Andrew Stanton: Jak napsat skvělý příběh

Filmař Andrew Stanton ("Toy Story", "WALL-E") se dělí o své znalosti o tom, jak vyprávět příběh - začátek je na konci a pak návrat zpět k začátku (obsahuje grafický jazyk...).

Turista baťůžkář prochází

skotskou vysočinou

a zastaví se v hospodě na pití.

V hospodě je jenom barman

a starý děda sedící u piva.

Turista si objedná pivo a chvíli sedí všichni potichu.

Najednou se starý děda obrátí na turistu a říká:

"Vidíš tenhle bar?

Postavil jsem ho holýma rukama

z nejfajnovějšího dřeva v kraji.

Dal jsem tomu víc lásky a péče než vlastnímu dítěti.

Ale říkají mi MacGregor, stavitel baru? Ne."

Ukáže z okna.

"Vidíš to kamennou zídku tam venku?

Postavil jsem ji svýma holýma rukama.

Každej kámen jsem našel, dal na místo, stavěl jsem v dešti i zimě.

Ale říkají mi MacGregor, stavitel zdi? Ne."

Ukáže z okna.

"Vidíš to molo tam venku na jezeře?

Postavil jsem ho svýma holýma rukama.

Zarazil sloupy do písčitého dna navzdory vlnám, kůl po kůlu.

Ale říkají mi MacGregor, stavitel mola? Ne.

Ale vojedeš jednu ovci ... "

(Smích)

Vyprávění příběhů --

(Smích)

je vyprávění vtipů.

Musíte znát svou pointu,

vědět, jak to zakončíte,

vědět, že všechno, co říkáte, od první do poslední věty

vede k jedinému cíli

a ideálně potvrzuje nějakou pravdu,

která nám pomůže pochopit,

jací jako lidé jsme.

Všichni milujeme příběhy.

Jsme zrozeni pro příběhy.

Příběhy potvrzují, kdo jsme.

Všichni chceme potvrzení, že náš život má smysl.

A nejvíc si to potvrdíme,

když naše životy porovnáme s jinými příběhy.

Příběh může překročit hranice času,

minulost, přítomnost a budoucnost

a umožní nám zažít

podobnosti mezi námi a jinými lidmi,

mezi skutečností a představami.

Mr. Rogers, tvůrce a moderátor dětských TV pořadů,

nosil stále ve své peněžence

citát od jednoho sociálního pracovníka,

který řekl, "Upřímně, není takový člověk, kterého byste se nemohl naučit

milovat, jakmile jste slyšel jeho příběh."

A já si to rád vysvětluju tak, že

to je pravděpodobně nejsilnější úkol příběhu -

a to je "Zaujmout --

prosím, emocionálně

intelektuálně, esteticky

prostě mě zaujmi."

Všichni víme, jaké to je nezaujmout.

Projdete stovky TV kanálů,

přepínáte z programu na program.

a pak najednou na jednom zastavíte.

Pořad je už v polovině,

ale něco vás chytlo a jste vtaženi a zaujati.

To není náhoda,

to je záměr.

Takže mě napadalo, co kdybych vám vyprávěl svůj život jako příběh,

jak jsem se pro něj narodil,

jak jsem došel, k tomu co dělám a o čem teď mluvím?

A abych to udělal zajímavější,

začneme od konce

a půjdeme k začátku.

Takže, abych vám řekl konec toho příběhu,

bylo by to asi takhle:

A to mě nakonec přivedlo k tomu,

že teď s vámi mluvím tady na TEDu

o příbězích.

Mojí zatím poslední lekcí, jak vyprávět příběh,

bylo dokončení filmu, který jsem právě dodělal

letos v roce 2012.

Film se jmenuje "John Carter" a je natočen podle knihy "Princezna Marsu,"

kterou napsal Edgar Rice Burroughs.

Edgar Rice Burroughs vlastně vystupuje

jako postava v tomto filmu a jako vypravěč.

Je předvolán svým bohatým strýcem, Johnem Carterem, do jeho sídla

telegramem s textem "Okamžitě za mnou přijeď".

Ale jakmile tam přijede,

zjistí, že jeho strýc tajemným způsobem zemřel

a byl pohřben v mauzoleu na svém pozemku.

(Video) Majordomus: Klíčovou dírku nenajdete.

Otvírá se to jen zevnitř.

Trval na tom,

žádné balzamování, žádná otevřená rakev,

žádný pohřeb.

Nezískáte takové bohatství, které měl váš strýc,

když jste jako my ostatní, ne?

Pojďte, půjdeme dovnitř.

Stanton: Tato scéna ve filmu, stejně jako v knize

vám něco zásadního slibuje.

Slibuje vám,

že ten příběh povede někam, kde vás to bude bavit.

