Les chaînes brisées

Jsem zde ve vězení

od 3. září 2020.

Dostal jsem se sem hrozně vystrašený
a vystresovaný

a kladl jsem si otázku:

„Proč jsem tady?“

a především:

„Proč nás Bůh nechal dojít až sem?“

Zlomené okovy

Virginie Toulouse a Laurent Burguière

byli povoláni k duchovní službě

ve věznici v Caen

na severozápadě Francie.

Už pět let jsou součástí
týmu duchovní správy,

modlí se, sdílejí
a připravují spolu potřebné úkoly.

Posláním vězeňské duchovní správy

je zajišťovat

duchovní služby

a pomoc pro vězněné osoby

a zajišťovat pro ně bohoslužby.

Ve všech francouzských vězeních

pracují týmy vězeňské duchovní služby
nebo přímo duchovní,

reprezentující různá náboženství,

a tak třeba pro křesťany
tam jsou k dispozici

pravoslavní, protestanští
a katoličtí duchovní.

Jsme v akci několikrát za týden,

chodíme hlavně na návštěvy do cel;

v nich je více osob,

takže to není vhodné místo
pro příliš důvěrné rozhovory,

jde spíše o vytváření

vzájemného přátelského vztahu.

Můžeme se také
s vězněnými setkávat

při individuálních rozhovorech,

které jsou mnohem více

duchovní a osobní.

Jednou týdně se pak setkáváme ve skupině

a v neděli při mši.

Když jsme to před pěti roky rozjížděli,

začínali jsme tím, že jsme organizovali
biblické skupiny,

ale po pravdě jsme zažívali propast
neporozumění,

protože vězni neměli

žádnou biblickou a náboženskou kulturu.

Jak vést pastoraci ve vězení?

Jak se dotknout srdcí těch,

kteří žízní

po Boží přítomnosti?

Laurent a Virginie se rozhodnou
oslovit tým Alfa,

aby vyvinul metodu

pro doprovázení vězněných

v jejich víře.

Začínají organizovat kurzy Alfy ve vězení,

které jsou příležitostí
odpovídat na otázky

po smyslu života

a pomáhat při objevování toho,
jak křesťanská víra může

uvězněné v jejich každodenním životě

vnitřně osvobozovat.

Na začátku se Alfa rozvíjela

hlavně ve farnostech

a ve studentských
duchovních společenstvích,

a pak přišel nápad dělat ji ve věznicích,

což je pro ně úrodná a vhodná půda,

protože mnoho uvězněných

si klade existenční otázky.

Duchovní ve vězeních

potřebují mít k dispozici stálý,

opakovaně použitelný prostředek,

pomocí kterého by se dala nově objevovat

křesťanská víra

a vytvářet společenství.

Je to právě výjimečnost Alfy,

která postupně týden po týdnu

vytváří z účastníků a z pozvaných

něco jako rodinu – na konci kurzu

je už těžké říct,

kdo je pozvaný nebo organizátor.

Věznice v Caen

je jedna z prvních ve Francii,

ve které se pořádají kurzy Alfa.

Ty lidem umožňují objevovat Boží lásku,

setkávat se s Ježíšem

a zakoušet moc Ducha svatého.

Jazyky se rozvazují.

Na začátku jsou vězni spíš posluchači,

později účastníky,

a nakonec jsou aktéry, a o to jde.

Je to jedna z největších radostí,

kterou jsme zažili

při kurzech Alfa
pořádaných vězeňskou duchovní službou.

Jazyk se uvolňuje,

ale slova jsou velice ostýchavá,

protože upřímné, hluboké slovo,

to je ve vězení opravdu delikátní.

Ten, kdo chce sdílet

něco důležitého z vlastního nitra,

si rozhodně nepřeje,
aby někdo jiný prozradil, o čem mluvil.

Gwenaël Cormier, 32 let,
pochází z dělnické rodiny.

Vyrůstal v městečku Orbec,
hodinu jízdy od Caen.

