10 způsobů, jak vést lepší konverzaci | Celeste Headlee: TEDxCreativeCoast

Když vaše práce závisí na tom, jak dobře umíte mluvit s lidmi, naučíte se toho spoustu o tom, jak vést konverzace, a taky, že většina z nás to nedělá dobře. Celeste Headlee pracuje už desetiletí jako moderátorka v rádiu a ví, z čeho se skládá dobrá konverzace. Upřímnost, stručnost, srozumitelnost a zdravé množství naschlouchání. V této pronikavé přednášce s námi sdílí deset užitečných rad pro lepší konverzace. "Jděte ven, mluvte s lidmi a naslouchejte him", "A především se připravte být ohromeni."

Tahle přednáška se uskutečnila na TEDx eventu v TED konferenčním formátu, ale byla samostatně organizována místní komunitou. Zjistětě víc na: http://ted.com/tedx

Dobrá, zvedněte prosím ruku,

pokud jste si na Facebooku odebrali
někoho z přátel,

protože řekli něco urážlivého
o politice nebo náboženství,

péči o děti, jídle?

(Smích)

Kolik z vás zná alespoň jednoho člověka,
kterému se vyhýbáte,

protože s ním zkrátka a jednoduše
nechcete mluvit?

(Smích)

Pokud jste dříve chtěli
zdvořilou konverzaci,

stačilo se držet rady Henryho Higginse
v My Fair Lady,

držet se počasí a zdraví.

Ale v dnešní době, s globálním oteplování
a odpůrci očkování,

(Smích)

nejsou ani tato témata bez rizika.

Svět, ve kterém žijeme,

ve kterém každá konverzace

má potenciál stát se hádkou,

ve kterém spolu politici
nedokážou hovořit

a kde i ty nejtriviálnější záležitosti

mají své odpůrce a ty, kteří za ně
vášnivě bojují. Není to normální.

Pew Research provedl výzkum
na 10.000 Američanů a zjistil,

že jsme jako společnost
více polarizovaní,

více rozdělení,

než kdykoli v naší historii.

Nechce se nám dělat kompromisy,

což znamená, že si vzájemně
nenasloucháme.

Činíme rozhodnutí o tom, kde budeme žít,

koho si vezmeme a s kým se budeme
přátelit,

podle toho, v co věříme.

Opět, to znamená, že jedem
druhému nenaschoucháme.

V konverzaci musí být balanc
mezi mluvením a posloucháním

a my jsme ten balanc ztratili.

Je to z části vina technologie.

Těch smartfonů, které všichni
buď máte v ruce,

nebo po ruce, abyste na ně rychle dosáhli.

Podle Pew Research,

pošle třetina amerických teenagerů
více než 100 zpráv denně.

Většina si se svými kamárady spíše píše

než skutečně mluví.

V časopisu The Atlantic je skvělý článek.

Napsal ho učitel na střední
jménem Paul Barnwell.

Dal svým žákům takzvaný
"komunikační" projekt.

Chtěl je naučit hovořit o tématu
bez poznámek.

Řekl: "Zjistil jsem..."

(Smích)

"Zjistil jsem, že komunikační schopnosti

jsou možná ta nejvíc přehlížená
schopnost, kterou nezvládáme naučit.

Děti tráví hodiny věnováním se různým
myšlenkám a jeden druhému na obrazovkách,

ale málokdy mají možnost

zdokonalit si své mezilidské
komunikační schopnosti.

Asi to bude vypadat legračně,
ale musíme se sami sebe zeptat:

existuje ve 21. století
důležitější dovednost,

než schopnost udržet souvislou,
důvěrnou konverzaci?

Živím se mluvením s lidmi:

s výherci Nobelovy ceny,
řidičemi náklaďáků,

miliardáři, učiteli ve školách,

hlavami států, instalatéry.

Mluvím s lidmi, které mám ráda.
Mluvím s lidmi, které nemusím.

Mluvím s lidmi, se kterými zásadně
nesouhlasím.

Stále s nimi, ale dokážu vést
skvělou konverzaci.

Chci následujících 10 minut
věnovat tomu, že vás naučím,

jak mluvit a naslouchat.

Mnozí z vás určitě slyšeli
spoustu rad na toto téma,

jako třeba dívejte se člověku do očí,

nebo dopředu rozmyslete
zajímavá témata ke konverzaci,

kývejte a usmívejte se, aby jste ukázali,
že dáváte pozor,

zopakujte, co jste právě slyšeli
nebo to shrňťe.

Chci, abyste to všechno zapomněli.

Jsou to blbosti.

(Smích)

Člověk nepotřebuje návod,
jak ukázat, že dává pozor,

pokud doopravdy dává pozor.

(Smích)

(Potlesk)

Já například používám
ve své profesi stejné dovednosti

jako v osobním životě.

naučím vás, jak s někým dělat rozhovor,

a to vám pomůže lépe konverzovat.

