Astronautův příběh o zvědavosti, perspektivě a změně

Jaké zaměstnání je nejvhodnější pro mladého muže, který hrál skvěle tenis, procestoval celé Spojené státy, šprtal se chemii a byl draftován do NFL? Co třeba... astronaut? Leland Melvin vypráví příběh o výzvách, které přijal, a příležitostech, kterých se chopil – a o tom, jak ho přivedly na Mezinárodní vesmírnou stanici i k úplně nové perspektivě života na Zemi.

[Obsah se dotýká témat
nevhodných pro děti.]

Píše se rok 1969 a právě stojím

za černobílým televizorem značky Sylvania.

Poslouchám, co se odehrává
na přední straně přístroje,

byl jsem ten kluk,

který pro tátu, sestru a mámu
běhá sem a tam s pokojovou anténou.

„Pojď sem, natoč se takhle,
uhni kousek tam, nevidíme na obrazovku.“

V televizi právě vysílají

„malý krok pro člověka,
obrovský skok pro lidstvo.“

Neil [Armstrong] a Buzz Aldrin
se procházejí po Měsíci.

Byl jsem pětiletý kluk
z Lynchburgu ve Virginii,

hubený černý kluk
v tak trochu rasistickém městě.

A pokoušel jsem se přijít na to,
co budu dělat se svým životem.

A moji rodiče, byli to učitelé,

říkali, že člověk může dělat cokoliv.

Ale po tom přistání na Měsíci
se mě všechny děti z okolí

ptaly: „Budeš astronautem?“

A já na to: „Ne.“

Nechci být ostříhaný dohola
a nevidím tam nikoho jako já.

Protože na vzhledu záleží.

A věděl jsem o chlápkovi,

který o pět bloků dál na Pierce Street

trénoval tenis.

Byl to Arthur Ashe.

A můj táta mi vyprávěl
o jeho charakteru, jeho disciplíně,

jeho inteligenci, jeho fyzické zdatnosti.

Chtěl jsem být Arthurem Ashem,
ne jedním z těch měsíčních chlápků.

A zatímco jsem postupoval po téhle cestě,

můj táta, povoláním učitel, hrál v kapele

a různě si přivydělával,
aby mně a mojí sestře

mohl zaplatit lekce klavíru
a různé další vzdělávací aktivity.

Jednou se rozhodl, že před náš dům
přistaví pekárenskou dodávku.

Říkám si: „Dobře, pekárenská dodávka,

budu roznášet chleba a táta bude řídit.“

Povídám: „Proč ne, budu roznášet chleba.“

Ale on prohlásil: „Tohle je náš karavan.“

Já na to: „A co teda znamená to
'Merita chléb a pečivo' na boku?“

A on říká: „Ale ne, z tohohle auta
si postavíme karavan.“

A během léta jsme
předělali celou elektroinstalaci.

Připojili jsme propanovou láhev
k vařiči značky Coleman,

vyrobili jsme sklápěcí palandy.

Přetvářeli jsme to auto v odpalovací rampu
našich letních prázdnin, v únikový modul,

v něco, co nás mohlo
dostat pryč z Lynchburgu.

Než se tak stalo,

nějací sousedé mě
v pěti letech znásilnili.

Nikomu jsem to neřekl,

protože jsem měl kamarády,
kteří neměli otce.

Věděl jsem, že můj otec

by lidi, kteří tohle udělali
jeho synovi, zabil.

A nechtěl jsem, aby můj otec byl pryč.

Když jsme nastoupili do té dodávky
a opustili Lynchburg,

měl jsem tátu jen pro sebe.

Jeli jsme do národního parku
Smoky Mountains

a pozorovali majestátnost purpurových hor.

Procházeli jsme se po pláži v Myrtle Beach

a ty zážitky mě úplně změnily.

Ve velmi raném věku mi ukázaly,
co to znamená být průzkumníkem.

Potlačil jsem v sobě
všechnu tu negativitu,

všechno to trauma,
protože jsem se učil být průzkumníkem.

A o něco později mi matka dala
na můj věk nevhodnou,

necertifikovanou chemickou sadu,

(smích)

se kterou jsem v jejím obýváku
vytvořil ten nejneuvěřitelnější výbuch.

(smích)

A tak jsem poznal, že můžu být chemikem.

Jak jsem postupoval touhle cestou,
přes střední jsem se dostal na vysokou

a získal stipendium
jako univerzitní hráč amerického fotbalu.

Věděl jsem, že můžu být chemikem,
protože už jsem něco vyhodil do povětří.

(smích)

Když jsem dostudoval,

draftovali mě Detroit Lions.

Ale při tréninku jsem si
natáhl podkolenní šlachu,

a co dělají všichni bývalí hráči NFL –
jdou pracovat do NASA, ne?