Když mu bylo 13 let, rodiče se rozvedli

a on skončil nejprve u svého otce,

a pak byl umístěn do dětského domova.

O rok později se rozhodl

pro nezávislé bydlení.

Večery, kdy se mně podařilo
vrátit se domů,

to byly večery,

které pro mě končily dobře.

Ale byly také večery,

kdy mě odvedla policie,

když jsem se zapletl do rvaček ...

Ano, přesně tak, hodně ses rval.

A když ses rval,

nechal ses zatknout a skončils ...

Skončil jsem v cele předběžného zadržení

a dostal jsem

předvolání před soud.

Tam jsem ale nechodil

a tak se tresty hromadily.

Poprvé jsem se dostal do vězení
ve dvaceti letech.

V té době mě už 8 měsíců hledala policie,

ale já jsem o tom opravdu nevěděl.

Přihodilo se to velice rychle,

nečekal jsem,

že se mně taková věc může stát;

ve skutečnosti to ale byly jednoduše
důsledky mého jednání.

Ještě jako hodně mladý
jsem byl ponechán sám sobě,

nic velkého jsem nevystudoval,

plat jsem neměl nijak úžasný,

ale chtěl jsem si dopřát všechno,

co jsem viděl.

Vlastně jsem chtěl vyniknout před druhými.

Pro mě byly peníze znamením
svobody a úspěchu,

takže jsem páchal různé věci,

abych měl peníze.

Po několika měsících vazby
je Gwenaël soudem osvobozen.

Ocitá se sám se sebou,

čelí svým limitům.

Pokračuje v drobné kriminalitě

a jeho období na svobodě

trvají maximálně 2 až 8 měsíců.

Několikrát se znovu ocitá za mřížemi

a po dobu 10 let
je střídavě ve vězení a na svobodě.

Začal dělat hlouposti.

Musela jsem ho vyhodit z domu,
protože s tím nedokázal přestat.

Když šel poprvé do vězení,

rozdělilo nás to.

Připadalo mi, že jsem něco pokazila,

že toto se nemělo stát.

Nikdy jsem ho nebyla navštívit,

říkala jsem si,
že tam nikdy za ním nepůjdu.

Ani jsem mu nepsala, poprvé to bylo,

když mě někdo požádal, abych mu napsala.

Udělala jsem to, protože mi to někdo řekl;

sama od sebe jsem nechtěla.

Až teprve potřetí

jsme spolu trochu komunikovali,

ale moc mi to nešlo.

To, jak Gwenaël pendloval
mezi vězením a svobodou

ve mně vyvolávalo různé emoce.

Ze začátku jsem byla hodně smutná,
plná pochyb,

nechápala jsem, jak se mu to mohlo stát,

a později, když jsem viděla,
že se tam znovu a znovu vrací,

tak jsem to vzdala

a myslela jsem si, že se už nezmění.

K rozhodnutí změnit se

mě nejvíc přimělo asi to, že jsem dozrál;

taky jsem už poznal všechno,

co mi vězení může nabídnout,
dá-li se to tak říct.

Vzpomínám si, jak jsem
během jednoho trestu

začal číst Bibli,

kterou jsem našel ležet

za televizí v cele.

Začal jsem ji číst,

ale na začátku to bylo spíš

hledání historických dobrodružství,

jako je Exodus;
četl jsem to celé jako román.

Nehledal jsem v tom nic dalšího.

Během posledního trestu

jsem napsal duchovní správě,
že bych chtěl Bibli,

abych mohl pokračovat v dobrodružství.

Jedenkrát týdně

se Gwenaël potkává v hovorně s Virginií,

aby se podělil o to, co vnitřně prožívá

a co objevuje v Božím slově.

Najednou jsem už nepotřeboval hledat
odpovědi na otázky,

které se mi dřív zdály důležité:

co tady dělám?

Proč tu jsem?

Proč znám toho a toho člověka
a nejsem někde jinde?

Proč má můj přítel z dětství tohle
a já mám toto?

