Robert Wright: Evoluce soucitu

Robert Wright s pomocí evoluční biologie a teorie her vysvětluje proč ctíme tzv. Zlaté Pravidlo ("Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim."), proč jej někdy ignorujeme a proč snad v blízké budoucnosti budeme všichni natolik soucitní, abychom se jim řídili.

Povím vám něco o soucitu a zlatém pravidlu

z pohledu sekulárního a také trochu z pohledu vědeckého.

Pokusím se vám říct něco o přirozené historii

soucitu a zlatého pravidla.

Budu používat některé klinické termíny,

takže to možná nebude znít tak hřejivě a mlhavě

jako běžná přednáška o soucitu.

Chci vás varovat.

Na úvod chci říct, že věřím, že soucit je skvělá věc.

Zlaté pravidlo je skvělé a já obojímu hodně fandím.

A je taky skvělé, že světová náboženství,

vůdčí osobnosti těchto náboženství,

hlásají soucit a zlaté pravidlo jako fundamentální principy,

na nichž jejich víry stojí.

Zároveň si ale myslím, že to není zcela jejich vlastní zásluhou.

Příroda jim totiž byla jaksi nápomocna.

Chci vás dnes přesvědčit, že soucit a zlaté pravidlo

jsou, v určitém smyslu, nedílnou součástí naší přirozenosti.

Ale chci vás také přesvědčit,

že jakmile pochopíte roli, kterou hrají v lidské přirozenosti,

tak si uvědomíte, že pouze hlásat soucit,

a hlásat zlaté pravidlo, zdaleka nestačí.

Je potřeba toho dělat mnohem víc.

Takže, trochu historie. Zaprvé, soucit.

Na počátku, byl soucit,

a tím nemyslím až s příchodem lidí,

ale již před tím.

Pravděpodobně je to tím, že v lidské vývojové linii,

dokonce ještě před homo sapiens,

city jako lítost, láska a soucit

si jaksi zasloužily své místo v genovém fondu

a biologové mají celkem dobrou představu o tom, jak k tomu došlo.

Stalo se to díky principu zvanému příbuzenský výběr.

Základní myšlenkou příbuzenského výběru je,

že pokud živočich soucítí s blízkým příbuzným

a tento soucit vede k pomoci tomuto příbuznému,

tak ve skutečnosti, tenhle soucit nakonec pomáhá genům,

které soucit vyvolávají.

Takže, z pohledu biologa, soucit je vlastně

způsob, kterým geny pomáhají sami sobě.

Já jsem vás varoval, že to nebude mlhavé a příjemné.

Ale nebojte. Snad se dostanu k těm hřejivějším částem.

Mě vlastně až tak nevadí,

že základní darwinistické vysvětlění pro soucit

je vlastně sobectví na úrovni genů.

Co mi na příbuzenském výběru vadí je to,

že tenhle soucit je vyhrazen

pouze pro rodiné příslušníky.

To je špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že soucit je přirozený.

Špatná zpráva je, že takovýhle soucit

je přirozeně uzavřen v rámci rodiny.

Naštěsí mám další dobré zprávy, které přišli později v evoluci,

další druh evoluční logiky.

Biologové to nazývají reciproční altruismus.

Ten funguje tak, že

soucit vás vede k tomu pomáhat lidem, kteří vám to oplatí.

Já vím, není to tak podnětný pohled na soucit

o jakých jste mohli slyšet,

ale z pohledu biologa je tento reciproční altruistický druh soucitu

vlastně taky sobecký.

Ne že by lidé mysleli sobecky, když cítí soucit.

Není to vědomě sobecké, ale biologicky to tak funguje.

Takže, z toho velmi snadno máme soucítění pro naše přátele a spojence.

Jsem si jist, že většina z vás se cítí velmi špatně, pokud se něco stane

vašemu blízkému přiteli.

Ale když si přečtete v novinách,

že se něco hrozného stalo někomu o kom jste v životě neslyšeli,

to vám až zas tak nevadí.

Taková je lidská přirozenost.

Takže to má zase své dobré i špatné stránky.

Je dobře, že soucit sahá dál než k příbuzenstvu,

díky tomuto evolučnímu mechanismu.

Špatné je, že nám to samo o sobě nestačí k všeobjímajícímu soucítění.

Takže máme ještě práci.

