíte začít myslet na to,
co můžete nabídnout.

Tahle verze lásky nám
umožňuje říkat věci jako:

"Hele, moc nám ta spolupráce nejde.
Asi to není nic pro nás."

Nebo: "Ten vztah byl kratší,
než jsem plánovala,

ale přesto byl svým způsobem krásný."

Na společném uměleckém díle
je nádherné to,

že se nenamaluje, nenakreslí
ani nevymodeluje samo.

Tato verze lásky nám dovoluje
rozhodovat o tom, jak bude vypadat.

Děkuji.

(potlesk)