Jak odolnost vůči katastrofám zachraňuje životy | Derrick Tin | TEDxUniMelb

Pohromy nám klepou na dveře a postihují mnohem více lidí než kdy dříve. Od přírodních katastrof až po teroristické útoky se tyto události zvětšují co do rozsahu i frekvence. Jak jsme připraveni a co jste udělali proto, abyste zvýšili svou vlastní odolnost? Derrick rozebírá význam komunitní odolnosti vůči pohromám.

Dr. Derrick Tin je lékařem se specializací na management přírodních katastrof a pohromy s velkým počtem obětí. Dříve působil při námořních záchranných akcích a zřizování polních nemocnic po katastrofách. V roce 2019 získal plné stipendium Commonwealthu uděleného Australian Institute of Disaster Resilience za jeho probíhající studie v oblasti managementu katastrof a reakcí na ně.

Tato přednáška zazněla na místní akci TEDx, kterou ve formátu konference TED nezávisle uspořádala místní komunita. Podrobnější informace najdete na stránce http://ted.com/tedx.

Co vás napadne,

když slyšíte o nejnovějším zemětřesení,

které ničí města a zabíjí tisíce lidí?

A co vlny horka nebo sucha,
které se přehnaly naším kontinentem?

Cítíte smutek a soucit,

možná touhu pomoct?

Nebo jste možná unavení

z neustálého bombardování
zdrcujícími zprávami.

Napadlo vás ale někdy,

co kdyby se to stalo vám?

Jsem Derrick Tin a dnes vám povím,
jak zemětřesení zachraňují životy

a jak tato přednáška může
jednou zachránit ten váš.

V minulosti, když se stalo neštěstí,

napadlo nás nejprve,
že jsme rozzlobili bohy.

Přivolali jsme na sebe hněv boží.

Ale věda říká něco jiného.

Že jsme to vlastně my, lidé,

kdo na sebe přivolal
současnou klimatickou krizi,

což vede ke zvýšení četnosti

a síly klimatických událostí.

I kdybyste o změnách klimatu pochybovali,

zemětřesení tady dnes

trvale ovlivní mnohem více lidí

než to samé zemětřesení
na tom samém místě před sto lety.

Minimálně kvůli vyšší hustotě osídlení.

Je nezpochybnitelné, že pohromy dnes

postihují více lidí než kdy dříve.

Strávil jsem velkou část své kariéry

pomocí při pohromách
v Indickém oceánu a v jižním Pacifiku,

účastí na záchranných operacích
a při zřizování polních nemocnic.

Toto jsem já při svém prvním nasazení.

V pravém spodním rohu je obrázek,

který pro nás nakreslilo dítě,
dítě, které jsme zachránili.

Byla to součást jeho
posttraumatické a umělecké terapie.

Asi si dokážete představit,

že ta práce je pro nás záchranáře
extrémně traumatizující.

Je extrémně traumatizující pro ty,
kteří se snaží pomáhat,

a je také hodně traumatizující
i pro komunity,

které to utrpení musí sledovat
nebo být jeho součástí.

Když jsem se rozhodl stát se doktorem,

chápal jsem, že uvidím trauma,
že uvidím smrt.

Setkávám se s nimi denně
na pohotovosti, kde pracuji.

S deseti lety zkušeností na pohotovosti

jsem měl před prvním nasazením pocit,

že jsem připravený.

Ale nebyl jsem.

Žádná škola nebo kurz
vás nepřipraví na okamžik,

kdy člověk, kterého jste právě zachránili,

vytáhne fotku své malé dcery a ptá se,

jestli jste ji neviděli,

a přitom ví, že se ztratila na moři.

Žádná škola nebo kurz
vás nepřipraví na okamžik,

kdy vejdete do provizorní márnice

s těly narovnanými až po strop

a vaším úkolem je jednotlivé pytle otevřít
a identifikovat mrtvé.

Ty okamžiky mne zavedly na temná místa.

Mělo to na mě silný vliv.

Začal jsem uvažovat nad tím,

že když tím může být tak hluboce zasažen

někdo s mým vzděláním a zkušenostmi,

jak by to ovlivnilo vás,

kdybyste se náhle ocitli
ve stejné situaci.

Začal jsem uvažovat nad tím,

co pomůže člověku nebo komunitě

se po tak traumatizující události
rychleji a lépe zotavit.

A chci, abyste si dnes domů odnesli toto:

důležitá je odolnost komunity.

Odolnost je schopnost absorbovat stres,

zotavit se z traumatizující události

a vytvořit novou normu.

Individuální a komunitní odolnost

jsou asi nejdůležitějším faktorem,

který po takové události
pomáhá při obnově komunit.

Vyžaduje to čas, vyžaduje to úsilí

a výsledky nejsou zjevné nebo měřitelné.

