Uchvácen chobotnicí

Podvodní filmař Mike deGruy strávil desítky let důvěrným poznáváním oceánu. Dokonalý vypravěč na pódiu Mission Blue sdílí svůj úžas a vzrušení - a své obavy - o modré srdce naší planety.

Chobotnice mě fascinují již od dětství.

Vyrůstal jsem v Mobile v Alabamě --

někdo holt musí být z Mobile, ne?

Mobile leží na soutoku pěti řek,

tvořících nádhernou deltu.

V deltě se plazí aligátoři

kolem řek plných ryb,

cypřiše jsou plné hadů,

ptáků všemožných barev.

Je to úplná říše divů --

pokud jste dítě se zájmem o zvířata.

Vody delty se valí do zálivu Mobile
a pak do Mexického zálivu.

Vzpomínám si na můj první
opravdový kontakt s chobotnicí

asi ve věku 5 nebo 6 let.

Byl jsem v zálivu, plaval sem a tam
a na dně jsem uviděl malou chobotnici.

Sáhnul jsem pro ni a okamžitě jsem byl

uchvácen a okouzlen její
rychlostí, silou a mrštností.

Proplétala se mezi mými prsty
a lezla po hřbetě mé ruky.

Mohl jsem se jedině držet
tohoto úžasného stvoření.

Pak se v mých dlaních trochu uklidnila

a začala měnit barvy,

všemi těmi barvami jen zářila.

Sledoval jsem, jak zkroutila
chapadla pod sebe,

utvořila kulovitý tvar

a změnila barvu na čokoládově
hnědou se dvěma bílými pruhy.

Vyjekl jsem: „Jéje!“ -- nic takového
jsem nikdy v životě neviděl!

Chvíli jsem ji obdivoval a pak
bylo načase ji propustit,

takže jsem ji dal dolů.

Chobotnice vyklouzla z mých rukou
a pak provedla úžasnou věc:

dopadla na štěrkovité dno

a -- fjú -- zmizela

přímo před mýma očima.

Už tehdy, ve věku 6 let, jsem věděl,

že o tomto zvířeti se chci dozvědět víc.
Tak jsem to udělal.

Šel jsem na vysokou a získal
diplom v mořské zoologii,

pak jsem se přestěhoval na Havaj
a pokračoval ve studiu

na Havajské univerzitě.

Na Havaji jsem jako student
pracoval v Akváriu Waikiki.

V akváriu byla spousta
velkých nádrží s rybami,

ale nevystavovali mnoho bezobratlých,

a já, chlapík bezpáteřní, jsem si řekl,

že vyrazím ven a nasbírám
tato krásná zvířata,

o kterých jsem se jako student učil,

přinesu je, vytvořím pořádné
sbírky a ukážu je lidem.

Na ryby v nádržích byl úžasný pohled,

ryby ale nijak na lidi nereagovaly.

Zato chobotnice ano.

Kdybyste přišli k nádrži s chobotnicí,

obzvláště brzy ráno, dokud tam nikdo nebyl,

chobotnice by povstala a podívala se na vás

a vy byste si říkali: „Opravdu se dívá
na mě? Ona se dívá na mě!

Přišli byste blíž a uvědomili si,

že tito živočichové se chovají různě:

někteří by se drželi u dna,

jiní by zalezli dozadu do nádrže
a zmizeli mezi kameny,

a jedno toto úchvatné zvíře...

Přiblížil jsem se k nádrži, ona na mě kouká

a malé růžky nad očima se zvedly.

Šel jsem ještě blíž --

byl jsem jen kousíček od předního skla --

chobotnice seděla na vyvýšeném
místě, na kameni,

sklouzla z něj a také se přiblížila
k přednímu sklu.

Hleděl jsem na ni ze vzdálenosti asi 15 cm,

tehdy jsme ještě mohl tak nablízko zaostřit,

nyní se dívám na své rozmazané prsty
a vidím, že ty časy jsou dávno pryč.

