Matka a syn na fotografické pouti s demencí

Když umělec Tony Luciani zkoušel, co umí jeho nový fotoaparát, vplížila se mu nečekaně do záběrů jeho 91letá matka Elia. Spontánně pořízené obrázky vyústily v dlouhotrvající spolupráci, při které Luciani zdokumentoval život a duševní stavy svojí mámy, která trpěla demencí. V dojemném povídání se svěřuje s příběhy, které stály za vznikem jejich oblíbených snímků, a zachycuje radost a smutek při péči o stárnoucího rodiče.

Když se ke mně má 91letá máma
Elia nastěhovala,

myslel jsem si,
že jí tím prokazuji službu.

Ve skutečnosti tomu bylo naopak.

Víte, moje máma měla problémy
s pamětí a přijetím svého věku.

Působila rezignovaně.

Snažil jsem se ji podporovat
jak jen to šlo,

ale když jsem stál u stojanu a maloval,

nakoukl jsem přes něj
a prostě ji tam... uviděl.

Dívala se jen tak do prázdna.

Viděl jsem ji pomalu šplhat do schodů

a nebyla to ta máma,
se kterou jsem vyrůstal.

Místo toho jsem viděl křehkou,

drobnou, starou ženu.

Uplynulo pár týdnů a já jsem si
potřeboval od malování odpočinout.

Chtěl jsem vyzkoušet foťák,
který jsem zrovna koupil.

Byl jsem z něho nadšený –
měl plno všelijakých ovladačů,

tlačítek a nastavení,
které jsem chtěl nastudovat,

takže jsem postavil stativ
před velké zrcadlo

a zablokoval tím cestu
do jediné koupelny v domě.

Za chvilku slyším:

(napodobuje italský přízvuk)
„Potřebovala bych do koupelny.“

„Pět minut, mami. Potřebuji to udělat.“

O 15 minut později opět slyším:

„Potřebovala bych se umýt.“

„Dej mi ještě 5 minut.“

Pak se to stalo tohle.

(smích)

(potlesk)

(potlesk končí)

A tohle.

(smích)

A pak, tohle.

(smích)

To byl můj moment prozření.

Navázali jsme spojení.

Našli jsme konkrétní věc,
kterou jsme mohli dělat spolu.

Moje máma se narodila
v horské vesničce ve střední Itálii,

kde měli její rodiče půdu a ovce.

Když byla malá,
její otec zemřel na zápal plic

a všechnu tu těžkou práci
zanechal své ženě a dvěma dcerám.

Zjistily, že to nezvládnou.

Musely učinit těžké rozhodnutí.

Máma byla nejstarší a ve 13

se provdala za neznámého cizince,
který byl 2 krát starší.

Byla ještě dítětem a byla nucena dospět.

První dítě měla, když jí bylo teprve 16.

Po letech, tehdy už žila v Torontu,

získala práci v továrně na oděvy

a brzy se stala vedoucí
velmi velkého šicího oddělení.

A protože tam pracovalo plno imigrantek,

učila se slovíčka z dvojjazyčných knih.

Pak procvičovala francouzštinu, řečtinu,
španělštinu, portugalštinu, dánštinu,

polštinu, ruštinu, rumunštinu, maďarštinu,
všude, kde se doma dalo.

S úžasem jsem obdivoval její soustředěnost

a odhodlání uspět v čemkoliv, co milovala.

Po onom momentu prozření u koupelny

jsem si procvičoval nově nabyté znalosti
s mámou jako modelkou.

Přitom u toho mluvila
a já jsem poslouchal.

Vyprávěla mi o tom, jaké to bylo,
když byla malá a jak se cítí dnes.

Vzájemně jsme si naslouchali.

Ztrácela krátkodobou paměť,

ale na svoje mladá léta
si ještě vzpomínala.

Já jsem se ptal a ona vyprávěla historky.

Poslouchal jsem, to já jsem byl publikem.

Napadaly mě nápady.

Zapisoval jsem si je a dělal si náčrtky.

Ukazoval jsem jí, co má dělat
a přehrával jsem jí svoje scénáře.

Stavěli jsme pro ně scény.

Takže mi pózovala
a já jsem se učil fotografovat.

Máma měla ráda ten proces, to hraní.

Cítila, že zase našla uplatnění,
že ji někdo chce a potřebuje.

A před objektivem se rozhodně nestyděla.

(smích)

(potlesk)

(potlesk končí)

Této fotce se hystericky smála.

(smích)

Nápad na tomto snímku pochází
ze starého německého filmu

o ponorce, který se jmenoval „Das Boot“.

Jak vidíte, místo toho vypadá
spíš jako E.T. mimozemšťan.

(smích)

Takže jsem ten snímek odložil,
myslel jsem, že se totálně nepovedl,

protože nesplňoval
moji konkrétní představu.