Je zde ještě jedna věc, kterou sebou přinesl reciproční altruismus,

a o které, myslím, že je dobrá.

Jde o něco, co je vlastní celému lidskému druhu,

lidé totiž mají intuitivní inklinaci pro zlaté pravidlo.

Tím nechci říct, že zlaté pravidlo máme zapsané v genech,

ale i v lovecko-sběračské společnosti,

ktera nepřišla do kontaktu s žádným světovým náboženstvím,

nezná etickou filozofii.

A zjistíte, pokud s těmi lidmi strávíte nějaký čas,

že věří, že každý dobrý skutek má být po zásluze odměněn

a špatné činy mají být potrestány.

A evoluční psychologové věří, že tato intuice má svůj základ v genech.

Rozumí tedy, že pokud chcete, aby se k vám ostatní chovali hezky,

budete se k nim také chovat hezky.

Chovat se k ostatním hezky je správné.

To je téměř přirozená intuice.

Tak, to jsou ty dobré zprávy. Pokud jste dávali pozor,

asi čekáte, že mám taky nějaké špatné zprávy,

a to že nejsme schopni všeobjímající lásky,

A je to pravda, přestože je pro nás zlaté pravidlo přirozené.

Stejně tak přirozené je totiž hledat různé výjimky z tohoto pravidla.

Například, nikdo z nás asi nechce jít do vězení,

ale stejně si myslíme, že existují lidé, kteří by do vězení jít měli. Že?

Takže s nimi chceme naložit jinak, než jak chceme aby bylo nakládáno s námi.

Pochopitelně to dokážeme ospravedlnit.

Tvrdíme, že udělali zlé věci a proto by měli jít do vězení.

Nikdo z nás nechápe zlaté pravidlo zcela široce a univerzálně.

Jsme schopni dělat výjimky,

dávat lidi do speciálních kategorií.

A problém je, ačkoli pro rozhodování o tom, kdo půjde do vězení

máme nezávislé soudy,

že rozhodnout, komu bude udělena výjimka ze zlatého pravidla,

v každodenním životě děláme všichni tato rozhodnutí,

koho vynechat ze zlatého pravidla,

na to používámě mnohem hrubší síto,

prostě si řekneme, pokud jsi můj nepřítel, pokud jsi můj soupeř,

pokud nejsi přítel, pokud nejsi příbuzný,

tak nemám důvod brát v potaz nějaké zlaté pravidlo.

Všichni to tak děláme,

děje se to všude na světě.

Vidíme to například na Blízkém východě.

Lidé, kteří z Gazy ostřelují Izrael.

Oni nechtějí, aby na ně stříleli raketama, ale tvrdí

"No, Izraelci, nebo spoň někteří, udělali věci,

které je dávají do speciální kategorie."

Izraelci nechtějí aby byli postiženi ekonomickou blokádou,

ale klidně blokují Gazu, a říkají

"No, ti Palestinci, nebo aspoň něketří, si za to můžou sami."

Takže to jsou právě takové výjimky ze zlatého pravidla, která mohou za mnoho z našich starostí.

A je to tak přirozené.

To, že máme geneticky vrozené pochopení pro zlaté pravidlo,

samo o sobě nestačí k všeobjímající lásce.

Nestačí k záchraně světa.

Ale mám jednu dobrou zprávu, která možná zachrání svět.

Jste pořádně napnutí?

Fajn, než vám povím tu dobrou zprávu,

uděláme si drobný výlet na akademickou půdu.

Doufám, že jsem získal vaši pozornost příslibem dobrých zpráv,

o možné spáse našeho světa.

Týká se to her s nenulovým součtem, o kterých jste možná slyšeli.

Jenom rychlý úvod do teorie her.

Nebude to bolet, slibuji.

Máme hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem.

Pokud se zeptáte, jaká situace

vede k tomu aby se lidé chovali jako spojenci,

tak jsou to právě situace s nenulovým součtem.

A pokud se zeptáte jaké situace

vedou k tomu, že označujeme někoho za nepřítele,

je to vlastně situace s nulovým součtem.

Co tyhle termímy znamenají?

Hra s nulovým součtem je v podstatě to, co znáte ze sportu,

máme vítěze a poraženého.

Takže jejich úspěchy se sečtou na nulu.

V tenise je každý míč buď dobrý pro vás a špatný pro soupeře,

nebo dobrý pro něj a špatný pro vás.