Ale není to tak těžké.

V podstatě jde jen o to mít záložní plán,

mít dobrou, místní komunitní
podpůrnou síť,

znát trošku víc své sousedy,

znát místní zdroje,

spolupracovat při přípravě záložního plánu

s veřejností a soukromými organizacemi.

Jádrem je převzetí aktivní odpovědnosti

vámi a vašimi komunitami

ve věcech týkajících se vzájemného

pocitu pohody, bezpečnosti a zdraví.

Díky záchranným akcím

jsem měl příležitost hovořit
s místními lidmi

a byl jsem ohromený jejich odolností.

Mají chronicky omezené zdroje.

Mají špatné pokrytí telefonním signálem,
internet neexistuje.

Dodávky potravin někdy putují až týdny.

A přesto jsou extrémně
vynalézaví a soběstační.

Mají vůdce komunitního podnikání,

starší vůdce, skupiny mladých,

ti všichni jsou vzájemně provázaní

a vytvářejí podpůrnou síť

a neustále sami uvažují

o "co kdyby" scénářích.

V Austrálii je to pro mnohé
venkovské oblasti typické.

Hlavně proto, že si vytvořili
tyto mechanismy přežití,

aby dokázali překonat běžné překážky,

ale stejně tak i záludnosti,
které jim staví do cesty příroda ‒

zaplavená města,
lesní požáry, dvouletá sucha.

Všechny tyto nabyté a prožité zkušenosti
z regionálních pohrom

pomáhají komunitám vytvořit si
do budoucna vyšší odolnost.

Kdykoli se vrátím domů z nasazení ‒

většinou od nějaké vzdálené komunity,
o které mnozí z vás ani neslyšeli ‒

jsem zpět v Sydney, zapnu si telefon

a pomyslím si:
"Skvělé! Zase mám mobilní internet!

No není to fantastické?"

Nemusím se omezovat
ve svém oblíbeném jídle,

prostě si objednám Uber Eats.

Můžu sledovat Netflix,
aniž bych byl rušen neustálým načítáním.

A říkám si:

"Jak jsem proboha mohl celé ty týdny žít

bez technologických vychytávek?"

A povím vám jak.

Místo mobilního internetu

chodím každý den do místní kavárny,

kde založili komunitní wifi hotspot.

Během pár týdnů se se všemi znáte.

Víte, co dělají, jak dlouho tady jsou.

Postupně zjišťujete komu píšou,
kterému klubu fandí

a začínáte se s místními bavit.

Namísto Uber Eats se každé ráno
projdu společenským sálem,

kde místní připravují
a prodávají své vlastní jídlo.

Nikdy nevíte, co koupíte,
protože to většinou závisí na tom,

jaké suroviny se jim podařilo získat
předešlý týden.

Stále si pamatuji na svou první návštěvu.

Byl to tak eklektický mix jídel.

Byly tam malajské roti,

taky těstoviny

i pár smažených koblih!

Napadlo mě: "Tak jo, dám si
ke snídani smažené koblihy."

A když jste ve městě noví,

a obzvláště když lidé zjistí,
že jste profesionální zdravotník,

začínají se trochu více zajímat o to,

co děláte a proč tam jste.

"Jak dlouho plánujete zůstat?"

Takže místo toho,
abych byl na pokoji a sledoval Netflix,

jsem zvaný na řadu úžasných
místních komunitních akcí

a setkávám se s nimi.

Brzy jsem si uvědomil,

že při všech těchto
momentech a rozhovorech

si komunitní podvědomí
vlastně budovalo odolnost.

Toto se ve velkých městech neděje.

85 % naší populace žije ve městech.

A zatímco jsme možná
ekonomicky daleko odolnější

než naše venkovské protějšky,

prostředí nadbytku
a technologické adaptace

ve spojení s nárůstem populace

vytváří velmi odlišný rizikový profil.

Rizikový profil, který se neustále mění

a je obtížné jej předvídat.

Zjišťujeme pak,

že vidíme známé katastrofy,

jak se vynořují v neobvyklé podobě,

a neobvyklé katastrofy,

jež se objevují v dosud nepoznané podobě.

Vzpomeňte si na rok 2011
a zemětřesení Tōhoku v Japonsku.

Zemětřesení poničilo infrastrukturu,

ale také způsobilo vlnu tsunami,

která zaplavila hustě obydlené pobřeží.

Před záplavami nás měly chránit přehrady

a poskytnout stálý zdroj vody,

ale byly poškozené a přetékaly,

což způsobilo ještě větší škody.

Jaderné reaktory,
které měly být stabilním zdrojem energie,

se roztavily,

a nejen že přestaly dodávat energii,

ale staly se také rizikem radiace.

Kvůli této události zemřelo 15 tisíc lidí.