Ale moje máma se jí tak šíleně smála,

že jsem se ho rozhodl,
jen tak pro zábavu, publikovat online.

Vyvolal neuvěřitelné množství reakcí.

Kterákoliv forma Alzheimera, demence,

vyvolává jistou frustraci a smutek
u každého, koho se týká.

Tohle je mámin tichý nářek.

Jednoho dne mi říkala:

„Proč se mi hlavou honí tolik věcí,
které bych chtěla říct,

ale než stačí doputovat k ústům,
zapomenu, co to bylo.“

„Proč se mi hlavou honí tolik věcí,
které bych chtěla říct,

ale než stačí doputovat k ústům,
zapomenu, co to bylo.“

(potlesk)

(potlesk končí)

Když jsem byl opatrovníkem
i malířem na plný úvazek,

měl jsem také pocity marnosti.

(smích)

Abychom se vyrovnali se všemi
těmi těžkostmi, hráli jsme si.

Tady bývala máma šťastná.

A i já jsem potřeboval, aby tam byla.

(smích)

(smích)

(smích)

Máma se hodně zabývala tím, jak stárne.

Říkala: „Jak je možné,
že jsem tak rychle zestárla?“

(povzdech publika)

„Tak stará.“

„Tak rychle.“

Máma také bývala modelkou
pro moje olejomalby.

Tento obraz se jmenuje „Švadlena“.

Vzpomínám si, jak jsem
jako dítě vídal mámu,

jak pro celou rodinu šije oblečení

na tomto masivním, těžkém stroji,

který byl ve sklepě přišroubovaný k zemi.

V noci jsem za ní často chodíval
dolů po schodech s domácími úkoly.

Sedával jsem za ní v tomhle
bohatě polstrovaném křesle.

Tiché předení obrovského motoru

a rytmické pohyby jehly mě uklidňovaly.

Když se máma přistěhovala,

zachránil jsem ten stroj a uložil ho
ve studiu, kde jsem ho opatroval.

Tento obraz mi připomíná dětství.

Je zajímavé, že tentokrát se naše
role obrátily, máma sedí za mnou

a pozoruje mě, jak ji maluji

za tím samým šicím strojem,
na kterém šila,

když jsem já před padesáti lety

zase pozoroval ji.

Také jsem mámě zadával projekty,
aby stále něco dělala a přemýšlela.

Dal jsem jí malý foťák

a chtěl jsem, aby podle libosti
vyfotila aspoň 10 snímků denně.

Tohle jsou její fotografie.

Předtím nikdy nedržela foťák v ruce.

Bylo jí 93.

Vždycky jsme si společně sedli
a povídali si o své práci.

Zkoušel jsem jí vysvětlit,

(smích)

jak a proč jsem snímky fotil,

co vyjadřují, co ve mně vyvolávají,
proč jsou důležité.

A máma zase bez obalu prostě řekla

„sì“,

„no“,

„bella“ nebo „bruta“.

(smích)

Pozoroval jsem, jak se u toho tváří.

Vždycky musela mít poslední slovo,
ať už ho vyřkla nebo ne.

Tahle objevná pouť s mámou neskončila.

Je teď v domově asistovaného stáří,

10 minut chůze od mého domu.

Obden ji tam navštěvuji.

Demence u ní pokročila natolik,

že není bezpečné, aby byla u mě doma.

V domě je spousta schodů.

Už si nepamatuje, jak se jmenuji.

(zlomeným hlasem)
Ale víte co? To je v pohodě.

Ještě stále mě poznává

a vždycky, když mě vidí,
se její tvář rozzáří úsměvem.

(potlesk)

(potlesk končí)

Už ji nefotím.

Nebylo by to ode mě zdvořilé ani morální.

A ona by nechápala, proč ji fotím.

Můj otec,

můj bratr,

můj synovec,

moje partnerka i můj nejlepší kamarád,
všichni náhle odešli.

A já jsem jim nestihl říct,

jak moc si jich vážím
a jak moc je miluji.

Teď tam pro mámu potřebuji být

a hodně dlouze se loučit.

(potlesk)

(potlesk končí)

Pro mě to znamená pobýt s ní
a doopravdy naslouchat.

Závislý člověk chce být
něčeho součástí, čehokoliv.

Nemusíte spolu sdílet nic
výjimečně hlubokomyslného –

stačí, když jdete jen tak na procházku.

Prokažte mu pocit

vzájemného spojení, spoluúčasti,

a pocit sounáležitosti.

Ať tráví čas smysluplně.

Život přece chceme žít,

a ne jen čekat na smrt.

(potlesk)

(potlesk končí)

Můžete se teď prosím
všichni usmát a zamávat mi?

(smích)

Ta je pro tebe, mami.

(zvuk spouště)

(potlesk)