Otázky zmizely

a já už nepotřeboval odpovědi,
abych se posunul dál.

V tichu jemně sněží

jemný oheň chladu, který tančí,

Malinké domky / hoří bělobou

Noc se rozjasňuje

větve se sklánějí...

Po špičkách

vešla

tvá milost.

Ta osamělost, ve které jsem byl,

úplně zmizela, jako by někdo opravdu ...

byla tu něčí přítomnost, nebyl jsem sám.

Začal jsem kurz Alfa

a to všechno dál podporovalo víru,

která ve mě rostla,

protože jsem cítil, že se měním.

Dřív, když se na mě nějaký vězeň
špatně podíval,

musel jsem jít za ním a říct mu,
aby přestal.

A najednou, můj způsob myšlení,
moje myšlenky byly jiné.

Samozřejmě mě to dál obtěžovalo,

ale v pohledu toho člověka

jsem už necítil rivalitu,

cítil jsem něco jiného.

Prostě se na mě dívá.

Myslím, že jsem objevila,
že tam byl Ježíš,

ne že jsem přinášela Ježíše,
ale že tam Ježíš opravdu byl

a že jsem jen pomáhala zvednout závoj,

aby lidé objevili tento poklad,
který v sobě mají.

A to je náš skutečný cíl:

aby cítili všechnu tuto Boží lásku,
kterou k nim má,

a aby slyšeli slovo:
„Do tebe jsem vložil veškerou svou lásku“.

Po několika letech vězení

soudci Gwenaëla osvobozují,

ale jako při každém propuštění

nemá domov ani práci.

Má v úmyslu jít do centra
pro lidi bez domova.

Ale lidé z vězeňské duchovní správy
mu nabízejí,

aby kontaktoval komunitu

misionářských bratrů sv. Terezie.

Gwenaël se na pohovoru setkává
s bratrem Jean-Pierrem,

který je odpovědný této komunity.

Je přijat do této velké rodiny

a nachází tam náboženské zázemí

s každodenním životem
naplněným modlitbou, prací a bratrstvím.

Gwenaëlův příchod proběhl klidně.

Já ho vnímám jako někoho,
kdo se rád svěřuje,

a z jeho slov o tom, co prožil,
jsem cítil, že je pravdivý.

Občas bylo těžké,

že si Gwenaël ne vždy uvědomoval,

že možná bude muset přerušit
svá stará pouta.

V podstatě to byla součást
procesu svobody,

kde prožíval vzestupy i pády,
ale ve kterém přesto postupoval.

A co jsem na něm opravdu ocenil

bylo naslouchání Božímu slovu
v jeho životě.

To, co pokaždé říkal,
mi připadalo hluboce správné

a nebylo to vůbec „éterické“,

ne, bylo to velmi ukotvené
v jeho minulosti

i v jeho přítomnosti.

Prostřednictvím těchto malých sdílení

jsem opravdu cítil růst
jeho duchovního života.

Věřím, že ho to vedlo také na cestu

k větší pokoře v tom smyslu,

že na začátku si byl jistý tím, co dělá,

a měl možná trochu tendenci

stále chtít vypadat

jako někdo důležitý a dávat to najevo.

Jak postupoval na této duchovní cestě,

cítil jsem sestup k pokoře,

menší potřebu vyjadřovat věci zevnějškem,

skrze oblečení nebo obuv ...

I přes veškerou Boží lásku,

i když jsem byl obklopen blízkými,

se všemi těmi novými bližními,

které jsem měl kolem sebe,

jsem se nemohl změnit přes noc,

nebylo to možné.

Tuto cestu je třeba procházet postupně,

musí se především omezovat škody.

„Každý den jsme konfrontováni

s rozhodnutím být buďto dobrými Samaritány

nebo těmi, kteří v bezpečné vzdálenosti
lhostejně procházejí kolem,“

říká papež František
v encyklice Fratelli Tutti (§ 69).