Tak jsme na sebe zírali

a ona sáhla na dno a popadla hrst oblázků

a hodila je do vodního proudu přitékajícího

z filtračního systému,

a -- cvak cvak cvak! -- oblázky
narážejí na sklo a padají ke dnu.

Zase sáhla, popadla další
hrst kamínků, uvolnila je --

cvak cvak cvak! -- zase to samé.

Pak zvedla jedno chapadlo
a já jsem zvedl ruku.

Ona zvedla další chapadlo
a já jsem zvedl druhou ruku.

A pak mi došlo, že ona vyhrála,

protože mně ruce došly
a ona měla ještě šest. (Smích)

To, co jsem toho dne viděl,
nemohu nazvat jinak,

než že si chobotnice hrála,

co je velmi promyšlené chování
pro pouhého bezobratlého.

Byl jsem ve 3. ročníku studia

a na cestě do práce
se mi stala zvláštní věc,

která mi změnila život.

Do akvária přišel člověk.
Abych to celé zkrátil: v podstatě

mě a několik mých přátel
poslal do Jižního Pacifiku,

abychom pro něj nasbírali zvířata

a když jsme odjížděli, dal nám
dvě 16 mm filmové kamery.

Řekl: „Natočte o té expedici film.“

„Dobrá, několik biologů natočí film --

to bude zajímavé,“

tak jsme vyrazili. Ten film jsme natočili,

nejhorší film, který kdy kdo

v historii filmu natočil,

ale byla to bomba. Moc jsem si to užil.

Vzpomínám si, jak se mi v hlavě rozsvítilo

a říkal jsem si: „No počkat,

možná bych tohle mohl dělat.

Jo, budu filmařem.“

Takže když jsem se vrátil,

nechal jsem školy,
vyvěsil jsem ceduli Filmař

a nikomu jsem neprozradil,
že nemám tušení, do čeho jdu.

Ale bylo to dobré.

Opravdu mi pomohlo,
co jsem se naučil ve škole.

Když děláte filmy o divoké přírodě

a jdete do terénu natáčet zvířata,

obzvláště jejich chování,

tak je prospěšná důkladná znalost toho,

jaká zvířata to jsou,

jak fungují a něco málo o jejich chování.

Ale o chobotnicích jsem se dozvěděl nejvíc

v terénu jako filmař,

když jsem je natáčel,

kdy jsem měl možnost
trávit s nimi hodně času,

pozorovat chování chobotnic

v jejich mořském domově.

Vzpomínám si na výpravu do Austrálie,

na ostrov zvaný Ostrov jednoho stromu.

Evoluce zjevně probíhala

na tom ostrově velice rychle,

v období mezi pojmenováním
ostrova a časem, kdy jsem přijel,

protože tam určitě byly aspoň tři stromy,

když jsme tam pobývali.

Jeden z těchto stromů roste přímo

u nádherného korálového útesu.

V podstatě je tam skalní průrva,

kde se dvakrát denně pohybuje
příliv a odliv, velmi rychle.

Je to nádherný útes,

velmi spletitý, bohatý na faunu

včetně mnoha chobotnic.

Všechny chobotnice,

ale ty australské zejména,

jsou šampiony v maskování.

Koneckonců

je jedna přímo tady.

Naším prvním úkolem bylo je nalézt,

a úkol to byl opravdu těžký.

Plánovali jsme strávit tam měsíc

a chtěl jsem, aby si zvířata na nás zvykla

abychom mohli nerušeně
sledovat jejich chování.

První týden jsme strávili hlavně

přibližováním na co nejmenší vzdálenost,

každý den o trochu blíž, ještě blíž, a ještě.

Věděli jsme, že když to
přeženeme, ony zneklidní,

a my bychom se stáhli
a vrátili se za několik hodin.

Když uplynul první týden, ignorovaly nás.