Tak jsem šel pracovat do NASA.

A kamarád mi říkal:
„Lelande, ty bys byl skvělý astronaut.“

Jen jsem se mu vysmál:
„Jasně, já a astronaut?“

Jako Neil a Buzz tenkrát
v šedesátém devátém?

Dal mi do ruky přihlášku,
já se na ni podíval, a nevyplnil jsem ji.

Jiný můj kamarád
tu přihlášku ten rok vyplnil

a dostal se tam.

Říkal jsem si:

„Jestli NASA nabírá takové pitomce
jako astronauty,“

„možná bych se taky mohl jedním stát.“

Takže jsem v dalším termínu
přihlášku vyplnil a vzali mě.

Nevěděl jsem,
co to znamená být astronautem:

trénink, simulace,

všechny ty věci,
které vás mají připravit na odpočítávání:

tři, dva, jedna, start.

Píše se rok 2007 a já si to svištím
ze Země v raketoplánu Atlantis

rychlostí přes 28 000 kilometrů za hodinu.

A po osmi a půl minutách

se hlavní motory odpojí
a my se vznášíme ve vesmíru.

Odrazím se a doletím k okénku

a vidím Karibik.

Potřeboval bych nové definice modré,
abych mohl popsat barvy, které vidím.

Azurová, indigová, námořnická modř,
střední námořnická modř nebo tyrkysová

se ani nepřibližují tomu,
co vidím svýma očima.

Mým úkolem na této misi bylo nainstalovat

laboratoř Columbus
v hodnotě dvou miliard dolarů.

Byla to výzkumná laboratoř,

kde se zkoumaly materiály
a testovali lidé.

A tak jsem se natáhl
do nákladového prostoru raketoplánu,

vyndal z něj ten velký modul

a pomocí robotické ruky
ho připojil k vesmírné stanici.

Náš evropský tým v té době čekal
na instalaci toho modulu už 10 let,

takže jsem si jistý, že v Evropě všichni
skandovali: „Leland! Leland! Leland!“

(smích)

Takže tenhle okamžik byl za námi,
tohle byl primární cíl naší mise,

bylo hotovo.

A já jsem si zhluboka oddechl.

Ale pak nás Peggy Whitson,
první žena, která se stala velitelkou,

pozvala do ruského segmentu.

Vesmírná stanice je zhruba tak velká
jako fotbalové hřiště,

skládá se ze solárních panelů,
nosníků a všelijakých modulů.

A Peggy říká: „Lelande, dojdi
pro rehydratovanou zeleninu, máme maso.“

Tak jsme vzali pytel zeleniny,
rehydratované,

a doletěli na místo.

V tom okamžiku

jako bych se přenesl zpátky
do máminy kuchyně.

Cítíte vůni ohřívané
hovězí polévky s kroupami,

vnímáte vůni jídla, všechny ty barvy,

a okolo jsou lidé z celého světa.

Připomíná to reklamu na Benetton,

máte tu Afroameričana, Američana Asiata,
Francouze, Němce, Rusa,

první ženskou velitelku,

jak lámou chleba
v rychlosti 28 000 kilometrů za hodinu,

oblétávají planetu každých 90 minut

a každých 45 minut pozorují
východ a západ Slunce.

A Peggy vždycky řekla:
„Lelande, zkus kousek tohohle,“

a poslala mi jídlo k puse

a já ho chytil a takhle
jsme si ho vyměňovali.

A při tom všem jsme poslouchali písničku

„Smooth Operator“ od Sade.

(smích)

Připadá mi to úplně neskutečné.

(smích)

Doletěl jsem k okénku,
podíval se dolů na planetu

a viděl jsem celé lidstvo.

A v ten okamžik se mi změní perspektiva –

letím nad Lynchburgem ve Virginii,
svým rodným městem,

a má rodina se nejspíš dělí o chléb.

O pět minut později letíme nad Paříží,

kde Leo Eyharts shlíží
dolů na své rodiče,

kteří si asi právě dávají víno a sýr,

a Jurij odvrací pohled k Moskvě,

kde pravděpodobně jedí boršč
nebo něco jiného.

Všichni ale prožíváme ty okamžiky,
při kterých vidíme své rodiny,

jak pracují společně
jako jedna civilizace,

v rychlosti 28 000 kilometrů za hodinu.

Má perspektiva se kognitivně posunula,

změnilo mě to.

A když si vzpomenu
na toho malého hubeného kluka

z občas rasistického
Lynchburgu ve Virginii,

nikdy bych si o sobě nepomyslel,

že bych se někdy mohl stát astronautem,

kdyby mě otec tehdy nevzal na cestu

tím převratným plavidlem,
které jsme vlastníma rukama postavili.

Když jsem se vrátil domů,

uvědomil jsem si, že perspektiva je něco,

co všichni získáváme a všichni máme.