A to hovoříme o Japonsku,

jedné z technologicky
nejvyspělejších zemí světa,

která se s zemětřeseními
potýká od pradávna.

Přesto zažili jednu
z nejničivějších katastrof

v moderních dějinách.

Austrálie není kontinent, který by byl
pravidelně sužován zemětřeseními.

Máme velké štěstí,
že riziko pohrom je u nás relativně malé

a náš index odolnosti je relativně vysoký.

Ale setkáváme se s cyklónami,
suchy a lesními požáry.

A nezapomeňme na teroristické útoky

nebo nemoci, které neznají hranic.

Vzpomínáte na SARS v roce 2013,

respirační virus,
který se prohnal jihovýchodní Asií?

A co Ebola,
kterou Světová zdravotnická organizace

aktuálně označila za hrozbu
globálního významu?

V Austrálii jsme právě zažili
jednu z nejsmrtelnějších

chřipkových sezón za dekádu.

Kdo může říct, že se zčistajasna
neobjeví něco mnohem horšího

a nezpustoší hustě osídlená města

a nezahltí v současnosti
tak silně přetížené zdravotnictví?

Pohromy jsou komplexní,

zdroje jsou omezené.

Nemusíme být schopni
se k vám dostat a zachránit vás.

Skutečně se potřebujeme odklonit
od postoje "někdo mě přijde zachránit"

a více se zaměřit na samostatnost.

Co když pomoc nebude na cestě?

Jaký máte záložní plán?

Obyvatelé New Orleans
na to přišli po hurikánu Katrina.

Věřím, že pro většinu z vás
je obtížné si představit,

že katastrofa postihne místo, kde žijete.

Máte pravdu ‒ jsou ojedinělé.

Ale ojedinělost neznamená menší dopad.

Zkusím to přiblížit v měřítku,
které si dokážete představit.

Co třeba delší výpadek proudu?

Jak dlouho myslíte, že přežijete?

Myslím, že já bez problémů asi pár dní.

Pak se mi vybije mobil,

vypadne internet

a opravdu nebudu vědět,
jak si přivolat pomoc.

Co když ve tmě zakopnete
a zlomíte si nohu?

Co uděláte teď?

Průzkum v USA zjistil,
že 54 % městské populace

má ve své sousedy
malou nebo žádnou důvěru.

Ale při pohromě mohou být sousedé

vaším jediným záchranným lanem.

Zeptejte se sami sebe,

jak dobře znáte své sousedy.

Dost na to,
abyste je každé ráno pozdravili?

Jistě.

Možná dost na to, abyste jim dali
náhradní klíče pro případ,

že si zabouchnete dveře?

Ale znáte je dost na to,

abyste jim svěřili svůj život?

Když roku 1995 v Chicagu
udeřila vlna veder,

byly postiženy čtvrtě Auburn a Englewood,

které jsou geograficky téměř identické.

Ve čtvrti s menší sociální soudržností

byla úmrtnost desetinásobně vyšší.

Eric Klinenberg, americký sociolog,

o tom napsal knihu

a nazval ji "sociální pitvou"
katastrofy v Chicagu.

Ukazuje se, že poměry, které sousedy

v bezproblémových časech izolují,

mohou mít za špatných časů
smrtelné následky.

A od 90. let se to zhoršuje.

Navzdory většímu propojení
a tomu, že žijeme v nadbytku,

nedávné studie považují

sociální izolaci za "nový moderní mor".

Lepší připravenosti brání i to,

že se lidé obtížně přesvědčují

o nezbytnosti vynaložit čas a úsilí

na přípravu na události,
které se nikdy nemusí přihodit.

Lidskému chování je vlastní,

že se soustředíme na fáze reakce a obnovy

spíše než na fázi před katastrofou.

Ale dnes již víme,

že čím více se věnujeme
prevenci a přípravě,

tím menší bude dopad katastrofy.

Odhaduje se, že každý dolar,
který investujeme do snížení rizik,

ušetří šest dolarů v pozdějších fázích.

Mnozí argumentují i tím,

že kdyby se investovalo více
do fáze plánování před katastrofou,

mnohým katastrofám způsobených člověkem,
jako třeba 11. září, by se dalo vyhnout.

A to nás přivádí k jedinému.

Ve skutečnosti potřebujeme
posunout naši debatu,

dovést ji zpět na základní úroveň

a angovažovat vás v této věci.

Počátek vytváření odolnosti začíná u vás,

a to uvědoměním si její důležitosti.

Síla komunity pochází od jednotlivců

a síla jednotlivce spočívá v komunitě.

Když Noe stavěl archu, tak ještě nepršelo.

Dějiny nám ty lekce udělily

a víme, že bouře se blíží.

Otázkou ale je,
jestli jste na ni připraveni.

Děkuji vám.

(potlesk)