Fraternita, vedená komunitou Chemin Neuf,

je jedním z těch míst,

kde Gwenaël s dalšími mladými
nadále roste ve víře.

Setkávají se každý měsíc,
sdílejí se o svých životech

a občas mají i společnou zábavu.

Virginie nám řekla,

že je třeba, abychom ho brali
jako jednoho z bratrů,

bez toho, že bychom mu dávali
nějakou nálepku.

Musíme mu umožnit,

aby mohl mluvit v naprosté svobodě.

Zároveň musíme být

bdělí a pozorní

k jeho integraci do fraternity,

a také to od nás vyžaduje

lidský i bratrský závazek,

protože ve chvíli, kdy podáme někomu ruku,

už si nemůžeme dovolit ji odtáhnout...

Když se angažujeme,
tak se angažujeme plně a celí,

musíme se namočit až po krk.

Je pravda, že zpočátku byl spíše opatrný,

dělalo mu problém mluvit.

Musel jsem si klást otázku,

jestli je na tom správném místě,

měl problém zaujmout nějaký postoj.

Jak být v bratrství,

jak být bratry jedni s druhými

a pro ostatní?

Řekl bych, že pro mě to byla
velká příležitost

toto uvádět do praxe

a uvědomovat si to.

Hodně si kladu otázky,

jak zůstávat otevření světu.

Když jsem studoval, promlouvalo ke mně

slovo papeže Františka

o tom, že bychom měli jít až na hranice.

Gwenaël, vyučený kotlář - svářeč,

začal nejprve pracovat
ve svém původním oboru.

Ale nezůstal u toho dlouho,

protože už v tom nenacházel
zálibu ani smysl.

Jako demotivovaný a málo výkonný
se nechal pokaždé vyhodit.

Několik přátel z farnosti požádal,

aby mu pomohli najít práci

v jiné oblasti.

Týden poté

byl přijat na práci asistenta

u handicapovaného člověka.

Dobrý večer, Manu, jak se daří?

Jaké jsi měl dopoledne?

Dobře jsi se najedl k obědu?

Venku je trochu zima,

ale i tak ti navrhuji,
abychom se šli trochu projet.

Co si o tom myslíš?

Malý výlet na hipodrom? OK.

Myslím, že Pán mi opravdu dal milost
křesťanské lásky.

Velmi rád pomáhám lidem
v jejich potřebách.

Dobrý den, jmenuji se Emanuel
a je mi 36 let.

Gwenaël a tři další lidé

mi denně pomáhají

s mými základními potřebami,

ale také s administrativními úkoly

a s volným časem.

Přinášejí mi do běžného života
velkou pomoc.

Až mnohem později jsem se dověděl
o Gwenaëlově minulosti,

ale to nezměnilo
můj každodenní pohled na něj.

Když jsem ho přijímal,

tak jsem důvěřoval Xavierovi a Virginii,

kteří mi ho představili.

Kdybych věděl o jeho minulosti,

tak by to pravděpodobně
zneklidnilo mé okolí.

Aminatu jsem potkal pár měsíců
po mém propuštění z vězení,

v době, když jsem byl ještě nestálý,

kdy jsem ještě páchal různé delikty.

Ona pro mě byla opravdu velkou podporou.

Nevěděla jsem, že byl ve vězení,

ale řekl mi to,

ne hned, ale dost brzy v našem vztahu.

Tak jsem ho přijala takového, jaký byl,
v jeho úplnosti...

Také mi řekl, že je v komunitě,

že bydlí v komunitě s bratry

a mluvil hodně o tom, že chodí na mši,

že je ve fraternitě mladých pracujících.

Když jsem se dozvěděla,
že má kolem sebe tyto lidi,

že patří do tohoto prostředí,

to mě moc uklidnilo,

dodalo mi to jistotu
týkající se jeho životní dráhy.

Tak ano, má za sebou vězení, ale teď
se chce v životě posunout k něčemu jinému,

řekl to velmi jasně.