Něco jako: „Nevím, co to je,
ale neohrožuje mě to.“

Takže si hleděly svého

a my jsme ze vzdálenosti
30 cm pozorovali páření,

námluvy a souboje,

byl to neuvěřitelný zážitek.

Jedním z nejskvělejších projevů,

na který si vzpomínám, alespoň obrazových,

bylo jejich potravní chování.

Měly mnoho různých způsobů,

jak získat potravu,

tento využíval zrak.

Uviděly korál,

asi 3 m daleko,

a začaly se pohybovat směrem k němu.

Nevím, jestli tam opravdu kraba viděly,
nebo si ho jen představily,

tak jako tak vyskočily ze dna,

proletěly vodou, přistály
na vrcholku toho korálu

a pak pavučina jejich chapadel

celý korál úplně pokryla

a ony hledaly a lovily kraby.

Jakmile se krab dotkl
chapadla, bylo hotovo.

Vždy jsem chtěl vědět, co se
pod tou pavučinou děje,

tak jsme vymysleli, jak to zjistit (Smích)

a poprvé jsem uviděl
ten slavný zobák v akci.

Byla to nádhera.

Kdy chcete točit hodně filmů
o určité skupině zvířat,

můžete si zvolit ta, která jsou všude.

Chobotnice všude jsou,
obývají všechny oceány.

Žijí také v hlubinách.

Nemohu tvrdit, že chobotnice mohou

za moji velkou zálibu

v lezení do ponorek a potápění do hloubek,

mám to rád, tak jako tak.

Nedá se to k ničemu přirovnat.

Pokud opravdu chcete všemu uniknout

a uvidět něco, co jste ještě neviděli,

a mít znamenitou příležitost uvidět něco,

co ještě nikdy nikdo neviděl,
vlezte do ponorky.

Vsoukáte se dovnitř, zavřete
poklop, pustíte trochu kyslíku,

spustíte pračku plynu,

která čistí CO2 ze vzduchu,
který dýcháte, a hodí vás přes palubu.

Klesáte dolů. S povrchem
nemáte žádné spojení

s výjimkou křaplavého rádia.

Jak klesáte dolů, vířivka

na povrchu se uklidňuje.

Nastává ticho.

Začne to být docela hezké.

Jak klesáte hlouběji, nádherná modř vody

přechází do stále tmavších odstínů.

Nakonec je sytě levandulová

a ještě hlouběji je inkoustově černá.

Vstupujeme do říše

společenstva středních hloubek.

Mohli bychom věnovat celou přednášku

jen stvořením, která žijí
ve středních hloubkách.

Ačkoli podle mě postačí,

že nejpodivnější formy

a fantastická chování

vidíme nepochybně u zvířat,
která obývají střední hloubky.

Ale my jen profičíme kolem této oblasti,

která zahrnuje 95 % veškerého

životního prostoru na naší planetě

a sestoupíme ke středooceánskému hřbetu,
což považuji za mnohem pozoruhodnější.

Středooceánský hřbet je
mohutné horské pásmo

v délce přes 65 tisíc km,
obtáčející celou zeměkouli.

Jsou to obrovské hory, vysoké tisíce metrů,

některé z nich dosahují výšky několika km,

vyčnívající nad hladinu,

a tvořící ostrovy jako Havaj.

Vrcholky těchto horských pásem

se rozestupují a tvoří příkopové propadliny.

Když se ponoříte do příkopu, je tam živo,

doslova tisíce aktivních sopek

náhle kdekoli vybuchují

podél celého pásma dlouhého 65 tisíc km.

Jak se tektonické desky od sebe vzdalují,

magma, láva se dostává ven
a zaplňuje tyto trhliny,

a vy se díváte, jak se země -- nová země --

vytváří přímo před vašima očima.