V každém případě je součet vašich úspěchů nula. To je hra s nulovým součtem.

Když ale hrajete čtyřhru,

tak hráč na vaší straně kurtu

je s vámi ve vztahu s nenulovým součtem,

protože každý bod je buď dobrý pro vás oba (win-win)

nebo špatný pro oba (lose-lose).

To je hra s nenulovým součtem.

A v reálném životě najdeme spoustu her s nenulovým součtem.

V oblasti ekonomie, když si něco koupíte,

tak to znamená, že radši získáte zboží, než abyste si nechali peníze,

ale obchodník radši získá peníze, než aby si nechal zboží.

Oba se cítíte jako vítězové.

Ve válce, spojenci spolu hrajou hru s nenulovým součtem.

Buď všichni vyhrají, nebo všichni prohrají.

Takže v reálném životě existuje spousta her s nenulovým součtem.

A v podstatě bychom mohli jinými slovy vyjádřit to,

co jsem před chvílí říkal o soucitu a o zlatém pravidlu.

Řekněme, že soucit se nejpřirozeněji vyskytuje v situacích s nenulovým součtem,

kde si lidé myslí, že se mohou dostat do situace,

kdy obě strany získají.

Používání zlatého pravidla

se nejčastěji odehrává právě v těchto situacích s nenulovým součtem.

Jsou to vlastně sítě vztahů s nenulovým součtem,

které jsou místem, kde byste čekali soucit

a úspěšné používání zlatého pravidla.

V situacích s nulovým součtem očekáváme něco jiného.

Dobře, teď už jste snad připraveni slyšet onu dobrou zprávu, která snad zachrání svět.

A teď již mohu připustit, že jej možná nezachrání,

když jste tři minuty pozorně poslouchali ty technické záležitosti.

Tou dobrou zprávou jest fakt,

že v průběhu dějin se sítě s nenulovým součtem rozšiřují,

tyto sítě, které mohou být zdrojem soucitu.

Již od doby kamené

se díky technologické evoluci, cestám, kolu, písmu,

dopravním prostředkům a komunikačním technologiím,

čím dál tím více lidí

stává součástí vztahů s nenulovým součtem

s čím dál tím více lidmi na čím dál tím větší vzdálenosti.

Takový je příběh civilizace.

To je důvod proč se společnost vyvíjela od vesniček lovců a sběračů

přes městské státy po císařství a nyní žijeme v globalizovaném světě.

A příběh globalizace je z velké části příběhem her s nenulovým součtem.

Dobře. Asi jste slyšeli pojem vzájemná závislost

v dnešním světě. To je jen další výraz pro nenulový součet.

Pokud je vaše jmění vzájemně závislé s někým dalším,

tak s ním žijete ve vztahu s nenulovým součtem.

A to vidíme úplně všude v dnešním světě.

Viděli jsme to při ekonomickém kolapsu,

zhoršil se stav ekonomiky,

a zhoršily se podmínky pro všechny, většinu světa.

Když jsou dobré časy, jsou to dobré časy pro většinu světa.

A jsem přesvědčen, že máme důvod si myslet,

že právě tyto vztahy s nenulovým součtem

mohou rozšířit naše morální obzory.

Když se například podíváte na vztah Ameriky

k Japonsku, během druhé světové války,

Japonci byli zobrazováni

v amerických médiích jakožto podřadné bytosti,

a pak jsme na ně shodili atomové bomby

aniž by nás to nějak trápilo.

A srovnáte-li to s dnešním postojem,

myslím, že část té změny je právě dána vzájemnou ekonomickou závislostí.

Jakákoliv forma vzájemné závislosti, vztah s nenulovým součtem,

vás nutí vzít na vědomí lidskost ostatních.

Což je dobře.

Svět je plný situací s nenulovým součtem.

Ekologické problémy nás všechny stavějí na jednu stranu barikády.

A existují vztahy s nenulovým součtem, které si lidé ani neuvědomují.

Například mnoho křesťanů v americe

si myslí že nejsou ve vztahu s nenulovým součtem

s muslimy na druhé straně planety,

ale ve skutečnosti jsou, protože když budou tito muslimové šťastnějsí

se svým místem na tomto světě,

tak na tom vydělají i Američané, protože bude méně terorisů,

kteří by ohrožovali americkou bezpečnost.