A tak by měly na začátku působit všechny příběhy, měly by vám něco slíbit.

To se dá udělat nekonečným množstvím způsobů.

Někdy jednoduše jako "Byl jednou jeden..."

V knihách o Carterovi je Edgar Rice Burroughs vždy jako vypravěč.

Vždycky jsem si říkal, že to je fantastický způsob.

Je to jako když vás kluk zve k táboráku,

nebo někdo na baru říká: "Poslyš, řeknu ti jeden příběh.

Nestalo se to mně, stalo se to někomu jinému,

ale nebudeš litovat času, že sis to poslechl."

Dobře předložený slib

je jako kamínek v nataženém praku,

který vystřelí a protáhne vás příběhem

až na jeho konec.

V roce 2008

jsem odsunul všechny teorie, které jsem tehdy o příbězích znal,

až na hranici mého pochopení tohoto projektu.

(Video) (Zvuky strojů)

♫ A to všechno ♫

♫ je láska ♫

♫ A až uplyne náš čas ♫

♫ vzpomeneme si, ♫

♫ že to jen ♫

(Smích)

Stanton: Vyprávění příběhu bez dialogu.

To je nejčistější forma vyprávění filmového příběhu.

Tento postup je nejucelenější.

Potvrdil mi něco, co jsem vážně tušil.

A to, že diváci

si na to chtějí přijít sami.

Ale nechtějí vědět, že to dělají.

To je práce vypravěče

skrýt ten fakt,

že je nutíte přijít si na pointu sami.

Jsme rození řešitelé problémů.

Jsme nuceni vyvozovat

a dedukovat,

protože to samé děláme ve skutečném životě.

Dobře organizovaný nedostatek informací

nás vtahuje do děje.

Ne náhodou nás všechny přitahuje malé dítě nebo štěně.

Není to jen proto, že jsou úžasně roztomilí,

je to tím, že nemohou úplně vyjádřit,

co si myslí a jaké jsou jejich záměry.

Je to jako magnet.

Nemůžeme si pomoct,

Sami chceme dokončit větu a dát ji na správné místo.

Poprvé jsem začal

opravdu chápat tento způsob vyprávění příběhů,

když jsem s Bobem Petersonem psal "Hledá se Nemo".

Nazvali bychom to sjednocující teorií dva plus dva.

Přinuťte diváky, aby si to dali dohromady.

Neříkejte jim rovnou, že to je čtyři,

řekněte dva plus dva.

Předložit jednotlivé prvky ve správném pořadí

je zásadní pro váš úspěch či neúspěch při získání zájmu diváků.

Střihači a scénáristi to vědí celou dobu.

Je to neviditelná aplikace,

která drží naši pozornost u příběhu.

Nechci, aby to vyznělo

jako exaktní věda, tak to není.

To je na příbězích tak jedinečné.

Nejsou to udělátka, nejsou exaktní.

Příběhy jsou nevyhnutelné, pokud jsou dobré,

ale nejsou předvídatelné.

Letos jsem se zúčastnil semináře,

který pořádá profesorka herectví Judith Weston.

Tady jsem pochopil hlavní rys postavy.

Profesorka je přesvědčená, že dobře vykreselné postavy

mají páteř.

Jde o to, že postava musí mít vnitřní motor,

dominantní podvědomý cíl, o který usiluje,

nutkání, kterému nemůže vyhovět.

Dala krásný příklad v postavě Michaela Corleone,

kterou ztvárnil Al Pacino ve filmu "Kmotr".

Jeho páteří, osou jeho jednání

bylo potěšit svého otce.

To ovlivňovalo všechny jeho volby a rozhodnutí.

Dokonce i po smrti otce

ho stále něco nutilo chovat se tak, jak by se to otci líbilo.

Tenhle názor mi padnul do noty.

Wall-E byl o hledání krásy.

Marlin, táta ve filmu "Hledá se Nemo",

se snažil zabránit neštěstí.

A Woody dělal to, co je nejlepší pro jeho dítě.

Tyto osy vás nenutí vybrat si vždy jen to nejlepší.

Někdy se můžete podle nich rozhodnout úplně strašně.

Mám to velké štěstí, že jsem rodič,

a když se dívám, jak moje děti rostou, vážně pevně věřím,

že člověk se narodí s určitou povahou a je určitým způsobem nasměrován,

a nemůže to moc ovlivnit,

ani se to nedá moc změnit.

Můžete se jen naučit to poznat

a vzít to za své.

Někteří z nás se narodí s povahou pozitivní

někteří s povahou negativní.

Bod zlomu je překročen,

když člověk dospěje natolik,

aby věděl, co ho pohání

a byl schopen mít nad tím kontrolu.

Jako rodiče pořád poznáváte, jaké jsou vaše děti.

Ony poznávají, jaké jsou.