Naučíte se, jak vést konverzaci bez toho,

abyste plýtvali časem nebo se nudili,

a aniž byste někoho, nedej Bože, urazili.

Všichni jsme někdy měli
skutečně úžasné rozhovory.

Už jsme je vedli. Víme, jaké to je.

Ty konverzace, po kterých se člověk cítí
inspirovaný a zaujatý,

nebo že jste s někým navázali
skutečné spojení

a nebo byli naprosto pochopeni.

Neexistuje důvod,

proč by většina našich interakcí
nemohla být taková.

Takže jsem pro vás připravila 10 pravidel.
Společně si je tady projdeme,

ale upřímně pokud si vezmete jen
jedno k srdci a naučíte se ho ovládat,

i to vám zajistí lepší konverzace.

První pravidlo: Nedělejte multitasking.

Nemyslím jen odložení
svého mobilu nebo tabletu,

klíčů od auta nebo čehokoli,
co máte zrovna v ruce.

Buďte přítomní.

Buďte v tom momentu.

Nepřemýšlete o hádce,
kterou jste měli se šéfem.

Nemyslete na to, co si dáte k večeři.

Pokud už nemáte chuť
s tím člověkem mluvit,

přestaňtě s ním mluvit,

ale nebuďte napůl tam
a napůl někde jinde.

Pravidlo číslo dvě: Nepoučujte.

Pokud chcete vyjádřit svůj názor

a nechcete reakci nebo argument
nebo protinázor nebo rozvoj,

založte si blog.

(Smích)

Mám dobrý důvod, proč do svojí show
nezvu znalce.

Jsou opravdu nudní.

Pokud jsou konzervativci,
nenávidí Obamu, stravenky a potraty.

Pokud jsou liberálové,

nenávidí velké banky, naftové korporace
a Dicka Cheneyho.

Úplně předvídatelní.

Takoví přeci nechcete být.

Musíte začit každou konverzaci s tím,
že máte možnost se něco nového přiučit.

Jeden proslulý terepeut
jménem M. Scott Peck řekl,

že skutečné naslouchání vyžaduje
dát sám sebe stranou.

Někdy to znamená dát stranou
i svůj vlastní názor.

Řekl, že pokud tohle mluvčí vycítí,

bude se cítit míň a míň zranitelný,

a tím spíš pustí posluchače

do své mysli.

Předpokládejte, že se můžete
něčemu přiučit.

Bill Nye: "Každý koho potkáte,
ví něco, co vy nevíte."

Řekněme to takhle:

Každý je v něčem expert.

Pravidlo číslo tři:
Používejte otevřené otázky.

Vezměte si v tomto příklad od novinářů.

Začínejte svoje otázky slovy
kdo, co, kdy, kde, proč nebo jak.

Pokud položíte komplikovanou otázku,
dostane se vám prosté odpovědi.

Pokud se zeptám: "Měli jste strach?",

budete reagovat na to nejsilnější slovo
té věty a to je "strach".

Vašeho odpověď bude tedy buď:
"Ano, měl(a)" nebo "Ne, neměl(a)".

"Byl jsi naštvaný?", "Ano, byl jsem
velmi naštvaný"

Nechte je, ať vám to popíšou.
Oni vědí nejlépe, jaké to bylo.

Zkuste se ptát na otázky jako
"Jaké to bylo?"

"Jak jste se přitom cítili?"

Protože nad otázkou se nejspíš
pozastaví a promyslí si ji .

Vám se pak dostane
mnohem zajímavější odpovědi.

Pravidlo číslo čtyři:
Nechte se unášet proudem.

Myslím tím, že myšlenky
budou přicházet do vaší mysli

a vy je z ní musíte nechat odejít.

Všichni jsme slyšeli ty rozhovory,

ve kterých host několik minut mluví,

moderátor dostane slovo
a zeptá se na otázku,

která se neváže na to, co bylo řečeno,
a nebo už byla zodpovězena.

Z toho plyne, že moderátor nejspíš
před pár minutami vypnul,

protože ho zrovna napadla
nějaká chytrá otázka

a nemohl si odpustit se na ní zeptat.

My děláme úplně to samé.

Sedíme a vedeme s někým konverzaci,

když v tom si vzpomene na to,
jak jsme potkali Hugha Jackmana v kavárně.

(Smích)

A přestaneme poslouchat.

Jednoduše čekáme na okamžik,
kdy budeme moct do konverzace vložit

naší historku o Hughu Jackmanovi a kafi.

Budou vás napadat různé historky a nápady.

Musíte je nechat příjít a odejít.

Pravidlo číslo pět: Pokud nevíte,
řekněte to.