Je to jen o tom,
jak moc si odklopíme klapky z očí,

abychom mohli vnímat ten posun a tu změnu.

A když se vrátím k vesmírné stanici,

myslím na to, jak Němci a Rusové
bojují s Američany.

U nás všichni tihle lidé
žijí a pracují společně.

Běloši, černoši, Rusové, Francouzi.

Všichni tihle rozdílní lidé fungují
harmonicky vedle sebe jako jedna rasa.

Vybavuji si barvy,
které jsem viděl, design modulů,

jak do sebe všechno zapadá,

jak se z nás stala komunita,
jak se to stalo naším domovem.

Když se teď dívám vzhůru do vesmíru

a z téhle nově objevené perspektivy

hledím k vesmírné stanici,
která obíhá nade mnou,

a pak se podívám zpátky na své okolí

a vidím lidi, se kterými žiji a pracuji

a společně funguji,

myslím, že jednou věcí,
kterou každý můžeme udělat,

zvlášť v téhle době,

je ujistit se, že na věci nahlížíme
ze správné perspektivy.

Děkuji.

(potlesk)

Chee Pearlman: Jestli Vám to nevadí,
mohla bych si s Vámi chvilku povídat?

Je třeba tu připravit nějaké věci

a alespoň Vás budu mít jen sama pro sebe.

Leland Melvin: Určitě.

CP: Vy ostatní tohle neuslyšíte.

Takže, musím Vám říct,

že se u nás doma díváme
na spoustu filmů o vesmíru,

astronautech a tak dále.

Nedokážu Vám říct proč, ale je to tak.

(smích)

Ale chtěla jsem se Vás zeptat –

nedávno jsme se dívali na film

o jednom z astronautů, Vašich kolegů,

a předtím, než odletěl do vesmíru,

pro něho napsali nekrolog,
NASA ho napsala.

Říkala jsem si, je tohle normální?

A je i tohle součástí Vaší práce?

Přemýšlíte o tom nebezpečí,
kterému se vystavujete,

když odlétáte do vesmíru?

LM: Jasně.

Nepamatuju si tedy,
že by někdo psal můj nekrolog,

to se možná dělo v dobách Apolla.

Ale vím, že v rámci 135
dosud uskutečněných letů raketoplánu,

na jehož palubě jsem létal,

jsme měli dvě nehody,
při nichž zahynuli všichni členové mise.

Všichni jsme si toho
nebezpečí a rizik vědomi,

ale děláme něco,
co je mnohem větší než my sami,

pomáháme posouvat civilizaci dál,

takže to riziko stojí za to.

A takhle to cítíme všichni,
když nastoupíme na palubu,

připoutáme se k tomu milionu kilogramů
raketového paliva a vyrazíme do vesmíru.

CP: Ano, já jsem viděla
jen hollywoodskou verzi

a musím Vám říct,
že to vypadá docela děsivě.

LM: Tak vyražte taky.

(smích)

CP: Jo, to mi můj manžel
taky párkrát doporučoval.

(smích)

LM: Jednosměrný let, nebo zpáteční?

(smích)

CP: O tom doma ještě diskutujeme.

(smích)

Jestli můžu, chtěla jsem se zeptat...

dotkl jste se velmi silného
a složitého tématu,

když jste mluvil o tom incidentu,

k němuž došlo, když Vám bylo pět let,
kdy jste byl znásilněn.

A myslím, že dokázat
vyslovit takovéto věci

na pódiu konference TED,

být vůbec schopen o tomto mluvit,

vyžaduje velkou odvahu.

A chtěla jsem se Vás zeptat,

jestli jde o něco,
co je teď podle Vás důležité sdílet

a hovořit o tom?

LM: Je hrozně důležité, zvlášť pro muže,
aby mluvili o tom, co se jim stalo,

protože nám společnost

neustále vštěpuje,
že musíme být tvrdí a drsní

a nemůžeme mluvit o tom, co se nám děje.

Ale na mě už se obrátila
spousta mužů, kteří mi říkali:

„Tys překonal tohle, dostal ses z toho,

já překonám svůj alkoholismus,“

a další věci, které se v nich odehrávají

v důsledku toho, co se jim stalo.

A proto musíme tyhle příběhy sdílet,
je to součást vyprávění,

abychom se uzdravili
a stali se zdravou komunitou.

CP: To je báječné.

(potlesk)

A upřímně, mluvil jste
o změně perspektivy,

myslím, že tuhle změnu
přijímáme jen velmi pomalu

a stěží jsme schopni o tom mluvit,
takže Vám za to děkujeme.

Děkujeme Vám, že jste takovým
úžasným astronautem, jakým jste,

a děkujeme, že jste k nám přišel, Lelande.

LM: Mockrát děkuju, Chee.

(potlesk)