Nedokázal to okamžitě,

protože byl ještě pokoušen
svým předchozím životem,

svými starými zvyky,

a cítila jsem, že je ještě zmítaný

těmito dvěma světy:

světem, který vždycky znal,

a světem, který objevoval,
laskavým světem,

který je něco jako hnízdo,

a který ho přijímá bez podmínek;

byl v té době ještě rozkročený
mezi těmito dvěma světy.

Často to pro ni nebylo lehké,

protože jsem pořád ještě páchal různé
prohřešky když už jsem byl s ní.

Žil jsem nevázaným životem,
samé párty a tak.

Mohla jsem se setkat s Virginií,

mluvit s bratrem Jeanem-Pierem a říct:

„S Gwenaëlem je to strašné,

pořád dělá blbosti, to vám vůbec nevadí?“

„Ale samozřejmě, všichni víme,

že dělá hlouposti, takhle to dál nejde."

Co se týká úletů, které prožíval Gwenaël,

na jednu stranu jsem se tomu moc nedivil,

protože dobře vím,
že věci se nedají změnit

ze dne na den.

Na druhou stranu jsem rozhodně říkal:

„Počkej, takhle to dál nejde,

uvědom si, že to, co děláš,

tě táhne do stavu, který tě ničí

a ne buduje.“

Je to trochu zvláštní,
ale nikdy jsem neztrácel naději.

Ani nevím proč.

Možná proto, že měl určitou upřímnost,

postoj v pravdě, který působí,

že duch pravdy jde svojí cestou
a dává život.

Jednou večer, nebo spíš v noci,

mi zavolal o půl druhé a řekl mi:

„Jsem v průšvihu,

potřebuji pomoc,

mohl bys pro mě přijet?“

Bylo to opravdu komplikované,

bylo třeba ho dostat
z jednoho složitého vztahu,

plného hádek.

Kvůli takové věci se musí jít na hloubku
a pátrat v tom vztahu,

být víc v pravdě

a nesoudit,

jenom přijímat.

Díky tomu jsem mohl také poznat,

co Gwenaël v této chvíli
v životě potřebuje,

jaké jsou jeho potíže,

že nestačí,
když člověk ve vězení potká Krista

a až se dostane na svobodu,
tak má vyhráno,

že všechno půjde snadno,

už nebude muset bojovat.
Bojovat je třeba stále.

Ano, stává se nám, že jsme zklamaní.

Ten pocit nemám ráda

a vždycky s tím trochu bojuji,

protože kdo jsem,
abych byla pořád zklamaná?

Ale taky vím, jak říká Bonhoeffer,

že je třeba být zklamaní,

zklamaní druhými,
abychom je mohli opravdu milovat,

abychom opravdu mohli pocítit
naši lásku k nim.

Milost!

Tisíce květů, bílých plamenů,

Tisíc doteků lásky v duši

Roztrhni už závoj
Ať vidím tvou tvář!

Milost!

Milost krále, který se zde skrývá

Milost od tebe, který mi podáváš ruku,

Ať už spatřím tvoji tvář!

Ale postupně jsem si díky ní,

díky Aminatě, říkal: Ona je pořád tady?

Já dál rozbíjím auta,

jezdím bez řidičáku, ...

Co ona z toho má?

Proč je pořád se mnou?

Má dvě děti, jak to zvládá?

To ve mně hlodalo.

Tak jsem se rozhodl,

že už se nebudu potulovat po nocích,

tam mě to pořád táhlo dolů.

Pořád slyším slova Etty Hillesum,

o tom, že špína druhých je i v nás.

Já k tomu vždycky dodávám: ale i krása.

Krása druhých je i ve mně.

Gwenaël je věřící,

jeho víra se hodně projevuje,

je velice praktikující.

Je tu něco, co žije v jeho nitru,

a svoji víru praktikuje každý den.

Já osobně na tyto věci moc nejsem,

ale líbí se mi,
že existují lidé, kteří mají víru

a jsou s ní šťastní,

nacházejí v ní naději,

lidé, kterým život dává ve všem smysl.

