Co nevíme o důvěře

Důvěra klesá a musíme ji obnovit. To je běžně dostupný návrh pro vytvoření lepšího světa... ale, jak říká filosofka Onora O'Neill, ve skutečnosti nerozumíme tomu, co navrhujeme. Otáčí otázku a ukazuje nám, že tři nejčastější představy o důvěře jsou ve skutečnosti nesprávné. (Natočeno v TEDxHousesofParliament.)

Budu mluvit o důvěře

a začnu tím, že vám připomenu

obvyklý pohled lidí na důvěru.

Toto jsou myslím obvyklé případy

ze kterých se staly klišé naší společnosti.

Myslím, že jsou tři.

První je tvrzení: důvěra hodně upadá

čemuž mnozí věří.

Druhý je cíl: měli bychom si více důvěřovat.

A třetí je úkol: měli bychom obnovit důvěru.

Myslím si, že tvrzení, cíl a úkol

jsou špatně pochopeny.

Takže se vám dnes budu snažit přiblížit

jiný pohled na toto tvrzení, cíl a úkol

který, jak si myslím, poskytuje lepší vysvětlení této záležitosti.

Nejprve tvrzení: Proč si lidé myslí, že důvěra upadá?

A pokud o tom vážně přemýšlím na základě vlastních důkazů,

tak odpověď neznám.

Mám tendenci si myslet, že by možná upadala

v některých činnostech nebo některých institucích

a rostla v jiných.

Nemám celkový přehled.

Samozřejmě se ale mohu podívat na průzkumy veřejného mínění,

které mají být

zdrojem přesvědčení, že důvěra upadá.

Podíváte-li se na průzkumy napříč časem

není pro to zrovna moc důkazů.

Jinými slovy lidem, kterým nikdo nedůvěřoval

před 20 lety

v zásadě novinářům a politikům, nedůvěřují stále.

A lidem, kteří byli důvěryhodní před 20 lety

se ve vysoké míře důvěřuje stále: soudci, zdravotní sestřičky.

Zbytek lidí je někde mezi,

a mimochodem, průměrný člověk na ulici,

je téměř přesně uprostřed.

Je to ale dobrý důkaz?

Průzkumy samozřejmě zaznamenávají názory.

Co jiného mohou zaznamenávat?

Takže se dívají na obecné postoje

které lidé uvedou, když jim položíte určité otázky.

Věříte politikům? Věříte učitelům?

Kdyby se vás někdo zeptal: "Věříte prodavačům zeleniny?

Věříte obchodníkům s rybami?

Věříte učitelům základních škol?"

Pravděpodobně byste nejdříve odpověděli: "Ve vykonávání čeho?"

Byla by to vážně rozumná odpověď.

A kdybyste tomu rozuměli, možná byste odpověděli:

"No, některým věřím, jiným ne."

Což je rozumné.

Zkrátka v životě

důvěru diferencujeme.

Nepředpokládáme, že míra důvěry

kterou budeme mít v úředníka,

funkcionáře nebo někoho takového,

bude jednotná.

Můžu, například říct, že stoprocentně

věřím učitelce základní školy, kterou znám,

když učí třídu číst,

ale v žádném případě když řídí školní minibus.

Možná, přece jen vím, že není dobrou řidičkou.

Možná věřím upovídané kamarádce,

že udrží konverzaci,

ale ne, že udrží tajemství.

Jednoduché.

Takže pokud máme v našich obyčejných životech důkazy,

že důvěra je diferencovaná,

proč od toho jistým způsobem upouštíme,

když přemýšlíme o důvěře abstraktněji?

Myslím, že průzkumy jsou velmi špatným průvodcem

pro úroveň důvěry, která opravdu existuje,

protože zkresluje dobré usuzování,

které vede k důvěře.

Zadruhé, co cíl?

Cílem je víc důvěřovat.

Upřímně si myslím, že je to hloupý cíl.

Není to to, na co bych se zaměřila.

Zaměřila bych se na to, abych víc důvěřovala důvěryhodným,

ale méně nedůvěryhodným.

Ve skutečnosti, zastávám se snahy nevěřit nedůvěryhodným.

A myslím si, že lidé, kteří například

dali své úspory velmi trefně pojmenovanému panu Útěkáři,

který s nimi potom utekl (smích),

a myslím si o nich... Myslím... No, ano

příliš důvěry.

Víc důvěry není inteligentním cílem tohoto života.

Inteligentně přiznaná a inteligentně odepřená důvěra,

je správný cíl.

No, "jedna paní povídala..", jasně, fajn,

to znamená, že to, na čem záleží

není důvěra, ale důvěryhodnost.