Nad jejími vrcholky jsou
3 - 4 tisíce metrů vody,

které působí ohromným tlakem,

vtlačují vodu prasklinami dolů
směrem k zemskému jádru,

až dosáhne k magmatickému krbu,

kde se přehřívá

a nasytí minerály,

pak se proud obrátí
a začne se tlačit k povrchu

a je ze země vyvržen
jako gejzír v Yellowstonu.

V podstatě je celá tato oblast

jako Yellowstonský národní
park se všemi parádičkami.

Kapalina v sopouchu je horká
asi 300 - 400 stupňů Celsia.

Okolní voda má teplotu jen
těsně nad bodem mrazu.

Takže se okamžitě ochladí,

roztok již neudrží veškerý

rozpuštěný materiál,

ten se vysráží a vytváří černý kouř.

Tvoří tyto věže, komíny

vysoké 3 - 10 m.

A okolo těchto komínů

je voda mihotající se teplem, plná života.

Černí kuřáci jsou úplně všude.

V komínech jsou velcí červi

dlouzí až 3 m.

Ze špiček těchto červů

vlají nádherné červené prapory.

Ve změti červů žije

celé živočišné společenstvo:

krevety, ryby, humři, krabi,

škeble a hejna členovců,

které si nebezpečně zahrává

na hranici mezi palčivou horkostí
a mrazivou zimou.

Celý tento ekosystém

je znám

teprve 33 let.

Úplně to převrátilo dosavadní
vědecké představy.

Vědci se začali zamýšlet,

kde se na Zemi poprvé
mohl vyskytnout život.

Před objevením těchto sopouchů

se věřilo, že klíčem
k veškerému životu na Zemi

je Slunce a fotosyntéza.

Ale tady dole žádné slunce nesvítí,

není zde žádná fotosyntéza;

zde je pohonem chemosyntetické prostředí,

a vše je tak pomíjivé.

Mohli byste filmovat tento

neuvěřitelný hydrotermální sopouch,

který by vám připadal jako z jiné planety.

S úžasem si uvědomíme,
že je to zde na Zemi;

působí to jako vetřelci
v mimozemském prostředí.

Ale když se k tomu samému
sopouchu vrátíte za 8 let,

může tam být úplně mrtvo

a žádná horká voda tam není.

Všichni živočichové jsou pryč, zahynuli,

komíny tam stále stojí

a vypadají jako město duchů,

záhadné, strašidelné město duchů,

ale samozřejmě v podstatě bez života.

Ale o 16 km dále...

šššš! Zde soptí další vulkán.

A tvoří se zde úplně nové
hydrotermální společenstvo.

Tento způsob života a smrti
společenstev hydrotermálních sopouchů

probíhá každých 30 - 40 let

podél celého hřbetu.

Pomíjívá povaha

společenstev hydrotermálních sopouchů

se opravdu moc neliší od jiných

oblastí, které jsem viděl

za 35 let cestování a natáčení.

Jdete a natočíte v nějakém zálivu
opravdu hezké záběry.

Vrátíte se domů, jsem doma

a přemýšlím: „Co bych tak natočil...

Aha! Vím, kde to natočit.

V tom krásném zálivu plném
měkkých korálů a ústonožců.“

Jedete tam a ono je tam mrtvo.

Žádné korály, jen řasy
a voda je hráškově zelená.

Říkáte si: „Co se tady stalo?

Rozhlížíte se kolem

a tamhle za vámi je svah
s rostoucím sídlištěm

a buldozery jezdí sem a tam.

A tamhle

je golfové hřiště.

Jsme v tropech.

Šíleně tady prší.

Dešťová voda stéká dolů po svahu

a splavuje sedimenty ze staveniště,

což korály dusí a zabíjí.

Hnojiva a pesticidy

stékají z golfového hřiště do zálivu --

pesticidy zabíjejí všechny
larvy a malé živočichy,

hnojiva podporují růst planktonu --

výsledkem je ta zelená hrachová polévka.

Je ale povzbudivé,
že jsem viděl i pravý opak.