Navrhnul mi, že mu čas od času můžu

dávat na papírku modlitby,

tak občas,
když mám nějakou konkrétní prosbu,

tak mu to položím
do jeho modlitebního koutku.

Zdá se mi, že to celé je něco víc.

On má díky tomu vždycky
důvod nebo povinnost

mít otevřené srdce.

Můžete být u sebe doma, otevřít si okna,

poslouchat ptáky,
vidět záhony, stromy, chodit ven,

a být při tom hluboce spoutaní,
uvěznění ve svém nitru.

A taky můžete být za mřížemi

a být hluboce svobodní.

Svobodní k lásce, k odpuštění,
ke svědectví.

Vždycky, když vidíme lidi,
kteří získali vnitřní svobodu,

tak to v nás hodně pracuje.

Myslím, že díky náboženství je méně sám,

vytváří si svazky a kontakty,

které mu možná chyběly

v jeho předchozím způsobu života.

Proto se mu možná předtím

nedařilo změnit se.

Já jsem si díky tomu uvědomila,

že každý člověk se může změnit,

pokud se snaží
a pokud má kolem sebe správné lidi.

Je šťastný!

To je to hlavní, co chcete pro své děti,

a já vím, že on je teď šťastný.

I když jsem mu to neřekla,
jsem na něho moc hrdá.

Pouta spadla, vztahy se obnovují,

Gwenaëlova rodina ho nově poznává.

Někdy se čas hrozně vleče,

protože moc nevíme, o čem mluvit.

Ale jsme spolu a to je dost dobré pro to,

aby se nám později uvolnil jazyk.

To, co je moc dobré,
když jsme s naším Pánem Ježíšem Kristem,

je vnitřní svoboda,

která nám pomáhá snášet vězení.

Já osobně si říkám,

jaké mám štěstí, že jsem s Ním.

On mě vede a buduje,

každý den a každou chvíli.

Moje naděje pro tyto mladé je v tom,

že když má člověk vůči nim otevřené srdce,

pro jejich problémy, pro to, co prožívají

– včetně těch nejhorších věcí –

tak to, že jim nasloucháme

a že se můžou setkat
s laskavým pohledem plným naděje,

otevře to v jejich nitru mnoho věcí.

Jsem si jistý, že toto nejvíc potřebují,

že se potřebují setkat s lidmi,
kteří je budou prostě milovat,

přijímat takové, jací jsou,
a mít pro ně naději.

Věřím, že toto je povolání,
které nám dal Pán

pro pomoc těm, se kterými se tu setkáváme.

Mám takovou naději,
je to taková vize nebo sen:

vidět, jak bývalí vězni mluví v kostelích,

na bohoslužbách, na mších,
a svědčí o tom, co prožili.

A přál bych si vidět farníky

úplně zkoprnělé z toho,
co Bůh dokáže udělat ve věznicích,

také z odvahy těchto bývalých vězňů

svědčit o Bohu, o Ježíši,

otevřeně mluvit o tom,
co On udělal v jejich životě.

A mým snem je také,
aby rodiny těchto vězňů,

které viděly jejich proměnu,
jejich osvobození,

seděly v lavicích v těchto kostelech,

a doprovázeli členy svých rodin,

kteří byli ve vězení a teď jsou svobodní.

Z listu apoštola Pavla Galaťanům:

„Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří.

Jen nemějte svobodu za příležitost
k prosazování sebe,

ale služte v lásce jedni druhým.

Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově:

Milovat budeš bližního svého
jako sebe samého!“

Můžeme se přimlouvat, aby Pán navštívil
všechna naše vnitřní vězení,

všechno, co nám brání
žít naplno ve svobodě.

Ať nás Pán do hloubky osvobozuje.

Můžeme svěřit Pánovi

všechny vězně
a chvíle jejich návratu na svobodu.

Ať v Církvi a v každém z nás nacházejí

bratry a sestry, kteří je přijímají

a doprovázejí na cestě života.