Pokud budou míň štastní, bude to špatné i pro Američany.

Takže tu je spousta nenulových součtů.

Otázka tedy je: pokud existuje tolik nenulových součtů,

proč ještě nebyl svět zaplaven láskou, mírem a porozuměním?

Odpovědet je složité. Možná je to příležitost pro další přednášku,

ale pár věcí je jasných,

za prvé, existuje také spousta situací s nulovým součtem.

Navíc, někdy lidé nejsou schopni všimnout si všech

tendencí k nenulovým součtům.

A myslím, že v obou těchto případech,

mohou politici sehrát významnou roli.

Není to jen o náboženství.

Myslím, že politici mohou podporovat vztahy s nenulovým součtem,

ekonomické vztahy jsou obecně lepší než blokády a embarga.

Myslím v tomto ohledu.

A politici by si měli být vědomi,

že když je lidé po celém světě sledují

a dívají se na svůj národ,

a snaží se pochopit,

jestli jsou ve vztahu s nulovým nebo nenulovým součtem s jiným národem,

například s Amerikou, nebo jiným národem,

lidská psychologie používá takové nápovědy jako:

Je s námi jednáno s úctou?

Protože, historicky, pokud nejste respektováni,

tak se asi nedostanete do vztahu s nenulovým součtem,

který by byl vzájemně prospěšný.

Tudíž si musíme dávat pozor na signály, které vysíláme.

A něco z toho je určitě prácí pro politiky.

Pokud by byla jedna věc, kterou mohu doporučit všem,

politikům, náboženským vůdcům, nám všem,

bylo by to něco, čemu říkám rozšiřování morální představivosti.

Schopnost vžít se do role někoho jiného

v naprosto odlišné situaci.

Není to stejná věc, jako soucit,

ale vede k soucitu. Otevírá to prostor pro soucit.

A obávám se, že i tady mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.

Morální představivost je součástí lidské přirozenosti.

To je ta dobrá zpráva, ale opět ji využíváme jen selektivně.

Pokud někoho označíme jako nepřítele,

máme pochopitelně problém vžít se do jeho role.

Takže pokud si chcete vyzkoušet jeden obzvlášť těžký příklad, pro Američana,

někdo v Íránu pálí americkou vlajku, vidíte to v televizi.

Průměrný američan se bude bránit

morálnímu cvičení vžití se do jejich myšlení

a bude se bránit myšlence, že mají s tou osobou mnoho společného.

A pokud mu řeknete, že oni si myslí, že je Amerika uráží

a že je dokonce chce ovládnout a proto nenávidí Ameriku.

Stalo se vám, že vás někdo natolik urazil,

že jste jej za to krátce nenáviděli?

Pochopitelně se bude bránit takovému srvnání a to je přirozené.

A podobně ta osoba v Íránu,

pokud se pokusíte zlidšťit někoho v Americe, kdo řekl, že Islám je zlo,

tak s tím budou mít problém.

Takže je velmi těžké přimět lidi rozšřit svoji morální představivost

do oblastí, kam přirozeně nespěje.

Ale myslím, že to stojí za to,

protože nám to pomáhá pochopit,

pokud chcete zmenšit počet lidí, kteří pálí vlajky

pomáhá nám pochopit, co je k tomu přimělo.

A myslím, že to je dobré morální cvičení.

Řekl bych, že tady přicházejí opět do hry náboženští lídři,

protože oni dokáží přimět lidi přehodnotit způsob, kterým přemýšlí,

ovládat emocionální centra mozku

přesunout pozornost a změnit způsob, kterým lidé přemýšlejí o světě.

Náboženští lídři vlastně pracují v oblasti inspirace.

A je to jejich velká výzva,

přimět lidi po celém světě, aby rozšířili svoji morální představivost,

aby si uvědomili, že v mnoha ohledech stojíme na stejné straně barikády.

Rád bych shrnul jak se věci mají, alespoň z tohoto sekulárního pohledu,

co se soucitu a zlatého pravidla týče,

je dobrou zprávou, že soucit a zlaté pravidlo

jsou nějakým způsobem přiozené.

Je smůla, že jich využíváme jen selektivně.

A bude dřina to nějak změnit.

Ale nikdo nikdy netvrdil, že konat dílo boží bude snadná práce. Díky

-