Lidé v rádiu, například na NPR,

jsou si vědomi toho, že jdou na záznam,

tudíž jsou mnohem opatrnější,
aby ze sebe nedělali experty v něčem,

v čem experti nejsou.

Následujte jejich příklad.
Hrajte na jistotu.

Povídání by nemělo být laciné.

Pravidlo číslo šest: Nesrovnávejte svoje
zkušenosti s jejich zkušenostmi.

Pokud někdo mluví o tom,
jak ztratil člena rodiny,

nehovořte o tom,
jak jste kdysi ztratili člena rodiny.

Pokud mluví o tom,
jaké problémy má v práci,

nereagujte tím, že jim řeknete,
že nesnášíte svou práci.

Není to to samé. Nikdy to není to samé.

Všechny zkušenosti jsou individuální.

A hlavně, nejde o vás.

Nepotřebujete krást jejich moment,
aby jste dokázali, jak jste skvělí,

nebo jak moc jste trpěli.

Někdo se jednou zeptal Stephena Hawkinga,
jaké je jeho IQ a on odpověděl:

"Nemám tušení. Lidí, kteří se vytahují
se svým IQ jsou nuly."

(Smích)

Konverzace nejsou příležitosti,
jak se zviditelnit.

[Konverzace v 21. století]

[Jak se máš? Přečti si muj blog!]

Pravidlo číslo sedm:

Pokuste se neopakovat,

Je to blahosklonné, opravdu nudné

a máme tendenci dělat to často.

Především v práci nebo
v konverzacích s našemi dětmi,

pokud chceme něco říct,

tak to prostě znova
a znova přeformulováváme.

Nedělejte to.

Pravidlo číslo osm:
Vynechejte to nedůležité.

Lidem je upřímně jedno,

kolik let to bylo, jména,

data a všechny ty detaily,

které se vám v hlavě tak těžko hledají.

Je jim to jedno.
Co jim není jedno jste vy.

Není jim jedno, jací jste,

co máte společného.

Takže zapomeňte na detaily.
Vynechte je.

Pravidlo číslo devět:

Tohle není poslední pravidlo,
ale je to to nejdůležitější.

Poslouchejte.

Nepovím vám, kolik důležitých lidí řeklo,

že naslouchání je nejspíš
ta nejdůležitější dovednost,

kterou můžete vyvinout.

Buddha řekl a parafrázuji:

"Pokud jsou vaše ústa otevřená,
neučíte se."

A Calvin Coolidge řekl: "Žádný člověk
ještě posloucháním práci neztratil."

(Smích)

Proč se navzájem neposchloucháme?

Za prvné, radši mluvíme.

Když mluvím, mám situaci pod kontrolou.

Nemusím poslouchat nic,
co nás nezajímá.

Jsme středem pozornosti.

Mám možnost posílit svoji identitu.

Ale je tu ještě jeden důvod:

Rozptýlíme se.

Obyčejný člověk řekne
cca 225 slov za minutu,

ale poslouchat můžeme
až 500 slov za minutu.

Takže naše mysli zaplňují
těch zbylých 275 slov.

Vím, že někoho opravdu poslouchat,

vyžaduje spoustu snahy a energie,

ale pokud to nedovedete,
nevedete žádnou konverzaci.

Stanou se z vás pak pouze dva lidé,

kteří na sebe křičí vzdáleně související
věty na stejném místě.

(Smích)

Musíte si naslouchat.

Stephen Covey to velmi hezky podal.

Řekl: "Většina z nás neposlouhá
s úmyslem porozumění.

Posloucháme proto,
abychom mohli odpovědět."

Poslední pravidlo, číslo deset:
Buďte struční.

[Dobrá konverzace je jako minisukně;
dost krátká na to, aby neztratila zájem,

ale dost dlouhá na to, aby pokryla
námět. - Moje sestra]

(Smích)

(Potlesk)

Vše se to váže na jeden
základní koncept a to je:

Zajímejte se o ostatní lidi.

Víte, vyrůstala jsem
s velmi známým dědečkem

a doma jsme měli takový rituál.

Lidé chodili k nám domů,
aby si popovídali s mými prarodiči

a potom co odešli, máma se mě zeptala:

"Víš, kdo to byl?

Tamta byla druhá Miss Amerika.

Tamten byl starosta Sakramenta.

Tamta vyhrála Pulitzerovu cenu.
Tamten je ruský tanečník baletu."

Já tedy vyrůstala s tím,

že každý byl nějakým
skrytým způsobem úžasný.

Upřímně si myslím, že mě to činí
lepší moderátorkou.

Držím pusu, jak jen to je možné,

nechávám svoji mysl otevřenou,

jsem připravená být ohromena

a nikdy nejsem zklamaná.

Udělejte to samé.

Jděte ven, mluvte s lidmi,

naslouchejte lidem

a hlavně buďte připraveni být ohromeni.

Díky.

(Potlesk)