Byl jsem v místě, kde byl záliv
úplně plný odpadků.

Podíval jsem se na to, řekl jen: „Fuj,“

a odjel pracovat na opačnou stranu ostrova.

Vrátil jsem se o pět let později

a ten samý záliv je nyní
nádherný. Je překrásný.

Žijí tam koráli, všude plno ryb,

voda je křišťálově čistá a člověk
se diví: „Jak se tohle stalo?“

No, stalo se to,

že se místní komunita probudila.

Uvědomili si, co se
na svahu děje a zastavili to,

změnili zákony a dohlíželi

na zodpovědné provádění staveb,

údržbu golfového hřiště

a zastavili splavování sedimentů

a chemikálií do zálivu,

a záliv se zotavil.

Oceán má ohromnou schopnost obnovy,

pokud ho prostě necháme na pokoji.

Myslím, že nejlépe

to řekla Margaret Mead.

Řekla, že malá skupina přemýšlivých lidí

by mohla změnit svět.

Je to opravdu to jediné, co kdy fungovalo.

Malá skupinka přemýšlivých lidí

změnila ten záliv.

Velmi fandím občanským organizacím.

Byl jsem na spoustě přednášek,

kde na konci, nevyhnutelně,

jedna z prvních položených otázek je:

„Ale co mohu dělat?

Jsem jen jedinec. Jsem jeden člověk.

Tyto problémy jsou tak velké
a globální, je to zdrcující.“

Docela správná otázka.

Odpovídám, abyste se nedívali

na ohromné, zdrcující světové problémy.

Pohleďte na vlastní dvorek.

Vlastně pohleďte do svého srdce.

Co vás trápí tam, kde žijete?

A dejte to do pořádku.

Vytvořte ve svém okolí zotavující se zónu

a povzbuzujte druhé lidí,
aby dělali to samé.

Snad budou tyto zotavující se zóny jako

malé tečky na mapě.

Ale vlastně, tak jak nyní komunikujeme --

na Aljašce okamžitě vědí,
co se děje v Číně,

na Novém Zélandu udělali toto
a tamhle v Anglii zkusili toto...

každý může mluvit s každým --

už to nejsou osamocené tečky na mapě,

vytvořili jsme síť.

Možná, že se zóny zotavení rozrostou

a přesáhnou jedna do druhé
a podaří se dobrá věc.

Takto odpovídám na tuto otázku.

Pohlédněte na svůj dvorek,
vlastně pohlédněte do zrcadla.

Co můžete dělat zodpovědněji

než nyní?

Udělejte to a zveřejněte to.

Živočichové v sopouchu

opravdu nemohou příliš ovlivnit

život a smrt tam,

kde žijí, ale my zde můžeme.

Teoreticky jsme přemýšlivé,
racionální lidské bytosti.

Můžeme měnit své chování,

což ovlivní a zapůsobí na prostředí,

jako tamti lidé změnili zdraví zálivu.

Přání Sylvie u příležitosti ceny TEDu

bylo, že žádala nás všechny,
abychom udělali vše,

co je v našich silách,

a nevyhradili jen malinké zóny,

ale velké oblasti

pro ochranu oceánů,

“oblasti naděje,“ jak jim říká.

Tomu tleskám. Hlasitě tleskám.

Je mou nadějí, že některé
z těchto “oblastí naděje“

budou v hlubinách oceánů,

v oblasti, která byla v minulosti

vážně zanedbávána a zneužívána.

Napadá mě výraz pro
hlubinu “hluboká šestka“:

„Pokud je to příliš velké nebo
příliš toxické pro pozemní skládku,

hoďme to do hlubin moře!“

Doufám, že můžeme ochránit

také některé oblasti naděje
v hlubinách moře.

Já přání nemám,

ale zcela určitě mohu říci,

že udělám vše

pro podporu toho,
co si přála Sylvia Earle.

To opravdu udělám.

Děkuji vám. (Potlesk)