Je to posuzování jak důvěryhodní lidé jsou

v jednotlivých ohledech.

Myslím, že souzení vyžaduje, abychom se zaměřili na tři věci.

Jsou kompetentní? Jsou upřímní? Jsou spolehliví?

A pokud zjistíme, že je člověk kompetentní

v příslušných záležitostech,

a spolehlivý a upřímný,

tak máte velmi dobrý důvod věřit mu,

protože bude důvěryhodný.

Pokud jsou ale, na druhou stranu, nezodpovědní, neměli bychom.

Mám dva kamarády, kteří jsou schopní a upřímní,

ale nevěřila bych, že pošlou dopis,

protože jsou zapomnětliví.

Mám dva velmi sebevědomé kamarády,

kteří mohou dělat určité věci,

ale uvědomuji si, že přeceňují své schopnosti.

A jsem velmi ráda, že mohu říct, že nemám moc přátel,

kteří by byli schopní a spolehliví, ale extrémně neupřímní.

(smích).

Jestli jo, tak jsem na to nepřišla.

Ale to je to, co hledáme:

Důvěryhodnost před důvěrou.

Důvěra jako odezva.

Důvěryhodnost je to, co bychom měli posuzovat.

A je to samozřejmě obtížné.

Během posledních desetiletí jsme se snažili sestrojit

systémy odpovědnosti pro všechny druhy institucí

a profesionály a úředníky a podobné,

které by nám usnadňovaly posuzování jejich důvěryhodnosti.

Mnoho těchto systémů má opačný efekt.

Nefungují tak, jak by měly.

Pamatuji si, jak jsem mluvila s porodní asistentkou, která řekla:

"Víte, problém je v tom, že papírování trvá delší dobu

než donošení dítěte."

A v našich sociálních, institucionálních životech,

nacházíme problém:

systém odpovědnosti,

který má zaručovat důvěryhodnost

a evidenci pro důvěryhodnost

ve skutečnosti způsobuje opak.

Vyrušuje to lidi, kteří mají vykonávat těžké úkoly,

jako porodní asistentky, od skutečné práce

zaškrtáváním políček, jak tomu říkáme.

Všichni víte o čem mluvím.

Takže tolik k cíli..

Cíl, myslím si, je víc důvěryhodnosti

a bude to jiné,

pokud se budeme snažit být důvěryhodnými

a dáme to vědět dalším lidem

a pokud se snažíme soudit, zda ostatní lidé

nebo funkcionáři, nebo politici jsou důvěryhodní.

Není to lehké. Mínění, jednoduchá reakce,

a postoje zde nejsou adekvátní.

Nyní, zatřetí, úkol.

Úkol obnovit důvěru, myslím si,

je také obráceně.

Naznačuje, že vy a já bychom měli obnovit důvěru.

No, to by mohl zvládnout každý sám.

Můžeme obnovit trochu důvěryhodnost.

Dva lidé se můžou snažit vylepšit vzájemnou důvěru.

Ale ve výsledku je důvěra individuální,

protože je dána ostatními.

Nemůžete obnovit to, co vám dávají jiní.

Musíte jim poskytnout základy,

aby vám důvěřovali.

Takže si myslím, že musíte být důvěryhodní.

A to je proto, že samozřejmě nemůžete pokaždé oblbnout

všechny lidi, většinou.

Ale také musíte poskytnout užitečné důkazy o tom,

že jste důvěryhodní.

Jak to udělat?

Každodenně, všude, je to vykonáváno

obyčejnými lidmi, úředníky a institucemi

docela efektivně.

Dovolte mi říct jednoduchý komerční příklad.

V obchodě, kde si kupuji ponožky je můžu vrátit bez toho,

že se mě budou vyptávat.

Vrátí mi peníze,

nebo mi je vymění za ponožky té barvy, kterou jsem chtěla.

Je to super. Věřím jim,

protože mi ukázali, že jsou zranitelní.

Myslím, že to je velká lekce.

Když druhé straně ukážete, že jste zranitelní,

prokážete velmi dobrou evidenci o tom, že jste důvěryhodní

a jste si jistí tím, co říkáte.

Myslím, že to, kam míříme

není těžké rozeznat.

Je to vztah, ve kterém jsou lidé důvěryhodní

a umějí posuzovat, kdy a jak je jiný člověk

důvěryhodný.

Z toho plyne poučení,

že potřebujeme nepřemýšlet tolik o důvěře,

natož o postoji důvěry

zjištěné nebo nezjištěné veřejnou anketou,

ale přemýšlet o tom, zda jsme důvěryhodní

a jak dát lidem adekvátní, užitečné

a jednoduché důkazy o tom, že jsme důvěryhodní.

Děkuji.

(potlesk)