A i vy stále poznáváte jací jste, kým jste.

Takže se pořád poznáváme a učíme.

Proto je změna pro příběh zásadní.

Pokud jsou věci statické, příběhy umírají.

protože život není nikdy statický.

V roce 1998

jsem dopsal "Toy Story" a "Život brouka"

a psaní scénářů mě kompletně pohltilo.

Takže jsem v tom chtěl být mnohem lepší a chtěl jsem se naučit, co se dalo.

Snažil jsem se o scénáristice zjistit všechno, co se dalo.

A nakonec jsem našel tenhle fantastický výrok

britského dramatika Williama Archera:

"Drama je očekávání

promíchané s nejistotou".

Je to neuvěřitelně přesná definice.

Když vyprávíte příběh,

máte tam prvek očekávání?

Krátce, přinutili jste mne chtít vědět,

co se stane příště?

Ale především,

přinutili jste mne chtít vědět,

jak to všechno skončí?

Vystavěli jste uvěřítelné konflikty

pravdivé, ale vyvolávající pochybnosti

o tom, jak to všechno může dopadnout?

Příkladem může být "Hledá se Nemo",

jednak šlo o krátkodobé napětí, kdy se divák obával,

jestli Dory se svou krátkou pamětí

zapomene, co jí Merlin řekl.

Ale pod tím se zároveň skrývalo to celkové napětí,

jestli někdy najdeme Nema

v tomhle velkém, širém oceánu?

Na začátku naší spolupráce s Pixarem,

předtím, než jsme zcela pochopili neviditelný mechanismus příběhu,

jsme byli prostě parta kluků, postupujících podle našich pocitů a instinktů.

Je zajímavé vidět,

že nás to zavedlo

vcelku dobrým směrem.

Je třeba mít na paměti, že v té době,

v roce 1993

se za úspěšný animovaný film považovala

"Malá mořská víla" a "Kráska a zvíře",

"Aladdin, "Lví král".

Takže když jsme poprvé nabídli "Toy Story" Tomu Hanksovi,

zeptal se,

"Nechcete po mně, abych zpíval, ne?"

Myslím, že to dokonale vystihuje

představu, jakou tehdy každý měl o animovaných filmech.

Ale my jsme vážně chtěli dokázat,

že animací můžete vyprávět příběhy úplně jinak.

Neměli jsme tehdy žádný vliv,

takže jsme měli tajný krátký seznam pravidel,

který jsme si nechávali pro sebe.

Toto jsou ta pravidla: Žádné písničky,

žádný moment "já chci",

žádná šťastná vesnička,

žádný milostný příběh.

Irionií je, že první rok

náš příběh vůbec nefungoval

a v Disney nastala panika.

Takže se soukromě poradili

se slavným textařem, kterého nebudu jmenovat,

a on jim nafaxoval pár návrhů.

A my jsme viděli ten fax.

Ve faxu stálo:

měly by tam být písničky,

měla by tam být písnička "já chci",

písnička o šťastné vesničce,

měl by tam být milostný příběh

a měl by tam být padouch.

Díky bohu

jsme byli v té době moc mladí a neposlušní rebelové.

Ještě víc nás to utvrdilo v tom,

že chceme ukázat, že se dá vystavět lepší příběh.

A rok nato jsme to dokázali.

Ukázalo se, že

vyprávění příběhů má určitá vodítka,

ne pevná a jasná pravidla.

Další zásadní věc, kterou jsme se naučili,

je oblíbenost vaší hlavní postavy.

Naivně jsme si říkali, že

Woody v "Toy Story" se musí na konci stát obětavým,

takže jsme museli odněkud začít.

Tak ho uděláme sobeckého. A tohle z toho vyšlo.

Hlas Woodyho: Co tady děláte?

Ven z postele.

Hej, ven z tý postele!

Pan Brambora: Ty nás vyháníš, Woody?

Woody: Ne, on vás vyžene.

Slinky? Slink... Slinky!

Pojď sem a ukaž, co umíš.

Seš hluchej?

Řek´ sem, aby ses o ně postaral.

Slinky: Je mi líto Woody,

ale musím s nimi souhlasit.

Myslím, že to, cos udělal, nebylo správné.

Woody: Cože? Slyším dobře?

Ty si myslíš, že nemám pravdu?

Kdo ti řek, že máš myslet, ty buřte jeden?

Stanton: Takže jak zařídíte, aby byla sobecká postava oblíbená?

Řekli jsme si, že může být laskavý

velkorysý, legrační, ohleduplný,

pokud bude zachovaná jedna podmínka,

musí zůstat hlavní hračkou.

A tak to skutečně je,

my všichni žijeme za určitých podmínek.

Všichni chceme hrát podle pravidel a jednat určitým způsobem,

pokud zůstanou zachovány určité podmínky.

Pokud se změní jedna podmínka, změní se všechno.

Ještě předtím, než jsem se vůbec rozhodl, věnovat se vyprávění příběhu profesionálně,

vím, že se mi v mládí přihodily věci,

které mi vážně tak trochu otevřely oči,

pokud jde o příběhy.

V roce 1986 jsem pochopil,

že příběh má mít téma.

Byl to rok, kdy znovu uvedli do kin upravenou verzi

"Lawrence z Arábie"

Za jeden měsíc jsem to viděl sedmkrát.

Nemohl jsem se nabažit.

Jenom jsem věděl, že to je nádherně udělané --

každý záběr, každá scéna, každá věta.

Na povrchu se prostě zdálo,

že film popisuje

historické události.

Ale bylo tady i něco navíc, co nebylo vyřčeno. Co to přesně bylo?

Až když jsem ten film viděl poněkolikáté,

ten závoj se nadzvedl.

Bylo to ve scéně, kde Lawrence přejde Sinajskou poušť

a dojde k Suezskému průplavu

a tady mi to najednou došlo.

(Video) Chlapec: Hej! Hej! Hej! Hej!

Motocyklista: Kdo jste?

Kdo jste?

Stanton: To bylo to téma: Kdo jste?

Ve filmu jsou všechny ty zdánlivě nesourodé

události a dialogy,

které prostě chronologicky vyprávějí jeho historii,

ale pod tím vším se vine konstatní

linka, něco jako silniční mapa.

Při všem, co Lawrence ve filmu dělá,

se pokouší příjít na to, kde je jeho místo ve světě.

Dobře vyprávěným příběhem

se vždy vine silné téma.

Když mi bylo pět,

poznal jsem asi nejzásadnější ingredienci,

kterou by podle mého měl příběh obsahovat,

ale která je velmi vzácná.

Tehdy, když mi bylo pět, mě maminka vzala do kina.

(Video) Dupík: Pojď. To je dobrý.

Podívej se.

Voda zmrzla.

Bambi: Jupí!

Dupík: To je švanda,

Bambi?

Pojď. Vstávej.

Takhle.

Ha ha. Ne, ne. ne.

Stanton: Vyšel jsem z kina

oči vykulené tím zázrakem.

A to si myslím, že je ta kouzelná ingredience,

ta tajná omáčka,

to znamená, jestli umíte vyvolat zázrak.

Zázrak je poctivý, je to úplně nevinné.

Nemůže být vyvolán uměle.

Já neznám větší umění

než je nadání člověka předat druhému ten pocit --

omráčit někoho jen na krátký moment

a způsobit, aby se poddal tomu zázraku.

Když se to povede,

zasáhne vás to až téměř do vašich buněk.

A když takhle umělec zasáhne jiného umělce,

máte pocit, že to musíte předat dál.

Je to jako spící rozkaz,

který je ve vás najednou aktivován.

Okouzli druhé tak, jaks byl ty sám okouzlen.

Ty nejlepší příběhy přinášejí zázrak.

Když mi byly čtyři,

mám živě v paměti,

že jsem si našel na kotníku dvě malinké jizvy

a ptal jsem se tatínka, co to je.

Řekl mi, že stejný pár jizev mám na hlavě,

ale nemůžu je vidět, protože tam mám vlasy.

Vysvětlil mi, že když jsem se narodil,

narodil jsem se předčasně,

že jsem přišel na svět moc brzy,

a nebyl jsem ještě úplně dopečený.

Byl jsem velmi, velmi nemocný.

A když se doktor podíval na to žluté dítě,

podíval se mojí matce do očí a řekl,

"Nebude žít."

Byl jsem v nemocnici několik měsíců.

A o mnoho krevních transfúzí později

jsem žil

a díky tomu jsem jedinečný.

Nevím, jestli jsem tomu opravdu věřil.

Nevím, jestli tomu opravdu věřili moji rodiče,

ale nechtěl jsem dokázat, že nemají pravdu.

Ať už jsem nakonec dobrý v čemkoli,

budu se snažit, abych stál za tu druhou šanci, kterou jsem dostal.

(Vidoe) (Pláč)

Marlin: No tak, no tak,

To je v pořádku, táta je tady.

Jsi u táty.

Slibuju,

že nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo, Nemo.

Stanton: A to je první lekce vyprávění příběhů, kterou jsem se naučil.

Použijte to, co znáte. Stavte na tom.

Nemusí jít vždy o zápletku nebo fakt.

Jde o to, zachytit pravdu podle vaší zkušenosti,

vyjádřit hodnoty, které hluboko uvnitř

osobně cítíte.

A to mě nakonec vedlo k tomu, abych k vám promluvil

dnes tady na TEDu.

Děkuji vám.

(Potlesk)